„Agentura Slunečnice, Vorlíčková.“ ozvalo se konečně.
      „Tady P.K. z Pankráce. Můžete ještě zajistit jídlo pro jednoho seniora na vánoce?“
      „To jste si vzpomněl dost pozdě. Naše pečovatelky si skoro všechny berou volno.“
      „Copak vaše služby na vánoce nikdo nepotřebuje?“ ptám se udiveně.
      „Minimálně. Seniory si většinou berou k sobě jejich děti nebo jiní příbuzní.“
      „Takové já v podstatě nemám. A beztak – jsou ještě starší než já a žijí až na Moravě.“
      „A vy žijete v Praze úplně sám?“ ptala se paní Vorlíčková.
      „Bohužel.“
      „Kdo vám zajišťuje jídlo normálně?“
      „Státní Pečovatelská služba, ale na vánoce vozí obědy ob den a nákupy nejsou pochopitelně žádné.“ vysvětluji.
      „Takže vy nás potřebujete jen na určité dny?“
      „Přesně tak.“
      „A které dny to jsou?“
      „To já teď ještě sám nevím, musím se zeptat vedoucí pečovatelek.“
      Odmlka. Další hovor, tentokrát k paní Cucové na pečovatelském centru... poznámky... nový hovor se Slunečnicí. Nahlásil jsem dny, kdy mi Pečovatelská služba oběd nepřiveze. Byly to celkem tři dny.
      „Tak dobře, pane K., přijedeme si k vám pro zálohu 1000 Kč a přitom se dohodneme, co vám vlastně uvaříme.“ potěšila mě paní Vorlíčková. Bezprostřední krize vyhladovění se zdála být zažehnána. Dohodli jsme se pak na guláši z kuřecího masa s brambory maštěnými máslem. Byla to jídla, která by mi Pečovatelská služba nikdy nepřivezla. Skvěle jsem se nadlábl a objednal si tuhle službu i na Nový rok.
      Bylo to vynikající, ale drahé. Z tisícovky mi po vánocích nic nevrátili a to jsem se dověděl, že mně, jako novému zákazníkovi, neúčtovali dopravu.
      Loňský rok jsem si, hlavně kvůli ceně, tuhle službu už neobjednal. Řekl jsem si, že raději půjdu na oběd do hospody, kam mě můj asistent naučil chodit. Jenže loňský rok mi hospoda krachla – právě na vánoce tam nevařili. Mohl jsem si dát jen pivo. A Hladové svátky 2009 se kvapem blíží...