Půlnoc
Motoráček se hnal závratnou rychlostí čtyřiceti pěti
kilometrů a bylo to asi na hranici jeho možností, jak svědčilo otřásání
zastaralé konstrukce vagonku. Seděl jsem úplně vzadu a vyhlížel známé přírodní
útvary Vlhošť a Ronov. Dva kopce tak charakteristické pro krajinu, do které
jsem jel trávit víkend. Páteční slunce již pomalu ukončovalo den a rudě plálo
nad jihozápadním obzorem. Podzimem oholené stromy propouštěly jeho poslední
paprsky skrz své prázdné koruny rovnou do mých očí. Posunul jsem si klobouk
více do čela a zadíval se dál do vlaku. Několik drsných skautíků jelo někam do
vyhřáté chaty. Tvářili se důležitě pod klackem s vlaječkou a jeden
z nich něco nabádavě říkal drobotině, co seděla okolo nich. Občas se při
tom podívali mým směrem. Zatvářil jsem
se řádně krvelačně, aby měli radost a splnil jsem jejich představu trampa,
jakožto poslední obdoby loupeživého rytíře živícího se unesenými dětmi. Pod
koly motoráčku zadrnčel přejezd a pak výhybka. Vyhlédl jsem oknem.
Blíževedelská mičuda, jak se říkalo zdejšímu vodojemu, dominovala výhledu a já
se jal vystupovat. Sáhl jsem po usárně a postavil se ke dveřím.
Štěrk, kterým je posypané nástupiště na místním nádražíčku,
mi zavrzal pod podrážkami kanad. Rozhlédl jsem se. Byl jsem sám. Nikdo jiný tu
nevystoupil, pokud nebudu brát v potaz těch několik vesničanů, kteří
dorazili z práce a mířili domů. Zamířil jsem do vsi. Minul jsem
pohostinství u Nechuťáka, jak se v trampské hantýrce přezívalo jedné
místní restauraci dle jejího hostinského, který trampy neměl v lásce a
dával to jasně najevo. Dnes již toto zařízení patří někomu jinému, ale název
zůstal. Postupující večer přidal do kroku a já také. Za světla na camp
nedorazím a tak jsem přeci jen zabočil k druhé místní hospůdce, která
sloužila jako křižovatka trampských cest.
Vlídná paní výčepní postavila sklenici s pivem na stůl
a zeptala se, jestli nechci něco k jídlu.
„Máme
výbornou gulášovku,“ usmála se krásně. Přikývl jsem. Ve chvíli, kdy mi přinesla
voňavý talíř, se otevřely dveře a do lokálu vstoupily čtyři postavy, které jsem
tak rád viděl. Ani ne tak pro jejich tváře, jelikož jsem znal jen jednu, ale
pro to, co měly na sobě. Roztodivné oblečení doplněné kousky vojenské výstroje
z majetku ČSLA, jako jehličková bunda, tady pásek, felina a podobně. Batohy
přistály vedle mé usárny a zadky příchozích na židlích u mého stolu.
„Ahoj
Jimmy,“ zahlaholil obličej, který jsem znal. Zamumlal jsem s plnou pusou
na odpověď. Podali jsme si všichni ruce. Několik jmen se prohnalo mýma ušima.
Pak přišla na řadu ta holka.
„Ahoj,
já jsem Půlnoc.“
„Jimmy.
Půlnoc? Tak se jmenovala kočka v jednom filmu.“
„Možná.
Nevím.“ Tím její konverzace skončila. Působila chladně a přitom vyzývavě. Něčím
mne zaujala. Když mi podala ruku, ucítil jsem něco. Něco, co nedokážu definovat.
Něco blízkého a přitom tak strašně vzdáleného. Něco, co je zasunutého hluboko
v nevědomí.
Dojedl jsem polévku a zapálil si dýmku.
„Kam
razíte, Seržante?“ zeptal jsem se toho jediného, co jsem znal.
„Asi na
Baču. Je už docela chladno a v noci bude zima. A ty?“ Pokrčil jsem rameny a pořád po očku sledoval
Půlnoc. Myšlenky se mi toulaly a já je nutil k poslušnosti. Pořád jsem se
snažil zjistit, co mne na ní tak upoutalo.
„Tak
pojď s námi. Vejdem se tam.“
„Možná,
ale nevím. Uvidím.“ Půlnoc se potutelně ušklíbla. Její oči se stočily na mne.
„Co na
mne koukáš? Líbím se ti?“ Osten jízlivosti zazněl nepatrně v jejím hlase.
Postřehl jsem ho.
„Něco,
nebo někoho mi připomínáš.“ Znovu se ušklíbla a s hraným údivem zavrtěla
hlavou.
„Vážně?
To si nemůžeš najít originálnější způsob jak mě sbalit?“ Našpulila rty a upřeně
se mi zadívala do očí. Její pohled jsem opětoval s ironickým dovětkem:
„Až tě
budu chtít sbalit, tak ti dám vědět. Zatím to nemám v plánu, a asi ani mít
nebudu.“ Potáhl jsem z dýmky a zahalil se do oblaku kouře. Ve vzduchu
visel spor. Ta holka mi začala být nepříjemná.
„Tak
sorry, no,“ řekla po chvíli. Zub a Joe, jak si říkali ti dva další, mlčeli, jen
se pokradmu dívali na ní a na mne. Asi do ní byli zabouchnutí až po uši.
Nedivil jsem se jim. Byla hezká. Možná už vím, proč měla tak poetické a krásné
jméno. Vypadala tak. Vlasy, zvlněné jako říční peřej, měly barvu hluboké noci.
Žádné barvené. Poctivá havranová čerň s nádechem do modra. Jako Indiánka.
Její bledý obličej připomínal Měsíc v úplňku a oči… ty byly jako hvězdy.
Jasné s tvarem mandle. Obě blankytně modré. Nebyla to zase nějaká přehnaná
fiflena. Nehty, ač docela krátké, měla sice pěstěné, ale nelakované. Ani
prstýnky na svých štíhlých prstech nenosila. Ty prsty připomínaly hádky,
ovíjející se okolo kořisti. Jo, tak nějak celá působila. Byla štíhlá a pružná,
jako ty prsty.
