Nebyl to první ani poslední den, co Ivan vysedával v rockovém klubu Orbis a zíral po vyhaslých tvářích unavených lidských existencí, které svými bledými líčky umocňovaly již tolik mrtvolnou atmosféru potemnělých zákoutí poblíž barových stoliček. Po rozradostněném stavu hýřivé opilosti, kdy pařil v klubku zběsilého davu, nastal útlum a tupé a nesmyslné zírání do sklenice, v níž poklidně stoupaly bublinky k pěnové hladině.

            Ivan kdesi četl, že pivo mozek otupuje, zatímco víno lidské mysli dodává křídla a rozlet. Teď se o tom nějaké dvě hodiny po skončení koncertu dokonale přesvědčil. Barman pokukoval po hostech, zdali náhodou už nemá některý z nich dopito, potom se obrátil k hodinám, které ukazovaly půl čtvrté. Dneska je to těžká šichta. V pátek bude zavírat až v pět. Unaveným obličejům vyhrával decentní podklad v podobě písní, které každý slyšel snad osmsetkrát.

            Tři čtvrtě na čtyři. Ivan dožahl půllitr. Nepamatuje si, kolikátý to byl. Další objednávat nemusel. Barman věděl, že si dá.

„Díky, Dane.“

„Jasan.“

„Je to tady už pěkně vyčpělý, co?“

„Takhle je to po každým koncertě,“ řekl Dan. „Lidi toho mají dost, ale domů se jim nechce, protože si chtěj co nejvíc užít pátku, než je začnou srát debilní domácí povinnosti.“

„Jistě, manželky a dětičky a baráček a sračičky. He he.“

„Ho ho.“

„Ještě že mě tohle zrovna netrápí.“

„Seš pořád sám?“

„Sám a naštěstí,“ zaklepal Ivan na dřevěný barový pult, „pořád svobodnej.“

„Co buchty?“

„Polib mně s buchtama prdel.“

„Tak promiň.“

„Nemáš se za co omlouvat. A přines mi ještě vodku.“

„Jasan.“

            Dan šel nalít panáka a Ivan zase začal zírat do piva. Buchty, buchty… Usrkl něco piva a rozhlédl se po okolí. Únava. Bolest. Smrt. Nic jiného mu při tom pohledu nevzešlo na mysl. Pak dostal panáka, obrátil ho do sebe a podíval se přímo na druhý konec pultu. Seděla tam nějaká holka. Pětadvacet, blondýnka s modrýma očima. Ivan se divil, že se mu to ještě nerozmazávalo natolik, že by přestal identifikovat barvy. Dal si pořádný hlt piva a čekal, až přijde její kořen.

            Za zívajícím barmanem se minutová ručička hodin otřela o dvanáctku. Kořen nepřicházel. No do prdele, snad tu není sama. Počkal ještě pět minut, dopil pivo. Pořád tam seděla. S červeným vajňákem před sebou a s blonďatými vlasy a modrýma očima na sobě. Ivan se zvedl, prošel kolem dvou spících notorů a přisedl ke slečně. Paní to nebude. A panna taky ne. Dělala, že ho nevidí a potom vypila zbytek vína. Ivan věděl, že v opilosti vypadá na čtyřicet, ale snad je ta holka natolik soudná, že to pochopí.

„Dáte si něco?“

Podívala se před sebe. „Už bych neměla.“

„Lidi by nemuseli hodně věcí a dělaj to.“

„Například?“

„Například by se nemuseli tolik ohrožovat, když mají namířeno do práce.“

„Když mají namířeno do práce?“

„Jo. Vezměte si, že jedno pitomý tlustý vypasený sele si sedne do auta pro pět obyčejnejch lidí, prdí si do tý svý pohodlný sedačky a jede do práce. Takhle to udělají tisícovky pitomejch tlustejch vypasenejch selat a nehody jsou na světě.“

„Nehody jsou na světě i bez selat.“

„To jsou, ale když jedu do práce na kole, mám z těchto selat největší strach.“

„Co s tím chcete dělat?“

„Je to jednoduchý. Ať se všechny ty meďoury a poršáky využivaj jenom pro přepravu tělesně postiženejch, ať je používaj rodiče s malejma dětma a hotovo. Selata nechť jezdí na kole.“

„Jenže to by ta selata musela jezdit na tříkolkách.“

„Nemaj bejt tak vyžraný. Ale co to plácám – zamluvili jsme to. Tak co si dáte…“

„Róza.“

„Tedy, co si dáte, Rózo?“

„To, co vy.“

„Víte co, já piju jenom pivo a vodku a viděl jsem, že vy pijete…“

„Tak si teda dám pivo a vodku. Stejně je to všechno na nic, už mi je všechno jedno.“

„Copak se stalo? Přítel?“

„Jo.“ Zhluboka vydechla a lehounce se jí zachvěly růžovoučké rtíky. Její dech voněl po červeném vínu.

