Moje profesorka češtiny
Moje profesorka češtiny je velmi pěkná a atraktivní žena. Netuším, kolik je jí let, ale předpokládám, že bude asi tak v mém věku – což je kolem 38 let. Na první pohled je patrné, že jde o velmi dominantní osobnost, energickou a výbušnou bytost, přezdívanou „Dračice“. Skoro nikdy se nelíčí, a když, tak jenom trošku a na hlavě má pořád „takovej ten rozcuch“, což působí nezávisle a bohémsky.
Když přijde do hodiny, máte pocit, jako by jí někdo „ukrad“ všechny hračky, tak zraněně a nelítostně se dokáže tvářit. Co jí ale vážně zlepší náladu, je naše absolutní nevědomost a ignorance v oblasti jazyka českého a literatury. Člověk má skoro pocit, že svojí hloupost prezentujeme jenom proto, aby se smála. Umí se totiž strašně hezky a upřímně smát. Když se směje – moc jí to sluší a i když se svůj smích nad našimi dost často chabými výkony snaží skrývat pohledem z okna, stejně je její smích velmi nakažlivý, a tak se smějeme s ní – svojí vlastní nedokonalosti, i když si myslím, že každý z nás se snaží, seč mu síly stačí, aby se před ní mohl alespoň někdy pořádně „blejsknout“.
Je mi jasný, že z „týhle slohovky“ nejspíš nedostanu za jedna, ale je mi to jedno, protože o hrdinech z knížek se mi zrovna psát nechce. Daleko víc se mi chce psát o někom, s kým trávím čtyři hodiny jeden den z těch několika víkendů, který prožívám v týhle škole, a taky proto, že je to člověk, nad kterým dost často přemýšlím, aniž bych vlastně věděla proč.
Takže, ta naše profesorka, jak už jsem řekla, se umí moc hezky smát. Jenže ve chvíli, kdy zjistí, že minimálně polovina třídy je tupější, než by se slušelo na studenty druhého ročníku, snaží se jakoby přitvrdit. Začne vyhrožovat maturitou a barvitě líčí dramatickou předlohu zkoušek, které by podle ní měly dostat daleko drsnější charakter, než měly do teď. Nutno podotknout, že většina naší výuky probíhá stylem mateřské školy, asi právě proto, že paní profesorka – omráčena naší panenskou nedotčeností v tomto předmětu, je přesvědčena o tom, že žádná jiná forma by pro nás nebyla dost dobrá. Škoda, že trošku zapomíná na fakt, že i děti v mateřské škole – dřív, než je za něco pokáráme, měly bychom je také umět pochválit za to, co už dokázaly. To znamená, že nám nikdy neřekla, jaký jsme „kanóni“ že jsme se do toho druháku vůbec dohrabali.
Co je na paní profesorce děsně fajn, je to, když začne vyprávět o literatuře. Je hrozně těžký si přitom dělat výpisky, protože umí tak hezky a poutavě vyprávět, a fakt, že si přitom musíte něco psát, působí děsně depresivně. Člověk si to nemůže ani pořádně užít. Je to, jako byste seděli v kině na „ňákym děsne“ zajímavym filmu a od rána do večera byste si přitom museli dělat výpisky. Tak přesně takhle umí naše paní profesorka vyprávět o literatuře.
Takže, když to shrnu, dá se říct, že paní profesorka je celkem fajn, když se ovšem nerozjede a jako raketa nás nezačne bombardovat strašákama jménem zkoušky a maturita. Možná by měla vědět, že tyto zastrašovací manévry v nás vyvolávají nechuť úspěšně se dobrat k první zkoušce a maturita pro nás dostane nádech jakéhosi sci-fi hororu s následkem žaludeční nevolnosti.
Jsou ale dny, kdy paní profesorka opouští naší třídu s nostalgickým výrazem a špatně utajovaným úsměvem ve tváři a kdy jí dokážeme odpustit i to, že naše výpisky připomínají chaoticky uvařený guláš, neboť si v zápalu svého vyprávění o dobách dávno minulých párkrát odskočila z jednoho století do druhého.