|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Za tichou kavárnou běženci ulehli, černají se na dně, jejich duše matně. A s pýchou křižáckou na krizi spolehli, až kafe dopijou, navzájem se přibijou. Maličko diváků a spousta herců, zbyde po nich pouze ze sedmi ctností nouze. Zrníčko pravdy a lógr keců. Tlukot Božích mlýnů, proniká skrze hlínu.
Rozemelou vše, nic jim není svaté, rozemelou vše, popel, tělo, krev... A jakpak se dnes máte?
Žít v kulturním hrobě v téhle rakvi, v téhle době každý králem vlastních katů, když pomyslí na výplatu, když pomyslí na prokleté, krvácí skrze oči slepé, smích se z pecí nevytrácí, v márnici má svou rezervaci. Sejde z očí, přijde s ďáblem -s režisérem, neboť to on. Po pauze přec pak bez něj vládnem, i když křičí: show must go on!
De Sadeho desatero potkávám čas od času, v extázi prochází, cestu vždy nachází. Nechávám jej skrze srdce promlouvati do hlasů, jestli ho neudusí, -rozerve na kusy. Sevřenost kališť pocitů jistá, nemá kam jít a tady má klid. Spasí si každý - sám svého Krista, důtkami práskni, pak hvězdu mu zhasni.
Pozlacený věk, náš nehynoucí vděk. Na věčné časy asi - i mrtví rvou si vlasy.
Ve tmách radost veliká, člověk šaškem člověka, člověk hadem, hadům sluhou, s jedovatou šancí druhou. Druhá lepší, nežli prvá, vstřebá se hned, pak dlouho trvá, vsakuje pod kůži, magnetem pro davy, davů mám v pokoji úplné záplavy. Nejdřív třeba žíti v malém, pak budovat si svůj Jeruzalém, v něm se oddávati hrám, na malé lidi a velký chrám.
|
|
|