„Půlnoc,
to je ten Jimmy, jak jsem ti o něm vyprávěl,“ snažil se Seržant zachránit
situaci. Dívka se kouzelně usmála a v jejích plných rtech se objevily dokonalé
zuby. Až mne zamrazilo z jejich tvaru.
„A ty
jsi ten Jimmy s měkkým, nebo tvrdým? To abych věděla, až mi řekneš, že mne
budeš balit.“ Opět jsem potáhl
z dýmky.
„Pokud
mluvíš o písmenku na konci, tak s tvrdým. A zbytek tě nemusí zajímat.“
Cítil jsem, jak mne dostává do rozpaků. Vstal jsem.
„Půjdu
Seržo. Možná se zítra stavím, jestli tam budete, ale spát budu někde jinde. Mám
rád volné nebe nad hlavou. Na Bače bude dneska trochu těsno. Ahoj.“ Vstal jsem
a zamířil k usárně.
„Jimmy?“
ozval se dívčí hlas. Otočil jsem se.
„Co
chceš?“ Sklopila oči.
„Já tě
nechtěla urazit. Omlouvám se. Opravdu nepůjdeš s námi? Slibuju, že už
nebudu rejpat.“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne.
Jdu spát někam jinam. Možná budu na Náhodě.“ Zaplatil jsem útratu a zamířil do
chladné noci. Oči si pomalu zvykaly na tmu a nad hlavou se mi rozsvěcely
hvězdy. Mezi tím jsem minul poslední domek vesnice, a dál už byla jen volná zem
s obzorem. Měsíc, téměř v úplňku zaléval stříbrem lesy a propůjčoval jim
nádech mystična. Šlo se příjemně. Studený listopadový vzduch voněl sněhem, i
když ještě nebyl. Dech Královny Zimy.
Poměrně brzy mne pohltilo přítmí
borovic. Vstoupil jsem do posvátného chrámu Přírody. Matka Země okolo mne
rozprostřela svou zelenou náruč. Kráčel jsem po jizvách v její tváři,
způsobených dřevaři a ve vzpomínkách se vracel tak o dvacet let, kdy nás tudy
chodily desítky. Na každém campu plál oheň, u kterého se setkávaly toulavé
duše, jako jsem já. Vyprávěly se příběhy a rodily se legendy o lidech a
bytostech. Jednou z těch legend jsem i já. Jen dnes si je už moc lidí
neříká, ale čas od času na ně jeden narazí. Cesta mne zavedla na místo, kde
vždy smeknu. Stával tady srub. Říkalo se mu Diagonála, nebo také Káča. Byl
krásný. Jenže někomu vadil a tak ho vypálil. Dnes tu není nic, jen žárem
rozpukaná skála. A vzpomínky. Vzpomínky tuláků po hvězdách. Povzdechl jsem si a
rozsvítil baterku. Je to sice proti mým zvyklostem, ale sem světlo Měsíce
nedoléhalo a proto tu byla opravdu tma. Posvítil jsem si na starou pěšinu
pozvolna zarůstající borůvčím a mladými borovičkami. Vykročil jsem. Už to
nebylo daleko. Musel jsem jen obejít tu poraněnou skálu táhnoucí se po celém
hřebeni.
Na Náhodě nikdo nebyl. Byla to škoda, ale byl jsem docela
rád. Mohl jsem se cítit, tak jak jsem chtěl. Jako třeba Indián, nebo trapper na
lovecké výpravě, posel pradávných mágů či jenom poutník hledající cestu
k bohům a sám sebe. Oheň vesele zapraskal a do svého blízkého okolí vyslal
teplo. Než zalehnu, čaj přijde k duhu. Můj pohled sklouzl k Jezevci,
což byl camp na protějším kopci. Vždy sloužil jako maják v rozbouřeném
moři, který ukazuje cestu. Oheň z něho byl vidět po celém údolí od Hvězdy
až téměř po Key Way. Dnes ne. Nikdo tam už nechodí.
Cosi mne probudilo. Pocit. Něco jako varování. Neotevřel
jsem hned oči. Sluchem jsem ohmatával okolí a číhal na každý zvuk, který sem
nepatřil. Nic se nedělo. Pomalu jsem rozlepil víčka. Byla ještě tma, jen na
východě již světlal obzor. Sem tam některý z ptáků ladil hrdlo
k rannímu koncertu, ale jinak byl klid. Tak co mě to probudilo? Sen? Ne.
Nic strašlivého se mi nezdálo. Tak co to bylo? Pocit? Asi. Jenže ten pocit je
tu stále. Pocit. Jasně. Ten samý jako když mi Půlnoc podala ruku. Pokradmu jsem
se rozhlížel. Nic. Ani náznak ničeho zvláštního, ale přesto jsem to cítil. Něco
tu bylo. Půlnoc? Co by tu hledala? A že by na ni moje instinkty takhle
zareagovaly? Byla to jen holka. Cizí, poněkud protivná, ale když jí člověk dal
najevo, že to přehnala, dokázala stáhnout ocas. Rozepnul jsem spacák a vklouzl
do bot. Zima se mi zakousla do těla ledovými zuby. Mrzlo. Stále jsem se
rozhlížel, zatímco ruce šněrovaly tkaničky. Pak jsem sáhl po bajonetu. Chladná
ocel se zaleskla v přísvitu svítání. U skály jsem náhle zaznamenal pohyb.
Jen jako by se tam mihl stín. Jiný by to považoval za přelud, nebo by si toho
ani nevšiml, ale já věděl, že tam něco je. Něco. Vyrazil jsem. Ve spacáku bylo
teplo, tak jsem neměl nohy ztuhlé zimou. Stejně jsem nic nezastihl. Oči
prorážely tmu již naleptanou svítáním. Nikde nic, nikde nikdo. Že by se mi to
přeci jen zdálo?
