|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
TAGANKA: DEN DRUHÝ "Pamatuj na smrt"
Autor: philip08 (Občasný) - publikováno 21.1.2010 (00:31:58)
|
| |
Náhle se z malého březového lesíka zvedlo větší hejno ptáků. Poplašeně vylétli, zakroužili a směřovali ke kupovitým oblakům kdesi neskutečně vysoko na obloze.
Ze zatáčky vyjel větvemi maskovaný tank. Zvedl oblak prachu a lehké hlíny. V jeho věži se právě otevřel poklop a z něj vylezla postava v černé kombinéze s lodičkou na hlavě. Za vedoucím tankem vyjel z lesa další. Jejich ohromná hmota zastínila okolní les a přes zvířený prach nebylo vidět nic, než jen obrovské ocelové mastodonty.
Trámové, bíle lemované kříže na věžích tanků se výhruženě leskly, když kolona tanků projížděla kolem. Lesní ticho bylo rázem to tam! Cesta byla rázem ucpaná tankovou jednotkou s burácejícími motory, kolonou náklaďáků a tahačů, jenž táhly děla. Lesem se prodíraly desítky pěšáků, které už neunesly nákladní vozy ani transportéry.
Celá fronta byla v pohybu. Němci shromáždili přes noc desítky tanků, děl a stovky vojáků. Jak se jim podařilo odrazit ten útok na kopec, tak teď byla šance zastavit postup Rudé armády v tomto sektoru. Nebo jej aspoň zpomalit. Všechna polní nádraží byla celou noc nepřetržitě v provozu. Vlaky přivážely munici, palivo pro techniku a hlavně spousty čerstvých posil. Kolem těchto nádraží vznikla velice silná protiletecká obrana. Když pak v noci začala hlavní ofenzíva, noc se proměnila v den. V 0:30 začalo rudě svítat plamennou stěnou. Přišel nálet a zdánlivě nekončící dělostřelecký souboj. Několik kilometrů země bylo obráceno v prach a popel. Těch pár lesíků bylo okamžitě rozemleto pásy tanků a rozstříleno dělostřelectvem. První vlna útoku smetla všecko, co jí stálo v cestě.
Kolopásový transportér projížděl po lesní cestě. Vybíral výmoly a zase do nich předními koly zapadal. Tlumiče nárazů a pružiny už skoro odešli, vždyť servisní dílnu tohle vozidlo nevidělo jak dlouho! Řidič klel, volant mu mezi rukama jen lítal a řadicí páka se také nezastavila. Kromě toho transportéru pořádně nevypínala spojka.
"To je krám, tohle," vrčel řidič. Nikdo mu však neodpověděl. Náklad pěšáků vzádu v přepravním prostoru jen nadskakoval. Tu a tam se někdo praštil o železnou stěnu. Přilba zazvonila o kov a ozvalo se ošklivé skřípění.
"Já bych kurva tak píchal," posteskl si svobodník Heinz. Byl známý svou nenasytností v oblasti sexu. "Už jsem vám řikal vo tý kurvě u...," chtěl se rozhovořit o podrobnostech, když jej Timm zarazil:
"...u Modrýho koucoura na Baumstrasse v Dahlemu, jo řikal. Nejlevnější berlínskej bordel a von vleze rovnou tam...,"
"A co mám jako se svejma příjmama dělat," zavrčel Heinz nerudně a byl už zticha.
Hans Waldmann vykoukl přes okraj stěny přeprvaního prostoru. Zamžoural kolem a uviděl na louce postupující rojnici pěšáků, která se právě formovala do dvojstupu. Až sem bylo slyšet poddůstojníkovo vřískání. Waldmann si sundal zelenošedou látkovou čepici, otřel čelo a hmátl do proutěného koše pro polní láhev. Napil se a zašrouboval víko. Hodil ji zpátky a opřel se o pažbu kulometu, který byl namontován do lafety nad prostorem řidiče. Jejich kolona zůstala stát. Motory se ustálily ve volnoběhu a mezi stromy se proplétaly obláčky kouře.
"Co zas je, do prdele?" ptal se Heinz.
