Znáte ho. Zákon schválnosti. Ten neřád. Někam se chystáte a čím více jste natěšení, tím stoupá šance, že vám to něco překazí. Nebo dáte schnout prádlo ven a začne pršet. A prší příští tři dny, dokud se nenaštvete a s tím, že si to necháte doschnout doma, strháte kalhoty a košile ze šňůry - a od té chvíle se začne vyčasovat, aby příští dny už byly jako malované.
Tohle se mi stává. Vždycky úplně šílím. Vymýšlím, jak na ten hloupý zákon schválnosti vyzrát. Posledně už jsem myslela, že se podařilo. Prádlo na šňůře dva dny, lilo jak z konve, ale já vytrvala – on se přece taky musí unavit, když nad jeho kousky nikdo nelamentuje a jím očekávané divadlo se nekoná. To by otrávilo i osla, natož jeho milost Zákon. Vytrvala jsem a třetí den vysvitlo slunce. Prádlo krásně uschlo a já hurá pro něj. To jsem ho převezla! Jenže při sbírání jsem si všimla, že na prostěradle je velké ptačí… trus. Tak mě přece dostal. Navíc chybí ponožka. To snad ne. Vydala jsem se ji hledat, je jasný, že ji někam odvál vítr. Byla špatně přikolíčkovaná. Nebo možná vůbec. To si „zákon“ nemohl nechat ujít. Řekl si určitě: Jejda, co to tady máme? Chybí kolíček? Tak fúúúúúúú! Přivolal k tomu dešti ještě vítr.
"Tak kam jsi mi tu ponožku nechal odvát, co?" Ptám se ho s hlavou zvednutou ke slunci. Lidi, co šli zrovna kolem, mi taky samozřejmě přizval on. Ať má publikum, řekl si zřejmě. Ať se pěkně ztrapní před sousedy. „Hééééj! Co to má bejt?!“ Obořila jsem se na něj, když smějící se kolemjdoucí zašli za roh. Neodpověděl, tak jsem začala hledat tu fusekli. A po desetiminutové obhlídce nejbližších křovin jsem to vzdala. Kašlu na to. Snad si nemyslí, že se tu budu do tmy plazit křovím kvůli ponožce. „Mám doma náhradní!!!“ Zavolala jsem k nebi. Samozřejmě nemám, to jen aby měl vztek.
S košem sebraného prádla a s pocitem aspoň malého zadostiučinění, jsem se pomalu šourala k domovu. U vchodu jsem sáhla do kapsy pro klíče. Ale ne! To je zlej sen. Nechala jsem je doma? Ne, vím jistě, že jsem je do té kapsy dávala. Takže jsou v křoví. Zákon se naštval, že se mu to s tou ponožkou nepovedlo, je mi to jasný. Fajn. „Kecala jsem! Nemám náhradní ponožku! Slyšíííš?!“ Otevřelo se okno v přízemí. Naše okno. Vyklonil se přítel: „Co tu řveš? Nemáš klíče, co?“ „No… nemám“, pípla jsem celá rudá, že mě slyšel. „Nechalas je na stole, já ti jdu otevřít.“ Zvedla jsem hlavu vděčně vzhůru a pokorně se uklonila. Vracím se bez ponožky a s posraným prostěradlem, ale neztratila jsem klíče! |