Ranní slunce mne zastihlo již v plné práci. Tahal jsem
z lesa dřevo, jelikož na campu nebyla ani tříska. Neklátil jsem žádné
soušky. Ty ať tu stojí na zimu. Klacků je po zemi dost. Hlad se ozval
v příhodnou dobu. Rozdělal jsem tedy oheň a jal se vařit čaj a smažit
slaninu a cibulku. Některá boží hovádka by do toho jistě ještě dala vejce, leč
já nejsem sebevrah. Jídlo po chvíli zavonělo a já začal uspokojovat jeden
z nejnižších pudů. Po jídle jsem si zabalil. Přemýšlel jsem, co budu
dělat. Určitě půjdu navštívit Seržanta a jeho kamarády na Baču. Vylezl jsem na
skálu nad campem a rozhlížel se po krajině. Pořád jsem musel myslet na to, co
se stalo nad ránem. A stalo se vůbec něco? Seběhl jsem se podívat na ono místo,
kde jsem zahlédl ten stín. Nic. Nikde žádná stopa. Pokud tu něco bylo, tak to
bylo leda astrálního původu. No, tady by to nebylo nic zvláštního. Uvidíme. Možná to byl opravdu jen můj pocit.
Slezl jsem ze skály a vzal si věci. Ještě jsem se jednou rozhlédl po campu, ale
nic zvláštního nenašel. Vyrazil jsem. Na Baču to byl kousek. Jestli tam ještě
spí, tak je vytahám ze spacáků. Vylezl jsem na pěšinu, vinoucí se nad skalním
převisem, pod kterým jsem dnes spal a zamířil k bývalé Diagonále. Pěšina
mne dovedla ke skalní průrvě. Nádherné místo. Úzká skalní rozsedlina je tak
akorát pro jednoho člověka. O drsné pískovcové stěny mám trochu odřenou i pažbu
revolveru, který občas nosím. Proto mi také někteří lidé dali krásné jméno:
Černý pistolník. Musel jsem se usmát. Tak se rodí legendy. Prolezl jsem
štěrbinou a odbočil z cesty mezi stromy. Po chvíli byl sroubek na dohled.
Z komínku se kouř nevalil a celkově tu bylo ticho. Ptáci nezpívali. No,
ani jsem se jim nedivil. Už od Očkovy smrti to tu bylo takové divné. Pak se tu
oběsil další kamarád a to byl konec. Lidé se tomuhle místu začali vyhýbat.
Vešel jsem opatrně do boudy. Na palandě bylo několik postav zabalených do
spacáků. Mohutné oddychování svědčilo o hluboké noci, kterou zažívaly. Ušklíbl
jsem se, když jsem si všiml, že jeden spacák je prázdný. Odložil jsem usárnu a
vyšel ven. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Zašel jsem za srub a šel ke stromu,
kde si Soptík vzal život. Byly tu čerstvé stopy v listí a vedly nahoru.
Vyrazil jsem po nich. Vedly na starou cestu, kde se mi ztratily. Vracel jsem se
po ní směrem k Bače.
„Ahoj,“
ozvalo se kousek ode mne. Půlnoc. Seděla na skále. Ani jsem si jí nevšiml. „Co
hledáš na té zemi?“
„Proč
myslíš, že na ní něco hledám?“ Dívka seskočila z kamene a zvonivě se
zasmála.
„No, že
máš hlavu skoro na zemi a dost bedlivě si ji prohlížíš. Tu zemi. Hledáš stopy?“
Překvapila mne. Ani ne tím kde byla, ale co mi řekla. Podcenil jsem ji.
„Dole
se ještě spí. Ale tys koukám ranní ptáče. To nějak nesedí k tvému jménu.“
Ušklíbla se, ale pak řekla:
„Já se
byla podívat na úsvit. Miluju tyhle části dne. Úsvit a soumrak. Ráda se dívám,
jak se mění barvy a jak noc nebo den přebírají vládu.“ Poetka, ne Půlnoc.
„Jdeš
dolů? Já ještě ne. Neznám to tu, tak se chci tady trochu porozhlédnout. Hvězdy,
co měla místo očí, se na mne zahleděly s nevyslovenou otázkou.
„A co
tady chceš vidět?“
„To tu
není nic zajímavého?“ podivila se. Sedl jsem si na kámen a podíval se na ni.
Byla fakt pěkná. Moc pěkná.
„Zajímavých
věcí je tady dost. Ale jak pro koho. Jsou lidé, co jim to nic neřekne. Já
miluji staré legendy. Příběhy plné magie a podivných zjevení. To ale většinu
lidí nezajímá a vysmívají se tomu. Často ke své škodě.“ Otazníky v jejích očích se zvětšily.
„Já
bych třeba tady na tom srubu sám už nespal. Má to tady dost pohnutou historii,
která se mne svým způsobem dotýká,“ pokračoval jsem. Pomalu přikývla.
„Už
jsem něco slyšela a viděla ten pomníček u toho stromu. Kde je Galatka?“ zeptala
se najednou.
„Tamhle,“
a rukou naznačil směr. „Proč?“
„Seržant
tam chtěl dnes spát, ale kluci chtějí zůstat tady.“ Nastavil jsem tvář slunci.
„A ty?“
„Já?
Není to jedno? Nikdy jsem tam nebyla.“
„No,
jestli tam Seržant chce jít, tak tam večer možná půjdu také.“ Pousmála se a
jazykem si olízla zuby, až mě zamrazilo.
„Tak
proto ses ptal, jestli tam budu také? Přeci jen mě chceš sbalit?“ Seskočil jsem
na zem.
„Tak
aby bylo mezi námi jasno. Jsi moc hezká…“
„Já vím,“
skočila mi do nedořečené věty.
„A to
je možná kámen úrazu. Takovým jako seš ty, se já vyhýbám. Nevím, ke komu
z těch tří dole patříš, a je mi to docela jedno. Ale asi si s tebou
docela užije. Možná už vím, koho mi připomínáš. Přesně těmihle řečmi. A je to
někdo, koho bych už potkat nechtěl. Takže se tu měj krásně, milá Půlnoc a já
jdu zase o dům dál.“ Už jsem chtěl seběhnout dolů na srub, když promluvila:
„Já si
všimla, že tě štvu. Jsem prostě taková. Dobírám si některé lidi a asi to i
občas přeháním. A je mi docela líto, že ti připomínám někoho, koho nemáš rád.