„Byl to kretén,“ řekla.

„To jsme přece všichni.“

„Tak to jste první, od koho jsem tohle slyšela…“

„Ivan.“

„Jste první, od koho jsem tohle slyšela, Ivane.“

„Rózo, nedávejte si to pivo. Bude vám druhej den strašně zle. Já to znám. Navíc…“

„Navíc co?“

„Navíc máte tak úžasnej dech, myslím tím takovej jako jemnej, dozdobenej tím červeným vínem…“

„Dozdobenej červeným vínem, ha ha!“ smála se. „Vy jste nějakej poeta.“

„Jsem největší pisálek, co chodí do Orbisu.“

„Tak to zas takový umění není. Tady moc intelektuálů nenajdete.“

„Pisálek nerovná se intelektuál. Pisálek rovná se umělec. Umělec znamená opak intelektuála.“

„Vážně?“

„Ano. Poněvadž intelektuál zabaluje jednoduché věci do složitých formulací, zatímco umělec dokáže vyjádřit složitou věc naprosto jednoduše. Ale víte co, Rózo? Objednejme si už konečně.“

            Mile se usmála a na ústech jí zazářil bílý blyštivý úsměv. Ivan houknul na Dana a dostal pivo s vínem.

„Tak ať se vám na toho kreténa snadněji zapomíná,“ plácl první věc, která ho napadla, a přiťukli si. Róza se pořádně napila a začala rozebírat starosti ve škole a podobné hovadiny. Ivan netušil, že by ještě mohla studovat. Sám se na to vysral už před čtyřmi roky. Pak se bavili o tom, co píše. Ivan nesnášel kecy o psaní. Během studia si jich užil v dostatečně velké míře.

            Když dopili, chtěl objednávat dál, jenže se tu nachomýtl nějakej zarostlej vlasatec, asi kolem třicítky. Róza ho znala.

„Martine, tohle je Ivan.“

„Nazdar.“

„Čau.“

            Bylo to trapné. Pokaždé, když měl Ivan rozebranou roštěnku, objevil se další idiotskej nadrženej samec a odvedl ji do hajzlu. Jelikož měl Ivan skutečně dost, ani pořádně nepostřehl, že ti dva zmizeli. Dal čelo na bar a usnul. V pět ho probudil výčepní Dan a řekl mu, ať zaplatí a jde domů.

„A kde je Róza?“

„Jaká Róza?“

„Blondýna, asi pětadvacet.“

„Jo, ta… Šla někam s tím vlasatcem potom, co ses tu natáhl a chrápal jsi.“

            Kurva, zase ten chlast, zase ten chlast. Ivan zaplatil, odvrávoral pryč a druhý den si už ani nepamatoval, jakže se to vlastně dostal domů.

                                                                       ***

            Ráno Ivana zasáhla kocovina jako prase. Šel se vyčůrat, vypil litr vody a znovu usnul. Zdálo se mu o Róze, jak se na něho směje a říká mu pisálek z Orbisu. Když se znovu probral, byly už tři hodiny odpoledne. Klasická promrhaná sobota. Bylo jich mnoho a ještě víc jich bude. Dal si sprchu, najedl se, zjistil, že večer dávají v televizi hovno, přečetl si noviny, které měl ve schránce, a na chvíli si zase lehnul. Ani si od Rózy nevzal číslo. Měl by s těmi pivy a vodkami přestat, najít si nějakou hodnou holku, nadělat si dva tři parchanty a žít jako zodpovědný dospělý člověk. Takhle žije jako psanec. A ještě za ty mizerný prachy ve fabrice. Hrůza.

            Večer se rozhodl, že se půjde podívat do Orbisu, jestli tam Róza náhodou nebude. Dan byl pěkně unavenej, otevíral už ve čtyři a měl toho plný kecky.

