i.
šplhám k náměstí
kočkám po hlavách
domy se pitvoří a hrbí
pod praskající gilotinou nebe
proti mně krásná povědomá cizí žena na jehlách
pletený svetr a pak už jen kalhotky s beruškou
míjí mě míjí mě míjí jsem zachráněn
- ale ne! natáhne krk tvář jí zestárne zoškliví
věděl jste šeptne že dlažba má oči?!
v tu ránu vidím skrz
uprostřed jedné každé z těch kočičích hlav vidím
bezcílně se otáčející bulvu s jednou dvěma i třemi
rozšířenými zřítelnicemi zírajícími do věčné
na kostky nasekané kamenné tmy
některé krvácejí jak do nich zabodla podpatek…
a jedna ta hranatá hlava se začne vysunovat
na seskok je brzy pozdě
balancuji (a ona odchází)
na jedné noze na jedné dlaždici proměněné v sloup (beruška mi leze po ruce)
na úrovni zvědavých oken (do smrti ji budu vidět jak odchází)
lidé se srocují ukazují si ševelí
s dovolením, s dovolením! – dvě anachronické postavy
pane kolego! pane kolego! – prodírají se davem
co to tam tropíte? co to tam proboha tropíte! - nevím jak
ale vím že jsou to franz a max
my vám pomůžeme! my vám pomůžeme! brebentí
a někdo propukne v smích a další se přidá
a oni brebentí
jen se musíte přiznat! jen se …při…! a pak už mi mizí
ve vlnách těl v pěně smíchu
ii. (a pak)
jdu lesem
nikde žádná cesta jen holé věty stromů
nějaký zvuk snad zvíře
ba ne to se ty věty hlasitě a vůčihledě rozrůstají
a srůstají ve složitá souvětví
hlasitě a vůčihledě a nevědomě a zároveň snad naschvál
slepě chmatají do prázdna a pak srůstají
jdu čím dál pomaleji motám se dokola
až už nemůžu dál uvězněn v dřevěné panně
a náhle se tou spletí prořízne světlo zapadajícího slunce
je to jako útes z červené žuly na kraji světa a já stojím a odcházím
|