|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
POSLEDNÍ LET GRUZFLOTU-6
Veliký nákladní Antonov An-12 ruské letecké společnosti GruzFlot letěl klidně vzduchem. Blížil se ke konci své pravidelné linky z moskevského Šeremetěva na letiště Praha-Ruzyně. Tentokrát sem vezl nějaké náhradní díly pro stroje, které si objednala jedna německá firma, která chtěla rozjet výrobu obrábecích strojů někde v Hradci Králové. Na palubě pak ještě leželo několik sudů s technickými oleji a benzinem. Co tam dělaly, to nikdo nevěděl. Prostě jim je v Moskvě "přibalili" s tím, že je mají v Praze vyložit...
Let probíhal klidně. Po většinu cesty bylo krásné počasí, svítilo slunce a na obloze nebyl jediný mráček. Ovšem nebyla by to obyčejná rutinní cesta, kdyby nedošlo k nějaké té technické závadě. Jak už to bývá, co může pokazit, pokazí se. Při technické kontrole ještě v Moskvě jeden z mechaniků objevil poruchu na válci jednoho ze čtyř motorů. Kdyby se roztrhl, mohlo by to celý letoun odepsat. Uvědomil šéfmechanika.
Pavel Orlov, šéfmechanik letecké opravny číslo 3 znuděně sundal nohy ze stolu, hodil do kouta aktuální výtisk Nové Gazety a ještě znuděněji vylezl ze své malé kaceláře. Mechanik mu ukázal onen porocuhaný válec. Orlov pokrčil rameny a mávl nad tím rukou: "Však ono to už poletí," řekl jen. Zývl, plivl na zem k velkému pojezdovému kolu a vrátil se do kanceláře a opět vzal do ruky noviny. Kryt jejich neprostupnou hradbou pomalu usínal.
Právě nad Polskem málem došlo ke katastrofě. Válec v druhém levém motoru začal dělat neplechu. Motor se začal otřásat a nebezpečně lomcoval závěsy. První pilot, Sergej Leonov navrhl přistát na varšavském letišti, byli od něj vzdáleni jen dvacet minut letu, a tam nechat motor alespoň provizorně opravit. V Praze se mají pak zdržet tři dny, tak co. Tam už motor opraví úplně. Kdyby nepřistáli, mohl by motor začít hořet a letadlo se mohlo zřítit.
Když se stroj po dvouhodinové nucené přestávce znovu vznesl do vzduchu, poznamenal pro sebe letový inženýr Alexej Piškin, že by bylo nejlepší, kdyby ty flákače z těch dílen už konečně vyházeli.
"Neuděláš nic, Sašo," prohodil přes rameno druhý pilot, Jakov Tolbujev. Na kolenou měl položenou meteorologickou zprávu od navigátora Vladimira Ozerova.
"To vypadá na bouřku, ne? Chceš říct, že nad Prahou je bouřka?" zaúpěl radiooperátor Boris Kornijenko.
"Jo, to asi jo," odvětil navigátor Ozerov. Vzal si od druhého pilota zpátky svoji zprávu a pozorně ji znova studoval. Letadlo mezitím stoupalo do své letové hladiny. Mraků začínalo pomalu přibývat, jak přelétali česko-polské pomezí. I síla větru byla silnější, než nad polskými rovinami. Mezi radiooperátorem Kornijenkem a řídící věží ve Varšavě probíhala obvyklá rádivoá komunikace. Skončila tím, že dispečer předal linku s označením GrFl-6 pražskému letovému dispečerovi.
"Vítejte v České republice, pánové," oznámil Tolbujev. Piloti se zasmáli a Tolbujev uchopil do ruky hrnek s horkou kávou, kterou mu kdosi ze skleněné konvice nalil. Usrkl lahodný černý nápoj a s malými obavami sledoval budík s tlakem oleje v druhém levém motoru. Něco nebylo v pořádku. Ručička stále signalizovala, že tlak se pohybuje v moc velkých hodnotách. Pak nad tím mávl rukou. Musí být přece chyba v měření. Mechanici ve Varšavě vedení kontrolovali, tak jakýpak copak. Znovu se napil a uložil malý keramický hrnek s ozdobným nápisem Lena do držáku ve své pilotní sedačce.
Lena, jeho krásná dvaadvacetiletá manželka, pracovala v moskevském Bolšom Těatru jeko pomocná režisérka. Nyní zrovna "dělali" na něčem od...už ani nevěděl od koho. Kolikrát celé večery poslouchal dlouhé litanie o tom, co se děje v divadle, na čem teď pracují a vůbec. Takže se mu brzy ti Čechovové, Dostojevští, Puškinové tak pletli, že ani už netušil, kdo je kdo. Ale manželce to nevyčítal. Moc ji miloval a byl rád, že dělá práci, která ji baví. Zase se přistihl, že s obavami pozoruje měřák tlaku oleje... Ručička zas trošku poskočila o pár stupínků doprava. To není dobré...