Nad vrcholky stromů prolétla trojice stíhaček messerschmitt. Nabraly výšku a zamířily poněkud více na východ, než byl jejich cíl. Vzápětí se na obloze přehnal jediný JU-88. Fritz Timm si všiml podvěšených bomb pod křídly.
"Letí s nákladem," řekl stroze. Pár mužů na lavicích jen líně zvedlo hlavy. Takových náletů zažily už desítky. Pořád stejný scénář: hukot motorů, bouchání nepřátelských protiletadlovců a potom exploze bomb. Tady to bylo stejné. Jen se ty výbuchy ozývaly nějak moc blízko. Dokonce i mezi stromy byl vidět oheň. Kolona zůstala stát. Ozvalo se bušení několika protileteckých kanónů. Jak jinak.
Na nebi se rozpleskly obláčky dýmu z vybuchujících granátů. Všichni vojáci sledovali tu podívanou a někteří ji vzrušeně komentovali.
"Co to je? Proč stojíme?" zeptal se řidič hakla. Vyhoupl se na pancéřovou desku vedle kulometu a sledoval zášlehy ohně mezi stromy. Podíval se dozadu do korby na skupinu pěšáků, kteří také zvědavě natahovali krky přes okraje pancéřových stěn.
"Hádej, můžeš třikrát," ukázal Waldmann palcem směrem k výbuchům. Nálet netrval dlouho. Ani ne za dvacet minut se junkers obrátil a odlétaly zpět na svoje domovské letiště. Těžko říct, jestli byl nálet úspěšný.
Klusal k nim nějaký poddůstojník. Mával puškou na posádky transportérů a řidiče náklaďáků.
"Sesedat! Všechna pěchota sesedat!" byl to desátník Schrank, velitel Waldmannova družstva. Fritz Timm vysedl z hakla a namířil si to rovnou k Schrankovi. Desátník si nahodil pušku na rameni a posadil se na pařez.
"Tank v předu, přetrhl se mu pás," vysvětlil Schrank ten bordel kolem. Zase zpoždění! Kvůli blbému pásu! Co s tim ty troubové dělají, klel desátník v duchu.
Pěšáci se mezitím nořili do lesa. Březový les byl rázem plný šedozelených uniforem a maskáčových převlečníků. Ozývaly se tu rozkazy, hluk motorů otáčejících se náklaďáků a pásáků. Pokud by teď přišel dělostřelecký přepad, byl by celý prapor rozházen po sektoru, rozmlácen na atomy během několika málo minut.
"Musíme co nejrychleji dopředu. Ostatní na nás čekají břehu té řeky," houkl Schrank na svoje muže. Vojáci popoběhli a minuli vlekoucí se skupinu ženistů a několik pěších čet. Stojící kolona pomalu zmizela kdesi za zákrutou lesní cesty. Muži si zapálili cigarety. Nad spěšně pochodujícím družstvem se vzneslo několik obláčků cigaretového dýmu. Dostali mimořádný příděl po udržení toho kopce. Prý na utužení morálky.
"Ivani tam snad stavěj pevnost, ne? Podle toho, co řikali chlapi od dělostřelců jim tam posílaj granát za granátem a oni maj ještě sílu odpovídat," zeptal se Timm velitele Schranka. Desátník jen pokrčil rameny.
"Snad to nebude zas tak horký, jak to vypadá," vyfoukl kouř nosem a posunul si přilbu do týla. Položil ruku přes samopal a sklepl popel cigarety. Jemný prášek se sypal k zemi. Poté jej těžká bota přidupla a navždy zmizel mezi opadaným listím.
Most. Velký a široký most, který sovětští ženisté stavěli z klád a otesaných kmenů celou noc a den ten nálet ustál. Snad ani jedna bomba ze všech čtyř nezasáhla cíl! Pouze jediná explodovala kus od prostředního pilíře, pár metrů po proudu a vzpěru nalomila tlaková vlna. Pracovní četa jej však okamžitě opravila. Plukovník Pritočkin stál na vyvýšeném pahorku. Opíral se o mladou břízku a hůlkou ukazoval veliteli ženistů, kde ještě zesílit opevnění. Silnice, spíše polní cesta, probíhala pod malým pahorkem. Ten však byl přímo na ráně německým tankům, které už musí být na cestě. Proto celé zázemí a štáb byly přeloženy právě za ten kopec. Od řeky se ozývalo klapání desítek seker, kladiv a palic, jak Rusové ještě upevňovali kůly pilířů mostu a budovali svá opevnění.
