Správný elektrikář se má cítit na štaflích jako doma. Měl by být téměř obdobou malíře pokojů. Já jsem v oboru elektro vystudoval nejprve průmyslovku a pak ČVUT. Na žádné škole jsem však nestudoval obor Výroba, rozvod a užití elektrické energie. Energetik tedy nejsem. Přesto jsem se občas v mládí na štaflích pohyboval a hrabal se v elektrické instalaci u nás doma nebo u příbuzných. Správný elektrikář se musí na štaflích nejenom udržet, ale musí na nich dodržovat následující zásady:
1. Proud teče jen tam, kam vede drát. Teče-li proud náhodou i někam jinam, je to pokaždé obrovský průser – například zařízení probíjí apod.
2. Dávej si pozor, kam saháš, i když je zařízení nebo rozvod vypnutý. Občas si jenom myslíš, že to je vypnuté, ale krutá skutečnost tě přesvědčí o opaku. Proto dávej přednost bezpečnému vypnutí – zařízení je bezpečně vypnuté, pokud je přívod elektřiny k němu odpojen a válí se po zemi, kde je na něj ze štaflí dobře dohlédneš pouhým okem a včas zamorduješ každého, kdy by ti snad chtěl pustit do drátů proud. S bezpečným vypínáním jsme měli velké starosti na zkušebně v ČKD. Pokud se ve zkoušeném zařízení objevila výrobní nebo projekční chyba, byli to vždycky mladí dělníci a krásné dělnice z výroby, kteří museli chybu odstranit. Projektanty jsme do zařízení zásadně nepouštěli, protože neoplývali příslušnou řemeslnou zručností. Mistři z výroby však po nás požadovali bezpečné, tj. na první pohled viditelné odpojení. Naši mechanici pokaždé lamentovali, že s viditelným odpojováním kabelů je příliš mnoho práce – kabely většinou bývaly náležitě tlusté. A tak občas někdo z výroby dostal ránu, když jsme mu řekli, že je zařízení odpojeno. Nikdo však přitom nebyl vážněji zraněn nebo popálen, tak se to pokaždé ututlalo. Taková byla doba. U mě jako u zkušebáka nikdy nikdo z výroby ránu od zdánlivě vypnutého zařízení nedostal. Byl jsem na to patřičně hrdý. Ale hrdí byli občas i dělníci z pásu. Někteří byli z nich vyučení elektrikáři a ti věděli, kam si raději nemají sahat. Zjevně dávali ve škole pozor.
      Zamotal jsem se do odpojování a pozapomněl na svou žárovku. Svou schopnost lézt po štaflích jsem už před lety ztratil – motá se mi pořád hlava a to i když lezu na pouhou židli domácí. Může za to věk, nemoci a hlavně kvanta léků, které jsem nucen denně skonzumovat, abych se udržel při životě a pokud možno i při jasném vědomí. Proto si k obzvlášť nebezpečným pracím, vyžadující lezení na židli, na stůl apod. vždycky někoho zjednávám. Naposledy mi vyměňovala žárovku na záchodě pečovatelka. Udělala to ze židle. Já přitom vždycky lezl na mísu, ta mě udrží. Jinak mi po židlích a po nábytku leze asistent. Naposledy lezl v dubnu, když se pokoušel polapit potkana.
      Je známo, že na deprese má neblahý vliv tma, šero, přítmí, kterým můj přízemní byt bohatě oplývá. Proto, když mi bývá psychicky všelijak, rozsvěcím v obýváku všechna světla, která mi nesvítí přímo na monitor nebo do očí. Kašlu přitom na účet za elektřinu, který tudíž mívám parádně vysoký. V obýváku svítím úspornými žárovkami s nažloutlou barvou světla. Měl jsem tu tři, ale dnes ráno mi to nestačilo. Vyndal jsem ze skříně 30W Narvu, přistavil ke světlu židli a s roztřesenýma nohama, opíraje se přitom o futro dveří, jsem na ni vylezl a žárovku do svítidla roztřesenýma rukama zašrouboval. Mám tu tedy čtyři úsporné žárovky a některými svítím i ve dne, když bývá šero, což je v zimě často. Příště však ať takové artistické výkony dělá někdo jiný. Budu raději jediným elektrikářem, který se bojí vylézt na štafle nebo na židli, protože se mu motá hlava.