Krvavé rány vzpomínek pomalu klíčily na kůži jako pronásledování stigmat. Myslet znamenalo zešílet. Bylo to jako galaxie, souhvězdí se rodí jako nuly a když umírají, jsou to momentky super celebrit. Kometoví bozi umírají. Zlatá galaxie.
Kaškin se snažil domluvit svým pudům, vzteky narval pytle bohatstvím, snad s důvěrou, že ho to uklidní… Hadí zraky byly v každém zirkonu. Přehodil si černý stříbrem prošívaný plášť přes ramena, jak za tich několik proklatých týdnu zestárl. Všude jen sláma a koně. Vybral si hezkého, temně hnědého se zaplétanými copánky hřívy. Zkrotí ho brzy…
Šeřík. Vzdal to předem. Viděl ji, viděl, dnes by ji dokázal zmlátit stejně, jako kdy předtím. Mlátil by hadrovou pannu, tak chladnou, jako jsou samotné kamínky, kterými mu pravidelně rozřezávala hruď. Nedokázal se nabažit toho hnusu, který z ní proudil v delfíních zvukových vlnách.
„ Myslíš, že Leodos udělal dobře?“ Počkal, až se pevně opře o hrubé dveře. Zaručeně si zarazí třísky do zad.
„ Neptej se mě na to,“ zatlačila víčka.
„ Proč? Nechceš přiznat, že tě mrzí?“ Utáhl řemínek u pytlů.
„ Mě nikdy nic nemrzí!“ Odsekla s tou svojí typickou pózou, jako vždycky na pěst „ Jen se mě Leodos ptal na to samé, stačí?“
„ A ty jsi odpověděla co?“
„ Že udělal moc dobře.“ Jen ji tak obléct do bílých kožešin a zmalovat pusu do ruda. Nic neopověděl, nic byl přeci tvrdý. Měl rád tiskátka a laserová blikátka pro dinosaury. „ Rozohnilo tě to dost, co?“ Našpulila rty.
„ Né, tak jako mého krále,“ konečně se odtrhl od krásného zvířete.
„ Nějak mi mizí ta vidina hrdého Kanananejce, hrdého generála…“ Přejela si ho celého. Bylo to bezcitné, bylo to bez pocitu viny. Bylo to tak chladné, tak suché až jí to samotné přišlo nemožné.
„ Nějak je tu o hlavu více.“
„ Ano, Leodos,“ falešně se usmála, až boláky na ústech lupaly.
„Kdyby si věděla, proč tady si, v životě by si to nahlas neřekla,“ pokývl hlavou ze strany na stranu. Chřestýší oči ho už moc otrávily. Vrátil se k bezvýznamné zažloutlé zdi. Surovost hmoty byla příjemnější než pytel s kobrami.
„ Proč tedy tady jsem?“ Udělala malý krůček k jeho straně. Byl to mléčný sen loučí a koňských hřbetů. Nebylo jich tu mnoho, jedna z osmi stájí. Jedna pro cizince. Obloukové klenby, jednoduché sloupy, vůně sušených trav, volnost a volání větrů.
„ Zapomněl jsem na konvence.“ Byla horší než placebo, vrátil se k ní.
„ Ty si nikdy žádné neměl,“ neskutečně upřímně.
„Čtu v tobě, královničko, jako nikdo jiný. Jsi neschopná sama přežít, tvoje myšlenky v jeho rukách… Nenechám ho za tebe rozhodovat, proto jsem tak rozhodl.“
„ Rozhodl k čemu?“
„Že tě budu mít jenom já,“vážně zvedl obočí a hrdě se napřímil. Pokusila se o chabý náznak smíchu, nešlo to, přes tu jeho pevnou membránu, která ji dusila.
„ O čem to Kaškine mluvíš?“ Zakroutila hlavou a lehounce kudrnaté vlasy se zaleskly září olejových rámů.
„ Nemůžeme tě mít oba. Nemůže tě mít on! A já jsem přesvědčený, že chceš být se mnou než s ním,“ mávl hrdě rukou. Šlachy na rukou se napjaly.
„ Cože? Jak si můžeš toto pro bohyně myslet?“ Takový zmatek v hlavě, nerozuměla jedinému atomu, nerozuměla podstatě, nerozuměla té technologické tezi, kterou obdivovala.
„ Dnes semnou odjedeš.“ Vytáhl něco malého z kapsy volných zlatem vyšívaných temně modrých kalhot a zastrčil do vaků pohybujících se na koni. Obalené v hnědé kůži a převázané stužkou. Malinké, tak do dlaně.
