|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
OPERACE ŠACH-MAT
DÍL TŘETÍ
Dálnice E55, kdesi v NDR, půl druhé ráno. Zelenobílý barkas Volkspolizei uháněl svižným tempem ve druhém pruhu. Míjel uhýbající auta a jeho kola svištěly po dálnici. Světla reflektorů ozařovala zádě vozidel a šlehala žlutavé paprsky mezi stromy, jenž stály kolem dálnice. Během minuty minul velkou žlutou ceduli s nápisem OST-BERLIN: HAUPTSTADT DER DDR. Osádku mikrobusu tvořilo pět mužů. Na první pohled obyčejní policisté dálniční hlídky. Kdyby ovšem nebyli vyzbrojeni samopaly.
V zadní části mikrobusu seděli dva uniformovaní a dva muži v civilu. Jeden v hnedé kožené bundě a světlých kalhotech. V levačce držel zapálenou cigaretu. Zlehka nasál kouř a vyfoukl jej nosem. Přehodil levou nohu přes pravé koleno a rozvalil se na sedačce. Naklonil se k muži, který seděl proti němu. Bylo znát, že se někde porval. Pod pravým okem měl veký monokl a napuchlý spodní ret.
"Řekněte mi jedno, Manne...o co vám kapitalistům vlastně jde, co?" řekl major Stasi Jost Dahlwitz. Pootočil těžkopádnou hlavu západního agenta Clause Manna proti svítilně ve stropě. Párkrát zamlaskal.
"Cccc...to je ale ošklivé zranění. No snad se vám to zahojí. Za pár let na plesnivé samotce určitě," jeden z policistů se pousmál a pozoroval předjíždějící nákladní auto. Barkas se zařadil před něj. To, kam jedou věděl jen Dahlwitz a řidič. Jmenoval se poručík Hans Zimmerman, dlouholetý a takzvaný neoficiální spolupracovník Stasi. Inofizielemitarbeiter... Takových jako on bylo po celé NDR na tisíce. Jen se usmíval a vedl barkase v aleji bílých přerušovaných pruhů. Projely pod nadjezdem. Za ním byl dálniční exit. Řidič vycvakl páčku blinkru a zařadil nižší rychlost. Sešlápl brzdu a volant se mu protočil pod rukama. Auto sjelo z dálnice a nabralo směr na obec Reinicksdorf.
"Poslyšte...máte teď ve své podstatě možnosti. Západní...takzvané...demokracie se zhroutí během několika let. To všichni víme. A vy byste určitě nechtěl být u toho. Tady na východě...byste měl docela slušnou pozici, plat, uznání...znáte to, ne?" zkusil to Dahlwitz mírně. Promnul si zápěstí. Kosti zapraskaly. Mann se jen neznatelně pohnul. Zavrtěl hlavou. Dahlwitzovi poklesla čelist. No tak ty budeš těžší oříšek, napadlo jej...
Barkas sjel z okresní silnice na vedlejší asfaltku nižší třídy. Řidič protočil motor a zařadil rychlost. Cíl cesty tohohle podivného zájezdu byl "konspirační objekt Ministerstva státní bezpečnosti č.61". Původně lovecký zámeček s velkou oborou. Za války se přes něj převalila fronta a po pětačtyřicátém jej dostalo Ministerstvo státní bezpečnosti. Nevkusným způsobem jej zrestaurovalo a nyní používalo jako vyšetřovnu a jakési "venkovské sídlo" zároveň. Jeho součástí byl poměrně velký lesnatý areál. Za války jej dost poničilo ostřelování. V jednom takovém kráteru tak zaměstnanci zřídili jezírko a soustavu potůčků, které jej napájely.
Před přídí mikrobusu se vynořila trojice automobilů. Jeden trabant, polský fiat a policejní auto. Ty dva civilní vozy byly příděmi "v sobě". Na tomhle nepřehledném úseku to nebylo nic divného; zatáčka ohraničená z levé strany neprostupným houštím a z pravé strany hustým křovinatým hájkem. Světla aut jím nepronikla. Bylo to prostě blbé místo, a přesto, že tu stály výstražené cedule, každý měsíc tu nějaká ta nehoda byla. Když policista uviděl přijíždějící mikrobus, pokynul světelnou plácačkou ke krajnici.
