|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
...Sakra, a co teď...
část prvá
Je rok 1943. Válka je v plném proudu...
Z letiště v Uppotery před několika hodinami vzlétla letka britských letounů Hawker Typhoon k útoku na jedno z nádraží na území okupované Francie. Podle informací agentů z Hnutí odporu na něm má stát cisternový vlak. Piloti se k tomuto výletu přihlásili dobrovolně. S polednem se kola jejich letounů odlepila od rozjezdové dráhy a letadla mizela pozemnímu personálu z dohledu...
Komplikace však přišly daleko dříve, než letci čekali. První letoun ohlásil na kanálem La Manche, nedaleko britských břehů, poruchu na hydraulice a musel se okamžitě vrátit na letiště. O deset minut později hlásí pilot druhého typhoonu, Roger Moore, závadu na motoru. Uplyne několik chvil a Moore sedá nouzově na hladinu.
Jimi Davies jako jediný pokračuje v letu. Riziko, že se mu nepodaří splnit úkol rázem vzrostlo přímo raketově. Podaří se mu snad v mracích bez úhony proletět nad německými protiletadlovci. Podle mapy nádraží najde a zaútočí. Pod trupem je však jedna jediná bomba. Musí se trefit přesně...
Za ocasem letadla vyrazil hřibovitý mrak černého dýmu. Občas z černé vlnící se stěny vyrazil ohnivý jazyk a v zápětí se rozplynul v okolním žhavém vzduchu. Bomba dopadla přímo na cíl. Dole se rozpínal požár a železniční vagóny dlouhého, převážně cisternového vlaku, mizely v ohnivém mraku. Nové a nové exploze probleskovaly z černého mraku, jenž zakryl polední slunce na lehce mračném nebi. Burácivé exploze nebraly konce a trosky vagónů se zkroucenými podvozky létaly vzduchem a zarývaly se do země kolem staniční budovy.
Britský typhoon zvedl čumák a motor nabral vyšší obrátky. Stoupal k obloze a motor ječel na plný výkon. Kdepak, na tyhle mašiny je spoleh, mávl pilot rukou a setřel si z čela pár kapek potu. Ruce se mu trošku chvěly.
Sluneční paprsky se otřely o okruh vrtule a zanechaly na něm svůj blyštivý odlesk. Stroj stoupal metr po metru a Jimi Davies si zase otřel pot z čela. Položil ruku v kožené rukavici zpátky na plynovou páku a rozhlížel se po okolním oblačném nebi. Pokud bude mít štěstí, snad se v těch mracích skryje dřív, než přiletí stíhačky. Ty tu tady musí být už každou chvíli... Nebo než se dole probudí protiletadlové dělostřelectvo. To byl sakra blbý nápad, hlásit se dobrovolně na tenhle "výlet"... A rádio nemělo smysl zkoušet, stejně byl z dosahu.
"Krucinál! Hni se, mezku!" zařval na rychloměr, jehož ručička se jen neochotně sunula kupředu. Začínal mít opravdu obavy. Dole to vypadalo všelijak. Cisternový vlak je sice na maděru, ale na začátku a na konci nádraží stály dva plachtami zakryté plošiňáky. To mohlo znamenat jediné: protiletecké kanóny. Dvě čtyřčata, která z Daviesova letadla udělají fašírku, pokud jej trefí jen jediný granát. Jenomže ochranná hradba mraků již byla blízko.
Stalo se však to, co pilot předpokládal. Jak začal prudký stoupavý let vyrovnávat, dole to několikrát zahřmělo. A nebyly to exploze vznícené motorové nafty! To dělostřelci dole zaměřily svoje pekelné zbraně. Plachty letěly z vagónů pryč a mezi naaranžovanými "bednami" z překližky stanula přesně ta protiletadlová čtyřčata. Z jejich hlavní se ostře zablesklo. První várka smrtící munice prolétla pod pravým křídlem a zmizela kdesi v oblacích. To se protiletadlovci jen zastřelovali na cíl.
Davies s v kokpitu otočil a zasalutoval dvěma prsty střelcům kdesi dole pod ním:
"Hahá, naučte se mířit, pitomečkové!" zavýskl a vyrovnal let. Přeci jen se mu podaří uletět. Teď ostrý obrat napravo, stáhnout plyn, zamířit nad Kanál a domů... Už se nemůže dočkat, až dosedne na domovské letiště. A dá si čaj. Teplý čaj. Už si myslel, že má všecko v kapse. Myslel, že už opravdu stačí jen klidně držet směr a bez potíží doletí domů.