"Ještě támhle. Támhle musíte zbudovat okop pro kulomety. Ten most musí být pokrytý křížovou palbou! Až sem fašisté dorazí, utopíme je v řece jako koťata!"
"Rozkaz, soudruhu plukovníku," zasalutoval velitel a rázoval po stráni dolů. Pritočkin se otočil po starším poručíku Děnici Kornijenkovi. Důstojník se rozhlížel dalekohledem po kraji a kontroloval stav budování opevnění na protějším břehu. Tam, kde byl tok řeky klidný, zbudovala ženijní rota brod. Přes ten proudily kolony tanků, náklaďáků a vojáků z předních linií, které se zhroutili poté, co je německý protiúder prolomil.
Kornijenko dalekohledem pozoroval dobře četu vojáků, jak obsazuje již dokončená opevnění na protějším břehu. Natahovali ještě ostnaté dráty. Několik rudoarmějců hlídalo ještě okolo. Další pěší jednotky přicházeli a obsazovaly mnohdy ještě nedostavěná polní opevnění.
"Soudruhu nadporučíku, uvědomte štáb...jsme téměř připraveni," Kornijenko zasalutoval a zamířil k lesíku, za nímž byly položeny bunkry velitelství obrany mostu. Plukovník se zamyslel. Němci se pokusí most ztéci přímým útokem. Na cestě mohou být nejvýše dva maximálně tři prapory. Podporované tankovou rotou, to je jisté. Průzkum to hlásil! Proč jim to ale tak trvá. Ne, že by si to přál, aby tady už byly, ale nesnášel čekání. Absolutně nesnášel čekání! Teď mu ale přišlo vhod.
K dispozici měl několik tanků. Nebyl to žádný zázrak: tři starší verze T34 se 76 mm kanónem a pět starých BT5. To bylo jediné, co tu zastupovalo obrněné jednotky. A s těmi se Němcům věru nemůže rovnat. K tomu, aby nepřátelské pancéře zastavil, tak k tomu mu poslali čtyři protitankové kanóny ZiL. Pěšáků měl jen tolik, že mohl jen doufat v ryhlý příchod posil. A že těch posil bude hodně! Most totiž bránilo jen asi sto dvacet rudoarmějců. A to bylo nutné, aby ještě pokryl území na protějším břehu. Aspoň tam zbudovat nějaké předsunuté postavení... Jistě, na to bude třeba zase další lidi. A ty nemohl postrádat.
Tyhle obavy jej zaměstnávaly cestou ke svému bunkru. Sestoupil dolů a rozžal petrolejku. Sňal z hlavy brigadýrku a položil ji na hrubě ohoblovaný stůl. Rozvinul mapu. Hluboce vzdychl a promnul unavené a zarudlé oči. Aspoň se tak na chvilku se natáhnout! Aspoň chvilku...
"Pane velitel, ten rudoprdelnickej most nebude těžký zmáčknout. Ivan tam má jen nějakou partu usmrkanejch pracantů," sykl voják od průzkumné jednotky. Vypadal jako pochodující strom, celý obalemý větvemi, stébly trávy a maskovacím převlečníkem, který byl jen upravenou celtou.
Waldmann jej znal jen od vidění. Ale jak se jmenoval, na to přijít nemohl. Co věděl bylo, že je to tvrdý chlap. Ve své botě nosil sibiřský nůž. Ten prý vlastnoručně vyrval jednomu Mongolovi a zapíchl mu jej až po rukojeť do hrudi. Pak si ho na památku nechal. Odhrnul si z obličeje větévku, která mu spadla z železné síťky kolem přilby
"Dobře. Řekni svým chlapům, že to začne každou chvílí. A hlavně, hlavně ať míří přesně!" zašeptal Schrank. Průzkumník kývl a zase se stal součástí okolního porostu, Opatrně a potichu, jak byl zvklý, odcházel za svými ostrostřelci.
