Nick Cave v jedné své knize používá pojem mrtvočas. Jedná se o dobu, o které s jistotou víme, že jsme ji zažili, ale zároveň si nemáme šanci na ni vzpomenout. Prostě vzpomínky, které náš mozek z nějakého důvodu odmítá obnovit. Čas, který se stal, ale který byl zapomenut. Zmizel. Neexistuje. Mrtvočas.

            Jednu takovou mrtvočasovou aktivitu jsem včera zase po čase zažil. Tentokrát v tom ale hrál roli alkohol, takže bude asi příznačnější říkat tomu vokno.

            Ráno jsem se probudil sice ve své posteli, ale zato se zimními botami na nohou a s kulichem na hlavě (to bylo veškeré oblečení, které jsem měl na sobě). Bylo mi šíleně zle a navíc na mě u postele čekalo pěkně nepříjemné překvapení. Barevný nepříliš vábně vonící koláč o setsakra velkém průměru. Ano, snažím se tady co nejjemněji popsat svoje zvratky.

            Nemohl jsem se pořádně pohnout, v puse jsem měl šíleně vyschnuto, hlava mě třeštila jako už dlouho ne, a co bylo na tomhle stavu nejzajímavější, jakmile jsem zavřel oči, začali se mi zjevovat podivné temné postavy. Jedna z nich jela v červeném Ferrari a připitoměle na mě zírala, jiná měla v ruce nůž a s výrazem šílence z filmu Tahle země není pro starý plavala ve vodě a blížila se blíž a blíž ke mně.

            Radši jsem si protřel oči a zase usnul.

            Kolem třetí hodiny odpoledne mě vzbudilo bouchnutí dveří. Tom se právě vracel ze včerejší chlastačky se svými spolupracovníky (jezdil teď s ještěrkou v jednom skladu). Byl totálně na sračky, to táhli nonstop skoro čtyřiadvacet hodin. Přišel ke mně a začal se šíleně smát: „Vstávej, mrtvolo! Jedem na chatu, nebos’ zapomněl?“

            Jasně že zapomněl. Ten den jsme měli jet na víkendovou akci k nějakému Martinovi. Nejradši bych to teď zrušil a zůstal pěkných pár dní v posteli, ale na chatě měla být i Marika. Ta holka, co se prvního ledna objevila v naší koupelně.

            Jen co jsem se uvedl do trochu životaschopného stavu a uklidil to svinstvo z noci, vyrazili jsme autem mého spolubydlícího na cestu. Řídil Tom, protože po rozhovoru se mnou usoudil, že je míň opilý než já. Pár promile v sobě stoprocentně taky měl, ale pro řízení byl z nás dvou skutečně tím způsobilejším. Hned jak jsme vyrazili, usnul jsem. Vzbudilo mě až prudké zabrzděni asi tak po hodině cesty. Stáli jsme těsně před železničním přejezdem.

            „Co se děje? Proč nejedeš?“ zeptal jsem se ospale.

            „Kámo, já nevim kam na týhle křižovatce dál,“ odpověděl řidič. „Jde to buď doleva, nebo doprava.“

            „Jeď rovně, ty pako! Doleva a doprava jezdí vlak,“ vysvětlil jsem mu a přitom jsem se snažil nadýchat trochy čerstvého vzduchu z okýnka.

            „A jo, ty vole, dyť to sou koleje. Kurva, kurva, kurva!“

            Byli jsme fakt ideální dvojka pro řízení auta. A to jsme jeli na akci, kde nás s největší pravděpodobností nečekalo nic jiného než další přísun tý svině jménem alkohol.

            Když jsme dorazili k chatě, byla už dávno tma, ale my byli hlavně rádi, že jsme na místě a že jsme tu naši slavnou jízdu přežili.