Opak byl pravdou. Druhé čtyřce se natočilo o pár stupňů doprava, střelec zmáčkl spouště a hlavně vyrchlily proud granátů. Davies se právě rozhlížel po stíhačkách. Kde jsou? Vždyť už musí být ve vzduchu minimálně několik mezků, říkal si pro sebe a pátral očima po německých messerschmittech. Nikde nic.
A pak "BUM!" Letadlo se zatřáslo. Jeho milovaný typhoon sebou smýkl prudce doprava a začal se šíleně chvět. Celé letadlo se třáslo. "PRÁSK!" Kdesi před vrtulovým kuželem se rozstříkl do všech stran paprskovitý oblak kouře a cosi kovového narazilo do oblasti kolem motoru. Z výfuků se zablesklo. Davies by přísahal, že i viděl ostrý zášleh ohně od ukotvení vrtule. Něco muselo sáním vniknout dovnitř motoru! To by byl ale jeho konec...
"A jsem v prdeli...co teď...co sakra teď...!" začal panikařit. Mával rukama kolem sebe, otáčel se v kokpitu jako holub na báni a netušil, co má dělat. Z motoru se kouřilo. Za letadlem se táhla dlouhá stuha šedočerného kouře a ztrácela se kdesi v mraku. Budíky oleje, palivoměru a rychloměru začínaly dramaticky klesat. Bylo jasné, že stroj udrží ve vzduchu pár minut. Pak bude muset někde nouzově přistát. Nebo vyskočit nad územím nepřítele. Ale proboha kde? Kde přistane, když je to tu samé pole a živý plot!! A pak jediná vyhlídka: zajetí. Pokud ovsem nenajde cestu k odbojářům...
Mezitím dole panoval zmatek nad zmatek. Cisternový vlak byl rozmetán po celém nádraží. Kusy cisteren se válely daleko za staniční budovou, tu a tam hořely trosky a po celé délce kolejiště pobíhali zmatení vojáci strážní jednotky. Velitel nádraží, kapitán Hans Klingenberg vyběhl z jednoho drážního baráku ihned poté, co dělostřelci z kanónu číslo dva hlásili vítězný sestřel britského letadla. Klingenberg si ještě cestou dopínal opasek, když jej dostihl velitel protiletadlovců Kretschmer:
"Herr hauptmann, hlásím sestřel jednoho britského stroje typu Hawker Typhoon. Zasažen do motoru a křídla. Myslím, že dopadne někde do oblasti kolem měst Croix a Debrois," poddůstojník srazil paty. Nebyl vysokého vzrůstu. Spíše malý a zavalitý. Lépe řečeno...tlustý. Klingenberg se na něj podíval. On byl typickým příkladem pruského důstojníka; přesný, naprosto korektní a téměř dokonalý voják, plnící do posledního puntíku všechny rozkazy. Kývnutím hlavy přijal Kretschmerovo hlášení a vrátil se zpět do staniční budovy. Zvedl telefon a křikl do něj:
"Třicet mužů na nádraží. Dvě nákladní auta a pošlete mi sem stabsfeldwebela Hofmanna a jeho lidi. Ať sebou hodí a uklidí tady ten nepořádek...ano...teď hned. A rychle!" třískl se sluchátkem do vidlice.
Netrvalo dlouho a před nádražím zastavila se skřípěním brzd dvojice náklaďáků, z nichž hned vyskákala třicítka vojáků. Před nákladními automobily se ještě prodrala motorka a terénní volkswagen. Z vchodových dveří se vyřítil Klingenberg se samopalem přes rameno. Nechal si zavolat velitele pátrací jednotky.
Četař Miete scvakl před kapitánem podpatky, prkenně zasalutoval a vřískal na kapitána:
"Herr hauptmann, nepřátelský letoun dopadl do oblasti kolem města Croix. Místní posádka už oblast uzavřela. Čekáme na vaše rozkazy!" Klingenberg jen křikl na vojáky, ať sebou hodí na náklaďáky a co nejdříve ať kolona vyrazí. Zasalutoval Mietemu a naskočil do volkswagenu. Řidič sešlápl pedál plynu a zpod kol vylétla hlína. Kolona se vydala na cestu.
Poslední co před nárazem Jimi Davies viděl byla blížící se mohutná hrušeň. A blížila se nějak moc rychle. Náraz. Příšerně tvrdý, brutální a krutý náraz. Celé letadlo se příšerně otřáslo. Někde uvnitř něco prasklo a vrtule se okamžitě při kontaktu se zemí zasekla. Kolem stříkala hlína, kusy rozetnutých kamenů, rozšlehané drny a zpod křídel prýštil gejzír oleje a paliva, jež oboje havarovaný typhoon ztrácel.
