Co vám budu
povídat, hrozně jsem se opila. Můj bejvalej přítel Petr to slovo sice nesnáší,
ale já bych spíš řekla, že jsem se přímo ožrala. Prostě jsem byla samotná
šestadvacetiletá ožralá holka, která právě stála v Korunní ulici a čekala,
až pojede kolem nějakej taxík. Sice jsem mohla nastoupit na noční tramvaj, ale
to se mi teda nechtělo. Měla jsem depku, jak mi chvíli předtim řekla moje
kamarádka Lucka, která ale prej do pár tejdnů přejde, nemám se bát. To těžko,
Lucko, tohle jen tak nepřejde. Petr, ten co nesnáší slovo ožralá, se se mnou
dva dny předtím rozešel a já jsem se rozhodla pořádně se zlejt. Jako doga. Jo,
i tyhle výrazy holky používaj. Zvlášť když se s nima rozejde přítel. Dokonce
jsem za ten podzimní večer, kdy jsem utápěla svou depku v nespočetně půllitrech
piva, řekla nejmíň desetkrát slovo „vole“. To by teda Petr čuměl, kdyby mě
slyšel, páč před ním jsem tohle slovo nepoužívala. S Luckou ale jo, a to často.
Když jsem jí zavolala, abych jí řekla, že mi Petr dal kopačky, bylo jasný, co
následující večer uděláme. Jdeme se ožrat. Zlejt jako dogy. Vole. Přesně to
jsme udělaly. Sešly jsme se v naší oblíbený hospodě U Mečouna, kde jsme trávily
večery, když nám bylo kolem osmnácti. Vždycky jsme se tam opily, poznaly nový
lidi a byly jsme šťastný. Studentskej život, tak se tomu říká, ne? Bylo to
fajn. Zvládly jsme každá sedm osm piv za večer, dvě krabky zlatejch Marlborek a
další den kocovinu. Koncerty, kamarádi, úlety. Tak to má asi každej, ale holky
se dělí na dvě skupiny. Nazvala bych je „pivní“ a „nepivní“ holky. Asi není
těžký uhádnout, že my jsme patřily do tý první skupiny. To byly časy.
Ve dvaadvaceti
jsem potkala Petra. U Mečouna. Seděl tam s pár spolužákama, přisedli si ke mně,
Lucce a k našemu kamarádovi. Za dva týdny jsme s Petrem chodili, a když jsem se
ho ptala, čím jsem ho zaujala, řekl mi, že dlouho neviděl tak v pohodě holku,
která se nebojí opít pivem a je jí jedno, co si o ní kdo myslí. Čtyři měsíce
poté mi Petr vyčítal, když jsem mu řekla, že jdu s Luckou k Mečounovi. Že prej
bych se měla mírnit, jsem holka, a ta se nemá opíjet v hospodě jak nějakej
buran. „I holka se potřebuje jednou za čas ožrat, ne?“ řekla jsem mu. „Proboha,
opít! Opít! Né ožrat!“ namítal Petr a kroutil hlavou.
A tak jsem
přestala chodit k Mečounovi. Ne úplně, ale skoro. Jednou za dva měsíce jsem se
tam objevila, vypila jsem s Luckou dvě tři piva, zoufale jsem se snažila
přesvědčit sama sebe, že jsem přece slušná holka, a ta by ani neměla pít víc.
Vykouřila jsem vždycky pár cigaret, na cestu domů jsem si koupila balíček
žvejkaček a navoněla jsem se. Petr totiž neměl rád, když holky kouří. Zvláštní
je, že tehdy – na začátku vztahu – jsem ho několikrát přemluvila, aby si se
mnou koupil U Mečouna krabičku Marlborek. Přes to všechno jsem s Petrem
vydržela čtyři roky. Byl hodnej, chytrej, vydělával a nebyl problém ho
představit ve společnosti. Prostě partner, za kterýho se ženská nemusí stydět.
A měla jsem ho ráda. Nemyslete si, neseděli jsme furt doma. Večer jsme chodili
ven, třeba na víno a tak.
A na víně jsme
byli i ten hloupej večer. Já víno moc nemusím, ale kdybych si dala pivo, měla
bych chuť na další a potom ještě na jedno a hlavně bych si chtěla zapálit. Ale
to nešlo, byla jsem s Petrem. No, tak jsme seděli naproti sobě, u takovýho
kulatýho dřevěnýho stolu a popíjeli jsme třetí dvoudecku červenýho. Mlčeli
jsme. Ale znáte to, bylo to takový to pohodlný mlčení, teda mně se to tak
zdálo. Ticho, nikdo nic neříká, každý se utápí ve svých všedních myšlenkách,
ale zároveň je rád, že nemusí být sám. Najednou Petr promluvil.
„Víš, říkal jsem si, asi by to
chtělo změnu.“
Ani nevim, co mě jako první
napadlo, když řekl slovo „změnu“. Snad to, že bychom si mohli dát bílý místo
červenýho. Anebo že bychom si mohli sednout k tomu vedlejšímu stolu, kterej byl
sympatičtější a od kterýho teď odešel postarší (zřejmě manželský) pár. Koukla
jsem na Petra a čekala, co z něj vypadne.
