Vzbudil mě paprsek slunce, dral se vlezle skrze záclonu. Protivně mě šimral na tváři, vzbudil mě. Chtěla jsem jít zatáhnout závěs, ale věděla jsem, že když vstanu a půjdu tam, že už neusnu. Snažila jsem se na něho zapomenout, vrátit se do tiché tmy, o které se mi zdálo, ale bylo to marné, byl tam pořád, nechutně optimisticky se smál. Vstala jsem a vrávoravě přešla po pokoji, svět se roztočil jako řetízkový kolotoč a získal nečekané odstíny, musela jsem si znovu sednout. Za čelem mi bušilo a tělo neslo tíhu snad celého lidstva. Tichá výčitka včerejší probdělé noci. Ale co mi vyčítá?! Otravu těla, mučení duše, ničení života? Život mi nedává nic, čím by si vysloužil úctu. A teď si jí snaží vynutit zdvihlým ukazováčkem?
Znovu jsem se pokusila vstát, stěny už se přestaly tvářit nebezpečně a i podlaha zůstala na svém místě. Přešla jsem k zrcadlu. Koukala jsem si do očí a viděla tam ten neoprávněný vztek. Všechno to tam bylo vidět. Nadávala jsem životu, ale ten život jsem byla já sama, ve mně proudil. V té špinavé dívce se zarudlými stopami od vína nad rty, v té se slepenými vlasy, co se na mě tak zoufale dívala ze zrcadla. Odvrátila jsem se, čtyři stěny mě sevřely tak náhle…. A byly tiché, tišší než obvykle. Bylo tu jak v hrobce a já si připadala tak sama, jako snad nikdy dřív a přitom to takhle bylo snad vždycky. Nevzpomínala jsem si, že by to někdy bylo jinak. Sedla jsem si na zem, vzpomínala jsem si na včerejší noc, opilou, plnou zvonivého smíchu. A jak jsem si jí přehrávala, přišlo mi, že se dívám na grotesku, kde já jsem hlavním komikem. Čemu jsem se to proboha smála a proč? Bylo to zoufalé, všechno to bylo zoufale bezvýchodné. Stejní lidé, co říkají stále táž slova. Úsměvy, ne od srdce, ze zvyku. A to nejhorší, ta večerní komedie, ta hra na dokonalost, hra na krásu, ta přetvářka. Pokaždé stejné. Pokaždé to bylo stejné, stejný dav slavnostně oblečených lidí. Pokaždé stejně prázdné árie vycházející z mých úst. Byla jsem jako továrna na estetiku. Prolhaná jsem byla, sama jsem věděla, jaký je to podvod. Krása, krása, lidé to obdivovali! Ten hlas, melodie…. Vždycky to tak nebylo, dřív jsem zpívala ráda, bylo to jako poslání, chtěla jsem být tím prostředníkem mezi hudbou a lidmi, ale teď to byla práce. Každý den si mě kupovali, musela jsem zpívat pro ně a byla jsem už skoupená, ale to nikdo nevěděl. Tleskali pořád stejně. Tleskali a měli pocit, že jsou na úrovni, když tam chodí. Chodili tam jen kvůli tomu pocitu. Říkali si, jaký mají smysl pro krásu, ale byla to krása, když já u toho cítila takový hnus? Jak to mohla být krása?
Chtělo se mi z toho křičet nebo alespoň plakat. Nešlo to. Jako bych tu schopnost ztratila někde v minulosti, jako kdyby křik a slzy patřily do jiného života. Došla jsem až ke dřezu a vzala do ruky jednu z neumytých sklenic. Natočila vodu a spolkla jednoho ze svých bílých přátel. ,, Vidíš, že nejsi sama,“ usmáli se na mě ze stříbrného plata ,,my tu s tebou budeme na pořád, když si nás budeš kupovat.“. Usmívali se a legračně řachtali, byli kulatější než slunce a tak maličtí, vešli se do kapsy. Měly pravdu a já je měla docela ráda. Podívala jsem se na hodiny, bylo víc, než jsem myslela a v bytě byl větší nepořádek, než jsem si připouštěla. Pustila jsem rádio, lidské hlasy, debatující o zelenině, vyháněly z pokoje samotu a přikrývaly rány. V pořadníku na mytí zvítězilo nádobí nad tělem. Sklenička za vidličkou putovaly procesem mytí a zahradníci vášnivě diskutovali o roubování. Bílý přítel mi rozproudil krev a rozhýbal ruce, takže nádobí proběhlo dřezem v celkem slušném čase. Po plovoucí podlaze jsem doplula až do koupelny, svlékla jsem si tělo a vlezla pod proudící vodu. Splachovala jsem ze sebe pot a špínu, ale přesto, že jsem na vlastní oči viděla, jak odplouvá, necítila jsem se o moc čistší. Oholila jsem si nohy a vyčistila zuby. Rozčesala vlasy a pečlivě je vysušila. Ostříhala nehty. Podívala jsem se na sebe do zrcadla.
