Na ulici šašek stál,
na saxofon píseň hrál.
Slzu na tváři měl,
do výšin nad sebe hleděl.
Lidé kolem chodili
na něho se zlobili.
Ale on hrál dál,
neboť v jeho srdci dřímal žal.
Slzu tuší nakreslenou,
v duši otázku nezodpovězenou...
,,Proč jsem zase sám?"
Podmaněn slzám,
které stírali muu masku,
on věřil ve svou lásku,
že se vrátí zpět k němu...
Lidé zakázali
hrát mu jeho scénu,
protože nechápali
jeho činy-
,,pryč s nimi!"
řvali na něj...
On raněn
hrát přestal.
Padl na zem
a překonal
života hranice...
Jen prázdná ulice
a jemný vítr kolem,
zůstali tu po něm.
Bílá barva po masce,
jedna touha po lásce.
Byl sám,
kdo píseň hrál...
|