"Co to sakra dělá," zabručel Zimmerman. Problikl policajta světly a zpomalil. Ne však zastavil. Policista uskočil stranou a barkas zajel ke krajnici.
Mannovi blesklo hlavou: teď nebo nikdy! Vyčkal, až auto zastaví. Chvilku ještě hrál svoji roli zmláceného zajatce. Pak se napřímil. Vložil do toho všechny svoje síly, které mu ještě zbývaly. Vší silou kopl majora Dahlwitze do břicha. Zároveň dal krutý loket policistovi po své pravačce. To vše v jediném okamžiku. Z přeraženého nosu se mu vyřinula krev. Samopal dutě zabubnova na podlaze vozu, když jej policista upustil.
Mann se pro něj bleskově shýbl, natáhl závěr a zaryl jej Dahlwitzovi do prsou.
"Drž hubu. POVÍDÁM DRŽ HUBU!" rozkřikl se, když major otevřel ústa. Spíše překvapením, než aby něco řekl. Tohle absolutně nečekal! Kde ten skrček sebral sílu? Myšlenky v jeho hlavě se roztříštily a náhle nevěděl, která bije. Hlaveň v samopalu zarytá do jeho prsou jej krutě přesvědčila, že se mu to bohužel nezdá, jak by si toužebně přál. Oči se mu rozšířily...zmáčkne, nebo nezmáčkne spoušť? Vždyť je tu kolem tolik lidí, to by si nedovolil...Dahlwitz byl poprvé vydán na milost a nemilost. O jeho osudu měla rozhodnout kulka ráže 7.62, která se zatím stále krčila kdesi v temnotě nábojové komory samopalu.
"Hej, co je to tam vzadu?" houkl policista venku. Zastrčil si světelnou plácačku za opasek, posunul čepici do týla a rázným krokem se vydal ke dveřím mikrobusu. Ztratil vědomí, když jej plocha dveří udeřila na plocho do obličeje. Mann zahodil samopal a utíkal k prvním větvím lesíka. Za ním se vyrojila snad celá armáda policistů. Zpoza zastaveného barkasu se vyprostil doruda rozžhavený major Dahlwitz.
"Zastřelte toho šmejda! Vystřelte mu mozek z palice!" řval na celé kolo. Dočista zapoměl, že svým pochopům nařídil, aby udrželi Manna při životě za každou cenu. "A vy...vy někde cekněte, a máte všichni po prdeli! Rozumíte? Všichni jak tu jste!" řičel i na řidiče obou osobních vozů a na zkoprnělé policajty.
"No co čumíte! Vyserte se na to a do lesa! Zavolat posily a uzavřít oblast, sofort!" Dahlwitz řádil jako turecká jízdní divize, když vrazí do křesťanského tábora. Osobně vletěl do jednoho z policejních aut a vytrhl mikrofon z desky. Volal pro posily.
Les kdesi kolem Reinicksdorfu, jedna hodina padesát minut po půlnoci. Claus Mann utíkal lesem. Ostré křoví jej drásalo do obličeje, přeskakoval pařezy a zakopával o vystouplé kořeny. V teniskách téměř úplně postrádající jakýkoli vzorek se mu utíkalo docela špatně. Kdesi za ním blikaly majáčky policejních vozů a nákladních aut. Tu a tam se ozval i štěkot psa a nějaké řvavé rozkazy. Policistům asi přišly posily. Sakra, museli už okolí uzavřít minimálně třema špérama, přemýšlel Mann, když klesl do bezpečí jedné odvodňovací strouhy. Ztěžka oddechoval, na prsou jej píchalo a začínal sípat. Štěkot psů a hlasy mužů za ním se nevzdalovaly. Ale ani neblížily. Vypadalo to, že jsou snad na jednom místě a nepohybují se. Skrz hustě rostlé větve se prorvalo pár modrých blesků ze zapnutých policejních majáků. Nějaké auto pomalu projíždělo po nedaleké lesní cestě.
