Anežka
a Matěj
Zdvihem
prázdné sklenice si Matěj objednal další půllitr piva. Poslední dobou
se stále více omezoval na pouhou jednoduchou nonverbální gestikulaci,
která mu přišla daleko praktičtější než všechno složitě omílat
zdlouhavými slovními spojeními. Za chvíli mu hospodský, ve špatně
umyté sklenici, podměrečné pivo doručil. Nic jiného Matěj ani
nečekal. Bez hnutí tváře ho přijal a hostinský mu na účet domaloval
další kůl dlouhého plotu. Matěj se podíval z okna, kde zrovna
začínalo pršet.
Začínalo
pršet, když byl zhruba v půlce krátkého dopisu. ...Stydím se za
svou zbabělost se ti postavit, ale když tě vidím, hrdlo se mi sevře a
hlava vyprázdní. Ten tvůj úsměv, ach můj Bože, mnou vždy
pronikne, až je mi do pláče a po zádech mi běhá mráz. Můj Bože,
ty tvoje oči, oči co odpouštějí... Jak moc se za sebe stydím. Víc už
ale do slov nemůžu dát.
Seděl ve
známé kavárně. Jako každý čtvrtek, jako každý čtvrtek tu byla i ona.
Neznal její jméno, a tak jediným pojítkem mezi nimi bylo několik
letmých pohledů, kterým možná Matěj přikládal větší důležitost než na
nich ve skutečnosti ležely. Zálibně pozoroval nenucené poklepávání
jejích nohou při hudbě Duke Ellingtona, skromné klopení očí,
sklánějících se nad Borisem Vianem. Uchváceně zkoumal, jak si
důmyslně pohrává s prstýnkem, jak si s roztomile netušenou
koketností omotává pramínek svých nádherných vlasů kolem pravého
ukazováčku. Můj ty Bože, jak jen byla nádherná.
Objednal
si další sklenici vína a požádal číšnici o předání vzkazu té neznámé
dívce s blonďatými vlasy, zelenobílým kostkovaným svetrem a
nemodelkovsky dlouhýma nohama. Byl tak nervózní, že neustále
křečovitě upíjel vína, až zjistil, že je na dně. Začala číst vzkaz.
Kavárna
jako by ho chtěla rozmáčknout. Všechno se na něj valilo a nad jeho
hlavou jakoby se vytvořila obří vysavač pohlcující vše krom ní a
něho. Netrvalo to příliš dlouho a přisedla si k němu. Bylo to rychlé
a náhlé, jako nečekané strhnutí náplasti. Bylo mu dvaadvacet vše bylo
úžasné, velkolepé.
Čas běží
jak splašený.
V pětadvaceti
se berou a Matějovi vychází první cestopis Na cestě po Portugalsku.
Šestadvacet – fenomenální – Matěj odjíždí do Barmy.
Z cesty po ní píše svůj druhý cestopis. Po návratu domů (jak je
to jen krásné) se od Anežky dovídá o jejich dítěti, které se jim za
sedm a půl měsíce narodí. Grandiózní. 5. prosince Matěj odjíždí do
Prahy představit svou novou knihu. Skvělé. Absolutní štěstí.
Matěje
prezentace zdrží více než původně předpokládal. Na cestu vyráží pozdě
v noci. Hustě sněží. Jede opatrně, přesto ho z cesty smete opilý
řidič sněžného pluhu. Byl tak namol, že si ho ani nevšiml, nechává
Matěje samotného v noci v příkopu uprostřed mrazu. Auto je
naprosto zničené. Kus skla se Matějovi zařezává stále hlouběji do
zad.
Hodiny
neberou konce a volání o pomoc se po pár minutách stává směšným
nářkem děcka postrádajícím hračku. Když Matěje ráno nacházejí, je
z něj poloviční mrtvola ve vytlučené rakvi z karoserie. Anežka
za ním dlouho nepřijíždí do nemocnice.
Posledním
výrazem naděje byl pro Matěje zvuk přijíždějící sanitky. Vzpomíná na
tón hlasu samolibého doktora, jak mu s lítostí oznamuje, že má
narušenou míchu a bude tak od pasu dolů ochrnutý, a jak nezapomíná
dodat, že dělali co mohli, aby ho zachránili, a že mohl dopadnout
ještě mnohem hůř.
Vzpomíná
na štkající hlas své tchýně, který mu do telefonu oznamuje, že Anežka
potratila, a že je teď velice psychicky nevyrovnaná, a proto k němu
nemohla přijet do nemocnice, a aby, až se uzdraví, za ní přijel do
léčebny.
Matěj se
snaží svůj pobyt v nemocnici maximálně uspíšit.
Bylo to
jako nůž. Jako nůž se mu zařezal ten příšerný pocit, kterým na něj
zapůsobila ta místnost, velká jak basketbalové hřiště, s kulatými
stoly. Matěj přirazil svým vozíkem neohrabaně k jednomu z nich.
Jak rybářská loď vracející se domů, a čekal, až mu zřízenci přivedou
Anežku. Byla jak smrtka. Její nohy byly jako tyčky v zábradlí a
oči jak pec, co už dohrála svůj part a Matěj rozpoznal, že už nebudou
tím, čím bývaly kdysi. Pokusil se jí vzít za ruku, ale uhnula mu.
„Zasměj se, ať je mi do pláče, prosím,“ zaplakal Matěj.
„Podívej se na mě tak, až mě z toho zabolí u srdce. No
tak, prosím, prosím.“
„Buď
už zticha. Stejně za to za všechno můžeš ty. Je to jen tvoje vina,“
zařvala zničehonic Anežka a nebyl to jen řev vzteku, ale byl to křik
plný čiré nenávisti a totálního opovržení. „Všechno jenom
zkazíš. Jseš úplně k ničemu,“ stupňovala svůj hněv Anežka
pořád dál a začala se sápat po bezmocném manželovi, až ho i s vozíkem
převrhla. Honem k ní přistoupili zřízenci a začali ji odvádět
pryč, a tak poslední slova, která Matěj, od své ženy slyšel byla:
„Nenávidím tě. Nenávidím. Můžeš za všechno moje neštěstí.“
Další
láhev vína, která zklamala ve svém úkolu zničit schopnost vnímání.
Matěj se toho dne večer nakonec tak strašně opil, že sotva zvedl
telefon, který mu ráno vstoupil do kocoviny hrozným způsobem. „Je
mi to velice líto, ale Vaše žena včera vpodvečer spáchala sebevraždu.
Při večerním mytí, vytrhla ve sprchách uvolněnou kachličku a vrazila
si ji do krku. Následky, bohužel, nebyly slučitelné se životem,“
dojel páskovitý hlas na konec a zavěsil. Matěj si to všechno uvědomil
až odpoledne. Výjev toho, co se jí asi stalo si neustále přehrával
v hlavě a s nejvyšší mírou sebetrýznění si představoval,
jak ohavná koupelnová kachlička vniká do krásné šíje jeho milované
Anežky. Zatoužil dát si s ní milejší sbohemdání, než které mu
bylo předhozeno.
Bože, já
už vím, že nejsi, ale kdybys třeba náhodou byl,
nedopusť,
aby moje Anežka spadla do pekel, kam nepatří,
protože
jsem jí miloval, tak, že to nikdo nedokáže ani odhadnout.
Byla mi
vším a je mi stále víc,
chceš-li
někoho trestat –
mě uhoď a
na mě křič.
|