OBRAŤ TVÁŘ KE SLUNCI A VŠECHNY STÍNY PADNOU ZA TEBE – ERNST HEMINGWAY
Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj, byl lásky čas. Slunce zapadalo. Den pomalu usínal. Myšlenky proudily mou hlavou křížem krážem.
Co je to radost? Pocit štěstí? Upřímný smích? Nevím. Radost je možná okamžik života, ve kterém se cítíme bezpečně, nádherně, který nám dodává touhu po životě, touhu žít a milovat, žít a smát se, žít a … Radost je, když se malému děcku poprvé povede bábovička, když pak ve škole dostane první jedničku, když kluk, který se jí líbí, se na ni usměje, když mu jeho milovaná dá první polibek, když zvládne maturitu, když dostane práci, když má dítě, když pokojně a v klidu zemře.
V současném světě však na radost nezbývá čas. Ráno vstát, rychle do školy, do práce, honem domů. Učit se, vařit a znovu spát. Kdy má člověk získat čas na radost? Ve světě plném přetvářky, arogance, pohrdání, lži … „Láska jsou dveře, jimiž můžete opustit čas,“ OSHO. A je to tak. Člověk zamilovaný a zároveň milovaný má vše, co k životu potřebuje. Když člověk miluje, i zítřek je pro něj požehnáním, i včerejšek byl nádherný. Vše je půvabné.
Kolem vidím ale jen temno. Slunce již zapadlo. Vidím, jak lidé bojují se svým smutkem, utápí ho všech možných lahodných likérech, snaží se ho zahnat, ale … marně. Tady je nenávist, zloba, smutek, žal, bolest, utrpení a smrt. Ve tmě. Ve hře stínů. Někteří jsou již tak otupení tmou, že nejsou schopni dohlédnout ke světlu. Ukázat jim cestu? I kdyby zářila jako zlato, nenajdou ji. Proč? Žijí ve svém světě. Ve světě Nicoty. Jejich jediným přítelem je smrt.
Nejtěžší na životě je najít si svou zlatou cestičku z Nicoty. Jen málokdo to dokázal. Někdo ji nenašel. Někdo zní sešel. A ten, kdo to dokázal, překonal sám sebe. Pohlédl pravdě do očí. Uvědomil si, že svět kolem není tma nebo světlo, je to Nicota. Nic kolem není stálé, není pravé. To jen my si namlouváme, jak je nádherně, nebo jaká je najednou tma.
Ten, kdo se odváží obrátit tvář ke slunci, pochopí, že tím stínem byl on sám.
|