Waldmann se přikryl silným trsem vysoké žluté trávy. Celá rota byla připravena k útoku. Stačilo dát povel a v tu ránu by spustily minomety, granátomety a několik houfnic... To bude hukot, až to spustíme, usmál se v duchu Waldmann. Pevněji stiskl pažbu svého kulometu a položil dlaň na závěr.
Schrank přimhouřil oči. Jeho bojovná nálada se ještě více zvedla. Čekal, že most bude tvrdě hájený, ale překvapilo ho, že Sověti jej nechali tak slabě bráněný. Vždyť kapitán říkal, že to je hlavní tepna tady!! Takže je na čase se sousedům konečně ukázat. Proč ale ještě pořád nepřichází ten signál?! Desátník se nemohl dočkat okamžiku, kdy nad okolní stromy vyletí červená světlice a vydá tak signál k útoku.
Timm si položil kolem krku nábojový pás a pravačkou si přitáhl truhlík s municí.
"Až ta sranda začne, musíš se držet u mě! Ivan nám poslal hodně cílů," řekl mu Waldmann. Co je s tou svělticí?! A kde jsou ty pitomý tanky? Tak dlouho jim ta oprava pásu nemůže trvat?
Waldmann pomalu začínal ztrácet jistotu. Do jeho duše se zase začal vkrádat pocit ochromující nejistoty. Věděl, že teď se musí spoléhat jen a jen na sebe. A na svůj kulomet. Snad po stopadesáté se přesvědčoval, že je pás správně založen, aby se náboj nevzpříčil. Navíc mu připadalo, že jsou v tom divném březovém lese sami... Jistě, ostatní roty jsou po okolí, ale stejně...
A najednou "pffffff" nad okolní stromy vylétla rudá světlice. Kdyby byla noc, mohla by ta scéna vypadat pěkně. Jak rudé světlo zaplavuje les. Teď na to nebyl čas!
"Četooo, vztyk!" velel Schrank. Natáhl závěr samopalu a vystřelil dávku do vzduchu. "Vpřeed!" jeho slova zanikla v rachotu výbuchů minometných střel a explozí dvou dělostřelekých granátů. Několik desítek vojáků se zvedlo a vrhlo se do lesa. Kdesi třeskly první výstřely. A výkřiky.
Waldmann se vymrštil a pás v kulometu zachřestil. Utíkal spolu s vojáky ve svém družstvu a mezi silnými břízami již probleskovala kalná vodní hladina. V tom momentě kolem hvízdly první střely. Prosvištěly ďábelsky rychle kolem kmenů, tu a tam uštíply kůru, či vyhodily do vzduchu hliněný drn. Timm zakopl a jak široký tak dlouhý se natáhl na zem.
Waldmann zalehl za pařez, natáhl závěr kulometu a namířil hlaveň na břeh řeky, kde zmateně pobíhali ruští vojáci. Stiskl spoušť. Rachocení palby kulometu se rozletělo lesem. Přehlušilo práskání pušek a štěkot nemnoha samopalů. Několik vojáků letící kulky nabraly, zvedly to vzduchu a mrštily jimi do vody či sebou bezvládná těla pleskla na zem.
Pálil krátkými dávkami. Pažba mu poskakovala v rameni a celé tělo se otřásalo. Zející komora stravovala pás snad rychleji a rychleji. Prázdné nábojnice padaly do husté trávy. Závěr cvakl na prázdno.
"Je jich tam ja much!" vyjekl Timm.
"To se ti jenom zdá," odtušil Waldmann zabraný do zakládání nového pásu. Zaklapl kryt komory, natáhl závěr a pálil dál. Kryl skupinu pěšáků, která se snažila probojovat o několik metrů dále. Bohužel utrpěla značné ztráty.