Čelní a kousek bočního skla překrytu byly pokryty vrstvou oleje a leteckého benzinu, který vytryskl z přeraženého a přervaného potrubí. Kdyby stékal jen po povrchu letadla, to by ještě šlo. Avšak mazlavá polotuhá tekutina se zpod palubní desky řinula i do kabiny. Jestli to bafne...
"Do háje! Do prdele! Benzín ne! To ne!" začal Davies panikařit, jen s ejeho chřípí dotknuly první čpící páry. Zoufale mlátil do zaseknutého překrytu jako hluchý do vrat. Byl bez sebe šílený strachy, že palivo od nějaké jiskry vzplane a jeho to usmaží jako husu na pekáči. S tím rozdílem, že on bude husa a vrak letadla pekáč.
Zklidnil svou mysl. Těžce ale přece. Smrad z benzínu a oleje byl sice hrozný, dráždil mu nos a nutil jej ke kašli, ale přesto se mu po chvíli bezmocného mlácení do skla kabiny trošku pročistila hlava... Mám přec pistoli, napadlo ho. Bleskově se plácl do pravé kapsy své letecké kombinézy a s nepopsatlenou úlevou vytáhl šestiranný bubínkový revolver. Ještě, že má nějakou tu pojistku.
Natáhl uderník, zakryl si oči a přiložil hlaveň k zámku překrytu. "PRÁSK! PRÁSK!" Dva ohlušující výstřely třeskly uzavřeným prostorem kabiny a...byl volný. Na nějakou oslavu tady absloutně nebyl čas! Němci mohli být, a asi také už určitě byli, na cestě sem! Tak jaképak zdržování... Zapřel se za držadlo překrytu a mocně s ním trhl vzad. Železná kostra se odsunula a Daviese ovál čerstvý vzduch svěžího vánku. Pach oleje a leteckého benzinu byl náhle pryč. I tak byl pilot omámený po takovém tvrdém nárazu. Motala se mu trošku hlava.
Ztěžka slezl z kokpitu a zakopl o nějaký kořen. Teprve teď se pořádně rozhlédl kolem sebe. Louka, z obou stran uzavřená hustým křovím, kolem jedné čtvrtiny palouku se obtáčela silnice a na pravé straně tekl potok, jenž se ztrácel v lese. Les!
"Ty vole, les! Tam mě jen tak nedostanou!" řekl si pilot pro sebe. Založil pistoli do kapsy a vydal se dlouhými skoky k prvým větvím. Jenomže v ten moment uslyšel motor! Ne. Proboha teď ne! Teď mě nesmí chytit... Skočil po hlavě do větví a stulil se do klubíčka. Aby trochu viděl po okolí, vylámal si ve větvích průzor.
Na loučku vběhla asi šestice vojáků s karabinami připravenými ke střelbě. Velel jim nějaký desátník. Rozestavěl je kolem letadla a nechal je tu hlídat. Pak odběhl zpět na silnici. Stály tam asi dva náklaďáky. Kolem nich rázoval nějaký důstojník a neustále něco německy řval. Co to ale bylo, tomu Davies nerozuměl. Neuměl tolik německy. Před válkou se sice základy naučil, ale kolik si z toho pamatoval? Moc ne...
"Hněte sebou, ponravy! Chci tady mít první strážní bod! Pět mužů sem a hlídat silnici! Každého kdo tudy půjde, toho prohledáte! Chci toho pilota, a chci ho živého!" zavrčel nakonec Klingenberg. Opřel se o blatník náklaďáku, zapálil si doutník a sklepl z pečlivě vyleštěné holinky bláto. Otočil se k veliteli strážního družstva. Poddůstojník zoufale pobíhal kolem a jen bezmocně opakoval kapitánovy rozkazy, vylepšené jen o váhavé "no...rychle, chlapi,"
"A chci ho dřív, než gestapo z Croix. Rozuměl jste tomu dobře?" pronesl k poddůstojníkovi. Hrůzou zsinalý velitel srazil podpatky a stáhl hlavu mezi ramena. Pane na nebi, co to je zač? Koho mi to sem proboha poslali? Jestli ten anglán pláchne, pak sbohem Francie. Mám předplacenej lístek na východ, zoufal si v duchu velitel. "R-rozuměl, herr hauptmann," kapitán Hans Klingenberg se zle usmál a zavřeštěl rozkaz k odjezdu.