"Tak...a teď je to v prdeli," sdělil Mann košatému trnkovému keři. Jenomže...co teď dělat? Kam má jít, kam se má vydat?? Co a jakou roli měla v téhle blamáži Christina? Proč byla, spíše proč se stala, dvojitým agentem? Kdo jí dával informace o jeho pohybu, když to Stasi nebyla? Je tu snad zájem BND na tom, aby Manna odstranili? Bylo tu najednou nějak moc otázek. Ale utéci byla ta první, která se musela vyřešit.
Štěkot psů se přiblížil. Už bylo slyšet i praskání větviček a po kmenech stromů se přetáhly světelné kužele baterek. Sakra, už jsou blízko. Mann se zhluboka nadechl, ještě jej trochu píchalo v boku. To se ale nedá nic dělat. Odrazil se a dal se tmavým lesem na útěk. Jeden z policistů si jej všiml.
"Stůj!" křikl. Mann samozřejmě nezastavil a utíkal, co mu nohy stačily. Přeskočil nějakou díru a před ním se začaly stromy rozestupovat. Vypadala to, že tady les končí. No, teď se uvidí, jestli je to dobře. Vypadalo to, že za těmi stromy je nějaká cesta, nebo spíše pěšina. A za ní louka. Proběhl křovím. Pružný šlahoun nějaké rostliny se mu zamotal kolem kotníku tak pevně, že sebou řízl na zem. Odřel si zápěstí, narazil si loket a pohmoždil koleno, když jej nastavil, aby pád zmírnil. Vzápětí se do Mannovy postavy zakouslo světlo reflektorů policejního vozu. Přijížděl k němu po cestě.
Řidič sešlápl brzdu, až se kola zablokovala a auto poslední metr prašné cesty doklouzalo. Dveře se bleskově otevřely a z nich vyskočili dva policisté. Jeden namířil pistoli na dosud ležícího Clause Manna. Pro něj dost nevýhodná poloha na to, aby mohl klást jakýkoli odpor. Fajn, takže se nechá zase sebrat. Mezitím k němu zamířil druhý policista.
"Tak se zvedej. Ruce za záda, pohyb!" štěkl přísně. Drapl jej za límec bundy a vlekl ke kapotě vozu. Tady s ním smýkl na kryt motoru a chtěl mu zkroutit ruce za záda. V tom momentě se Mann otočil, prudce nakopl policajta do holeně. Muž vykřikl a zkroutil obličej bolestí. Pistole mu vypadla z ruky, ale on se ještě začal s Mannem prát. Druhý přiskočil a chtěl vzít agenta do kravaty, jenomže Mann se otočil, volnou pravačkou mu dal takovou pecku, že se policista zastavil až o zavřené zadní dveře. A to byly dobře půl metru daleko! Když se prvý policajt ocitl na zemi, shýbl se Mann rychle pro pistoli. Natáhl závěr a namířil na muže, který se právě šmátral po voze, aby se postavil.
"Nechci nikoho z vás zabít, to mi věřte. Pokud mi to auto vydáte dobrovolně, vyjdete z toho se zdravou kůží a nikomu se nemusí nic stát. Pokud ne...," významně natáhl kohoutek a natáhl druhou volnou ruku na znamení, že opravdu neche nikomu nic udělat. První policista to asi nepochopil a udělal mohutný krok vpřed. Jednoznačně jej chtěl srazit k zemi a zmocnit se zpátky svojí zbraně. Mannovy zorničky se zúžily. Třeskl hlasitý výstřel. Střela se odrazila od hlíny na cestě a odsvištěla stranou k lesu. Policajt se zastavil a zvedl ruce do výšky pasu dlaněmi dolů. "Dobře," šeptl jen. Mann se lehce usmál a přikývl.