„Čau, Dane.“

„Zdravím. Jako obvykle?“

„Hele, dej mi radši nějakou sodovku nebo tak. Jsem tady jenom na skok.“

„Neblázni, Ivane,“ pronesl Dan a začal roztáčet pivko.

„Spíš jsem se přišel podívat, jestli tady nebyla Róza.“

„Aha, tak ta kočička ti učarovala… Dneska jsem ji tu zatím neviděl.“

            Dan postavil před Ivana pivko a věnoval se nějaký starý ochechuli, která pila vinnej střik. Proč já jsem tak blbej, bože, proč já jsem tak blbej…

            Za chvíli bylo zase osm hodin a měla začít nějaká akce. Ivan se podíval na program. Vysmahlý housenky – vstupné dobrovolné. No do háje. Objednal si další pivo, vypil ho na ex a rovnou zaplatil.

„Hele Dane, kdyby se tu Róza ukázala, brnkni mi, máš přece na mě číslo.“

„Jasan.“

„Díky moc. Měj se.“

„Ty taky.“

            Šel domů, odemkl dveře a prudce je zavřel. Proč já jsem tak blbej… Byla už tma. Svlékl se, lehl si do postele a koukal ven, na pouliční lampy, na domečky, na světélka z kuchyní a obýváků, na probleskující barvité záře plazmových televizorů. Odbíjela jedenáctá hodina.

Dny mizí jako divocí koně za hřebenem hor.

            Byla to ta nejgeniálnější věta, jež vystihovala jeho život. Usnul.

                                                                       ***

            Neděle utekla, jak nejrychleji dovedla, zatímco pracovní týden se táhl jako věčnost. Šéf Ambrož byl nějakej nerudnej, polovinu zaměstnanců seřval a s druhou půlkou se nebavil. Ivan třídil balíky a ty, které příslušely jeho městskému obvodu, naskládal do auta, s nímž odjížděl za každou laskavou tvářičkou každého laskavého zákazníka.

            A pak tu byl pátek. A svítání vystřídal západ slunce. Vzpomněl si na jednu hitovku: Zas je tu ráno a zas je tu večer / takhle den po dni, to by jeden brečel…

            Doma se umyl, najedl, naházel na sebe hadry a vyrazil do Orbisu. Tenhle víkend měl Dan volno a za barem stál Jirka.

„Čau, nenechal mi tu Dan nějakej vzkaz?“

„Ahoj. Hele, nevím o tom.“

„Dobrá.“

„Co si dáš?“

„Pivko.“

            Ivan se rozhlížel kolem sebe. Dýchalo to tady ospalou atmosférou. Jen v rohu seděl hlouček asi pěti kluků a tří holek. Tu a tam něco pořvávali. Podíval se do programu. Zplihlá ondatra – vstupné 50,- Kč.

„Budeš tady na koncert, Ivane?“

„Ne, Jirko, dopiju a zaplatím.“

„Dobře.“

            Doma Ivana ani nenapadlo pouštět si televizi. Stejně byl utahaný z práce. Pouze si přečetl jednu kapitolu z knihy Můj potřeštěný živůtek nestojí ani za plivnutí do tváře a okolo půl dvanácté usnul.

            V sobotu byl nakupovat, a když vybíral nějaké lahváče, všiml si, že u regálu s vínem stojí Róza. Dráždila ho svými dlouhými blonďatými vlasy rozpuštěnými až k hýždím. Nechal pivsona pivsonem a zajel s košíkem přímo k ní. Jakmile jí skoro dýchal na záda, pozdravil ji. Otočila se, ale měla docela jiný obličej.

„Ehm, my se známe?“

Ivan nic nechápal. „Ne, promiňte, totiž… Zdálo se mi, že jste někdo jiný. Promiňte.“

„To je v pořádku,“ usmála se a dál si prohlížela regál s vínem. Zmatený Ivan zařadil zpátečku k lahváčům.

                                                                       ***

            Takhle to šlo tři týdny po sobě. Všední dny stály netradičně za hovno a v pátek byl Ivan natolik unavený, že chodil spát před dvanáctou. Pokaždé však zašel na dvě piva do Orbisu. Dan i Jirka mu pořád říkali totéž. Nebyla tu. Ne, opravdu, to bych si tady někam napsal. Ne, vážně, to bych ti ihned zavolal. A proč ji nepustíš z hlavy? Měl by ses na ni vysrat. Jo, jistě. Čau.