Nakláďáky a terénní volkswagen se vydaly na další cestu. Kola projela výmoly a hnědavá odporná břečka se rozstříkla na všechny strany. Bláto přistálo na silnici a rozplesklé tu zůstalo ležet. Automobily mizely v zatáčce, zatímco nebohý poddůstojník organizoval svoje vojáky při stavbě silničního zátarasu. Jestli to nestihne...
Ale to už bylo kapitánu Klingenbergerovi úplně jedno. Jemu na nějakém usmrkaném poddůstojníkovi absolutně nezáleželo. Neustále vrčel na svého řidiče, ať kouká zrychlit. Voják za volantem upřeně zíral na cestu a proboha se snažil jet co nejrychleji, jen aby splnil do písmene kapitánovo přání. Bylo mu jasné, že tohodle chlapa nasrat, bylo by to asi poslední, co by udělal, než by ho lifrovali na východ. Řidič už měl jediné přání, totiž konečně spočinout ve své ubikaci na základně a tuhle příšeru už nevidět...
"Tady na té křižovatce zastavte," zapíchl kapitán prst v kožené rukavici do mapy. Byla to nevelká křižovatka polních cest a téhle asfaltky. Na ní chtěl postavit další kontrolní bod.
Davies se chtěl opatrně odplazit pryč. Dál do lesa chtěl jít. Jo, ale když se na břiše otočil, nevšiml si uschlé větve. Jeho těžká letecká bota ji přerazila vejpůl. S vysmívavým zapraštěním kousky větve dopadly na zem. Dvojice německých vojáků kus od vraku jeho letadla zbystřili.
"A sem v prdeli. Ty to jsou přesně tyhle dobrovolný akce! Že já blb do toho lez!" sdělil Davies kus opodál se plazícímu kořenu. Praštil hněvivě do něj, jako by on za to mohl. Nahmátl v kapse bubínkový revolver. Mám o dva náboje méně, problesklo mu hlavou. Rozepl zip a vytáhl pistoli. Natáhl kohoutek a sevřel pažbičku silněji v dlani.
"Ty, co to bylo?" řekl vyšší voják s puškou přes rameno a s nasazeným bodákem. Otočil hlavu v přilbě k muži, který si právě zapálil cigaretu. Pokrčil rameny, sundal pušku z ramene a nasadil bodák. Odjistil ji a uchopil ji bojovně do rukou. Sebejistě vykročil k pilotovu úkrytu. Daviesovi bylo jasné, že musí co nejrychleji zmizet! Jako zajíc vypálil z křoví. Vykácel v něm doslova dálnici! Hnal se dlouhými skoky přes kameny, pařezy a probíhal nízkými křovisky.
"Stát!" vykřikl kdosi za ním. Vzápětí kolem hvízdla kulka. Němci vyhlásili poplach. Teď se ale ukázala nešikovnost kapitánova rozhodnutí, chtěli pilota dostat, ale za žádnou cenu nesměli opustit místo dopadu letadla. Proto běhali pořád sem a tam, pálili nazdařbůh do lesa a křičeli pořád nějaké rozkazy.
"Jó hošánci, na mě jste krátký," zachechtl se Davies a pádil svýma dlouhýma nohama dál. Pistoli svíral pořád v rukou a rozrážel hlavní blízko rostoucí větévky živých plotů. Jenomže jak se zastavil, zaslechl hlasy. A bylo jich dost! K tomu rachtaly zbraně, cinkala výstroj a nějaké hlasy. Neuplynula snad ani minuta. Aspoň se mu to tak zdálo. Měl dojem, že od té doby, co utekl z toho křoví, je na cestě teprve chvilku. Ve skutečnosti to bylo asi půl hodiny.
Zalehl do houští a opatrně z něj vykukoval. Směrem k němu se blížil německý voják! Kriste...musí mě vidět, blesklo pilotovi hlavou. Vyhlídka na zajetí jej děsila. Jeho vyhlídky na záchranu byly sice mizivé, ale snadno se chytit nenechá. Ani nevěděl jak, ale vyskočil. Vztyčil se ani ne na tři metry před Němcem. Voják jen úžasem otevřel ústa. Než se nadál, hroutil se mrtvý k zemi. Davies stiskl spoušť. A zase útěk! Zase prchá mezi větvemi. Němci jsou mu tentokrát už v patách. Asi to bude nějaká pátrací skupina. Kolik jich je, to děsem zdivočelý Davies netuší. Sedm, možná i osm. Tu a tam třeskne výstřel. Kulky však létají jen okolo a trhají lístky.
Davies se zapřel za strom. Zamíří, ale na prsou jej píchá a rucha se mu dost značně chvěje. Ani pořádně zamířit nemůže! Jak by také mohl, když revolver sotva udrží. Přesto vypálí jen tak ránu takříkajíc do tmy. Kulka se jen zaryje do země asi pět metrů od muže, který bodákem rozhrabává spadanou hromadu větví.