Jenže já jsem já a ne tamta. Prostě si dělám legraci. Nevím, proč jsi tak
nedůtklivej. Možná jsi prostě zaujatej proti hezkejm holkám. Vím, že jsem
hezká. No a? Denně mi to opakuje spousta ubožáků a myslí si, že hned lehnu na
záda a roztáhnu nohy. Na to zase nejsem stavěná já. Nemyslíš, že holky, které
vypadají jako ty z časopisů, to mají o dost těžší? Pokus se o nás
přemýšlet i jinak. Kdybych byla nějaká namyšlená fiflenka, tak asi nebudu tady,
že ano?“ Zůstal jsem, stát. Možná měla pravdu a já byl už od začátku trochu
naježený. Najednou jsem nevěděl co říct. Vyrazila mi zbraně z rukou. „Asi
jsem neměla říkat nic o tom balení. Mír?“ řekla již o poznání tišeji a natáhla
ke mně ruku. Mohl jsem se zachovat jako idiot, nebo gentleman. Já si vybral tu
druhou možnost a ruku jí podal. Když se naše dlaně dotkly, opět jsem ucítil ten
pocit. To cosi. Chtěl jsem ji pustit, ale nedovolila to.
„Ukážeš
mi Galatku?“
„Dobře,
ale teď pojď dolů. Kluci už budou asi vzhůru a mají o tebe strach. Počkám, až
se vybatolíte a můžeme tam jít.“ Pokrčila rameny a rezignovaně mne následovala
k Bače.
„Půlnoc,“
otočil jsem se náhle k ní, „když jsi ráno koukala na svítání, nešla jsi
náhodou k Náhodě?“ Překvapeně se na mne podívala a zavrtěla hlavou.
„Ani
nevím, kde to je, Jimmy. Proč se ptáš?“ Mávl jsem rukou.
„Ale to
je jedno. Není to důležité. Měl jsem dojem, že tam dnes ráno někdo byl.“
Došli jsme na boudu. Seržant seděl u ohýnku a vařil si čaj.
„Ahoj,“
houkl jsem. Trampík zvedl hlavu od ešusu.
„Já si
říkal, že to bude tvoje úeska. V kolik jsi přišel?“ Pokrčil jsem rameny a
sedl si k ohni.
„Jimmy,
pomoz mi ty dva přesvědčit, aby sme šli na Galatheu. Zub chce jít na Skalku do
hospody a Joe je takovej nerozhodnej.“ Našpulil jsem rty a podíval se na boudu.
„No, na
Skalku je to kousek. A točej tam pivo. A to je asi důvod, proč sem jel. To
ještě chrápou?“ Seržant přikývl. Sáhl jsem do mošny na opasku pro kousek
lovečáku. Pak jsem se podíval na Půlnoc. Pořád stála u skály.
„Ty
nepůjdeš k ohni?“ Pomalu tedy sešla a usedla na lavičku. Dole pod kopcem
sluníčko rozpouštělo poslední zbytky mlhy.
„Třeba
to byl Wendol.“ Já i Seržant jsme se na ni udiveně podívali.
„Co to
meleš? Jakej Wendol?“ Její oči se upíraly na těch několik bílých cárů, co se
dole ještě držely.
„No to,
co tě strašilo, Jimmy.“ Došlo mi, o čem mluví. Pousmál jsem se.
„Jo,
také jsem viděl Třináctého válečníka. Jenže Wendol, by mě asi roztrhal zaživa.
Tak ten to nebyl. Asi se mi jen něco zdálo, Půlnoc.“ Seržant na teď udiveně
koukal na nás oba a myslel si něco o magorech. Zvedl jsem se a šel do srubu.
Vstoupil jsem do dveří a zařval:
„Budíček!!!
Vstávat vy lenoši!!! Jedu, jedu, jedu!!! Vandr není kojná!!! Na hlavu se mi
sypal písek, jak se bouda otřásla. Spacáky se zavlnily a jeden se dokonce
rychle vztyčil.
„Jau!
Kurva!“
„Co je?
Kousla tě?“ Joe si držel čelo a rozespale na mě zíral.
„Co?
Kdo? Kdo mě měl kousnout?“
„No, ta
kurva. Před chvíli jsi to říkal. Dělejte prdelky. Za chvíli je oběd a u Hrochů
otvíraj.“ To už zareagoval i ten druhý spacák.
„Ty tam
jdeš taky?“ zahuhlal na mě.
„Ne, já
jsem na vandru. Nejdu.“ Zub vystrčil hlavu na světlo a zívnutím rozevřel hubu
jako by chtěl spolknout celé Roverky.
„Tak to tam půjdeme
s Půlnocí sami. Seržant nechce.“
„No,
Půlnoc taky ne. Ať si jde každý, kam chce. Já jdu hlouběji do lesů, ty můžeš
zase do hospody. Maj tam docela dobrý pivo.“ Vyšel jsem z boudy a zamířil
zase k ohni. Tentokrát jsem si nesl i usárnu. Po chvíli se ze srubu
vyhrabali i ti dva ospalci. Když se posadili k ohni, Zub promluvil:
„Vy
fakt nejdete do Skalky?“ Seržant i já jsme zavrtěli hlavou. Joe pokrčil rameny
a oči všech se stočily na Půlnoc.
„No, co
na mě koukáte?“ Zub se k ní naklonil a řekl:
„Vyjela
jsi se mnou a s Joem. Tak netrhej partu a pojď.“ Blankyt jejích očí hledal pomoc u mě.
„Tak jí
nenuť, když nechce, ne? U Hrochů už stejně nebudou fungovat. Je to tam jen na
léto, a to už teď v listopadu asi nebude. Jediné co tam jede, je ta druhá
hospoda. Tam se sice dá sedět, ale jak jsem řekl: Já jsem na vandru.“ Před
očima mi vyvstala vzpomínka na jeden dávný vandr na Mezní louce. Na camp
Aspirin také přišli nějací kamarádi. Tři páry. Jeden pár a obě holky se
rozhodly jít se mnou do Jetřichovic. Oba pánové chtěli do hospody. Nakonec to
dopadlo tak, že ti dva šli a v noci opilí jak zákon káže, udělali žárlivou
scénu, při které mne jeden chtěl hodit ze skály. Cítil jsem ve vzduchu podobný
problém. Zub si Půlnoc nárokoval. Ostražitě jsem se na něj díval a čekal, kdy
začne. Netrvalo to zas tak dlouho.
