Znáte to. Ve dne jste na koni. Realita všedních, i výjimečných prožitků dnešní doby dává na oko zapravdu tezím, že duchové nejsou. Nebo aspoň ne u nás. Ne tady a teď. Zkrátka, nemyslíme na ně. Ale sotva se sešeří… Babička mi vyprávěla, že jednou, kdysi dávno, když byla ještě malá, se na jejich zahradě najednou objevil její tatínek. Zvláštní na tom bylo, že zemřel pár let předtím - zabil se na motorce. A teď zatahovala závěsy a zahlédla ho. Stál tam pod stromem a díval se na ni do okna. Neuvěřitelné. Ale co když se to vážně stalo? Chvěju se hrůzou, husí kůže mi naskakuje pokaždé, když něco takového slyším. I já mám podobný zážitek. Je to už dávno. Bylo mi sedmnáct a stalo se to pár dní potom, co i mně zemřel tatínek. Usínám a najednou mám pocit, že mi někdo dýchá za krk. Jenže… byla jsem už v polospánku, takže jsem to zaspala. A možná, že to bylo i uklidňující. A možná se to nestalo... Ráno jsem si na to nevzpomněla až do chvíle, kdy ke snídani přišla sestra a u stolu se nám svěřila se stejným prožitkem. Usínala a „něco“ jí dýchalo za krk. Ihned se mi vzpomínka vybavila a vyhrkla jsem, že mně se stalo totéž. Po chvíli rozpačitých pohledů jsme se pustili všichni do snídaně. A dál se o tom nebavili. To sem nepatří. To se nestalo. Jenže co když ano? Co když tady jsou? Ne, odmítám to. Přesto hlásek v mém nitru pochybuje… Kdykoliv jsem doma sama (zvláštní, proč jen o samotě?), napadne mě, že by se mohl zjevit někdo „odjinud“. Nepřeji si to, bojím se toho, přesto na to myslím. A to potom vždycky všude rozsvítím a zapnu televizi. Jako posledně. Přítel byl na noční a já ve tři ráno, vzbuzená zlým snem, zapínám tu bedýnku vysvobození. Čert ví proč tam zrovna běžel pořad o duchách. Jsou prý všude. Ale jen někdo je může vnímat. Jen ten, kdo je jim otevřen. Jen ten, kdo na ně věří... A pokud se jich bojím, pak na ně věřím! Takže jsem jak vyšitá. Ideální příležitost, kdy se mi zjevit a postrašit mě, mají právě teď. Roztřesená lezu do peřin. Pod peřinu, respektivě. Nevěřím na duchy, nevěřím na duchy… opakovala jsem si programově. A v tom mi zazvonil telefon. Přítel volá, zda náhodou nejsem vzhůru. Obvykle mívám telefon ztišený, takže se nebál, že mě probudí. Miláčku!!! Spustila jsem do sluchátka. Ale tam se ozýval jen šum a hučení. Hlas mého milého zněl z dálky a elektronicky. Přestaň, co to děláš? Teď na to fakt není vhodná doba! Na co zlatíčko? Ozval se robot a já omdlévala hrůzou. Zavěsila jsem a celá roztřesená se zabalila do peřin. I do té jeho. Strach mě nakonec uspal a ráno mě probudil zpěv ptáčků za oknem… Ta úleva. Přítel už byl doma a hlasitě podřimoval vedle mě. To je krásné ráno! Duchové nejsou. Nejsou. Nejsou! |