"Krista pána...budu se muset někam zdekovat...takhle tady lítat jako blázen...no to vážně pro mě neni...," plival kolem sebe nadávky Davies. Ale teď si vážně uvědomoval, že bude muset najít nějaký úkryt. Ale co? A kde? Celý les je plný Němců, kteří ho chtějí dostat za každou cenu. Navíc absolutně netušil kde je. Mapa shořela v letadle. Tedy, lépe řečeno i s letadlem. A co Hnutí odporu? Ti by mu určitě pomohli. Nakonec ten nápad s destrukcí vlaku byl jejich nápad... No, ale kde je hledat?? Těsně před tím, než s letadlem spadl, všiml si nevelkého statku na sever za lesem, v němž teď byl. Třeba mu tam pomohou...
Kapitánova kolona prudce zastavila u krajnice. Sotva Hans Klingenberg zaslechl výstřel, donutil řidiče kubelu zastavit.
"Co to bylo za výstřely? Kdo to střílel?" burácel na vojáky, kteří právě vylezli z lesa. Nechal si zavolat četaře Mehnerta, velitele druhého pátracího družstva, jehož mužstvo se právě vracelo po poli k silnici. Asi dvanáctka vojáků se ploužila vysokou vlhkou travou k pevně rozkročenému kapitánovi, jehož ruce v koženým rukavicích si netrpělivě bubnovaly po přezce opasku-což bylo špatné znamení. Ke kapitánovi vyrazil nějaký vysoký poddůstojník s polní čepicí na hlavě a helmou připnutou na opasku.
"Herr hauptmann, hlásím, že..." ani však větu nedokončil.
"KDE JE ČETAŘ MEHNERT?" zařval Klingenberg minimálně na půlku Francie. Tenhle poddůstojník, Jochen Fille, byl také sice četař, ale od jiného družstva.
"Raněn. Ten Angličan nám nějak zatápí, herr hauptmann," řekl Fille sebejistým tónem. A to právě neměl dělat. Klingenberg byl buldok. Jakmile se do nečeho zakousl odmítal pustit, ať to stojí co to stojí.
"Tak zatápí... Je načase, vy nulo, aby vám tady někdo ukázal jak se to dělá! Okamžitě, opakuji okamžitě, zavoláte do Croix pro posily! A modlete se ke všem svatým, vy idiote, ať toho Angličana chytíte. Buď to odnesu já, nebo ten pilot! A pokud ten nýmand zdrhne, vás za to učiním odpovědným!!" kapitán rudl a fialověl v obličeji. Fille měl obrovskou smůlu, že se Klingenbergovi dostal pod ruku. Teď měl problém. Nepřímo to znamenalo, že by bylo žádoucí, aby toho pilota dostal on a jeho chlapi.
Kapitán dlouhými skoky dokvačil k druhému Opelu a vytáhl z něj spojaře. Muž seskočil na silnici, srazil podpatky a salutoval. Klingeberg plácl do plachty, až vylétla na žebroví korby.
"Spojte mi okamžitě posádku Croix. Požaduji třicet mužů a zátarasy na cestách všude kolem," spojař byl natolik inteligentní člověk, aby raději kapitánovi neodporoval, i když věděl, že bude mít s navázáním spojení problémy. Za nedlouho už Klingenberg hovořil s velitelem posádky v nedalekém městečku:
"To je plukovník Waldmann? U aparátu kapitán Hans Klingenberg, velitel ostrahy nádraží. Potřebuji třicet mužů a kontrolní body na křižovatkách v mém prostoru,"
Zatímco zuřivý kapitán licitoval s velitelem posádky o posily, Davies se už zase hnal po dlouhé stráni s několika vojáky, kteří nevzdali pronásledování. Před několika minutami se zvedl ze země, když se přerazil o pařez. Letěl vzduchem dobrých pět metrů a dopadl do ostružinového houští. Podrápal se na rukou, když se mu ostré trny zaryly do zápěstí a škrábly jej v obličeji. Revolver však neupustil.
Jenže kam teď. Před ním je další louka, možná i tam mají Němci svoje vojáky, ale pak další pás křovin a lesíků. A tam je už snadno sestřese. Zamířil tedy sprintem k louce. Hlasy za sebou neslyšel, asi vojáci pronásledování vzdali a teď prohlížejí les, jestli se tam Davies někde neschoval. Teď už zbývalo jen najít ten statek, který viděl, než přistál kus odsud...
|
|
|