"Až přiletíme, půjdu si dát pořádný pivo," prohlásil navigátor Ozerov. Rozvalil se ve své sedačce a koukal oknem na zlatavým slunečním svitem zalité vrcholky Jeseníků. Někdo se zasmál a jeho výrok přešel bez poznámek.
"Já budu vůbec rád, až sedneme. Nechám ten motor a vůbec celý letadlo prořádně zkontrolovat. Mám dojem, že to kámoši v Polsku odflákli, jen aby to mohli už zatáhnout," prohlásil Piškin. Vstal ze svého sedadla a překontroloval řadu přístrojů na desce nad Leonovovou hlavou.
V okamžiku, kdy se ruský letoun ubíral ku Praze, na hlavním nádraží v Ústí nad Labem bylo plno lidí. Čekali na svůj pravidelný spoj, rychlík č. 765, do Prahy. Do zelenobílých vagónů nastupovali cestující a zbývala necelá čtvrthodinka do odjezdu.
Cestující se pohodlně usazovali do kupé, na sedačky a na nádraží vládl čilý ruch. Díky výluce mezi Děčínem a Ústím jezdily vlaky jen po jedné koleji, dělníci tam měnili nějaká traťová návěstidla, nebo dráty? To je jedno, prostě byla výluka, tudíž celé nádraží vzhůru nohama.
"Prosím vás, jede to na Prahu?" ptala se nějaká babička zavalitého nádražáka v oranžové reflexní uniformě, celé zamaštěné od oleje.
"Jó, to já nevim pani. Zeptejte se támhle průvodčího," a mávl neurčitě rukou v rukavici, v níž svíral vysílačku, k přicházejícímu průvodčímu. A zase už se obrátil ke své práci-sestavovali nákladní vlak s nějakými cisternami. Stařena odcupitala k průvodčímu. Na co se ho ptala, to už Pavel Dub, student čtvrtého ročníku gymnázia, nevnímal. Jeho tři přátelé, Jana Kolářová a její přítel Honza Paukert seděli nad kelímky piva a limonády v kupé.
"Tak nám to už zas začlo, co? Jako sice letos maturujem, to je fakt. Ale prdlajs víme jak," prohlásil Honza. Usrkl si piva a vměstnal se do okénka k Pavlovi.
"Zas to má zpoždění. Pitomá výluka, vole," zavrčel nerudně študák. Honza jen mávl rukou:
"Za tu dobu, co tu jezdim jsem si už zvyknul. Ale jezdí to docela na čas. Jo a kdybych to zatáh, v Kralupech mě vzbuďte, jó?" Paukert se uložil ke spánku do kouta vlakového kupé.
"Já? Snad Jana, ne? Co bych tě budil, skrčku počmáranej," zatlemil se Pavel na adresu jeho přítelkyně. Jana se jen usmál a sedla si vedle Honzy. Jemně jej objala kolem ramen, políbila ho na tvář a zašeptala mu do ucha: "Neboj, třeba se probudíš jenom na Masaryčce," Honza protáhl obličej a na oko naštvaně prohlásil "Dík, no,"
Konečně se venku ozval řízný pískot nádražácké píšťalky a vlak se pomalu rozjížděl. Míjel hlásající tlampač, který vyzýval k nástupu do osobního vlaku číslo to a to, směrem tam a tam. To už studeneti nevnímali. Nechali otevřené okno a dopíjeli zbytky svých nápojů. Pavel si opřel nohu kolenem o skládací stolek a koukal se ven na ubíhající Labe. Taky bych si měl někoho najít. Honza s Janou to maj náhodou pošéfený dobře. Jak dlouho jsou spolu, od prváku? Ne, vlastně od tý akce v Beskydech, co jsme tam byli na seznamováku...krucinál, nebejt toho kripla, co mi dělal do Terezy...prej, že hraje paintball. A co má jako bejt, takovejch je...
Rychlík nabíral rychlost a nechával Ústí za sebou. Dveře do kupé otevřel znuděný průvodčí. Když uviděl trojici študáků, obočí se mu podezřívavě svezlo k očím. Zabručel:
"Brýden, přistoupili prosím. Kontrola jízdních dokladů," prozkoumal trojici lístků, vytáhl razítko a třikrát jím klepl do každého z modrých papírků. "Děkuji, nashledanou," ukončil svůj úřední úkol. Praštil s dvířky a oddusal chodbičkou do vedlejšího kupé. Tam svůj úkol opakoval.
