Vzpomínám si, kdy to bylo poprvé. Dali mi do rukou pistoli - už si ani nedokážu vybavit kdo, byl jsem ještě dítě -, a já ji chytil pevně malými dlaněmi, přiložil k velkému vláčnému pupku, jenž se s dotekem hlavně celý škubl, zmáčknul spoušť a div mi výstřel neurval mé slabé netušící ruce, zdrásal to bílé břícho v cáry plandající rudé tkáně. V okamžiku bylo po všem a jedinou vzpomínkou na celý lidský život se stal kus nehybného masa a louže zpátky v zem se vsákající krve. Celý lidský život... teď tomu říkám lidský život, ale tenkrát to pro mě byla jenom věc. Neměl jsem výčitky, jen mi skrz výstřel pár dní pískalo v uších, to bylo vše.
Nepřišly ani noční můry. A tak mi nedělalo problém v tom všem pokračovat: jedna věc za druhou padala k zemi, ječela jako rozdupnutý míč a koukala přitom vyčítavě barevnýma očima mrkací panenky, kterou je potřeba položit na záda; a mě to bylo jedno, nelitoval jsem je stejně jak kapek deště za konec v tříšti, chodník a trávu za mé bolavé těžké kroky, pro které jsem nikdy nedostal chuť se vznést a s nohama bez agonické tíhy proběhnout nebe. Byly to jen věci a ty se dají vždycky sehnat nové.
V tom všem jsem našel zalíbení. Třeba když mi vyšla rána a já se strefil na milimetr přesně přímo mezi oči nebo když jsem uviděl člověka, jenž ke mne otočený zády, nic netuší, trochu zariskoval, přiblížil se k němu a zezadu mu bodnul nůž přímo do krku. Žádná elegantní práce mistra - precizně přesný řez po hrdelních tepnách, nýbrž jen pouhopouhá čistá smrt – bez ozdůbek a milostí. Ten nůž jsem nikdy nečistil, nebylo proč.
Ale nejen tohle, pár jsem jich taky přejel autem a nechal v příkopě, aniž bych věděl, jak to s nimi dopadlo, jednoho shodil z mostu přímo pod vlak a šest jich nechal shořet v domě, jenž jsem zapálil. Kolik jich bylo celkem to nevím, ale budou to celé stovky, ne-li tisíce. A další tisíce zombie, predátorů a jiných vesmírných potvor k tomu. Byl jsem vrahem snad všeho, co se hýbe. A musím říct, že mne to bavilo.
Vzpomínám si na všechny bojiště a kreatury Azerothu, na to, jak jsem se plížil celé hodiny tmou v těle aliena a rval lidem hlavy i s páteří, na křik lidí bodnutých stříkačkou se směsí všech možných chemikálií, na plasmovými granáty roztrhaná těla a vojáky dusící se v příkopu plného chlóru. A taky na všechny hlasy varovně křičící, že ve mně všechna ta brutalita něco zanechá, na kázání rodičů, na mravokárně vztyčené ukazováky společnosti držící vědecké posudky, ve své pravdě se koupajícího školního psychologa, i obyčejné lidi z okolí, jenž ze mne dělali lidskou zrůdu čekající na den, kdy jí rupne v hlavě a zavraždí každého, koho potká.
Já však navzdor všemu dál hrál. A dál zabíjel, co bylo za úkol.
Velel jsem největším bitvám středověku, dobýval svatou zemi jako křižák, čistil ji jako asasin, byl jsem Napoleon Bonaparte a po rukou mi zteklo přesně tolik krve jako jemu, běžel jsem po Normandské pláži plné mrtvých těl mých kamarádů, bojoval v zničeném Stalingradu, kde půlka z nás neměla ani pušku, a nakonec dobyl Berlín.
To všechno však bylo hovno, oproti tomu, co zažívám tady. Když mi poprvé dali skutečnou zbraň a já si nemohl vybrat, jestli ji chytím, nebo ne; když jsem byl poprvé pod palbou a prostě musel střílet na opravdové lidi, tak to bylo hrozivě jiné a nové, i když jsem každý z toho už stokrát zažil.
A pak jsem viděl umírat muže s třemi dírkami v hrudníku jenom proto, že se u prohlídky špatně pohnul, musel jsem jej vláčet na korbu auta a jeho rodině pak s kolegou vysvětlovat, že to byla jen nehoda a my jsme nemohli jednat jinak. Bylo to k ničemu, stejně nám nerozuměli.
Pár dní na to náš konvoj přepadli vzbouřenci: v té zmatené řežbě umřeli tři chlapi, který jsem znal, a všichni útočníci, mezi kterými byl i jeden, jenž padnul mým výstřelem. To bylo poprvé, co jsem někoho zabil. Ty modrý vyhaslý oči zafoukané pískem pouště, pro který nešly zavřít, mě děsí až do teď. Vídám je ve snech i v oblacích jasného dne, jsou tu pořád.
Víte, všechno v těch monitorech jsou jen a navždycky figurky, malý panenky, který sice můžete rozřezat na tisíc způsobů, ale nikdy je nedonutíte vylézt ven do reálného světa. Ve kterém se to člověka teprve doopravdy dotkne, skrz kůži, svaly, šlachy a kosti až na samou lidskou podstatu jménem já, kterou to hnete každým okamžikem, aniž bych měl šanci tomu jakkoliv vzdorovat.
Po večerech usínám v nejistotě, jestli se další ráno probudím, doufám, že chlapi na stráži budou dávat pozor a stále častěji mě, v noční tmě, tam uvnitř člověka pálí jakási potřeba plakat. Dusím ji zadržováním dechu a zatím to zabírá.
Jindy jsem zas místo dlouhého usínání na strážní věži, celá noc je probděná, neskutečně dlouhá a mě při pohledu na hvězdy, z nichž se některé již dvakrát zabořily pod obzor, přepadá nejhorší z pocitů - čistá beznaděj.
Navíc mám poslední dobou pořád větší a větší potřebu se začít modlit, i když jsem k tomu měl celý život takový odpor. A vlastně to ani neumím, takže nemám jak začít.
Kněz tu sice je, ale za ním a jeho Bohem se mi nechce; nejradši bych prostě jenom v duchu mluvil a vypovídal se ze všeho, co mne trápí, ať už poslouchá kdokoliv.
Ne, má smrt mne neděsí, chci jen odsud, daleko odsud zpátky domů, kde je všechno v pořádku a slunce tak nepálí. Jakkoliv a co nejrychleji to jde. Vidím ten písek v očích a na jazyku cítím sliny rtů, které jsem zachraňoval a teď už leží v zemi. Chtěl bych jakkoliv pryč, kamkoliv.
Avšak chtít je zbytečné, pro všechny lidi nahoře jsem jen zbraň a náboje, co mám po kapsách. Jsem jen pouhopouhá věc, jejíž pocity a přání jsou všem jedno; jsem jen puška a tři zásobníky, které nic necítí.
|