|
Rozvrzaná židle a u ní stojí stůl
srdcem už ti prošel ten dřevěný kůl
co poslední známky života zahladí
a světu tvůj další osud prozradí.
Za soumraku lidé o život se báli
tak do rakve zrnka hrachu ti dali
snad lepší by to bylo
kdyby popel z tebe zbyl
a sekyrou ti hlavu nikdo nesrazil.
Taky hlavu směrem k zemi položit
aby navěky byl už od tebe klid
nakonec tělo do kozelce svázat pevně
už nikdy více nesmíš vstát ze země.
Toť ty, ta objeť beránčí
za nebe když se zamračí
za každou špatnou sklizeň
za velký déšť i žízeň.
Byl jsi vždycky sám a jiný
a za to dočkal si se viny.
Vždyť lidé zvláštnosti jen soudí
a čisté duše potom peklem bloudí.
|
|
|