|
|
|
POVÍDKA SEDMÁ Autor: Leia (Občasný) - publikováno 22.6.2000 (16:03:23), v časopise 23.6.2000
|
| |
Povídka sedmá
Ležela na louce s rukama za hlavou a pozorovala oblaka plující po obloze.Nad každým přemýšlela, co jí připomíná.Cítila se nádherně, mohla si to dovolit jen tak ležet.Teď už ano.Náhle byla opět mladá, krásná, plná života.
Do jejího zorného pole se dostal mrak, jehož tvar se jí vůbec nelíbil.Nepřipomínal nic konkrétního, alespoň si nemohla nic vybavit.Přesto se jí nelíbil.
Zavřela oči.Jen do té doby, než odpluje.Pozorně poslouchala okolní zvuky.Šum lesa, který tam nestál, řičení potoku, jež tam netekl, zpěv ptáků, co na místo nepřilétli.
Když si tohle uvědomila, zmocnila se jí nekonečná panika.Vyplašeně doširoka otevřela oči.Mrak už tam dávno nebyl.Obloha ji přestala zajímat.Opřela se o lokty a nakonec si rukama objala kolena.
Seděla tam, uprostřed kvetoucí, pronikavě vonící louky, co tam ve skutečnosti nebyla.Byla šťastná.Chtěla jen tak sedět a nemyslet na nic, chtěla se rozběhnout a donekonečna běžet, až padne únavou, chtěla po hlavě skočit někam, bylo jedno kam.Místo toho stále seděla a usmívala se.Neměla důvod.Nebo měla?Položila si hlavu na kolena a nechala se unášet spánkem.
TŘESK! Vylekaně nadskočila.Bouřka, věděla to.Jestli teď otevře oči, neuvidí už nikdy ten les, tu louku, ten potok, ty ptáky.Ale musela to udělat, jinak to nešlo.Nemohla s tím vůbec nic dělat.
Měla pravdu.Místo vstřícné náruče voňavé trávy ji do zad tlačila proleželá matrace.Místo bleděmodré oblohy se nad ní tyčil jen šedivý strop.Nikde nezněl zpěv.jen třeskot hromů a zkázonosné blyštění blesků.
Celé to peklo sledovala skrz malé zamřížované okénko dostatečně vysoko, než aby na něj mohla dosáhnout.
Tam byl ráj a tohle je peklo.Sem patří.Jak si mohla myslet, že by jí rajská zahrada otevřela svou stříbrnou bránu?Že by snad mohla dostat křídla a poznat kouzlo létání?Že by jí bylo vetknuto zlato do hrdla a mohla zpívat u božího trůnu?Že by jí mohlo být odpuštěno vše, co kdy udělala…Že by znova byla mladá a krásná.Ne, tohle se nikdy nestane.Proto je přece tady, v pekle.V zemi věčných bouří, žáru, krutosti, zloby.Ale nezasloužila si to? Ten největší trest.Už nikdy nevidět nevinnou bleděmodrou krásu oblohy…
|
|
|