Něco se jí na sobě nejspíš nezdálo, protože se tvářila nespokojeně a přehrabovala se ve vlasech. Hrábla po nůžkách a zastřihla si konečky. Tím to nekončilo, začala prohrabávat skříň, bledé, útlé tělo se přitom napínalo. Nakonec se jí podařilo vytáhnout krabičku s barvou na vlasy. „Tmavě rezavá“ hlásil nápis. „To by šlo“ řekla mi, jako by nevěděla, že jí nemůžu odpovědět. Obarvila si vlasy a myslela si, že se tím něco změní. Nebohá, je hrozné mlčet, nemoci jí pomoct, říct, jak to všechno je, vylézt zpoza zrcadla. Nešlo to, bylo tvrdé a studené a já se k ní nemohla dostat. Vzala jsem si na sebe sukni a černý svetr, prohrábla jsem se ve vlasech a vzala za kliku. V klubu nad sálem už bylo otevřeno, pozdravila jsem pár kolegů a objednala si kávu. V místnosti bylo zakouřeno, viselo tu pár abstraktních obrazů nehezkých barev a na každém stolku stála laciná cukřenka a slánka a nádobka na párátka. Popelníky byly špinavé. Celkově místnost nepůsobila nepříjemně, měla v sobě zvláštní útulnost, ale kdybyste se měli rozhlédnout a říct čím to je, nic konkrétního by vás nenapadlo. Bylo tu pár lidí, většinou hudebníků ze symfonického orchestru nebo herců z divadla, které stálo hned vedle filharmonie. Vedli živé rozhovory a mávali na mě, ať si přisednu. Ukazovala jsem, jako že mám nějakou práci a omluvně se usmívala. Kávu mi donesl sympatický číšník, mohlo mu být okolo třiceti, měl pěkné, velké ruce. Zapálila jsem si cigaretu. Trochu se mi zrychlil svět po tom prášku, měla jsem z toho svíravý pocit v břiše. Uvědomovala jsem si, že mám trochu trhavé a zbrklé pohyby, tak jsem si vzala noviny a snažila se něco přečíst. Trochu mě to uklidnilo, ale to svírání v břiše nepřestalo. Měla jsem mít dnes koncert, jen smyčcový kvartet a já, byl to nový program filharmonie. Měl velký úspěch, lidem se líbil, na konci mi vždycky tleskali. Vzduch a kouř se nade mnou tetelily, za okny se začalo stmívat a lampy začínaly bledě svítit do ulic. Kvetly šeříky, bylo jaro. Venku to muselo opojně vonět a co teprve na louce nebo v lese. Na obloze začali prosvítat první hvězdy a stromy stály nehybně v bezvětří. Dveře se otevřely a vešla postarší paní, vedle ní šedivý stařec. Zeptali se, zda si mohou přisednout. Řekla jsem, že ano. Bavili jsme se, té paní se líbilo, jak zpívám, říkala, že je můj hlas dokonalý, takový rozsah. Tvářila se až příliš nadšeně, trochu mě to děsilo, rozpačitě jsem přikyvovala. Pak se omluvila a odešla na záchod. Zapálila jsem si další cigaretu. „Zpíváte hezky slečno,“ překvapil mě stařík, celou dobu předtím mlčel. Měl velké brýle a byl stářím už maličký, na levé a pravé ruce mu chyběl malíček. „Zpíváte hezky, ale nezpíváte ráda, Váš zpěv je jako vykotlaná vrba.