Schrank mezitím dával pokyny minometčíkům. Jejich střely dopadaly na cíle kolem břehu a hlavně kolem brodu. Přesto se jim nepodařilo vyřadit jeden okop, který byl doslova namačkaný ruskými vojáky.
"Soudruhu plukovníku! Zaútočili...Němci zaútočili!" přiběhl Kornijenko celý udýchaný do bunkru pod kopcem. Plukovník Pritočkin měl právě na uchu sluchátko a snažil se spojit s přední obrannou linií. Spojení se po několika problémech podařilo navázat.
"Slyším...nepřítel ve velkém počtu. Nemůžu vám poslat nic a nikoho! Potřebuju všechno u mostu...že polovina mužů padla? Tak ať padne klidně i ta druhá! Most nesmíme nechat padnout, konec!" a praštil s telefonem do vidlice.
Otočil se ke Kornijenkovi. Starší poručík stále mával nějakými papíry.
"Co je to?" zavrčel Pritočkin nevrle.
"Mapa, soudruhu plukovníku. Němci chtějí most obsadit! Ne ho zničit!" v momentě, kdy to dořekl explodoval na střeše sousedního bunkru minometný granát... Všichni uvnitř pravděpodobně zahynuli. Takovou explozi v uzavřeném prostoru nemohl nikdo přežít. Kusy hlíny a roztříštěných trámů dopadli až v jedné díře se krčícímu Pritočkinovi a Kornijenkovi.
"Rychle. Do bunkru, soudruhu plukovníku!" vykřikl Kornijenko. Sotva dosedli na hrubé, z prken stlouknuté židle, dopadly kolem další miny. S ostrým a kvílivým jekotem dopadly a s ohlušující detonací se rozervaly na kusy.
"Fašisté neútočí přímo na most. Ale na obranná postaevní kolem. Vědí, že pokud zničí cestu, nebude moci projet jediný náklaďák. Musíme jim v tom trošku pomoct," řekl plukovník. Udělal modrou pastelkou kříž na cestě kus od mostu. Zabodl do něj špičku tužky a zahleděl se tvrdě do Kornijenkových očí a jeho rysy ztvrdly.
"Zničit. Ať ženisté vezmou všechny nálože co mají a odpálí tak velký kus cesty, jaký jen budou moci.
Nesmíme jim dát možnost se mostu zmocnit," mezitím vstoupil do hlavní místnosti telefonista. Ohlásil, že na druhém konci linky netrpělivě čeká seržant Zvjagincev. Aha, obrana předmostí. Ti chlapi se zatraceně dobře drží. Jich takových víc a dojdeme do Berlína v několika měsících, zamručel Pritočkin spokojeně. Jaké pak bylo překvapení, když seržant Zvjagincev ohlásil, že jeho mužstvo Němci již téměř vybili, aže ani on se zbytkem sil se dlouho... Co už chtěl říci, to se už Pritočkin nikdy nedozvěděl. Spojení se přerušilo. Hrdinný seržant Vasilij Zvjagincev, nositel Řádu Lenina a Rudého praporu byl zabit Waldmannovou kulkou.
Německé pěší družstvo se probojovávalo kus po kusu vpřed. Čelisti kleští překusovaly ostnaté dráty, horké střely a střepiny svištěly vzduchem, jenž ztěžkl bojem. Waldmann kryl svojí pekelnou zbraní svoje druhy ve zbrani. Pokaždé někde zalehl a prudkou palbou, jakou mu jen jeho kulomet umožňoval, metal olovo po ruských, neméně statečných vojácích.
Jejich snaha udržet most byla přímo udivující. Svoje pozice bránili takřka do posledního náboje. Pak zbraně zahodili a vytasili bodáky, polní lopatky a mnohdy i kusy zničených opevnění a s bojovým pokřikem vyběhli vstříc jisté smrti z německých hlavní.
Desátník Schrank seskočil do zákopu, v němž ležela Zvjagincevova prostřílená mrtvola přes polní telefon a šest dalších rudoarmějců. Většinu jich pobil Waldmannův pekelný stroj.