            V supermarketu měl Ivan pocit, že za každou blonďatou hřívou se skrývá Róza. Když začínal bláznit, vzpomněl si na slova velkého filozofa: Kdo se zamiluje, měl by být bez milosti oběšen! S posměšným výrazem se potom vydal k pokladně.

            Ale hned v pátek ráno, dvacátého osmého května, si vzpomněl, že je tomu přesně měsíc, co Rózu poprvé spatřil. Myslel na ni po celou pracovní dobu. Ambrož si jeho neobvyklého chování všiml a důrazně jej žádal, ať dává bacha, kam patří který balík. Šéfova už tak vykolejená nálada dostávala další rozměr.

„Víš co, Ivane, pojď na chvíli ke mně.“

            Šli do kanceláře. V šuplíku měl Ambrož drahé doutníky, což se mezi zaměstnanci všeobecně vědělo, ale šéfik Ivanovi nabídl pitomé cigáro.

„Ne, díky, víš, že už nekouřím.“

„Hele Ivane, co se děje?“

„Co by se dělo?“

„Ploužíš se nám tady jak tělo bez duše.“

„Aha.“

„Stalo se něco?“

„Ne.“

„Všechno v pohodě?“

„Jistě.“

„Podívej, ty víš, že mně můžeš všechno říct, že jo…“

„Já vím, ale jelikož se nic neděje…“

„Máma se má dobře?“

„Matka se má dobře.“

„A tobě se taky žije dobře.“

„Jako každýmu člověku, kterej dělá čtyřicet hodin tejdně.“

„Můžeš si vzít na zbytek dne volno, jestli chceš. Kráťa to dodělá za tebe. Stejně už toho tady moc není.“

„Já to zvládnu.“

„Dobře, Ivane, ale kdyby něco, řekni mi, ano?“

Na to, jak se tvářil, mluvil až příliš zdvořile.

                                                                       ***

            Večer už to Ivan nemohl vydržet a znovu musel zajít do Orbisu. Dan ho pozdravil, řekl, že tu Róza nebyla a dal mu pivo. Na programu stálo, že dnes bude prachobyčejná rockotéka. To Ivanovi nevadilo. Měl všeho po krk. Práce, šéfa i Rózy. Rozhodl se, že bude jenom tak sedět a koukat a popíjet a ono už se něco semele. Když ne, půjde domů a v pondělí zas do fabriky.

            Nasadil zběsilé pivařské tempo. Po hodině vykropil pět piv. Vzpomněl si, jak mu táta, když ještě žil, říkal: To ti pak ani nemůže chutnat. Rozesmál se a dal si další.

Dny mizí jako divocí koně za hřebenem hor.

            Devět večer. Deset. Jedenáct. Pařba na parketu s nějakejma vyhulenejma strejčkama. Profláklé hity. Smějící se držky. Možná, že začíná znovu šílet. A co? Kdo z nás není šílený?

            Posadil se na barovou stoličku a začal prokládat piva vodkami. Nejbáječnější kombinace. Óda na pravou poezii. Už měsíc nenapsal dobrý text. Dva týdny nenapsal text. Čert to vem. Svět se zdál krásný, takový rozplizlý, a přitom nádherný, plný impresionistických obrazů a vizí a půvabů světel a barev a klopotu přímočarých rytmů, celé prostředí se podivuhodně vlnilo jako moře v obřím akváriu, jímž někdo třepe a u toho se šklebí a i Ivan se šklebil ve své opilosti, jež mu byla vehnána do krve a na mysl, která mu vyjevila blondýnku…

            Ano, byla to ona. Seděla přímo naproti němu, znovu přesně tak jako před měsícem, měla úplně stejný výraz, dokonale se z tohoto chlíváckého prostředí vyjímala, bylo to tak, přišla jako ztělesnění spasení.

            Vydal se za ní. Prošel kolem dvou spících notorů a posadil se vedle Rózy.

„Ahoj, tak konečně tě zase vidím.“

Róza se usmála. Zase ten bílý blyštivý úsměv v růžových rtících. „Konečně?“ zeptala se.