Dlouhým obloukem obešel záď vozidla. Nepřestával však na oba uniformované muže mířit. To už zněl praskot větví a štěkot psů zase o něco blíže. Pátrače sem přilákal výstřel. Teď už nebyl čas na to jím plýtvat. Mannovi přesně vyvážené a ladné pohyby se uvnitř policejního vozu změnily na rychlé a roztřesené tiky. Rychle nastartovat, zařadit a pryč odsud. Kola vymetla plno hlíny a prachu, když vyrazil z místa, kde se auta zmocnil.
Policejní okrsek Reinicksdorf, dvě hodiny dvacet minut. Cholerický major od Stasi Jost Dahlwitz přijal zprávu o zcizeném policejním voze vcelku klidně. Zapálil si cigaretu, položil ji vedle telefonu na pracovním stole, za nímž seděl neurotický náčelník stanice. Jmenoval se Norbert Danz. Takováto návštěva byla pro něj dost nepříjemná. Kdyby lokální a rutinní kontrola, nebo nějaká prověrka, cokoli prostě... Ale dva vysocí důstojníci Stasi, k tomu ten diverzant, nebo co se to potuluje po jeho revíru, to nebyla dobrá kombinace. A navíc...navíc jeho chlapi jsou bůhvíkde venku! Vyschlo mu v krku. Danz pohlédl přes záclonu do ulice, kde mihotavě svítilo pár lamp a osvětlená výloha koloniálu. Zařinčel telefon. Dahlwitz sáhl po sluchátku a zvedl jej.
"Ano? Dobře, rozumím. Ať rozšíří okruh pátrání, jeho číslo je VP 12-1005. Ostatní civilní auta kontrolujte také, jen snižte...důkladnost. Teď se musíme zaměřit na policejní vozy," a položil sluchátko. Neurotický náčelník začal klepat tužkou o desku stolu. Dahlwitzovi tím na klidu nepřidal. Obrátil se na muže v šedé uniformě s hodností plukovníka.
"Soudruhu plukovníku...měli bychom...zajistit Ibise. Ten agent možná tuší, že Ibis přežil tu ahrensfeldskou střelbu a bude se s ním chtít vypořádat," Otto Halbey se napřímil, lehce pootočil hlavou a nadzvedl obočí. Poodešel k oknu, odrhnul záclonu a pozoroval, co se dělo na ulici. Nic moc. Tichá ulice jen tu a tam ožila, když tudy projelo vozidlo nějakého opozdilce, nebo pátrající hlídka Volkspolizei.
"Ibise, říkáte? Myslel jsem, že takovou záležitost jste už dávno vyřešil, soudruhu majore. Rozumějte, že lidé jako je náš Ibis mohou být velice a opakuji velice nebezpeční pro NDR. Ibis je dvojitý agent a jako takový může kdykoli přeběhnout zpátky. Pokud mu v tom vaše oddělení nezabrání," řekl Halbey studeným hlasem. Policejnímu náčelníkovi se rozklepala kolena. Co to má probůh být... Když chtěl opustit místnost, ozval se za ním chladný Halbeyův hlas a přinutil jej vrátit se zpátky na místo.
"Teď hned se vrátíte na Ministerstvo státní bezpečnosti a zpracujete plán, jak Ibise ochránit. Když to už musí být. A vezměte si k tomu Rasche, ten je s problémem dobře obeznámen," řekl ještě, když major Dahlwitz opouštěl místnost a nechával zkoprnělého Danze svému osudu. On jej ale nezajímal. Vyšel ven před stanici a nasedl do své bledě modré lady.
Vyjeli z městečka a blížili se k první uzávěře. Několik desítek metrů před ní už blikala výstražná světla signalizace a napříč vozovkou stála dvě zelenobílá policejní auta. Třetí bylo odstavené na vjezdu na polní cestu. Kolem mohlo stát tak deset policistů. Když si všimli přijíždějící lady, ihned se rozestavili kolem svých aut.
"Hele, další. Docela provoz dneska," poznamenal jeden policista. Jenomže pak si velitel všiml muže v uniformě vevnitř a řidiče v černé bundě. Před očima se mu zahoupal průkaz Stasi a on jen nechal odstranit závoru.