„Přijelas
s námi, tak pojď s námi, ne?“
„Ale já
nechci do hospody. Pochop to. Já sem nejela pro to, abych seděla
v hospodě. To jsem mohla i v Praze.“ Seržant mezi tím uklízel
ohniště. Chystal se k odchodu.
„Chvíli
tam posedíme a pak půjdem na jeden převis. Je to kousek od Skalky.“ Zub byl
neodbytný.
„Tu
tvou chvíli známe. Dáš si jen dvě piva. První a poslední. Ty mezi tím se
nepočítají. To poslední bývá se zavíračkou.“ Ušklíbl jsem se. Sakra, jak mi
Prcka připomínal. A to nejen vizáží.
„Jdu si
zabalit,“ řekla Půlnoc rezolutně a vstala. Tehdy se stala věc, která změnila
vývoj událostí. Zub vzal Půlnoc za předloktí a škubl s ní.
„Jdeš
s námi!“ Já jsem ale idiot. Že se do toho vůbec míchám, ale nemůžu jinak.
„Tak to
už by stačilo, nemyslíš?!“ houkl jsem na něj. „Pusť tu holku. Takhle se
k ní chovat nebudeš!“ Nezvyšoval jsem hlas. Mluvil jsem docela tiše. V mém
hlase asi zaznělo něco, co ho varovalo, jelikož Půlnoc pustil. Stál jsem od něj
tak akorát. Kdyby mě chtěl praštit, musel by vstát a udělat krok. Ve vzduchu
visel průšvih, ale couvnout se už nedalo. Ani jsem nechtěl.
„Ty si
jdi do hospody, když po tom tak toužíš a vožer si tam držku, když to
k životu potřebuješ, ale nenuť nikoho, aby tam chodil s tebou. Je to
svobodná věc každého.“
„Seš
ňákej chytrej, poslouchej! Co se do toho vůbec sereš? Je to snad tvoje holka?!
Není!“ Vstal a udělal krok ke mně.
„No?“
protáhl jsem a chystal se ke rvačce. Byl o hlavu menší. Bylo vidět, že by mě
rád praštil.
„Zube,
nech toho,“ křikla Půlnoc. Ruka mu sjela k noži, ale to už měl špičku mého
bodla pod bradou.
„Ani to
nezkoušej!“zasyčel jsem a odstrčil ho. Zavrávoral a málem upadl. Chvíli si mě
nenávistně měřil a pak prskl:
„Tak si
tě omotala kolem prstu?“
„Ne.
Jsou věci, které mě učila moje vlastní máma. Ta tvoje na to u tebe asi
zapomněla. Vypadni do tý hospody, ať tě raději nevidím.“ Zastrčil jsem čepel
bajonetu do pouzdra a usárnu si hodil na záda. Můj pohled sklouzl na Joea.
„Co
ty?“ Ten mladý blonďáček byl evidentně ve vleku poněkud staršího a
svéráznějšího Zuba. Pokrčil rameny.
„Já jdu
se Zubem.“
„Tvůj
boj.“ Půlnoc vyšla ze srubu
s batohem na zádech a zamířila k nám.
„Poslední
slovo?“ zeptal se jí Zub.
„Poslední
a po tom cos předvedl, tak na hodně dlouho!“ štěkla nazlobeně.
„No jo,
tak se omlouvám. Kde vás pak najdeme? Budete na tý Galatě?“
„Vožralej
tam ani nechoď!“ štěkla znovu. Zub se na ní nešťastně podíval a pak řekl:
„Já se
nevožeru. Slibuju.“ Pohrdavě se na něj podívala.
„To
určitě. To bych tě nesměla znát. Pojďte kluci, jdem.“ Vyrazila na cestu a já se
Seržantem za ní. Z toho co se stalo, jsem neměl dobrý pocit. Nemám ho
nikdy, když jsem svědkem zbytečného konfliktu, nedejbože když se do něho nějak
zapletu.
Šli jsme směrem ke skalní průrvě. Půlnoc byla těsně za mnou
a já slyšel, jak šeptem nadává. Raději jsem jí nechal. Tohle byla její věc.
Nechtěl jsem rozbíjet něčí vztahy. Ostatně, mě je dost přes třicet a jí? Jestli
je jí dvacet, tak je to moc. No, nenašla si dobrého chlapa, jestli potřebuje
pivo ve velké míře k náplni života, ale asi věděla, proč si hledala zrovna
takového. Nebo třeba začal chlastat kvůli ní. Kdo ví.
Cesta příjemně ubíhala v živém hovoru. Půlnoc se
uklidnila a neustále se nás obou na něco ptala. Ukazovali jsme jí místa spjaté
s historií Roverek a trampingu v tomhle kraji. Zastavil jsem se u
tváře indiána vytesané do jednoho kamene. Ukázal jsem na ni.
„Tady
byl camp Silver. Až tohle za tisíc let najde nějaký archeolog, tak bude
vytvářet teorie o podivném a tajemném národě trampů se svéráznou kulturou.“
Seržant se uculil a ukázal do skal.
„Tam je
osada Key Way. Jedna z nejstarších osad tady.“ Půlnoc na něj upřela své
kousky nebe a zažadonila:
„Jdem
tam?“ Přikývli jsme a vykročili do svahu. Písek a jehličí nám trochu ujížděly
pod nohami, ale nakonec jsme se tam vydrápali.
„Tady
je to pěkný,“ vydechla Půlnoc překvapením, když stanula na campu. Musel jsem se
usmát. Byla rozporuplná. Chvíli byla jako malá holčička, jindy jako úskočná
šelma. No, raději si ji budu držet dál od těla. Podívala se na mě.
„Nezůstanem
tady?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Galathea
je takové duchovní centrum. Hrad. Tam je i tlachoviště. Pojďte, ať někam dojdem.“ Seběhl jsem z kopce dolů na cestu a
čekal na ty dva.