“ Probudila jsem se a odkryla mlhu, zadívala jsem se na něho. Pohled jeho zelených očí mě obnažoval, dostala jsem strach. Ale z čeho? „Jestli chcete tahle zpívat dál, radši byste neměla zpívat vůbec, víte totiž stejně dobře jako já, že zpěv a hudba nejsou o dokonalosti ani o rozsahu“ dívala jsem se na něho jako na zjevení, nebyla jsem schopná promluvit. Mlčel a pátravě se na mě díval, měl pohled silný jako zeď, přitlačoval mě do kouta a mě vyhrkly do očí slzy. Po tak dlouhé době. „Vždycky to tak nebylo“ zašeptala jsem. Stále na mě hleděl, nevěděla jsem, co mu říct, vysvětlovat něco, čemu jsem sama nerozuměla? Chvěly se mi prsty a cítila jsem, jak mi skapává slza. Tekla, prodírala se skrz mimické vrásky a pigmentové skvrny až k bradě. „Tak začněte znovu žít a zpívat, jinak se budete potácet šedí až do konce. Uzdraví Vás bolest.“ Stiskl mi ruku a odešel. Dívala jsem se za ním, navzdory tomu jak křehce a staře působil, šel hrdě a rovně. Podívala jsem se do dlaně, ležela tam malá lahvička. Seděla jsem v šatně, na sobě večerní šaty, vlasy vyčesané. Mám to vypít?
Přišla jsem tam, všichni tu už byli a čekali na mě. Dívali se na mě, stovky těch očí. Začali hrát housle, přidalo se violoncello, kdesi uvnitř mě zadunělo djembe a já začala zpívat. Zpívala jsem, potichu, potichoučku, nechtěla jsem je vyplašit, nechtěla jsem je odehnat, slétávali se nade mnou, motýli. Snažili se zachytit mých vlasů. Stalá jsem tam a zavřela jsem oči, cítila jsem mravenčení, nejdřív lehce, pak silněji. Proudilo od konečků prstů na nohou, ke krku a potom nahoru, k hlavě. K hlavě, tam se to roztříštilo, rozletělo, rozplynulo. Buben začal zrychlovat. Stávala jsem se sloupem, stromem. Ze země proudila energie a proudila mnou. Zpívala jsem, zpívala jsem slova, kterým jsem nerozuměla a přitom jsem zcela jasně věděla, co znamenají. Byla jsem součástí země, toho proudu, zpívala jsem, musela jsem zpívat. Musela jsem to vypustit dál, do vesmíru. Hlava se mi rozskočila, myšlenky odletěly někam daleko, začala jsem stoupat a zpívala jsem, zpívala jsem nahlas. Dvě ženy tančili, sukně se jim točily a odhalovaly dlouhá, bílá stehna. Zpívala jsem a můj hlas se stával nezměrný, naplňoval celý sál, byl vysoký. Síla co mnou procházela a zvedala mě, tlačila na srdce a to puklo, krvácelo, krvácelo mi do těla a z těla vycházelo ven, do prostoru, bylo všude. Něco z něho odcházelo, bolelo to, bylo to ošklivé a nedobré, ale patřilo to ke mně a bolelo to. Zpívala jsem bolestí. Najednou jsem se začala točit ve výru a už jsem nic necítila, byla jsem slabá. Viděla jsem Casiopeu a motýli, jak se točí se mnou. Tanečnice je ještě chtěly obkreslit, ale oni zmizeli. Točila jsem se a byla jsem slabá, stala jsem se zvukem. Bylo mi klidně, jako když při hurikánu vypnete zvuk. Tak klidně. Točila jsem se, přestávala jsem být hmotná, byla jsem všude, všude v prostoru. Pak odletěly i tanečnice, mávaly mi a smály se na mě. Pomalu jsem byla položena na zem. Stála jsem tam, bylo ticho, velké ticho, bílé, černé, věčné a smrtelné, neskutečné. Ticho, byla jsem v něm obalená a přitom jsem stála uprostřed něho nahá a nemohla dohlédnout na konec. Otevřela jsem oči. Lidé stáli a tleskali. Neslyšela jsem je! Houslista se naklonil a něco mi říkal, ale já neslyšela nic. Luskla jsem vlastními prsty, všude bylo ticho. Ztratila jsem sluch.
|