Kdesi mezi Reinicksdorfem a dálnicí E55, polní cesta. Motor vozu řval, ale Mann nechtěl zatím zařadit vyšší stupeň. Jednak paliva už moc nezbývalo a pak se s tímhle autem nechtěl vydat na otevřenou silnici. Stejně už dávno musí mít jeho číslo. Přemýšlel, co udělá. Věděl, že Christina měla v jedné berlínské čtvrti něco jako konspirační byt. Pokud jej neudala Stasi, pořád by se dal použít. Byl to otevřený risk, skoro tak vleze až do nastražené pasti, ale měl by to zkusit. Byl pevně rozhodnutý zabít ji dříve, než vyzradí další důležitá fakta. Pokud to ovšem už neudělala. Z úvah jej vytáhlo kašlání motoru. Světla pohasla a podsvícení palubní desky se již úplně vytratilo. Sakra, to je baterka...
Mann zastavil u kraje. Spíše auto zastavilo samo. Zatáhl brzdu, otevřel dveře a vystoupil. První, co ucítil byl zápach hromady hnoje, která se tyčila z pole. Ten smrad byl děsný. Co teď? Auto se rozbilo, do Berlína daleko a ví sám čert, jestli tu někde jezdí alespoň vlak. Jenomže pak si všiml, že se u hromady hnoje krčí něco malého, červeného. Z té tmy u silnice to nebylo vidět, když ještě svítila světla auta. Ale teď to jasně rozpoznával. Byla to škodovka! Výborně! Luskl prsty, zvesela přeskočil škarpu a vydal se ještě nízkým osením směrem k automobilu.
Opatrně se k němu přikradl. Mělo rozbité okénko na straně řidiče a sklo se válelo kolem levého kola. Zloději jej předběhli. Nevadí, tím líp. Nahlédl dovnitř a všiml si, že klíčky jsou v zapalování. Na moment jej napadlo, že je to možná celé nastražené. Že Stasi nebude tak hloupá, aby jej nechala jen tak zmizet. Jenomže už byl příliš daleko na to, aby narazil ještě na nějakou silniční kontrolu.
Ani ne za půl hodiny již po dálnici mířil k Berlínu. Bylo půl třetí a proti němu svištěla osamělé dvojité body světel nočních jezdců. Kamióny, dálková doprava a sem tam nějaký ten osobní vůz. Claus Mann vedl embéčko v pravém pruhu, těsně přilepené ke krajnici. Snad to dělal podvědomě, aby byl blíže bezpečí skýtajícímu stínu převislých větví stromů.
Kousek od Hohenschoenhausenského exitu zažil horkou chvilku. Kolem embéčka projela velkou rychlostí dvojice policejních aut se zapnutými majáčky. Navíc se zařadila do pruhu před něj a výrazně zpomalila. Mann musel na poslední chvíli strhnout volant, aby se vyhnul kolizi. Naštěstí nehledali jeho. Pohodlně sjel z dálnice a pokračoval směrem do vnitřního Berlína.
"Jo, ale kde já nechám tuhle plechovku," broukl si tiše a pootočil zpětným zrcátkem ve voze. Tohle byl opravdu problém. Teď si nemohl být jistý, jako u toho policejního auta, že číslo tohohle vozu někdo už náhodou nenáhlasil jako kradené. Zastavil na tmavém místě kousek od křižovatky Egon-Erwin-Kisch a Falkenbergerstrasse v Hohenschoenhausenu. Pouliční lampy tu nesvítily a jediný světlý bod tu byly stojací hodiny na litinovém podstavci. Namířil si to ke stanici nadzemní dráhy Wartenberg. Měl plán. Věděl, že ten pitomý konspirační byt se nachází na Johann Dreckmannstrasse. Dokonce ve třetím patře, to je jedno, prostě na dveřích byla jmenovka Robert Klein. V tom domě muselo být plno důvěrníků, ale tenhle byt má výhled do dvora. Jako jediný... takže pokud se mu tam povede proniknout, bude muset vyšplhat po hromosvodu a nějak se dostat do bytu. To už bude horší... Snad se už něco namane.