„ Ty… Ty posloucháš se, co říkáš? Né Kaškine, nehodlám se bavit s blázny, odcházím!“ Začala se natahovat po zašlém bronzovém madle. Neuvěřitelnou rychlostí udělal tři kroky a vrazil do pootevřených dveří hrubou dlaní, okamžitě se přibouchly. „ Pro bohyně!“ Rozzlobeně se otočila. Přímo do jeho tváře. Zmrzla. Ledová královna, ledové grimasy. Perferpolis. Snažila se utéct, snažila se udělat krok vpřed. Okamžitě ji chytl za bradu a srazil na dveře. Zakňučela pod jeho silou. „ Odjedeš semnou,“ přikývl sám do zrcadélek vlhnoucích očí z karneolů. Bylo to cappuccino. Tak blízko, mimořádně blízko. „ Ale… Né neodjedu!“ Prskla mu do tváře a vytrhla se z pevného sevření. Jako ustrašené kuře se rozeběhla za plnokrevníka.
„Vážně netuším, jak si to celé představuješ. Unést královnu nejmocnější říše? Ty si myslíš, že to Leodos nechá jentak? Když uneseš mě, uneseš i jeho. Unesl by si krále, Kaškine? Unesl by si někoho, kdo miluje jiného člověka?“ Vyskočila jí ledová ramena komet.
„Zopakuj tu poslední větu!“ Zařval zapřený ještě stále o vrata.
„Unesl by si člověka, který tě nemiluje?“ Vzlykla a celé tělo se roztřáslo za anatomii koně.
„Tohle si nemyslela vážně,“ narovnal se a znovu do jejích čoček.
„Myslela…“ Závistivě pohladila hřívu.
„Né, né, né…“ Začal cukavě házet hlavou. „ Děláš jako by si na všechno zapomněla, ale ty Juditho nezapomeneš! Bude to pokračovat dál!“ Zoufale pokyvoval sám pro sebe. Byla vyděšená, bála se ho. Nebylo by to poprvé.
„ A co by si teda udělal, jako důkaz toho, že mě miluješ více než on? Co?“ S brekem vyhrotila z chvějících se úst.„ Zabil bych tě!“ Vysledoval překvapenou reakci jejího šklebícího se rozplakaného obličeje „Copak, Leodos ti takové věci neříká?“
„ Né, on se smrti bojí, nezahrává si se slovy, jako ty!“
„ Je to ta nejtěžší věc, jakou je člověk schopný udělat, Juditho.“ Odmlčel se na tak neskutečně dlouho až jí to hrálo s myšlenkou nasednout na koně a odjet, zoufale utéct. Moc jí zajímalo, co se mu honí hlavou, ale přes plačtivé štěkání se nedokázala podívat do upřímnosti.
„ Zabil js…“
Skočila mu do slov: „ Už toho nech!“ „ Zabil jsem spoustu lidí. Zabil, ano… Ohavnosti. Jednu věc teď už vím… Ty to nebudeš. Ne, ty si nezasloužíš moje trápení. Né, bohové by mi neodpustili trápení, které bych za to obětoval… Věděli by, že to je lež… Nepatřil bych pak do ráje. Svátost tvé hlavy by mojí bolest neobhájila… Nebolelo by mě to tak, aby mi bylo odpuštěno, ach královno.“
Ústa se automaticky otevřela a zkroutila do toho nejzlomenějšího výrazu, jaký šel: „Ty ses pomátl! Z dalšího jsem udělala blázna… Další oběť Perferpolis… Vyléváš mi tady svoje srdce, chceš mě unést a nyní? Celé to popřeš hnusnýma kecama o mé vraždě…“
„ A ty jsi mi už tolikrát otevřela oči… Měl jsem Versitovi věřit. Nemýlil se. Ano Juditho, zůstaň si tady v tom svém království, jen zůstaň… Budeš to ty, kdo si bude nakonec rvát vlasy, žrát syrové maso a vzpomínat na Holofermovy končetiny… Budeš toho litovat, ty… Ne! Já, já chtěl jsem ti dát válku, svobodu, chtěl jsem ti dát život… Né, už se nebudu namáhat, když ti stačí pár cihel zkrváceného zlata, vyhřátý Kašmír a zkažená voda… Ty, ty Pýcho!“ Rozešel se zuřivě k ní… Prosmýkla se vedle koně a utekla ke zdi. Ten ďábel jí přehlídl, zůstalo by to tak, kdyby:„Došli ti slova, že?“ Bylo to slabé, ale musela bránit.
Zastavilo ho to před nasednutím na koně. Ještě jeden pohled:„ Co chceš ještě slyšet! Táhni si za ním, to on ti umí tak krásně slibovat a neplnit. Vidím to jako teď… Proklínala si ho, nadávala, urážela…A teď nikdo jiný neexistuje!“ Zůstal na ní viset, ještě chvíli, přes slzy uvidět pár záblesků tich záhněd…
„Víš, proč jsem bílá?“ Ukázala na svoje šaty. A kňučela čímdál víc jako pes.
„ Že by tě v tom rád Leodos viděl v posteli?“
„ Né… Bílá, jsem bílá, protože bílá nikdy nebude černá!“
„ A černá nikdy bílou.“
|