Vlak ujížděl krajinou. Prosvištěl přes zastávky, kde stavěly jen couráky a spěšné vlaky. Ujížděl přes menší nádraží a za okny se míhaly kopce, pole, lesy a poslední hory Středohoří. Následovala cesta polabskou rovinou...
Mezitím se ruský letoun nákladní linky GrFl-6 dostával do menších problémů. Pomalu se blížil k Praze, když se bouřka znenadání stočila a vítr ji hnal úplně jinam, než hlásily meteopřístroje na palubě stroje. Navigátor Ozerov chtěl měnit kurs, ale první pilot to zamítl. Už tak mají zpoždění a nabrat další, to už by bylo docela na pováženou.
"Navíc ta bouřka není tak hrozná, jak vypadá," uzavřel. Přidal výšku a potlačil plynovou páku vpřed. Čtyři turbovrtulové motory se rozeřvaly ještě víc a letoun vystoupal o několik stovek metrů výše.
Na předním skle pilotní kabiny se rozmázlo několik kapek deště, které se hodně rychle sunuly ke straně. Vítr začínal silněji vát a foukal přímo proti směru letu An-12. Rychlost klesla o několik desítek kilometrů.
"Čort," zaklel radiooperátor. Kornijenko se opřel o opěradlo svého křesla a koukal malým kulatým průzorem ven. Dole pod nimi mraky zahalovaly nějaké větší město s průmyslovými závody po jeho okraji. Byly to šedé, až černé mraky. Plné vody a elektřiny, která každou chvíli horzila rozpoutáním příšerné bouře... A jestli do ní vletí, tak to jim budiž nebe milostivo. Kornijenko několikrát prolétal bouřkou. Ale to bylo ještě za jeho mladších let, když létal u Transportnej avijacie. Sloužil tehdá v moskevském vojenském okruhu a přidělili jej jako radiooperátora na An-10, přechůdce téhle dvanáctky. A právě několikrát takhle letěl za bouřky... a vůbec se mu to nelíbilo.
Tolbujev svíral oběma rukama řídící páku obřího nákladního letounu. Vítr s ním házel a všechno na palubě se třáslo. Navíc zvuk motorů přešel z temného hučivého brumenda do vzpupného jekotu protestujících strojů. Teď nebyl čas úzkostlivě kontrolovat palubní budíky a měřáky. Oba piloti měli teď dost co dělat s tím, aby stroj udrželi v kurzu a příliš se z něj nevychýlili.
Vzdušné víry a turbulence s letadlem mlátily ze strany na stranu. Jak letěli hlouběji do bouře, objevovaly se první blesky. Šlehaly sice daleko od letadla, ale i tak to nebylo vůbec, ale vůbec hezké. Obloha kolem potemněla. V kokpitu se udělalo šero, které prosvěcovaly pouze svítící kontrolky na palubních deskách a přístrojích. Do trupu letounu udeřily první kapky. Ne po jednotlivcýh kapičkách, ale v celé přívalu. Bičovali trup stroje, stékaly po předních oknech kabiny a vytvářely jednolitý příkrov, který stěrače nestačily sbírat.
"Nic nevidim. Ale vůbec nic! Pitomej slejvák," vrčel Leonov. Knipl se mu třásl v ruce a cítil, jak vybrace prostupují celým letadlem. Náhle se jedna z kontrolek rozsvítila a zase zhasla. Opět se roszvítila žlutým světlem a zhasla. Tolbujev si toho všiml a první, co jej napadlo bylo, že se stalo něco s tím zatraceným olejovým potrubím. Nebyl zas tak úplně daleko od pravdy!
"Porucha na hydraulice!" vykřikl letový inženýr Alexes Piškin. Vyskočil z křesla a přelétl pohledem palubní přístroje u druhého pilota.
"Borisi, volej hned Ruzyň. Asi budeme mít problém vůbec podvozek vysunout ," otočil se ke Kornijenkovi. Radista si nasadil sluchátka, vztáhl ruku k vysílačce a nastavil příslušnou frekvenci.
"Tady let GrFl-6, tady let GrFl-6. Máme závažnou poruchu na hydraulice stroje. Budeme mít problém s vytažením podvozku, opakuji, porucha na hydraulice stroje, prosím potvrdťe. Z ruzyňského letiště přišla potvrzující odpověď. Hned byla dole na zemi uvědoměna hasičská a záchrannářská posádka, že ohlášený ruský letoun bude přistávat nejspíše "na břicho". Dosednout měl za několik desítek minut.
Začala horečná vyklízecí akce. Letoun byl přesměrován na staré letiště. Všechna letadla byla z dráhy a jejího okolí odtahována a hasičské vozy se řadily na určených výjezdních stanovištích. Stejně tak sanitky.