Ministerstvo státní bezpečnosti, Dahlwitzova kancelář půl čtvrté ráno. Major Jost Dahlwitz si svoji blůzu hodil přes opěradlo židle. Povolil kravatu a zapálil cigaretu. Chtělo se mu spát. Už byl na nohou skoro dvacátou hodinu a byl už sotva schopen udržet myšlenku, natož na ní navázat souvislý sled myšlenek.
Před jeho pracovním stolem seděl nervózně si okusující rty Udo Rasch. Znal Mannovy metody a věděl, nebo spíše měl by vědět, kam se teď západní agent bude chtít uchýlit.
"Soudruhu majore...on nechce na západ. On chce najít Ibise a zlikvidovat ho,"
"Blbost. On nemá na Ibisovi zájem. Proč by to dělal, proč by chtěl naši spojku zabít, když nás má takhle za zadkem. Ještě dneska chci stráže na ostbahnhofu a také tam budou. On...tenhle Mann...chce utéct," Dahlwitz prolistoval zběžně Mannovu složku a masochisticky si připoměl jeho jméno. Jakoby mu už dostatečně nepil krev. Rasch mávl rukou. Pod kůží se mu vařila krev. Ten starý cvok se dočista pomátl! Proč by proboha zdrhal, když je na MfS v jejich oddělení tak dokonalý bordel, že nikdo neví, co dělá sousední sekce, ale všichni se snaží toho šmejda lapit. Byl by blázen, kdyby toho nevyužil. Teď když je tut akový zmatek!!
"Takže půjdete znova do terénu. Ibis bydlí na Dreckmannstrasse. Takže se postaráte, aby se do toho bytu nedostal nikdo nepovolaný, jasné?" Raschovi nezbylo nic jiného, než souhlasit. Jasné...konec konců...mám na vybranou? Nemám a pokud nechci dopadnout jako řada kolegů, asi bych sebou měl hodit, pomyslel si. Vstal, oblékl si sako a uhasil cigaretu. Provokativně nechal vajgl viset přes okraj levného skleněného popelníku a vypochodoval z místnosti.
Udo Rasch vedl svůj vůz ulicemi východí částí rozděleného města. V duchu si nadával, proč je takový idiot a do tohoto případu se míchal. Ale kdo mohl tušit, že to takhle skončí! Že budou toho zoufalce honit už třetím dnem! Málem přejel křižovatku na červenou. Dupl na brzdy, gumy zazpívaly a příď auta se otočila o několik stupňů doprava, minula zastavující wartburg a Raschův moskvič najel kolem na chodník.
"Jéé chlape, kam koukáte? Naučte se řídit, jó?" houkl řidič nákladního auta, kterému Rasch vletěl pod kola. Řidič mluvil silným saským přízvukem. Hergot chlape mizerná, ty máš kliku, že jedu kam jedu. Kdyby ne, tak už...jel jsem stejně na červenou, nemělo by to žádnou váhu, pomyslel si Rasch.
"Promiň šéfe. Jedu za starou do nemocnice, prostě jsem tě přehlídl," zahrál agent jednu ze svých mnoha rolí-bodrý chlapík, který má ženu v nemocnici. Mezitím se tu sešlo několik čumilů. Přilákal je hlasitý klakson náklaďáku.
"Copak se tu děje?" odněkud se vyloupl policista a úředním krokem obcházel dvojici vozidel. Rasch obrátil oči v sloup. To tu ještě chybělo. Policajt přistoupil k němu, ale to už se Rasch naklonil k muži zákona s rozevřeným služebním průkazem Stasi. Dopravák zbledl a udělal krok zpět.
"Běžte si po svých, tohle je náš píseček," sykl Rasch. Nasedl do auta, nastartoval a projel křižovatkou. Tentokrát podle pravidel. Teď jen přemýšlel, jak proboha má zabezpečit tenhle bytový dům, když mu Dahlwitz nedal žádné lidi jako posilu... Zastavil u jednoho telefonního automatu, vystoupil z vozu a nechal motor nastartovaný.
