Meč

„Dobrou noc, Kryštůfku,“ řekla mu máma. Klížily se mu oči, ale přesto ještě jednou pohledem zavadil, jestli meč jian je na svém místě. Je tam, oddechl si. A sotva jeho dlaň vklouzla do její, ihned usnul.

Kdo to je?“ zeptal se Baludin svého Mistra.

„Chlapec lidí.“

„Odkud má meč?“ podivil se učedník mágů, „děti přeci zbraně nenosí.“

„On smí. Vybojoval si ho.“ Xartex oproti svému zvyku odpovídal stručně. „Měl bys mu popřát Baludine.“

Malý čaroděj zvedl pomalu ruku. Vysoko, až mezi obláčky připomínajícími řasy  se zablesklo a do malé dlaně vklouzly paprsky obou Sluncí – Bílého i Rudého. Napřáhl ruku a dvě tenoučká jasně svítící vlákna jak šipky vystřelily k meči a splynuly s ním: „Bílí draci s tebou, Kryštofe, a ty, meči, služ mu ke cti.“

Jasné světlo zaplašil závan vichru. Kde to jsem? rozhlédl se udiveně Kryštof. Vůbec nic neviděl. Všude jen převalující se mlha v neproniknutelných chomáčích. Nejen že si neviděl na špičky nohou, ale dokonce ani na ramena, když se podíval vpravo a vlevo. Jsem oblečený. A v ruce mám jian! oddechl si a pevněji jej sevřel v dlani.

„Vyjmi ho z pochvy a ukaž jím k nebesům,“ ozval se blízko něj chlapecký hlas. Kryštof poslechl. Ze špičky vyšlehly vzhůru dva křižující se paprsky – jeden bílý a druhý rudý. Mlha zmizela. A s ním… Kde mám jian? Zkoprněl. Teď jsem ho přeci držel v ruce, zaraženě pohlédl na prázdnou dlaň. Ani pochva mi nezůstala. Rozhlédl se. Nedaleko něj stál chlapec přibližně stejného věku.

„Kdo jsi?“ otázal se a udiveně se mu zadíval do očí. Byly stejně modré jako jeho, ale hustě protkány jasnými zlatými nitkami.

„Jsem Baludin, učedník mága Mágů Xartexe, Darjina Říše mágů, Kryštofe.“

„Nevíš, kdo mi sebral jian? A kdo ti řekl, jak se jmenuji?“ On to nebyl, ruce má prázdné a nikdo jiný tu není. Udělal to on! Ale jak? Díval na malého mága podezřívavě a s nedůvěrou.

„Tvůj meč je v Hoře ztracených mečů. Jestli chceš, dovedu tě tam… pokud tam se mnou dojdeš,“ zpytavě na něj pohlédl. „Znám tě, protože můj Mistr a vládce mi tě ukázal – v obrazech přenesených do mé mysli.“

„Mistr? Vládce?“ nechápal Kryštof.

„Tvůj Mistr je Shifu, my učedníci mágů oslovujeme ty naše na znamení úcty nejen Mistře, ale i vládce.“

„Je to daleko?“ vrátil se Kryštof k tomu, co ho nyní trápilo nejvíc. Kde je jian, přeci o něj nepřijdu?

„Ne, jen kousek odsud. Odvedu tě tam,“ ukázal Baludin směrem k vysoké hoře na obzoru.“

„Tam přeci trefím sám,“ pokrčil ramenem Kryštof a vydal se naznačeným směrem.

„Jistě, dojdeš, ale jak chceš Horu otevřít? Já znám kouzlo a pomohu ti, chceš?“

„Dík“

Šli mlčky. Po chvíli to Kryštofovi nedalo a začal se vyptávat: „Proč tu je tráva modrá?“

„Traviny jsou plné magie. A vezmi si je do ruky.“

„Jsou jak prachové peří,“ podivil se Kryštofek

Baludin si vybavil, že v království lidí Ašmeru jsou rostliny a traviny stejné jako ve světě lidí. Od těchto se liší.

Pak už šli mlčky. A zanedlouho došli pod horu. Baludin přistoupil ke skále a přiložil na ni dlaň. Nejprve se objevil kolem jeho dlaně modře svítící kruh, který se rozšířil a získal tvar modré světelné brány.

„Tam, kde modře žhne, projdeš do nitra hory. Ale pamatuj si, můžeš si vzít jeden jediný meč a ten odnést. Kdyby sis vzal dva, Hora se zřítí a oba zahyneme.“

Vešli dovnitř a Kryštof očarovaně pozoroval nejrůznější meče. Bylo jich tu na desetitisíce. Některé byly nádherné, až zrak přecházel, jiné byly zrezivělé, povalující ve vysokých hromadách kolem stěn.