„No jasně. Copak, že jsi tu tak dlouho nebyla?“

„Nějak jsem neměla náladu sem chodit.“

„A proč, prosím tě? No, i když já se ti ani nedivím…“

„Hej, Ivane!“ zakřičel Dan.

„Co se děje, Dane?“

„Co to děláš?“

„Já? No bavím se tady se slečnou. Vůbec jsi mě totiž neupozornil, že tu Róza je.“

„Vždyť tady není.“

„Ha ha! To je dobré! Rózo, tak ty tu prej nejsi.“

„Ale jistěže tu jsem,“ pronesla Róza a znovu se usmála.

„Jo, Dane, tak vidíš. Dej nám pivo a víno.“

„Já už ti nic nedám, Ivane. Žvatláš tady sám se sebou. Seš asi vyčerpanej z práce. Dávaj ti tam zabrat. Vykašli se na to a jdi domů.“

„Jak – vykašli se na to? Vždyť tady sedí! Koukej mi to dát, nebo…“

„Víš co, Ivane, nech ho,“ řekla Róza. „Přece nemusíme sedět tady, můžeme jít někam jinam.“ Zase se smála. Spasení.

„Vlastně máš pravdu.“

„Můžeme koupit nějaký pití a jít ke mně.“

„No to by bylo nádherný,“ rozzářil se Ivan. „Jdeme.“

„Hele Ivane, nejdřív zaplať,“ naléhal Dan.

Ivan zaplatil. „Jo a podívej, Ivane, udělej pro mě něco.“

„Co?“

„Pořádně se vyspi.“

„Jdi do hajzlu.“

„Cože?“

„Povídám: JDI DO HAJZLU. Rózo, pojď.“

Dan viděl, jak Ivan odchází. Zakroutil hlavou a nalil si pořádnýho frťana.

            Když byli Ivan s Rózou na ulici, smáli se každé poznámce, řehnili se všemu, co uviděli a nakonec se zastavili na benzínce pro alkohol. S dvěma frankovkami a jednou plácačkou whisky šli k Róze do bytu. Z jednoho vysokého paneláku koukala stará bába, která nemohla spát, a viděla nějakého mladíka, jak vrávorá sem a tam s dvěma lahvemi v rukou a se třetí v podpaždí a směje se u toho a povídá si sám se sebou. Pak začal zvonit na zvonky nějakého domu.

„Nemůžu najít klíče,“ špitla Róza.

„To nevadí, na někoho zazvoníme.“

„Vždyť všichni spí.“

„Jak už jsem řekl, to nevadí.“

Na kohosi zazvonil. Nikdo se neozval. Zkusil tedy jiný zvonek. Byl slyšet ženský hlas. „Co je?“

„Paní, pusťte nás dovnitř.“

Ivan zaslechl, jak se u sluchátka někdo baví: „To je ten mladík ze sedmýho patra. Asi bude zase namol.“ „Tak mu otevři, třeba si zapomněl klíče.“

Ivan a Róza vešli dovnitř.              

„Je zvláštní,“ pravil Ivan, „že to tady u vás vypadá jako u nás.“

„Všechny tyhlety baráky jsou podobný,“ řekla Róza.

„Už jsi našla ty klíče?“

„Jo.“

„Paráda.“

            Zastavili se v sedmém patře. Róza odemkla a Ivan šel za ní. Rozhlédl se po bytě.

„Zvláštní, tvůj byt vypadá přesně jako můj.“

„Tak to asi máme podobnej vkus.“

„Ono se zdá, že máme úplně stejnej.“

            Ivan nalil pití a oba se posadili do obýváku. Nemohl z ní spustit oči. Ten styl, ta elegance, ten šarm a vkus. Pomyslel na své úvahy stát se zodpovědným dospělým člověkem, který si najde nějakou hodnou holku a nadělá si s ní dva tři parchanty. Pro Rózu by tohle podstoupil. Poprvé pomyslel na to, že by s ní byl věčně.

            Nemusel se jí na nic ptát. Když na ni opět pohlédl, spařil ji znovu a znovu plnou úsměvů, načež na něho vyzývavě pohlédla, zvedla se a zamířila k místnosti, která v Ivanově bytě představovala ložnici. U Rózy byla přesně na tom samém místě. Ivan vstoupil do pokoje, vklouzl za Rózou do pelíšku a cítil se šťasten jako nikdy předtím.