"Hansi, kryj nás. Musíme zničit ty kanóny!" vykřikl desátník. Waldmann přikývl a svůj kulomet natočil po střeleckém hnízdu, z nějž hvízdaly přívaly a přívaly olova. Několik vojáků s výkřiky padlo mrtvých kolem.
"Má granát!" vykřikl Fritz Timm pustil pás kulometu a než jej Waldmann stačil seřvat, proč to dělá, všiml si odjištěného granátu u jedné z německých mrtvol. Kulka muže srazil v okamžiku, kdy chtěl tu strašlivou věc vrhnout.
"Do haajzluu! Dekunk!" vykřikl jeden vojín. Po hlavě se vrhl do dýmajícího kráteru, kde leželo už dalších šest mužů. BUM! Velká rána a pískot v uších. To bylo jediné, co muži ze začátku slyšeli. Výbuch tělo roztrhal na cáry.
Jenomže nebyl čas se s tím zabývat. Za několik okamžiků budou jejich tanky v zorném poli ruských protitankovců. Zbývá jen překonat most a zničit ty děla! Sověti však dál kladou přímo zuřivý odpor.
Waldmannův kulomet se zasekl. Střelec vztekle mlátí do zbraně, ale ta vytrvale odmítá poslouchat.
"Co je s tim posranym krámem? Co je s tim posranym krámem, kurva!" řve Waldmann vztekle a mrští se zbraní o zem. I když vyndal vzpříčený náboj, odmítá zbraň fungovat.
"Vezmi si tohle!" křikl Timm a hodil mu ruský samopal. V té samé chvíli jej zasáhla do hrudi ruská střela. Uniforma se zbravila temnou krví. Fritz Timm hekl a zhroutil se na zem. Dříve, než mohl jeho kamarád cokoli udělat, jeho někdejší podavač pásu byl mrtvý.
Nad bojištěm se přehnala dvojice střemhlavých Stuk. Jekot jejich sirén a bouření kanónů tlačí vojáky obou stran k zemi. Rázem je prostor před čumákem letounu prázdný. Všichni zděšeně zajeli do děr jako myši, když se blíží nenažraný kocour. Přes vodu a břeh se přehnala bouře výbuchů, jak projektily narážejí do země. Bohužel jeden z protiletadlových kanónů nezahálel. V mžiku poslal jednu Stuku v plamenech k zemi. V zářivé kytici výbuchu vybuchla uprostřed lesa. Oheň, dým a výbuch.
"První družstvo, zaútočíte přímo na most. Druhý, vy se držte u mě likvidujte ty ruský zmrdy," k Waldmannově skupině se probil po zuby ozbrojený oddíl četaře Franka. Velitel seskočil do díry k Waldmannovi a desátníku Schrankovi. Zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř. Mohutně se rozchrlal a poslal ošklivý zelený plivanec k hnědavé řece.
"Kurvy rudý. Poslali pod kytky celý čtvrtý družstvo. Vodpálili s nim kus lesa, nebo co!" rozkřikl se nahněvaně Franke.
"My máme velký ztráty. Nemůžeme dál," odvětil třesoucím se hlasem Schrank. Franke se rozhlédl kolem. Uviděl spoustu mrtvých německých těl a soucitně pokývl hlavou. Útok pěších úderných družstev pokračoval celou další hodinu. Během ní se podařilo Němcům překonat řeku na gumových člunech a na druhé straně se vylodit. Přemohli už tak dost vyčerpanou sovětskou obranu a most zajistili.
Waldmann, Franke a Schrank seděli na okraji mostu a pozorovali přejíždějící tanky. Waldmann si přitiskl k ústům láhev vodky a dlouze se napil. Prázdnou láhev, stejěn v ní toho tolik už moc nebylo, mrštil k břehu řeky. Rozbila se o kámen.
"Hele, letadla," ukázal jeden z mužů na oblohu,"
Za dvacet minut zbylI ze zbytků pěšího oddílů jen mrtví, zničený most a doutnající okolí. Sovětské letectvo provedlo odvetný úder a smetlo z povrchu země osmdesát pěšáků, dvacet tanků a jednu ženijní četu. Zápalné bomby změnily okolí k nepoznání... zemřeli všichni.
|
|
|