Cesta do Vlhošťského sedla vede takovým skalním korytem. Je
to úžasný útvar, jenže je umělý. Kdysi dávno tady vedla formanská cesta. Koleje
od kol těžkých vozů jsou patrné doposud. Vzpomínal jsem, jak jsme tady dělali
přepady na kamarády, nebo při manévrech tuto rozsedlinu udatně bránili proti
seveřanským hordám. Stručně jsem zasvětil Půlnoc do dob, kdy trampíci
rekonstruovali občanskou válku ze Spojených států.
„A tys
byl jižan?“ zeptala se Půlnoc s úsměvem. Mé oči jí sklouzly opět na zuby a
znovu mne zamrazilo.
„Byl?
On je jím pořád. Zarytě setrvává na starých věcech a zásadách. Je jak vykopávka
trampského dávnověku,“ zasmál se Seržant.
„Jo
jo,“ odpověděl jsem a raději odtrhl oči od jejích úst. Půlnoc si toho ale
všimla. Opět se uculila. Ukázal jsem na jedno místo.
„Tam je
amfiteátr. Přírodní divadlo. My teď půjdeme tamhle. A připrav se na kopec.“
Stanuli jsme na Galathee. Půlnoc se rozhlížela. Bylo vidět,
že se jí tu líbí. Sedla si na lavičku, zatím co já se Seržantem připravovali
dřevo na večer, který se blížil.
Sluneční vůz se skláněl k obzoru, když jsme skončili.
Seržant se uvelebil u ohně. Přemýšlel jsem, jestli tady mám spát. Během večera,
se vrátí Zub s Joem a podle všeho budou opilí. Alkohol odbourává zábrany a
posiluje sebevědomí. Neměl jsem chuť se tady s někým prát jen proto, že se
mu v jeho chorém mozku vylíhla stupidní myšlenka. Zvedl jsem se.
„Jimmy,
ty někam jdeš?“ Půlnoc na mne opět, jako už dnes mnohokrát upřela své krásné
oči.
„Možná.“
„A můžu
jít s tebou?“
„A jak
to chceš vysvětlovat Zubovi, až se vrátí ožralej, jak zákon káže? Co myslíš, že
si bude myslet, když si to myslel už střízlivej?“ povzdechl jsem si.
„Dnes
je úplněk. Odkud je tady nejlépe vidět? Miluju Měsíc.“
„Možná
z Jezevce. Je to tady kousek, ale není tam za tmy dobrá cesta bez
baterky.“ Zvedla se.
„Zaveď
mě tam a já ti slibuju, že to je už dnes všechno. Už tě nebudu obtěžovat.“
„Tak
jdem.“ Zamířil jsem na cestu. Za sebou jsem slyšel její lehký krok. Nemluvila.
Asi jsem jí docela zklamal. Měl jsem opět rozporuplné pocity. Na jednu stranu,
bych byl rád, kdyby zmizela a já ji už nikdy neviděl, jelikož tenhle typ holek
s sebou nese jen potíže, za které to nakonec nestojí, na druhou stranu mne
něčím vábila a přitahovala. Byla jako klíč k něčemu tajemnému.
Stanuli jsme na Jezevci. Bylo tady krásně. Široký výhled do
kraje, kde soumrak již zaháněl poslední zbytky dne. Na obloze byly vidět
hvězdy, ale hlavně Měsíční tvář zalévala vrcholky stromů sinavým svitem.
„Je
magická noc, Jimmy,“ zašeptala. „Až přijde ta, po které se jmenuji, budou se
dít zvláštní věci.“ Otočil jsem se na ni.
„Jo, to
asi budou. Měsíc je dnes rudě zabarvený, a jeho tvář připomíná smrt. Možná i
proto bych měl odejít. Zub nemá k noži daleko a já nejsem z těch, co
by nastavovali druhou tvář. To není nic pro mne.“
„Bojíš
se ho, Jimmy?“ Opět jsem si povzdechl.
„Půlnoc,
když na mě vytáhne nůž, tak já nebudu čekat, až mě bodne. Budu mít dvě
možnosti. Buď utéct, nebo bojovat. Já bych volil tu druhou možnost, ale ta by
mohla mít pro něj fatální následky. Dělám historický šerm a s chladnými
zbraněmi docela zacházet umím. Jenže on mi zase nestojí za to, abych si šel
sednout na pár let do chládku. Každý soudce by mi řekl, že jsem měl možnost se
tomuhle konfliktu vyhnout, zvláště když jsem věděl, že je vysoká
pravděpodobnost, že nastane. Odsoudili by mě, jelikož náš humanistický zákon
bude na jeho straně. Počítám, že o půlnoci jsou tady. V deset je vyhodí a
dvě hodiny se sem budou potácet. Víš, Půlnoc, on mi někoho hrozně připomíná. Už
jsem se s takovým člověkem setkal.
Nakonec jsem se s tou jeho holkou dal dohromady. To byla fatální
chyba. Nic dobrého to nepřineslo. Alespoň ne mě.“ Přistoupila ke mně.
„Je tu
krásně. Jimmy, zkus mi trochu věřit. Já tu nejsem, abych ti ublížila, nebo tě
přivedla do potíží.“ Pak se usmála. „Teď je přesně ta chvíle, kdy by ses mě
mohl pokusit sbalit.“ Sakra, kam jsem to zase vlezl!
„Kdyby
mi bylo o patnáct míň, tak bych do toho asi i šel. Co by teď ale mladá holka
jako ty dělala s takovým kořenem, jako jsem já? Chvíli by ses bavila a
pak? Škoda mluvit. Půjdu. Nezlob se. Rád jsem tě poznal, ale nechci se znovu
zklamat. Ty jsi člověk, kterého bych asi dokázal milovat. Možná.“ Zvedl jsem
se.
„Jimmy,
počkej. Nechoď ještě pryč. Aspoň chvíli tu ještě buď se mnou.“ Nemohl jsem.
Její přítomnost byla pro mne nebezpečná. Ne kvůli tomu jejímu trumberovi, ale
pro ni samotnou.
