Šedé stěny ulice odrážejí klapot bot. Nejde je ale slyšet, je tu tolik lidí, tolik myšlenek, které přehlušují jakýkoliv zvuk. Snažím se je poslouchat, nahlédnout do myslí lidí procházejících kolem mě. Chci vědět kam jdou, na co myslí, koho mají v srdci...
Vnímám jen chaos. Jako by všechny ty hlavy lidí byly uzavřené těžkou branou. Sednu si na studenou lavičku a nechám si projít chlad po zádech. Další lidi, stovky, tisíce...tak neuvěřitelný spěch. Jdou jistě na nádraží. Je pátek a Brno zažívá další obvyklý odliv studentů z vysokých škol.
Je to zbytečné, všichni spěchají, to je to co mají jediné v mysli. Běží jako o závod aby se dostali ke svému autobusu, vlaku a hlavně aby se dostali domů...Stres jestli stihnou, najdou nebo se dostanou na další spoj aktivizuje.
Pomalu přimrzám k lavičce. Mně jede až za dobrou hodinu protože mi právě jeden z těch přeplněných autobusů ujel. Sedím tedy a smiřuju se s tím, že zmrznu, než jet další stovky kilometrů v autobuse, přestupovat, stresovat se...ale stejně vím, že pojedu.
Vedle mě se posadil žebrák, ten nikam nespěchá, zato já jsem spěchat začal a kvapem odcházím za jeho polohlasného mručení.
Vracím se zpátky na nádraží, tady už nic zajímavého neuvidím. Stejně je to všude stejné, marná snaha všech architektů aby dali městu tvář se ztrácí v uspěchané groteskní tváři lidí okolo.
Vítá mě další vymražená, tentokrát obsazená lavička. Sedí na ní mladá holka a čte. Raději se ani neptám, jestli je tady volno, je to stejně zřejmé jako že je strašná zima. Když se na ni podívám, vůbec mě nevnímá...oblečená do vojenského vypadá jako Rákosníček...
Připadám si hloupě. Nevím proč, ale začínám se zamýšlet nad tím, že se zamýšlím. Je to snad typický znak puberty zamýšlet se nad věcma, které jsou samozřejmostí? Nevím, raději snad ani nechci vědět. V kabeli zašmátrám taky po knížce, to by mě mohlo přivést na jiné myšlenky a nechat se uvést do časové stáze-jen nic nevnímat. Nápady laskavého čtenáře-hm, zajímavá knížka, je tak perverzní, kde na to ten chlap chodí. Musel přesně vědět pro koho to píše, asi pro lidi, kteří mrznou na nádraží...
Zhltal jsem po chvíli knížku, sice jsem si v šeru kazil oči jak my říkávala maminka, ale na druhou stranu jsem nemyslel na nic. To je to krásné, zjišťuju, že to co potřebuju je nemyslet, ne to bych kecal, já opravdu nevím co potřebuju...asi zkusím psychiatra, jenže jestli u něj budu myslet na to, co se tomu psychoušovi honí v hlavě asi z toho o moc chytřejší nebudu. Asi počkám, udělím si nějakou stázi, budu psát a plácat a filozofovat a přijdu na to, že jediné co musím je umřít...
|