Na palubě Antonova nastal druhý problém. Přestalo fungovat rádiové spojení. Vysílačka se z nějakého důvodu porouchala ajiž nešlo dále udržovat spojení s řídící věží. První pilot Leonov si už také nebyl tak jistý svým kurzem. Ta příšerná bouřka je určitě musela vychýlit.
Blesky křižovaly oblohu. Šlehaly všude možně. I blízko deštěm omlacovaného trupu stroje se jich pár mihlo.
Rychlík na trati Ústí nad Labem-Praha mezitím dál klidně pokračoval ve své cestě. Jana s Honzou se rozhodli, že nakonec v Kralupech nevystoupí. Dlouho se už nebyli podívat v Praze, co je tam nového. Zajdou si někam na oběd, podívají se po městě a pak nějak navečer pojedou zpátky do Kralup. Bude stačit courák. Bohatě.
Rychlík po své obvyklé zastávce v Roudnici nad Labem prolétl železniční zastávkou Záluží a nechal za sebou jen ohnutá stébla trávy a kývající se klasy zatím neposekané kukuřice. Prohvízdl račickým nádaržíčkem a po zastávce v Hněvicích se blížil k tepelné elektrárně kus od Počápel.
"Ty vole. Tady je uhlí, že by to stačilo pro celou Prahu," prohodil Pavel, který koukal celou dobu z okénka.
"Víš, Pavlíku, ono se už v Praze uhlím netopí," napomenul jej otcovsky Honza a vzal Pavla kolem ramen. Kluk se zasmál a zavrtěl hlavou.
"A běž taky do háje, jó? Mě tak napadá... mám ještě u tebe ten spacák z toho stanování, co?" zeptal se pak nakonec Honzy. Mladík zvedl obočí, prohlábl si tmavé vlasy a přejel dlaní přes obličej. Přikývl a sedl si zpátky do sedačky.
"Chceš ho nějak přinýst, do konce tejdna ti ho můžu hodit," Pavel přikývl:
"No to by se mi sakra hodilo. Chci jet s kámošema o víkendu na kolo. Rádi bychom chrápali někde po cestě. Ve čtvrtek mi ho teda přines. Ti to připomenu po ICQ, ok?" Honza pomalu přikývl. Krucinál, snad už budu mít ten blbej komp v pohodě. Dneska večer mi na to má přijít ten cápek z tý opravny, tak snad to dá nějak do kupy. Blbej windows, vole...
"Tak jo. Budu tam ale až kolem desátý, neva?" Pavel kývl.
"Ok. Ti to tam písnu,"
Vlak uháněl dál. Polabí uhánělo za okny kamsi zpět. Říp se už skryl za ostatní kopečky a ani jeho zalesněný vrcholek nebyl vidět. Jejich vagón se po několika zastávkách v Roudnici a Hněvicích docela vyprázdnil. Jelo s nimi už jen pár lidí,podle toho, kolik jich na zmíněných zastávkách vylezlo ven.
Za okénkem se mihla cedule Nové Ouholice. Vlak svištěl takovou rychlostí, že Pavel nástupiště sotva registroval. Proti nim se řítil nákladní cisternový vlak. Byl tu hned, a jak projel kolem, tlak vzduchu zatlačil na okno, které jakoby poskočilo dovnitř. Pár sekund a byl zase v trapu.
"Už to vidim. Příští tejden zkoušení a ná! Už to pojede," řekl Honza směrem k Pavlovi, který pozoroval vzdálené vrcholky Středohoří. Chtěl odpovědět, ale místo něj to udělala Jana.
"Miláčku, nebudeš se teď bavit o škole že ne? Sotva jsme z ní vypadly. Strávíme v ní dalších sedm měsíců," Pavel jí byl vděčný. Dneska nějak vůbec neměl náladu na nějakou konverzaci. Tohle pitomý počasí. Venku je nádherně, svítí sluníčko, pěta až šestadvacet a já tvrdnu v tý pitomý škole... A to ještě musim do Prahy kvůli papírům do autoškoly. Místo toho, abych šel někam na koupák. Do prdele, už abych měl tu maturu, pak hodně dlouhý volno.
"To jo, no. A nevíte něco vo tom, že starej Mach vodešel? Prej to řikal někdo z céčka,"
"Starej Mach? Ten byl hustej. Pamatuješ na Otrubovou? Prej...co se stalo 28. října...a Otrubová "jak to mám vědět, asi..." a další hodinu Mach povídá, "Otrubová, řekněte mi, který den vzniklo samostatné Československo," a zas nic," smála se Jana. Honza Paukert se usmál. Na spolustudentku Otrubovou si vzpomínal. Blonďatá a naprosto debilní holka, jejíž svět obsahoval tři až čtyři položky: barvu na vlasy, líčidla a diskotéky plus pařby s kamarády. Na konci druhého ročníku ji vylili.
