|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Znáte to. S pamětí máme občas potíž snad všichni. Co jsem to chtěl říct? Nezapomněla jsem vypnout žehličku? Kam jsem dal ty brýle? Ovšem jsou i tací, kteří se s tím rozhodli bojovat. Jedním z nich je náš dědeček, i když pokud jde o jeho zapomínání, trošku tu hraje roli i věk, co si budeme povídat.
Tuhle novinu mi sdělil u odpolední kávy, když jsem jednoho dne přijela na návštěvu: „Beru Ginko, to mi dal doktor na paměť.“ „A pomáhá to?“ Otázala jsem se. „Ale jo, je to lepší. Vždyť já už jsem si nevzpomněl ani… na hodně věcí jsem si ani nevzpomněl.“ No tak sláva, dědeček se cítí líp. Taky bych byla nervózní, kdybych měla pocit, že mi neslouží paměť.
Vyrazili jsme na procházku vesnicí, kde s babičkou už léta žijou. Cestou mi vyprávěl, co je tu nového, kdo se oženil, kdo odstěhoval a která chalupa je vlastně čí. „Tuhle koupil nějakej podnikatel, tak si to tady předělává…“ „A támhle tu? Ta se mi líbí…“ Ukázala jsem na nové stavení u silnice s krásně upravenou zahradou. „Tu koupil…“ Nedořekl. Přemýšlí. Jdeme pomalu dál a dědeček stále vypadá, že přemýšlí. To jsem zvědavá, jestli si nakonec vzpomene. Ono je to vlastně nakonec úplně jedno, kdo to koupil… pomyslela jsem si. Koukla jsem na něj a ještě pořád měl zadumaný výraz, přitom chalupa už byla skoro v nedohlednu. „Ještě furt přemejšlíš?“ Zeptala jsem se opatrně. „O čem?“ „ Kdo to koupil.“ „Kdo co koupil?“ Chvíli jsem se chystala zopakovat mu náš předchozí rozhovor, ale vypadlo ze mě jen: „To nic…“ Barák byl daleko za námi a pak, nebudu ho stresovat, že ta Ginko nefunguje.
Vrátili jsme se domů a před domem stál soused se psem. Dědeček otevřel vrátka a z nich vyběhl jejich pejsek – Dan, Dendík mu říkají. Soused křikl na toho svého - evidentně se bál nějaké psí rvačky, ale náš dědeček ho uklidnil: „To se nebojte, Bendík mu nic neudělá. Náš Bendík…“ Zopakoval nejistě. „Nebo jak se jmenuje ten náš?“ Otočil se na mě diskrétně. „Dendík dědečku.“ „Ááá, já mám špatnou paměť!“ Posteskl si už ve dvoře. Z lavičky ho uklidňoval můj bratr: „Já taky dědečku, z toho si nic nedělej! Taky si pletu vaše kočky.“ „Kočky?“ Zvedl dědeček obočí. „Ty já nevim do dneška, jak se jmenujou… já jim říkám kočky.“ „No vidíš,“ rozlouskla jsem to, „tak jsi na tom s pamětí stejně jako čtrnáctiletej kluk.“ Bratr se na mě nehezky podíval: "Mně je sedmnáct!" |
|
|