Rozložila barevnou měkkou impresi, děti a vzpomínky.
Podkrovním kulatým oknem pustila dovnitř světlo.
Staré veliké křeslo vrzalo stejnou píseň jako tenkrát, když česala babičce bílé vlasy, zavřela oči...
„Proč nejsem hezká, babi?“
„Ale děvenko, každý je krásný svým způsobem.“
„Jsem mrňavá, žádný prsa, podívej!“
„K tomu, abys byla krásná zatím potřebuješ jen dvě věci, vodu a mýdlo,
a až časem zjistíš, že se dá kráse pomoct, ale hlavní vždy zůstane, co máš v hlavě, a ne co na ní.“
„Ale babi, co mám v hlavě to není vidět!“
„Ale kdepak, to co máš v hlavě to vyzařuje a to je podstatné,“
Slunce už zapadalo do oranžových mraků večera, šla za ním a vlastně se vznášela.
Najednou ji uviděla, po cestičce starým ovocným sadem šla babička, rozběhla se za ní.
|