„Už to není jako dřív, nezdá se
ti? Prostě se to… změnilo.“
„Co?“ Já vím, hloupý, ale žádná
jiná otázka mě nenapadla. Vážně jsem netušila, o čem to Petr mluví.
„Mám na mysli nás dva. Asi bychom
se měli rozejít.“
A bylo to. U třetí dvoudecky
červenýho polosladkýho vína, který mi moc nechutnalo, mi Petr oznámil, že
bychom se měli rozejít. No teda! A já s sebou neměla ani tu blbou cigaretu,
abych si mohla zapálit. Nejhorší ale bylo, že v týhle vinárně je neprodávali.
Tahle vinárna totiž byla nekuřácká. Prohodili jsme s Petrem ještě několik vět,
když řekl tu jednu, která mě fakt dostala. Neměla jsem slov. Něco jako když si
mejete vlasy, stojíte ve sprše, máte šampon ve vlasech a částečně i na krku a
najednou vypnou vodu. Prostě nemáte slov, protože ta situace je tak pitomá a
nečekaná, že jenom stojíte, a kdyby to bylo v komiksu, měli byste u pusy
prázdnou bílou bublinu bez jakýhokoliv písmene. Asi tak jsem se cejtila, když
Petr řekl tu vyčítavou větu.
„Změnila si se. Já si tě pamatuju
jako pohodovou holku, která se ničeho nebála, často se smála, ale teď si jiná,
už se vůbec neodvážeš.“
Jo. Už se
vůbec neodvážu. Mohla jsem mu sice říct, že to fakt snad myslí jako vtip. Mohla
jsem na něj začít křičet, že to jsem se změnila kvůli němu. Mohla jsem mu
vyčíst, že pohodovou holkou jsem přestala bejt, když mi zákazal chodit k
Mečounovi. Mohla jsem. Jenže já měla u pusy prázdnou bílou bublinu bez písmen,
dokonce ani ten otazník a vykřičník v ní nebyl, takže jsem se zvedla a odešla
jsem. Domů, za rodičema, do starýho dětskýho pokoje, protože do našeho
společnýho bytu jsem nechtěla. Cestou jsem si koupila krabičku Marlborek a
vykouřila jsem osm cigaret. Devátou jsem típla v polovině. Další den jsem
zavolala Lucce a domluvily jsme si Mečouna.
A tak jsme se
opily. Pivem. A vykouřily jsme nechutně moc cigaret. A taky jsme nechali vysoký
dýško. Zkrátka to byl zase večer U Mečouna. Bohužel jsem byla smutná, brečela
jsem, nadávala jsem, říkala jsem „vole“, byla jsem ožralá jako doga a Lucka
nevěděla, co se mnou. Chtěla jsem se opít tak, abych na všechno zapomněla a
nemusela na Petra už nikdy myslet. Jenže teď jsem stála na rohu Korunní a
věděla jsem, že se to nepovedlo, že na něj zase myslim a že mě zejtra bude
bolet hlava a bude mi zle psychicky i fyzicky. A v tomhle rozpoložení jsem měla
ject noční tramvají? To po mně nechtějte.
A pak se
konečně ukázal, zamávala jsem na něj a nastoupila jsem.
„Do Podolí.“
„Jasný,“ řekl taxikář a vyjeli
jsme.
Neměla jsem chuť mluvit, jenže
znáte ty lidi, který se prostě nenechaj odbít. Který neustále povídaj a pořád z
vás něco tahaj a vy jim nemůžete říct „Nechci mluvit!“, jelikož s nima to jinak
nejde. Tak to byl přesně on, chlap kolem padesátky.
„A tak mi to povězte, slečno,
proč jste smutná?“
Tak jsem mu to povídala. O Mečounovi,
o pivu, o cigaretách. O pohodový holce, která se ničeho nebála, furt se smála.
O červenym vínu, který nesnášim a který jsem poslední čtyři roky pila každej
druhej tejden. O tom, jak jsem se dneska ožrala. Jako doga. Vole. A on se jen
smál, kejval hlavou a nakonec řekl „Jaký si to uděláš, takový to máš.“ Abych
vám řekla pravdu, nejradši bych ho za tuhle větu nakopala do prdele. A víte
proč? Protože měl pravdu.
A tak jsem zas, ve svejch
šestadvaceti, začala chodit k Mečounovi. Sice ne tak často jako předtím, ale
jednou za dva tři tejdny se tam s Luckou sejdeme. Před pár dny mi psal Petr, že
bychom se prej mohli setkat a zajít na víno. Na víno! Víte, já bych se s nim i
sešla, kdyby napsal na pivo. Ale na víno? Vzpomněla jsem si na taxikáře a Petrovi
jsem neodepsala.
Dneska se jdu
opít. Ožrat. Jako doga. Vole. Šestadvacetiletá zoufalá doga s cigaretou v ruce,
která nemá ráda víno a čtyři roky se každej druhej tejden opíjela červenym.
Život je zvláštní. Ale U Mečouna se mi bude zdát o kus lepší, snad.
|