„Nezlob
se, ale bude to tak lepší. A ty si najdi jiného kluka, než je Zub.“
„Škoda.
Neboj, ještě se uvidíme. Brzy.“ Zvedla se a zamířila zpátky na Galatheu. Já tam
už nešel. Vzal jsem usárnu a sešel dolů z kopce. Půjdu asi na Náhodu.
Sakra, potkat takovouhle holku o pár let dřív. Asi tak o deset. A co by se
změnilo? Nic. Dříve nebo později, by šla za lepším. Romantika úplňkových nocí
by z ní po chvíli vyprchala a pak by byl konec. Přidal jsem do kroku. Byla
opravdu magická noc a já nechtěl zůstávat v otevřené krajině. Ve stínu
stromů je bezpečněji. Vrátil jsem se na Náhodu a rozdělal oheň. Měl jsem hlad a
na večeři jsem se již těšil. Podíval jsem se na hodinky. Bylo okolo deváté,
akorát čas na jídlo. Dřeva jsem měl dost, tak jsem se pustil do práce. Aspoň
jsem nemyslel na Půlnoc.
Vytřel jsem kouskem chleba pánvičku a spokojeně se zadíval
do ohně. Bylo mi fajn. Zapálil jsem si dýmku a šel se usadit na skálu nad
campem. Byl tam větší výhled. Měsíc stál na obloze a jeho svit stříbřil vše,
čeho se dotkl. Cítil jsem spokojenost, ale také volání. Volání úplňkové noci.
Volání vlčí krve. Kdysi jsem na vandru potkal holku, která při takové noci
doslova šílela. Když jsme se ji pokoušeli zkrotit, kamarádovi málem ukousla kus
ruky. Pak někam zmizela do lesa a vrátila se až ráno. Na nic si nepamatovala.
Jen měla pusu od krve. Ten, co ho pokousala, byl v Děčíně na pohotovosti,
tak ho zalátali a do rána pak seděl s námi u ohně a vzpamatovával se ze
šoku. Petry se pak bál. Když se vrátila, nedokázala své chování vysvětlit. Já
jsem tušil, co byla zač. Všichni ji odsoudili jako pomatenou krávu, ale já ne.
Byla lykantrop. Vlkodlak, česky řečeno. Zajímala mě a to dost. Vždy mě
přitahovala různá zjevení a podivné bytosti. Vždy jsem miloval záhrobí a staré
pověsti. Tak jsem se s Vlčicí, jak Petře říkali, spřátelil. Jak to později
dopadlo je jedno, ale i já poznal, jaké to je, když kousla. Sice ne tak
drasticky jako onen kamarád, ale i tak ochutnala mou krev. A tehdy se to stalo.
Naštěstí to nebylo v době úplňku a ona nešílela. Jen jsme si hráli a já jí
moc dráždil a provokoval. Má to ale něco do sebe. Cítím se v lese jako
doma a zlepšilo mi to některé fyzické vlastnosti. Zase je fakt, že když je
takováto noc a dojde ke konfliktu, bývá zle. Proto jsem raději odešel. Zub by
něco zkusil a nedopadlo by to dobře.
Dokouřil jsem dýmku a sešel dolů k ohni. Přiložil jsem
pár klacků. Plameny opět vyskočily a hned bylo útulněji. Psi na Hvězdě spustili
svůj koncert. Zpozorněl jsem. Vyli všichni a byl v tom strach. Jako by
ucítili něco, čeho se bojí. Pradávnou hrůzu. Lehce mě zamrazilo. Něco tu je. Už
zase. Čas od času se tu cosi objevuje. Ne jen tady. I ve Středohoří jsem se
něčím, podivným setkal. Není to hmatatelné. Je to jen cítit. Jde z toho
strach. Živočišná hrůza až někde z hlubin nevědomí. Instinkt, zděděný po
předcích, který varuje. Znovu jsem vyběhl na skálu a rozhlížel se po kraji. Že
jsem nic neviděl, neznamenalo, že tu nic není. Opět jsem sešel na camp a uhasil
oheň. Věci jsem tady nechal a vyrazil na noční procházku. Pokud to „Něco“ bude
chtít, tak si mě to najde. Ale určitě mne to nepřekvapí ve spacáku. Zamířil
jsem k Bače. Třeba zrovna tam něco zajímavého potkám. Noční chladný vzduch
mi dělal dobře a tak jsem si po dlouhé době zase trochu zaběhal. Zase jsem to
nějak nepřeháněl, neboť sport je cesta na invalidní vozík, ale trocha pohybu
neškodí. Když jsem byl ve skalní průrvě, zahlédl jsem baterku, jak zmateně
blikala po okolí a pak hlasy.
„Ty
vole, doufám, že deme dobře.“ Pak zapraskání suchých větví a pád. „Doprdele,
tady byl ńákej klacek. Joe, ty tam trefíš? Na tu Galatu?“
„Asi
jo. Půlnoc bude naštvaná. Slíbils jí, že se nevopiješ.“
„Dyť já
nejsem vožralej. Ať si trhne nohou, kráva jedna. Je furt jak kus ledu. Jak
dlouho si myslí, že mě bude natahovat. Ale tomu kreténovi rozbiju hubu. Dokopu
ho tam do kulata. Si myslí, že když je tajemnej jak hrad v Karpatech, že
se z něho všichni poserou?“ No
nazdar. Ještěže jsem šel pryč, protože by byl akorát malér. Nesnáším ožraly. Zastavili
se.
„Du se
vychcat. Kudy teď? Je tu tma jako v piči.“ Zvuk vody tryskající na listí
byl doprovázený hlubokým úlevným výdechem. Tma? Vždyť Měsíc svítí ostošest.
„Asi
tady dolu, Zube.“ Bliknutí žárovky osvítilo skálu nad mou hlavou. A sakra. Jdou
sem a tady není kam uhnout. Potichu leč
rychle jsem se vyplížil zpět. Jak už jsem jim zmizel z doslechu, rozeběhl
jsem se. Musím zmizet. Zalehl jsem mezi mladé borovičky a čekal, co bude. Zub o
něco zakopl a vykutálel se z průrvy. Svůj výkon doprovázel mohutným klením
a nadáváním.