"Hele...a na matiku se pamatuješ? Jak jí Kotoučková poslala k tabuli, ať namaluje kvádr? Jako já nejsem ňákej tenhle ajnštajn, ale tohle zvládnu. Proti ní jsem bedna. Ze dvěma čtyřkama, jako jo?" poklepal si Honza důrazně na hruď. Pavel Dub se usmál. Hmátl do své tašky přes rameno pro nedopitou láhev Coly a zbytek vytáhl jedním lokem.
"Ty, Pavle, jak to máš s tou autoškolou?" zeptala se ho Jana. Mladík se otočil a řekl:
"No...tak nějak všelijak. Záleží teď na vočařovi. V nejhorším nafásnu brejle, no,"
A zase se věnovali každý svému.
První pilot Sergej Leonov zuřil. Letoun si už dělal co chtěl. Uplynulo už asi pět minut od doby, kdy celý Antonovem prolétl obrovský úder, kdy se celý letoun příšerně otřásl. Kdyby nebyli připoutáni, už dávno by leželi všichni na zemi. Blesk udeřil do trupu letadla. Většina systémů, včetně těch navigačních, vypadla a přestala fungovat. Mohutný výboj statické elektřiny je vyřadil z provozu.
Navíc se "opravený" motor začínal víc a víc ohřívat. Jeho provozní teplota dosáhla takových hodnot, kdy už nebylo možno jej dále udržet v normálním chodu. Zpod úchytů vrtule vyšlehl jasně oranžový plamen doprovázený mohutnou explozí, jenž vytrhl a odmrštila daleko za letadlo kryt motoru. Z něj se okamžitě začal valit černý olejnatý dým.
"Oheň! Oheň. Levý dva hoří!" vykřikl druhý pilot Tolbujev. Opět šokovaně pohlédl na měřák tlaku v olejovém potrubí druhého levého motoru. Ručička byla za čárkami. Takže budík nebyl rozbitý. Ukazoval správně! Tolbujevovi tuhle krev v žilách a ruce se mu roztřásly. Na čele vyvstal pilotovi studený pot.
Leonov pustil řízení a jakoby nadskočil na své pilotní sedačce. Otočil hlavou a v obličeji se mu zračil divoký výraz, který střídal vyděšený úžas.
"Spusť...zapni hasičáky! Takhle chytne palivo! Rychle!" rozkázal palubnímu inženýrovi, Jenomže ovládání hasících přístrojů vypovědělo službu při zásahu bleskem. Požár z motoru se šířil rychle kolem a zachvacoval vnitřky křídel. Blížil sk motoru, který piloti označili "levý jedna". Stroj postupně začínal měnit směr. Začal se otáčet na tu stranu, kde na křídlech bouřil a zuřil požár. Pomalu se otáčel na levou stranu.
"Vysílejte nouzový signál! Jdeme k zemi!" Leonov na vlastní oči uviděl, jak doslova explodoval druhý motor. Čytřlistá vtrule se podobala rotujícímu ohnivému kolu. Plameny z ní šlehaly v divokých jazycích a vířily kolem dokola. Stroj začínal ztrácet výšku, nahnul se čumákem k temné vrstvě mraků a propadal se do nich stále hlouběji. Motory řvaly, ty, jenž byly v pořádku, vydávaly ohlušující jekot a burácení.
Posádka na palubě letounu začínala pomalu panikařit. Pokud se jim nepodaří pád vyrovnat, rozmlátí se někde na úbočí kopce, nebo co by bylo ještě horší, zapíchnou to přímo do nějaké obydlené oblasti! Z hořícího motoru, teď už vlastně hořícího celého křídla, odlétaly žhavé a osmahlé kusy.
Výškoměr se protáčel, budíky výkonu motoru už dávno neukazovaly aktuální hodnoty, protože dva levé už nefungovaly a zbývající dva pravé pomalu vypovídaly službu. Zdálo se ale, že pád stroje se vyrovnává. Je sice stále prudký a rychlý, ale Kornijenkovi se zdálo, že se jakoby zmírňuje.
"Matko boží," zašeptal kdosi.
Letadlo příšernou rychlostí vystřelilo z oblak. Před posádkou se rozestřela lijákem a bouří zmítaná krajina. Stroj svištěl ve dvoukilometrové výšce k zemi rychlostí mnoha stovek kilometrů v hodině. Leonov zoufale hledal místo na nouzové přistání. Ale nikde nic-pole byla protkána silnicemi, síť vesnic byla také moc hustá. Bože, kde přistát? KDE? Krev se mu nahrnula do spánků a cítil, jak mu tepe v žilách,. Ruce se muzačali potit a zorničky se rozšířily hrůzou! Pak to uviděl! Řeka! Vodní hladina!
