Člověk si tam stojí za barem, pouští do repráků svou oblíbenou hudbu, poslouchá objednávky z vysokých židlí, nalije panáka rumu, jindy zas zelenou nebo whiskey, podává cigarety a brambůrky, točí piva a skládá je na tácy, které už ke stolům nosí někdo jiný. Ani hnout se nemusí ten člověk! Dokonce se za ním musí chodit i zaplatit - takzvaně na bar, takže má všechny dýška jenom on. A koukni se na to, teďka ho ještě někdo pozval na panáka! Tuhle práci prostě chci, vždyť to je sen...
Popravdě vám však musím říct: být barmanem je na hovno; mé nadšení prvního roku pomalu opadalo, až nakonec tohle mé snění nadobro skončilo v okamžiku, kdy mi jeden debil típnul doutník o bradavku. Tehdy jsem se ve sprše skutečně zamyslel a spatřil všechny ty nevýhody mého povolání, které jsem do té doby přehlížel, či naprosto vědomě ignoroval. Najednou to nebyla práce v ráji, ale otravná dřina.
A víte, vůbec nejde o to, že nestojíte jen za barem, protože se střídate, dýška si dělíte s kolegy, chodíte spát kolem třetí v noci, nemáte víkendy a do šedesáti umřete na rakovinu plic a cirhózu jater; nýbrž jde o to, že v této práci potkáváte nadměrné množství idiotů, se kterými musíte vyjít vždy jen dobře a mile. Jedni z nich se opijí a začnou dělat hrozné věci: padají po stolech, pijí cizí pití, shazují židle, rozbíjí sklenice, hrozně nahlas křičí, nadávají ženským a v okamžiku dostávají do tlamy od jejich chlapů; vy je pak od sebe musíte odtrhnout a sklidit bordel; druzí z nich se zas opijí a nejsou schopni udělat vůbec nic. Říkám jim spáči, dají obě ruce na stůl, položí na ně hlavu a usnou; po nějaké době se probudí a něco poblijou. V nejlepším případě je to hajzlík, v nejhorším to byla půlka baru včetně mě a zákazníků.
Třetím typem, jenž mne štve ze všech nejvíc, jsou lidé, kteří si pletou hospodu s kostelem - to jsou idioti už při vstupu (a ti když se pak ještě napijou, tak to už není k vydržení vůbec...) Ani byste nevěřili, jak otravné je poslouchat jejich emo-výlevy a litovat je. Všichni ti třicátníci, které opustila žena, třicátnice, kterým zahýbal muž, dvacítky, jenž si nevzal ženáč, impotenti a nervní ženské v přechodu, ach bože, co je mi po nich?!
Jo, přesně toto byly ty vrásky, které časem vyvstanuly na mé vysněné práci; avšak já k ní stále cítil jakousi lásku. Sedět shrbený nad hromadou výkresů? Topit se v moři výpočtů? Míchat chemikálie? Být uznávaným právníkem, váženým doktorem, znaveným umělcem, nevyspalým řidičem či zmrzlým kopáčem? Ne, nic z toho není pro mě. A tak jsem zůstal - člověk si časem zvykne, ať už z lásky nebo ze slabosti, a i když tahle práce nebyla ráj, tak jsem byl šťastný.
Ale před týdnem přišel další takový „doutník“... Ten chlap měl tak kolem čtyřiceti, celý večer mi tu vykládal o jeho dětech a ženě, jenž se s ním dala rozvést, házel do sebe panáka za panákem, když nakonec kolem jedenácté odešel. Normální, nezajímavá klasika.
Co se s ním stalo potom, jsem se dozvěděl až od chlapů ze záchranky: opilý nastoupil do auta, ve velké rychlosti nezvládl řízení, narval to přímo do stromu a při převozu do nemocnice zemřel. Když u něj pak hledali doklady potřebné k zapisu jeho jména do úmrtního listu, poznali mezi bankovkami a občankou účet mého podniku odškrtaný mojí rukou. Těžko říct, proč mi to řekli; možná jen proto, aby nestála řeč, nebo se jim možná nechtělo lživě odpovídat na mou otázku: „Jaká byla služba?“ Avšak každopádně to byla další událost, jenž mi zase naprosto změnila pohled na mé povolání.
Jak rád bych si na baru povídal se všemi těmi lidmi a nepustil je pryč, dokud by je jejich rány už nebolely. Tehdy by teprve mohli odejít, aniž by se kymáceli ze strany na stranu. Jak náhle mi všichni ti idioti a ostatní hlouposti, na které jsem si až doposud stěžoval, přestaly vadit! Všechny maličké starosti života jsou pryč v okamžiku, kdy máte v hrudi dýku.
Jsem vrah. Byly to moje ruce, jenž mu celý večer nalévaly pití, moje ruce, které mu nevzaly klíčky, moje ruce, které ho nezastavily. Jsem vrah. Den za dnem pomalu a vytrvale zabíjím lidi alkoholem, den po dni svým rozhodnutím - stanout za barem v oparu alkoholu a cigaret - zabíjím otce nevinných dětí, včetně mých vlastních. A proč? Proč to všechno? Pro pár posraných papírků.
Je to týden, co jsem ho zabil; je to pět dní, co mi to řekli, pět dní které jsem strávil ve výčitkách... A já tu už zase stál, abych dostal pár stovek. Nebylo úniku, musím živit svou rodinu a tak tu budu, dokud nenajdu cokoliv jiného.
Když v tom do dveří, jako obvykle, vešli ti záchranáři, jenž jsou tu každý čtvrtek a sobotu navzdory životu a smrti, aby si zahráli kulečník. Jak jen to dělají, že se jich smrt netýká, i když jsou jí daleko blíž než všichni?
Ještě než sešli schody, tak jsem měl v ruce ovladač a přepnul ze sportu na zprávy, které tu nebaví nikoho, až na ně. To je můj obvyklý rituál při jejich příchodu, jenž dodržuji ode dne, co je znám. Možná jsem vrah, ale hrdinům, s platem pár tisícovek, nemám žaludek pouštět budižkničemy, co berou miliony.
„Zdar, chlapi, jaká byla služba?“ zeptal jsem se jich jako obvykle, když procházeli kolem baru. „Ahoj,“ odpověděl František, jenž dnes vypadal nějak radostněji, než normálně, „dneska to šlo, jen dva pohodový výjezdy.“
„Jako vždycky?“ prohodil jsem ještě mimochodem.
„Jo,“ pověděli tak nějak všichni pohupujíc hlavami.
Když jsem jim je donesl obvyklé čtyři piva, měl jsem potřebu se zeptat: „Nevíte náhodou, kdy má ten chlap pohřeb nebo jak to zjistit?“
„Nech to už být, může si za to sám...“ dává mi na rameno svou ruku František, „ještě by ti pozůstalí něco provedli.“ A měl pravdu ten člověk. Ach, bože, co je mi po něm?!
Avšak práci bych měl změnit i tak...
|