„Počkej,
Zube. Deme blbě. Musíme zpátky.“ Oslovený se vyškrábal na nohy a vlezl zpět
mezi skály. No, to je mi dvojka. Šel jsem opatrně stejným směrem, když se přede
mnou něco matně zalesklo. Bliknu baterkou. Nůž. Zub tady ztratil nůž. No vida.
Vzal jsem ho a strčil za opasek. Do rozsedliny jsem už nešel a vyrazil okolo
směrem na Diagonálu. Když si pospíším, můžu jim nadběhnout.
Proběhl jsem na Náhodu a tady odložil svůj nález. Pak jsem
pokračoval dál na cestu. Před sebou na poli jsem viděl blikání baterky. Tak
tamhle jsou. Klopýtali po hroudách. No, užijte si to. Díval jsem se za nimi a
v duchu litoval Seržanta a Půlnoc. Ale snad bude klid. Já tam nebyl a to
bylo to, co Zub chtěl. Pak jsem to zahlédl.
Štíhlé tělo s mohutným huňatým ocasem.
„Ty
vole, to přeci vlk,“ zašeptal jsem ohromeně. Vzácná šelma klusala podél cesty
vedoucí remízkem napříč polem. Doufal jsem, že na posedu nesedí žádný snaživec
se štětkou za kloboukem a kulovnicí v ruce. Ten by jistě ochotně plnil myslivecký
stranický úkol o vyhubené škodné, rozuměno dravcích, ať jsou, nebo nejsou
chránění. Vlk, nebo co to bylo, mi zmizel z dohledu a já raději rychle
zamířil na Náhodu. Teď už jsem se o opilého Zuba a jeho kamaráda nestaral. To
zvíře bylo daleko zajímavější. Jen doufám, že mi nešlo na camp zbaštit zásoby.
Pak jsem ale zvolnil. Co budu dělat, když se setkáme a zaútočí na mě? Co to
doopravdy je? Kde se to tu vlastně vzalo? S těmito otázkami jsem došel na
Náhodu. Raději jsem si rozsvítil baterku. Pokud je ta šelma někde nablízku, uteče.
Najednou jsem to zase ucítil. Ten pocit, co mne pronásleduje už celý víkend.
Vběhnu na camp. Na lavičce někdo seděl. Posvítil jsem tam. Havranově černé
vlasy se zaleskly. Zhasl jsem.
„Půlnoc.
Co tu děláš?“
„Čekám
tady. Na tebe.“ Ach jo.
„Počkej,
udělám oheň. Představ si, něco jsem viděl. Něco nádherného a přitom
nepochopitelného.“ Škrtl jsem sirkou a suché klestí začalo hořet. Hned bylo
mezi námi jasno. Přiložil jsem několik klacků a teď ať už duch ohně dělá, co
umí. Dívka seděla schoulená a dívala se na mě. Pocit mne neopouštěl. Náhle jsem
u lavičky něco uviděl.
„Nehejbej
se. Podívej.“ Posvítil jsem na zem. Byla tam stopa psí tlapky, ale poněkud
veliká. „Tak byl i tady,“ vydechl jsem. Podíval jsem se na Půlnoc. „Jak dlouho
jsi tady?“
„Chvíli,
Jimmy. Co jsi mi chtěl prve říct? A proč tě tak zajímá ta stopa?“
„No,
viděl jsem vlka, nebo co to bylo,“ vyhrkl jsem vzrušeně. Půlnoc se mírně
usmála.
„Byla
to vlčice.“
„Jak
můžeš vědět, že to…“ hlas se mi zadrhl a mě něco došlo. U té lavičky byly
v písku jen ty psí stopy. Otisky dívčiných bot ne. Znovu jsem se na Půlnoc
podíval.
„Ty…?
Tos byla ty?“ zašeptal jsem. Přikývla.
„Nemá
cenu zapírat, Jimmy. Poznals to už v pátek.“
„To
znamená, že už včera nad ránem…tady?“ Přikývla. Vyschlo mi v krku. Co teď?
Bude to tvrdý boj. Ruka mi pomalu jela k rukojeti bajonetu.
„Ty mě
chceš zabít, Jimmy?“ zeptala se Půlnoc tiše.
„To ty
mě, ne? Přišla sis ulovit kořist.“ Lehce zavrtěla hlavou. Pohlédla mi do očí a
pak se rukou dotkla mé tváře. Její dotek byl elektrizující.
„Nemohu
přeci zabít svou vlastní krev. To se mezi námi nedělá.“
„Tak co
chceš?“ Byl jsem z ní zmatený. Hrozně zmatený. Stále seděla na té lavičce
a její oči se vpíjely do mě. Pomalu vstala.
„Nepřišla
jsem tě děsit. Jen chci dodělat to, co tamta kdysi začala. Mohla bych být
nemilosrdná, vrhnout se na tebe, ale to nechci. Pořád jsi mě nechtěl sbalit,
tak se to bude muset obejít bez milostného spojení. Bude tě to sice bolet, ale
slibuju, že budu něžná. Jen se prosím nebraň,“ šeptala a přitom se pořád blížila.
Zatlačila mě na druhou lavičku a sedla si obkročmo na mé nohy. Celý den jsem se
jí díval na zuby a divil se, jak jsou zvláštní. Teď je poznám na vlastní kůži.
Už jsem se nebránil. Bylo to opojné. Vyhrnula mi rukáv u košile, pak se na mne
opět podívala.
„Je
magická noc. Bude to krásné.“
Půlnoc jsem už nikdy znovu neviděl. Vzpomínka na ni je ale
krásná. Na ruce mám stále znamení jejích ostrých zvláštních zubů, jako cejch,
který nikdy nezmizí. Příští noc je zase úplněk. Kolikátý už od té doby? Psi budou
výt svou děsivou píseň, neboť lesem potáhne jejich noční můra. A na posedu bude
ten hlupák s kulovnicí, co se snaží už třetí měsíc ulovit vlka. Zítra ho uvidí
velice zblízka. Už zítra.
Felina = vojenská polní láhev (Feldflasche)
Usárna,ueska = torna US army
|