"Tamhle!" téměř vykřikl úlevou. V říčním meandru probleskla třpytivá hladina Vltavy. Zatáčela se směrem k Mělníku, aby se tu vlila do Labe.
"To je šílený! Nemůžeme přistát na vodě! Rozsekáme se! Neblbni!" vykřikl palubní inženýr. Jenomže Leonov už nebyl k zastavení. Stáhl výkon motorů na minimum. Pohledem je překontroloval a jasně viděl rotující okruží vrtulí. Čtyřmotorový Antonov An-12 ztrácel rychlost natolik, že už padal jako kámen.
Lidé na zahrádkách svých chalup a rodinných domků nedaleko Roztok u Prahy a Řeže u Prhay fascinovaně a vyděšeně zírali na ten příšerný úkaz, když se doslova kus nad jejich domky přehnal hořící pták, který neodvratně směřoval ke svému konci. Důchodce, Otakar Marek, právě okopával na zahrádce své chaty okurky, když v tom nad komínem domečku prosvištěl kryt motoru "levý jedna" a zasekl se sousedům do kurníku.
"Marie! Marie! Pojď rychle ven! Něco se děje!" volal pan Marek s motykou v jedné a s leknutím utrženou okurkou ve druhé ruce.
Mezitím na palubě padajícího Antonova plynuly poslední minuty života mužů z posádky. Mužů, kteří se v posledních chvílích snažili zachránit holý život.
"Klapky na přistání! Podvozek nechat na pokoji! Stáhni plyn a zapři se nohama! vykřikl Leonov. Vodní hladina se divoce rychle blížila. V dálce ještě viděl, jak se sem blíží něco po kolejích. Snad to bude jen drezina, blesklo mu ještě hlavou. Stromy, skály a voda se blížily! Stroj v posledním vypětím sil prolétl nad lávkou přes Vltavu u zastávky v Řeži u Prahy. Na lávku přes vodu dopadlo několik trosek podvozku. Rybáři už dávno prchli od řeky, nechavše své pruty, bárky a náčiní svému osudu. Pohled na údolím se řítící hořící turbovrtulové letadlo musel být víc než strašlivý!
O několik dlouhých, nekonečně dlouhých minut zmizela tečka s označením GrFl-6 z obrazovky obsluhy radaru...
"No tak můžem zajít někam do kina, ne? Docela ráda bych viděl ten film...Tma, nebo jak se to jmenuje," navrhla Jana Kolářová. Honza Paukert přikývl, vzal ji kolem pasu a políbil ji.
"Jo, to bychom docela mohli. A kus od Smícháče znám bezvadnou čínu. Tak tam můžem zajít na něco k jídlu," Jana nadšeně přikývla. Pavel chtěl vyhlédnout z okna, ale pak si to rozmyslel. Zavřel jej. Velký bouřkový mrak se už blížil a do kupé dopadlo už několik kapiček. Nad řekou se zablýsklo, ale hrom stále nepřicházel.
"Ty vole, to zas bude lejt, jo?" zaúpěl zmučeně Pavel.
"Snad vám nebude lejt na ty kola," spekuloval Honza.
"To taky doufám. Dost se na to těšim," když chtěl Honza odpovědět, slova od úst mu utrhla příšerná exploze! Ale takovou ránu v živitě neslyšel. Jakoby se údolím řeky valila lavina kamení, doprovázená kamennou lavinou. Chtěl vyhlédnout, když v tom okamžiku do vlaku něco udeřilo. Ale ne jen tak udeřilo! Celá souprava jakoby se vznesla. Jednoltivé vagóny, včetně lokomotivy, byly vrženy příšernou silou proti svahu na pravé straně trati po směru jízdy! Trojice študáků v kupe byla vržena vší silou proti dřevěné zdi a následující náraz jimi smýkl proti stěně protější.
Následoval zvuk, při němž tuhla krev v žilách. Skřípot kovu, nářek mnoha raněných cestujících, kteří byli v jediném okamžiku vyraženi z vlaku ven do burácejícího moře plamenů, které se rozeběhlo kolem vlaku. Pavel si všiml, jak kolem vyraženého okénka cosi prolétla. To něco mu až moc připomínalo leteckou vrtuli. Jenomže byl v takovém šoku, že by byl přísahal, že se mu to zdálo.
