Čert a Mikuláš

“Stárneme kamaráde, tím to je,“ potěžkal Honza pivní sklenici, jakoby pochyboval, zda ji skutečně dopil. Pak ji hlasitě položil na stůl a zvolal: "Pane vrchní, ještě jedno prosím!“

„Asi máš pravdu, usmál se kysele Květoslav, „Nina je už má.., všiml sis?“ a na to se hned rozezlil: „Strejdo, co si o sobě kurňa myslí! Strejdo, já říkal strejdovi, když mu bylo..už nevím.“

„A tak nebuď tak ješitnej, pamatuješ se snad na Kristýnu, jak s náma..před lety..byla s břichem za anděla? Nina je o dvacet let mladší, seš už pro ni starej senilní vypelichanej kozel. A sundej si tu masku, bylo už deset, děti chrápou, dívá se po nás celá hospoda, nesluší Ti.“

„No ty seš najednou nějak chytrej ... ty Mikuláši“ Květoslav uměl při výkladu mávat rukama tak mocně, že by druhému vyšťouchl oko. Ve svých pětatřiceti se cítil na patnáct a tím neustálým strejdo jej nová andělová, kterou od jejích dvou let chodíval strašit, pomalu, ale jistě smetla na jednu společnou hromadu s těmi, kteří si narozdíl od něj tajně henou nedobarvují kotlety. Moc rád se svěřoval, jak jej každá patnáctka odhaduje na dvacet, jak se za ním středoškolačky otáčí - na internetu byl zaregistrován na lide.cz, tedy skutečně nějakou svoji dívčí komunitu kolem sebe měl.

Když byly Nině čtyři roky, potkal ji coby čert v metru s rodiči na Dejvické. Držela v chlupatých rukavicích červené lízátko. Květoslav jí po poslechu básničky, během kterého stála v pozoru jako u tabule, navykládal, že právě zde, v podzemí, čerti bydlí. Nina pak do svých desíti let odmítala vstoupit do metra.

Nina měla od malička ráda přírodu - chodívala s tátou k řece na ryby, povídala si s ptáky a doma v teráriu chovala pruhované morče. Minuly dva roky po příhodě v metru a na Mikuláše jí ten samý čert přinesl v botě dvě vajíčka.

„Toto nejsou žádná obyčejná vajíčka Nino, když je budeš vpodpaždí hřát, vylíhnou se Ti andílci,“ zahrál na dívčiny chovatelské city.

Nina vložila vajíčka přesně podle čertových instrukcí před spaním tajně do podpaždí a celá natěšená usínala jsa přesvědčena, že se ráno těch svatých skutečně dočká. Poránu dostala výprask, který ji neodradil od dalších pokusů o vysezení onoho hrabavého ptactva. Když rodiče usnuly, v noční košilce kradla vajíčka z ledničky a balila je do kapesníků do krabiček na ústředním topení.

O roli Mikuláše nikdy nikdo nestál. Každým rokem tato pochodeň kolovala jako horký uhel mezi Květoslavem, Honzou, Štěpánem z Vinoře, Kristýnou a letos už i Ninou, patnáctiletou dcerou Kristýny. Prošli přes půl města až nakonec skončil Honza s Květoslavem sám, v hospodě u Pelikána.

„Pane čerte a pane Mikuláši, viďte, že si mě neodnesete?“ Plácla hostinská Květoslava škádlivě po zádech. Květoslav se po majitelce pohostinství ohlédl a pravil, že dnes už toho musel odnést a snést dost a že je tímto stoprocentně vyřízen. Pak se odebral na záchod, odkud se dlouho nevracel. Honza mezi tím sledoval na vysací televizi fotbalové utkání Baníku s Benešovem – když dopil třetí pivo, vstal a vydal se k toaletám zjistit, co se tam děje tak zajímavého, že odtud Květoslav nevychází.

„Květoslave, ty tu snad chrníš,“ Zvolal dovnitř – nikdo neodpovídal a bylo slyšel jen sykání a tekoucí vodu. Vtrhl dovnitř a Květoslav právě strkal hlavu pod kohoutek.

„Co je, to snad není nutný, vždyť jsi měl jen jedno, ne?“ Neuvěřitelně hleděl Honza na pilnou očistu svého kamaráda. Poslední „ne“ skoro nevyslovil, pivo se mu dralo hltanem vzhůru a tak musel upustit ze žaludku vzduch.

„Nejde to dolů, odsekl Květoslav.“ Pak se otočil s tváří rozmáčenou a celou podrapanou od nehtů, jak se snažil zbavit svého nového indického vzezření.

Honza přes veškerou snahu zrudl smíchy.

„Nechlámej se, idiote, zítra mám pohovor na novou práci,“ Dostalo se mu vysvětlení.

„Budeš dělat čmouda, že jo?“ Chlámal se Honza, „cos na ten ksicht prosím Tě dal?“

„Nějakou mast na plísně, nevím, moc jsem to nečetl. Šel jsem do lekárny a řekl, ať mi dají něco, co mě zaručeně nabarví na černo.“

„Gadžo, ukaž,“ škrábl Honza Květoslava do tváře a ověřil si tak kvalitu oné malířské potřeby.“

Květoslav toužil být jakýmsi školitelem, na příští den se vybavil novým sakem a zašel čerstvě k holiči. Barva držela jako modrá na obloze. Druhého dne byl Květoslav v kravatě, v saku a v nové kůži skutečně přijat.

„Z toho si nic pane Vácho nedělejte, jsem rád, že jste i tak nepovolil. Alespoň vidíme, že jste nezlomnej chlap. Až nastoupíte, čekají na vás daleko horší průsery..“ Poposadil si při rozhovoru upocené brýle až k čelu neznámý dlouhovlasý dlouhán, se kterým se za nějaký čas Květoslav spřátelil.