Vytočil číslo místně příslušné policejní stanice a řekl jim, o co jde. Tedy ne úplně, ale nahlásil jen, že jde o úkon zvláštní důležitosti. Na druhé straně vyvstal revírnímu šéfovi studený pot na čele. Ale to už teď nebyl Raschův problém.
Přeci jenom možná nebyl nejlepší nápad nechávat kradené embéčko v té předměstské čtvrti. Ale proč kradené, vždyt on si jej jen vypůjčil. Že nebyl dobrý nápad jet nadzemkou Mannovi došlo hned, co viděl kolem stanice Wartenberg přecházet několik lidových policistů. Stálo tu i jejich auto. Takže se zas rychle vrátil zpátky, odmontoval číslo a v nedaleké autodílně ukradl dvě poznávací značky, které se válely na dvoře za opravnou. Našrouboval je na škodovku a vyjel do vnitřního Berlína.
Bylo již ráno a ulice se zaplňovaly. Lidé jely do zaměstnání, křižovatky se probouzely k obvyklé ranní špičce a celé město vstávalo. Provoz ještě nebyl tak hustý, přesto Mann našel tu nejkratší cestu na Johann Dreckmannstrasse. Nechtěl se nikde zdržovat, tím méně zůstat trčet v nějaké dopravní zácpě. Pohledem překontroloval palivoměr a ještě mu zbývalo benzínu dost a dost. Zaplaťbůh, že tak. Kdyby mu teď došel, neměl ani zdání, jak by jej sehnal. Peníze, falešné doklady...to všechno teď bylo někde u toho parchanta Dahlwitze.
Projel několik křižovatke na Unter den Linden. Tady už byl provoz dost hustý. Stačilo teď projet ještě pár bloků a byl u cíle... Zatočil do Johann Dreckmannstrasse a byl u cíle. Doslovně. Ulice byla přehrazena třemi policejními vozy. Za nimi stála řada policistů s odjištěnými a ke střelbě připravenými samopaly. Druhá skupinka vyběhla zpoza zaparkovaných osobních aut, přehradila silnici za škodovkou a rozprostřela se do úkrytů. Zpoza jednoho žigulíku vyšel Rasch.
"Vzdejte to, Manne. Tady nemáte žádnou šanci, jste obklíčen," řekl. Vytáhl z kapsy pistoli sovětské výroby. Výmluvně natáhl závěr a nechal ruku se zbraní volně podél těla. O několik okamžiků později přijely dvě auta na druhý konec ulice a uzavřela jej. To byly vozy Stasi. Zelený wartburg a bílý moskvič.
"A do prdele...no tak to jsem na sebe zvědavej," ohlédl se dozadu. Policisté se o něco málo zase přiblížili. Svými zbraněmi nepřestávali mířit na zadek embéčka.
"Vzdej to. Odsud se živý nedostaneš," tenhle hlas ale patřil ženě. Claus Mann se bleskem otočil a spatřil Christinu. Stála vedle toho agenta a ruce měla v kapsách krátkého kabátu. Nebylo pochyb, že v jedné z nich má zbraň. Takže tedy takhle to bylo...celá akce byla obratem ruky prozrazena Stasi. A ona byla celou dobu jejich spojka. Kruci, proč jsem byl takovej idiot? Teď je všechno v hajzlu!
Stejně rychle jako blesk sešlápl plynový pedál. Pneumatiky zapištěly na dláždění a škodovka vyrazila jako střela kupředu. Přelétla těch pár metrů a zakousla se do boku jednoho z policejních aut. Řinkot skla, skřípění kroucených plechů a sykot ucházejícího vzduchu z pneumatik. Policajti za poškozeným autem uskočili. Ale nevystřelili.
Mann zařadil zpátečku, prošlápl plyn a pak spojku. Auto rychle zacouvalo do průjezdu. To bylo jediné místo, kde se mohl otočit. Rasch toho hned využil.