Jejich vagón byl smeten dvěma dalšími a vklíněn mezi zbytek soupravy. Stěna, pod níž seděla ječící Jana praskla a sedačka ve druhém kupé se prolomila dovnitř. Celé kupé se jakoby zmačkalo a skleněná výplň dveří popraskala a vysypala se dovnitř. Diamantům podobné úlomky se sypaly po nakloněné podlaze.
"Ježisi Kriste! Co...se...co se to sakra stalo!" křičel Honza Paukert. Po čele se mu táhl velký škrábanec, z něhož tekla krev. Jana seděla na skládacím stolku pod zničeným okénkem a jen tiše plakala. Poškrábanýma rukama objímala kolena. Absolutně nechápala, co se stalo. To ale nikdo.
Kolem hučely plameny, naříkali zranění cestující, praskaly lámané větve. Tu a tam zaskřípal týraný kov. Pavel Dub si zachoval duchapřítomnost. Zkusil se postavit na nohy. Šlo to! Prohmátl svoje tělo. Nikde nic, krev mu nikde neteče, nic ho nebolí. Jen dostal docela ránu do hlavy, má poškrábanou ruku od skleněných střepů, ale jinak je v pořádku.
"Je ti něco, bolí tě něco, Honzo?" ptal se kamaráda, který se rukou opírá v podivném předklonu o rám okna.
"Co? Ne...já nevim. Mám příšerně naražený koleno. Bolí to jako kráva," hned se věnoval Janě. Otřel jí slzy, posadil na sedačku a papírovým kapesníkem trhlinu na tváři. Objal ji a pohladil po vlasech:
"Už je to dobrý...neboj. Už je to pryč," kývl na Pavla:
"Musíme ji dostat ven!" dveřmi to nešlo. Byly zkřížené. Ten příšerný náraz je zkřížil, nebo co. Zkusili to oknem. Kusem lavice rozmlátili zbytek skla a první, kdo vylezl z okna ven byl Pavel.
Teprve teď viděl celou scénu zkázy. Zpočátku tomu nechtěl věřit. To ne, tohle je nějakej blbej film, ne? Ani kulový...tohle prostě...do prdele...kurva...co to je? Teprve teď viděl, že se z vody zvedá ohromná kýlovka nějakého letadla. Všude leží trosky, hořící kusy a rzervané části letadla.
Vlaková souprava připomíná rozházený dětský vláček. Některé vagóny jsou úplně převrácené, jiné leží opřené o stěnu náspu. Další dva vozy se svojí přídí "koupou" ve špinavé vodě Vltavy. Na kolejích i ve srázu se povalují tisíce skleněných střepů do nichž se opírá matné, mraky skryté sluneční světlo. Některé střepy jsou zakrvácené. Výbuch sudů s palivem rozerval celou jednu stranu vagónu a odmrštil ji až do poloviny koryta. Těžko lze uvěřit, že ve vagónu již nikdo nebyl...
Větve, někdy i celé stromy stojí v jednom plameni. Na řece plují velké louže hořícího leteckého paliva, od nichž se táhne dlouhá černá stuha kouře. Vypadá jako smuteční...
Podél břehu, ve vodě a na druhé straně jsou rozesety kusy vybuchnuvšího letadla. Některé hoří, jiné plují tiše po zvlněné vodní hladině. Kus od lokomotivy leží ve srázu zaseknutá čtyřlistá vrtule. Samotná lokomotiva je přikryta velkým křídlem, jenž je v půli přeraženo a gondola motoru "pravý dva" leží roztříštěna po okolí.
Vnitřek zbytku trupu stojí v ohni a malými okénky v kabině šlehají dlouhé ohnivé jazyky. Všude se potácejí šokovaní cestující. Někteří leží zranění kolem a volají o pomoc. Leží tu tři, kteří se...proboha! Oni se nehýbou! Kriste pane, oni jsou mrtví. Pavlovi se podlomila kolena. Před pádem se zachytil o stupačku jejich vagónu, který je vklíněn mezi další dva.
Vytáhli Janu opatrně ven. Položili ji na násep a hlavu ji vypodložili dvolitrovou láhví nějaké limonády. Ještě nebyla ani otevřená.
"Poslyš. Mám kurs první pomoci. Postarej se o Janu. Já budu potřeba jinde. Zůstaň s ní, bude tě teď potřebovat. Pošlu sem saniťáky, až nějaký poktám," Honza jen přikyvuje. Nen schopen slova. Začíná na něj pomalu doléhat otřes po srážce. Nohy a ruce se mu třesou. Není schope slova, jen zírat před sebe a pouze sledovat celou tu apokalypsu.
Pavel překračoval sražené stromy, kusy rozmlácených vagónů.