„Vidíš tam ten,“ ukázal Baludin na meč vykládaný perletí, a diamanty na něm hrály všemi barvami. „To je meč titánů. A tamten,“ ukázal na meč zářící rudými rubíny, „ patří Prastarým vládcům.

Mlčky míjeli ten poklad, jeden krásnější meč než druhý. Ležely tu katany, tači, nodači, jiné meče byly bronzové, tu a tam se objevila i šavle, rapír, šaršouny a další a další.

„Tam ten,“ ukázal Baludin doprostřed místnosti, kde na nádherném podstavci se vyjímal zlacený meč s vytepanými vyobrazeními draků, „je Dračí meč. Říká se, že kdo ho bude třímat v pažích, získá sílu draků a bude nejmocnější na světě.“

Kryštof očarovaně popošel několik kroků a vztáhl po něm ruku. Postřehl, jak se Baludin zklamaně a trpce usmívá. Kryštof se zarazil.

„Pamatuj,“ znovu se na něj obrátil Baludin, „jen jeden jediný meč si můžeš vzít. Vybírej dobře!“

Chlapec lidí náhle vzadu na hromadě hlíny zahlédl kousek čepele jianu. Nechal Dračí meč dračím mečem a rozběhl se k němu. Ano, ten je můj, oddechl si a pečlivě ho otřel.  Přece ho nemohu nechat tak ušpiněný. To by se na mě můj Shifu rozzlobil. Vždyť jsem ho dostal od něho.

„Dobře sis vybral, Kryštofe,“ rozzářil se Baludin, „tento sis zasloužil. Nedal jsi přednost honosnějšímu. Jsi mu věrný, dal jsi mu své srdce, bude v něm bít jen a jen pro tebe a nikdy tě nezradí.“

Z okolních stěn zazněl praskot a zeminou i kameny se začaly prodírat silné kořeny.

„Utíkej, Kryštofe,“ rozběhl se malý mág k němu, „strážci Hory ztracených mečů nás chtějí potrestat, že jsme vnikli na jejich území. Ze všech stran se k nim stále rychleji řítily obživlé mohutné kořeny. Rozběhli se, ale kořeny byly stále blíž. Baludin se otočil a vyslal ohnivé kouzlo do nejhustšího chumlu. Vzplály. Kroutily se jako hadi a zasažené se stahovaly pryč, ale jiné je rychle nahrazovaly. Kryštof se ohlédl za Baludinem. Ten se právě otočil a rozběhl se k němu. Ale zpoza jednoho podstavce vyšlehla tenká liána a ovinula se kolem kotníku malého mága a vlekla ho někam do tmy. Baludin s sebou marně zmítal a snažil se čehokoliv zachytit. Liána ho nemilosrdně unášela. „Utíkej, Kryštofe,“ křikl k němu, „nebo oba tu zahyneme!“

Kryštof zaváhal. Ale jen na malou chviličku. On mi pomáhal, přece ho neopustím, projelo jím. Je kamarád a ti se neopouštějí! Ony mě taky neopustil!

Přiskočil, vytrhl jian z pochvy a ze vši síly ťal do liány.

Zablesklo se, ohlušující rána a vše kolem utichlo. Stál na modravé louce, vedle něj Baludin v suknici a pláštíku, na kterém se pohyboval Bílý drak, jakoby na plátně žil. A kousek od nich stál muž. Kryštof nevěděl, co to znamená. Nechápavě pohlédl na Baludina. Ten se však nepatrně sklonil, zakryl tváře dlaněmi a po chvilce se ruce svezly šikmo do strany od kolen a dlaně měl otevřené k tomu muži. To je pozdrav… a tohle je asi mág, došlo Kryštofovi a Baludin - učedník tak zdraví svého Mistra.

„Dobře jsi vše pochopil, Kryštofe,“ promluvil onen mág. Shifu by byl na tebe hrdý.

„Baludine,“ ten chlapec lidí – Kryštof, si zaslouží, abyste byli přátelé.

„Chceš?“ zeptal se malý mág a sotva Kryštof přikývl, požádal ho: „Dělej po mně!“

Přiložil rozevřenou dlaň na srdce a pak ji natáhl s roztaženými prsty k němu a obě jejich ruce se dotkly, prst na prst, dlaň na dlaň.

„Jsi můj aminae,“ vyhrkl slavnostně Baludin a dodal: „ještě ti něco řeknu o tvém meči…“

Vtom se Kryštof probudil. Jsem ve své posteli, uvědomil si. A v pokoji nikdo další není, posmutněl. Setkáme se někdy Baludine? Cos mi to chtěl říci o mém meči?

Zdá se mi to? Několik namodralých paprsků se rozletělo od jianu do koutů pokoje. Snad… ne, určitě – to je poselství.“ Baludine…,“ zašeptal a spokojeně znovu usnul.