NEDOROZUMĚNÍ

Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl, proč se na mě zlobí. Najednou na mě vyjel, že jsem to posral, ať vypadnu, sem do hospody, že chodit nebudu, jinak mi rozbije hubu. Tečka.

A přitom já ho ani neznal! Kdybych ho alespoň znal, ale já jsem do toho lokálu přišel prvně, nestihl jsem tady ještě nikoho naštvat. Mu to bylo očividně jedno.

„Vypadni! Vypadni!!“ strkal do mě dlaní, dost silně, chtě nechtě jsem musel ustupovat ke dveřím. Nemínil jsem se nechat, byl jsem tam s holkou, na kterou jsem chtěl udělat dojem, a teď se o mně opíral nějakej ožralej cucák, otíral si o mně svoje špinavý pracky a já nemohl nic dělat, protože jsem nevěděl, kolik má kolem sebe kamarádů, kteří by mu hned pomohli, kdybych se začal bránit, nebo se třeba jen pokusil o odpor. Zatím to nicméně vypadalo, že mě nechce mlátit, že mu jde skutečně jenom o to, vystrkat mě z tý hospody ven, a tak jsem se rozhodl ho zbytečně neprovokovat a raději sám odejít.

„Poď, půjdeme,“ řekl jsem směrem ke své přítelkyni a natáhl k ní ruku, že ji odvedu, když do mě znovu strčil: „Ona tu může zůstat! Ty sem nebudeš chodit!!“

Zoufale jsem se po ní podíval. Stála jako přibitá a ani nedutala. Co s ní ty hovada chtějí dělat?! Po zádech mi zlehka přeběhl mráz.

„Tak klid, klid,“ snažil jsem se zachovat si tvář, to ale tomu ksichtovi bylo úplně jedno, jenom do mě dál strkal. Byli jsem pořád blíž k vchodu.

Pak jsme najednou stáli na ulici.

V hlavě jsem měl jedinou myšlenku: Co si o mně řekne ona dívka, se kterou jsem sem přišel a kterou jsem tak zbaběle nechal napospas bandě cizích kluků, z nichž každý nalámaný jak hovado. Co když jí něco udělají?

Maník už do mě nestrkal, stepoval na chodníku kousek přede mnou, připomínaje krocana bránícího svůj dvorek: po malých krůčcích přecházel v půl metru čtverečního chodníku, rozhazoval ruce a hned je zase spouštěl k tělu, pral hlavou – to jak se mi pořád snažil něco vysvětlit. Podvědomě jsem ustoupil na dva kroky od něho a rozkročil se do obranné pozice, připravený, jakmile se o něco pokusí, nemilosrdně jej kopnout do hlavy.

Už jsem to chtěl udělat, když se náhle otočil a zapadl zpátky do hospody. Stál jsem tam jako spráskaný pes, doslova jako ten čokl, bez holky a bez hrdosti, co teď?

Najednou se otevřelo okno a z útrob lokálu se vynořila něčí hlava: „Jsi z Podolí?“ chtěla vědět.

Nechtělo se mi nic jí sdělovat, přesto jsem odpověděl: „Hovno, z Nezdenic.“

Hlava zapadla zpět.

Za chvíli se na ulici vypotácel maník, co mě předtím vystrkal ven a začal se mi omlouvat (ale nic osobního, jenom mě tak nezávazně plácl po rameni a řekl SORRY). „Sorry,“ řekl, „s někým jsem si tě spletl, všechno dobrý.“ Doufal jsem, že mě alespoň pozve na panáka, když to tak dopadlo, ale panáci asi panáky nekupují a tak akorát ještě jednou to svoje SORRY zopakoval a rozplynul se v davu.

„Běž počkat k autu,“ řekl jsem pak své dívce nepřítomně a postavil se k baru: „Velký rum.“