večerní metro na zličín.
přes půl hodiny dlouhá cesta chicagským modelem roku třicet, vyrobeným v rudém rusku let sedmdesátých.
bloudím pohledem po figurkách posazených vyšší mocí mně kvůli.
naproti vyzývavě seděly obrovité v černých punčochách zakryté nohy nadsamice. pěkná, veliká, mladá, plná ambicí nabušená finanční úřednice. drahé šaty a psala, anebo spíše opravovala nějaké záznamy na své manažerské kabele. černé brýle jen podtrhovaly její důstojnost.
vidím ji, jak vojenským krokem vkráčí do místnosti plné znuděných nadějných nýmandů. rozvaleni po židlích se najednou na lusknutí prstů ze všech stanou vzorní žáčkové jen čekající na bičík vytažený z vojenské holínky.
nad ní stáli u dveří vagónu opřený dva elegantní pánové. muži v dlouhých černých kabátech a boty tak málo vhodné do této sněhem obdařené zimy.
stejně vysocí, stejně oblečení a bylo jim pětapadesát. stáli těsně vedle sebe. dva šéfové, finanční úředníci na dobrém postu. černé obleky s černými botami a černou košilí. a přesto z jednoho čpěla jen znuděná arogance. a druhý s úsměvem v koutku pozoroval mladou nadějnou ministryni peněz nového světa.
u jiných dveří večerního metra stál šedesátník s nádherně rozcuchaným plnovousem. červená sportovní bunda na rovné štíhlé postavě se šibalským okem.
kruh uzavírala pro změnu dáma v černém zimníku a černých elegantních šatech s příšerným obličejem jako kontrapunkt. dáma by klidně mohla patřit jednomu finančníkovi, anebo spíše on jí.
a my ostatní jsme jen bezbarvou masou jako najatí komparzisté večerního metra na zličín. |