Jsem strom i cesta i vlnící se obzor,

jsem kámen i země i oheň v hlubinách,

jsem Ty i Tvůj smutek i to, co je v Tobě, 

aniž bys o tom věděl...

Aniž bys o mě věděl.

Už dávno mě nevoláš, 

už ani popíráním, 

už ani Tvá zpupnost není věží, 

ale jen labyrintem, v němž se ztrácíš 

sám sobě v zrcadlech.

Prohlásil jsi mne za mrtvého, budiž.

A sám - polomrtev, položiv -,  

položiv svou tíhu i lehkost na oltář nicoty, 

uhasil jsi oheň, oslepil obzor 

a čekáš... sám...

I já čekám - až se probudíš.

Pak teprv umřu samou smrtí, 

bezhlesou smrtí 

spravedlivých.

...

..

.