"Je někdo lékař? Je tady někde lékař?" huláká po paralizovaných ceustujících. Od hloučku lidí se zvedne muž v maskáčových kraťasech, šedém tričku s bílým pruhem přes prsa. Ruce má zakrvácené a ve tváři má lehce vyděšený výraz. Třesoucím se hlasem se Pavlu Dubovi představuje:
"Docent Josef Prágr, internista. Nemocnice na Bulovce...ty, děláš zdrávku?" ptá se ho doktor.
"Já? N...ne, mám kurs první pomoci," odpovídá Pavel roztřeseným hlasem. Docent Prágr přikývne. Bere ho s sebou k hloučku lidí, který se pomalu rozestoupí.
"Dobře, budeš se mi hodit. Připrav obvazy a dlahy. Máme je támhle," ukazuje na igelitkách rozložené obvazy a kusy rovných větví, které sem přinesl nějaký chlapík v montérkách. Chlap jak hora, na sobě umaštěné montérky a rukama jako lopaty láme další tenké klacky a velkým nožem z nich seřezává kůru.
Odkudsi se sem nese zvuk desítek houkaček. Na silnici na protějším břehu se objevuje první sanitní vůz! A za ním další! A ještě hasiči! Pomoc je na cestě. Kolem je však plno práce. Zranění, ti kteří se mohou hýbat po vlastních, se sem trousí v zástupech. Kromě padesátiletého docenta Prágra a "doktora" Pavla Duba je tu ještě asi deset dalších doktorů. Buďto jedou do práce, nebo za jiným účelem cestují do Prahy. Teď se jejich cesty potkávají tady, v Řeži u Prahy, kde se zřítilo nákladní letadlo.
Hasiči z Výzkumného ústavu v Řeži u Prahy se připojují k zasahujícím sanitkám a kolegům hasičům. Autogenem a řezačkami odstraňují železné zábrany z vjezdu na lávku, aby sanitní auta mohla projet. Oni sami pak natahují hadice přes řeku, protože přes lávku by jejich vozy neprojely.
Saniťáci na druhé straně budují týl, třídící plochy raněných. Kus odsud přilétá vrtulník, k němuž už se ženou první zdravotníci s nosítky.
"Ty vole, úplně jako v tom seriálu. Sanitka se to jmenovalo," prohvízdne jedna ze starších paní. Má zle popálenou ruku. Hořící letecké palivo na ní vychrstlo z jedné louže. Saniťák jí zranění obvazuje a odpovídá na její poznámku:
"No a to bylo jen o pár kiláků dál," dokončí obvaz a předává ji kolegovi, který ji odvádí pryč, aby se uvolnilo místo pro další zraněné. Mezitím odjíždějí první konvoje sanitních vozů do nejbližší nemocnice. Motol, Bulovka, Krč, všechny pražské nemocnice mají pohotovost...
Jde o minuty. Doslova o zlomky minut. Počet obětí je znám jen rámcově. Z několika desítek cestujících ve vlaku jich zahynulo asi dvacet. Zraněných je moc a moc. Málokdo, téměř nikdo, nevyvázl bez zranění. A to různě těžkých.
"Haló. Prosím vás. Támhle u třetího vagónu je můj kamarád s přítelkyní. Můžete se o ně postarat?" volá Pavel na dvojici záchranářů oranžových mundůrech. Muži jen přikývnou a ženou se s nosítky k vagónu, v němž studenti jeli. Mezitím odjíždí další várka záchranek, aby uvolnila místo dalším.
Pavel se vrací k vagónu, když v tom uvidí tu dvojici záchranářů, jak na nosítkách po náspu snáší Janu.
"Jak je na tom?" ptá se Honzi. Jeho kamarád mu pokládá ruku na rameno.
"Bude v pohodě, kámo. Neboj. Potřebuješ pomoct? Obvazy snad rozdělávat zvládnu a nosítka taky unesu. Teď s ní stejně bejt nemůžu," Pavel se usměje a povídá mu:
"Tak jo, dáme se do toho, saniťáku. Pojď se mnou. Támhle je docent Prágr. Ten nás už zaúkoluje," a oba pomalu odchází za docentem, který třídí raněné podle vážnosti jejich zranění...
Letecká havárie v Řeži u Prahy si vyžádala celkem dvaadvacet životů. Z posádky letounu Antonov An-12 přežil pouze druhý pilot Jakov Tolbujev. S těžkými zraněními byl převezen na Bulovku...
Hlavní tah na Děčín a dále do Německa byl zprovozněn až po dvou dnech...
Pavel Dub a Jan Paukert byli za svoji pomoc při záchraně cestujících ocenněni speciální pochvalou vedení školy...
Jana Kolářová byla propuštěna z pražské motolské nemocnice tři dny po havárii...
|
|
|
