Půlnoční bezmoc
"Stavíš se?", psal jsi v mailu. Stavím. Jsem v K. Kde jsi? Dvě slova stačila a zas mám hlavu v pejru. Nějak jsem se kousla... vypadá to, že doma nejsi...
Zas nevím, jak to myslíš. Co mě čeká? Co bude? Tvá hradba mlčení je pro mě mučení. Myslím, že spíš. I když okno modře září, dolů se neodvážíš. S námi nic nebude. Nic ti nepovím, nemá to cenu. Jen smutně zazvoním.
Stejný je to pořád. Vím, že tě mám. Vím, že jsi neřád. Vím, že mám anděla, co mě má za debila. Snažím se respektovat tvé kulturní zvláštnosti... Nezlob se na mě však, fakt si myslím, že jsou to blbosti. Chápu, že ti to nedá, že tě to láká, udělat krůček, nalákat myšku, pak cuknout a chechtat se, když si rozbíjí držku. A tak stále dokola, malá myška do polštáře pláče, když blbý doktor po jejím srdci snožmo skáče.
Když se hlouběji zamyslím, napadlo mě, že slovo doktor nahradím slovem kocour.
A tak přemýšlím o kocourovi se vztyčeným penisem, jak běsní a hledá mě: "Kde k sakru jsem?" Co s jasným úmyslem náhle zavile mlčí, a už dva roky mě takto mučí. Chápu, že jeho náhlá stání ho vzteky pohání, a proč na Korunní mám zákaz zastavení. Když to není teď a hned dle kocoura, opozdilou myšku vzteky odhání, nastartovaný motor pak odváží doktora.
|