Ne, ne…probudil ho tlak na prsou a on s zděšeně posadil. Do tmy pokoje svítil displej budíku. Tři patnáct.

  Všechno je to pravda…To bylo první, co mu proběhlo hlavou, a sevřelo ho to ještě pevněji o kleští úzkosti. Stalo se to. Nebyl to sen. Už tady není. Už nikdy nepřijde. Celé ty tři roky jsou vygumovány. Zrušila je stejně, jako rozdrtila botou nedopalek odhozené cigarety. Předtím, než nastoupila do fára toho člověka, který jí prý zajistí všechno.

  Bože, a já jí tolik věřil! Zabořil hlavu do polštáře. Jeho vzlyky se rozléhaly pokojem. Už nikdy nebude moci mít někoho rád. Nikdy ne takhle. Protože žádná jiná jako ona není, nemůže být.

  Posadil se. Ucítil, jak mu slza stekla z obličeje, a dopadla na polštář. Ne, nikdy už nemůže nic být takové jako předtím. Nikdy už nemůže být nic v pořádku. Rozbilo se to a nedá se to spravit. Už nic v životě nemá smysl.

  Vítr jemně vzdouval záclony na okně. Vykročil ke dveřím na balkón. Otevřel je a zachvěl se nočním chladem. Opřel se o zábradlí. Před ním se rozprostíralo temné sídliště, narušené jen občasným svítícím okénkem. Na studené obloze viselo pár hvězd.

  Každému je jedno, co cítím. Že mě právě opustila jediná holka, se kterou bych mohl žít. Že už pro mě nemá význam chodit do školy, do práce, k rodičům, že je to všechno k ničemu, když už mě nechce vidět.

  Podíval se dolů. Ve tmě mu výška nepřipadala tak strašná. Proč ne? Proč bys to neudělal? Je to tu stejně k ničemu, když víš, že už ti stejně nikdy nezapípá esemeska od ní, už nikdy nezazvoní zvonek u dveří a ona tam nebude stát, už nikdy spolu nepojedete na kolech, už nikdy…

  Pohlédl dolů a zase ucítil slzy. Už nikdy nebudeš brečet…

  Nedělej to, ozvalo se v něm v té chvíli. Máma tě má ráda, mámu by to mrzelo. Co ta o tom ví! Má přece ještě ségru. Vidíš, taky by se jí stýskalo! Ne, protože já nebudu chybět nikomu, nikomu, nikomu…

  Už tolik dní mi nikdo nezaslal ani esemesku! Opřel se o zábradlí, třásl se a brečel.

  Nikomu tady na týhle zemi, ani těm zatracenejm hvězdám nahoře!

  Zábradlí není tak vysoký, stačí jenom pár kroků, není to přece vůbec těžký udělat pár kroků, není to přece vůbec těžký udělat pár kroků, naprosto nic těžkýho na tom není…Už nechtěl přemýšlet. Přehoupl jednu nohu přes zábradlí. Studilo. Ještě jeden pohled dolů…Nádech, pak přehodit druhou nohu…a pustit. Když uvolnil prsty, měl na chvíli pocit, že všechny starosti zmizely, a v tom okamžiku mu bylo strašně lehce…

konec č.2

  Opíral se o zábradlí, třásl se a brečel.

  Nikomu tady na týhle zemi nebudu chybět, ani těm zatracenejm hvězdám nahoře!

  Zábradlí není tak vysoké, stačí jenom udělat pár kroků, není to přece vůbec nic těžkýho, udělat pár kroků…Už nechtěl přemýšlet. Zvedl nohu, aby ji mohl přehodit. Neblázni, ozvalo se v něm najednou prudce. To za to nestojí, skončit celejch tvejch dvacet dva let takhle! Všechno, cos kdy dělal, bylo potom k ničemu!

  Tak bylo, řekl si, a chystal se dokončit pohyb. V té chvíli se z pokoje ozvalo zapípání. Krátké, ostré a naléhavé. Zarazil se.

  Jdi zpátky, jdi se tam podívat, někdo si na tebe vzpomněl, třeba to nebude tak zlé! Stejně to nemá smysl, dodělej to, vždyť chybí tak málo! Ale to už věděl, že to neudělá. Obrátil se a šel zpátky. Na mobilu, položeném na okně, svítil vzkaz:

Ahoj, nejde mi usnout, tak jsem si na tebe vzpomněl. Už jsme spolu dlouho nikam nevyrazili. Mohli bychom zítra po škole, co? Uvidíme se na přednášce? R.

  Vyťukal OK a díval se, jak obálka na displeji odlétá. Potom se položil do postele. Poslední pohled před zavřením očí patřil hodinám. Ukazovaly 3:30.