"Za ním, rychle! Střelba povolena, miřte na kola!" skupinka policistů vypálila několik výstřelů přímo do průjezdu. Kulky se zaryly do plechů embéčka, které opět jako neřízená střela vyrazilo kupředu. Řidič prudce strhával volant, zpod kol se kouřilo a převodovka úpěla. Skoro byl zázrak, že ještě pořád byla funkční po takovém zápřahu.
Bleskově se blížil k dvojici osobních aut. Jeden z agentů uskočil tak tak uskočil. Dveře již nestihl zavřít. Embéčko je urazilo a mrštilo jimi na vedle stojící modrý žuk, kterému zanechaly pěknou stopu na novém laku. Otřesený tajný policista se zvedla ze země.
V tu chvíli, když Mann uháněl hustým provozem kolem Friedrichspalastu, už musela být alarmována snad všechna policejní auta po celém městě. Embéčko svištělo kolem autobusů cestovních kalendáří, osobních aut a kde to nešlo projet, vzal to řidič po chodníku. Celou dobu se modlil ke všem svatým, aby proboha nikoho netrefil.
Stalo se. Přes pravé zničené světlo se cosi převalilo a s tupým úderem dopadlo na asfaltový chodník. Mann se poděšeně otočil a kouknul do zpětného zrcátka. Naštěstí to byl jen poutač Interflugu. Do cesty se mu postavila volha. Její majáčky jasně svítily ulicí a zelenobílý lak ostře kontrastoval s šedí domu, kolem kterého právě projížděla. Řidič auta chtěl Manna vychýlit z dráhy. Nepovedlo se mu to. Klepl lehce do auta, z nějž upadly zadní dveře a zmizely pod koly nákladního auta.
"Sakra...dyť mi sem bude táhnout!" uchechtl se Mann.
Na Weidendammer brucke se objevil první velký problém. Volkspolizei jej uzavřela hned poté, co se potvrdilo, že prchající jede sem. Takže hned postavit zátarasy, auta čelem k sobě a zabránit mu v průjezdu. Přes tenhle most ale vedou koleje tramvajové linky číslo 70. A ty policisté přehradit nestihli. Mannovo auto se téměř stokilometrovou rychlostí řítilo přímo do mezery mezi dvěma auty. Světe div se, ještě se tam vešel. Urazil si pravý blatník, který odlétl daleko do kalných vod Sprévy, ale projel.
Konec jeho jízdy přišel až u Grandhotelu dál na Friedrichstrasse. Do cesty se mu postavila nákladní tatrovka, plně naložená pískem. Jako duch se objevila z přilehlé Behrensstrasse a najela rovnou do půlky ulice. Ostatní auta se jí vyhla, ale Mannovo zničené auto už nikoli. Lomoz praskajícího skla, drceného plastu a výbuch gum se slily s houkáním policejních majáků a se životem rušné ulice... Claus Mann i se "svým" vozem
skončil pod druhým kolem zadní nápravy téhle nákladní tatry. Nebylo možné, že by to přežil. Náraz ve stopětikilometrové rychlosti, ještě ke všemu čelní náraz a ve voze takto zničeném, nebylo možno přežít.
Kus dále od místa nehody zastavila trojice zelenobílých vozů a dvou osobních. Z jednoho vystoupil Rasch. Hned k němu spěchal řidič tatry. Podsaditý a oplácaný dělník se stavbařskou přilbou v ruce.
"Jééžiš...vůbec jsem ho neviděl. Vletěl tam rovnou tady z tý křižovatky... to je hrůza. To je hrůza," pořád opakoval a byl evidentně vyděšený a klepal se po celém těle. Rasch mu jen ukázal svůj průkaz a pokynul mu k muži od policie. Přiklekl k troskám embéčka, jenž byly kompletně celé zaklíněné pod podvozkem náklaďáku.
"Tak...a konečně jsem tě dostal, šmejde," pomyslně si očistil ruce, otočil se a pomalu odcházel...
|
|
|
