Skoro všichni sluhové, čeledíni, komorné a dokonce i několik kuchařů se sešlo v Korunovační síni, stáli v těsném kruhu kolem princezny Palecie, která se právě točila dokola v bělostných šatech zdobených stovkami drobných průsvitných démantů. S těmi světlounkými vlasy poletujícími kolem vypadala jako zjevení. Princezna dokončila otočku nádhernou úklonou, koketně se zaklonila v šíji a houfem zašuměl povzdech. Tak půvabnou nevěstu tu neviděli už desítky let, snad jen kdysi královna Agatha se jí mohla vyrovnat. Palecie byla v celém království proslavena svými jemnými způsoby a krásou, byla to dokonalá nevěsta a nikdo nepochyboval, že bude i bezchybnou manželkou vládce Střední říše, jíž se měla stát jen co slunce ještě devětkrát zajde. Princezna na okamžik zvedla hlavu a oknem vyhlédla ven, kde právě na západě rudozlatě končil den. Už jen osmkrát, osmkrát se probudí jako pouhá královská dcera.      Nikdo si nevšiml, když se druhorozená dcera vyklonila z otevřeného okna a shlížela dolů na temné nádvoří, na sluhy s pochodněmi pobíhajícími kolem. Tahle dívka byla menší a méně krásná než první princezna, přesto však v sobě měla jakousi královskou pýchu a důstojnost, vzácnou a cennou, z drobné tváře jako by jí sálalo teplo letního večera.  Kdosi začal hrát na loutnu a teskná melodie a tichý hlas zpívající o dávných bojích se donesly až k ní. Marys se ještě více vyklonila, jako by chtěla uletět, vznést se jako bílý lovný sokol k obloze nyní poprášené tisíci zářících a jiskřících hvězd. Vzduch byl chladný, přinášející první podzimní mrazy, a šeptající vítr si pohrával s plavými vlasy druhé princezny, právě té, která byla odsouzena do konce svého života zůstat na Hradě a pečovat o staré rodiče poté, co její bratr nastoupí na trůn. Byl to prastarý zvyk, starší než si kdo v království pamatoval, zajišťoval, že alespoň jedno královské dítě zůstane na Hradě, oné princezně však připadal zoufale nespravedlivý.
      Kdesi dole v podloubí zakopl kuchtík a rozplácl se na zemi, podnos s pečenou koroptví přistál o kus dál a hlasitě zacinkal až přehlušil i píseň pěvce, která ustala jen na okamžik. Po chvilce už pěvec znovu spustil, tentokrát o své spanilé ale proradné milence. Marys s tichým smíchem zavřela okno a posadila se na stoličku v rohu síně, k závěsu, za nímž služky stříbrem vyšívaly vlečku, která měla být přesně tak dlouhá jako Korunovační síň. Jen okamžik pozorovala dav před sebou a svoji krásnou sestru, která se občas mihla mezi těly všech těch sluhů majících jistě na práci něco jiného někde jinde. Palecie se smála vysokým hlasem a předváděla stále znovu a znovu své nádherné šaty, pobíhala sem a tam a ostatní to očividně nenudilo.
      Síň byla dlouhá tak, že obrazy bitev na jejím druhém konci sotvakdo viděl a když bylo potřeba, vešlo se do ní i tisíc hostů. Byla tu spousta oken a proti nim, zády k delší stěně, stál na vysokém podstavci trůn potažený rudým sametem. Tato místnost byla plná drahocenností různého druhu, od překrásné černočerné sošky víly po nejrůznější poháry z bílého zlata, podlahu zdobil úzký měkký koberec vyobrazující dávné hrdinské skutky, jedinečný důkaz moci této říše.
      Marys unikl vzdech. "Jen se zadav, sestřičko," zašeptala tak tiše, že svůj hlas nezaslechla ani ona sama. "Beztak je ten tvůj ženich starý a sešlý... a ošklivý jako netopýr." Uspokojena touto myšlenkou zrakem zalétla ke králi, svému otci, sedícího na trůně a s pýchou pozorujícího princeznu Palecii. Jen jednou se jeho pohled upřel na druhou dceru, usmál se na ni, aby ukázal, že i on je poněkud unaven tímto představením. I přesto však jeho zrak stále upoutávala sličnost nevěsty. Královna byla jako obvykle ve svých komnatách, protože v posledních týdnech se jí znovu zhoršilo zdraví.
      K Marys se doneslo štěbetání služtiček za záclonou, zprvu ho neposlouchala, protože je považovala za hloupé klepny, ale pak poznala, že mluví o ženichovi.
      "Viděla jsem ho jednou, když jsem byla s otcem ve Střední říši na trhu. Zrovna ho korunovali, to víš, je to už víc než dva roky. Kdybys ho viděla sama! Vždyť vůbec není starý ani ošklivý! Má v sobě něco ohromně královského a vznešeného... Já bych si ho hned vzala, je jako rytíř... rytíř z pohádky... Princezna má štěstí..." Proslov služky ukončilo rázné zatleskání krále, který všechny vyzval znovu k práci. Nikdo si mu neodvážil odporovat, služky sklonily hlavy k práci, kuchtíci se vydali připravovat noční pohoštění a Palecie obklopena několika dívkami zamířila do svých pokojů.
      I princezna Marys se chvilku po své sestře vytratila ze síně a rozběhla se chodbami Hradu k východní věži, kde žila Čarodějnice. Jako na každém správném hradu, i tady žila kouzelnice; ta ve věži těšírádkého Hradu byla prastará, sešlá a nikdo neznal její jméno. Přišla sem možná už před sto lety a všichni jí říkali prostě Čarodějnice. Stará byla už když ji tu uviděli poprvé, avšak většina ctihodných obyvatel Hradu měla za to, že v sobě skrývá pramálo moudrosti. Když Marys vtrhla do její komnaty páchnoucí lektvary, nezdála se příliš překvapená jejím příchodem. Princezna přecházela rozčileně po místnosti, dlaně zaťaté v pěsti, a Čarodějnice počítala své brouky v hliněném džbánu.
      "Proč musí mít Palecie vždy štěstí," zvolala Marys a rozhodila rukama. "Dnes se všichni obdivovali jejím hloupým svatebním šatům. Všichni!" Princezna ztišila hlas. "Já jsem snad ve všem ta druhá. Ona vždy dostávala všechny lepší dárky, ona je důležitější, ona bude mít hezkého mladého ženicha! A co budu mít já? Doživotní komnatu v útulné části Hradu! Ach, Čarodějnice, pomoz mi." Zastavila se u okna a vyhlédla ven na první hvězdy s rozhořčeným ublíženým výrazem ve tváři. Čarodějnice si jí okamžik prohlížela a její starou hlavou vířily myšlenky a pochybnosti.
      "Co by sis přála?" promluvila Čarodějnice, odložila džbán a do ruky vzala špinavý váček, který byl cítit podivnými bylinkami.
     Marys pokrčila rameny a pohodila hlavou.
     "Chtěla bys krále Střední říše?"
     Princezna se prudce otočila a překvapeně pohlédla na Čarodějnici. Rychlým pohybem vyrušila několik pavouků na zdi, kteří se rozeběhli chvatně před nebezpečím pryč. "To bych nikdy... to přece nejde. Já se nemůžu vdávat."
     "Vždyť jsi před chvíli povídala o svém nevděčném údělu. Je tu jedna možnost, princezno, malá, ale stále tu je. Naše říše má jeden zákon, starý již stovky let a stále platí, pokud vím."
     "Jaký zákon?" Marys jí se zájmem chytla za rameno.
     "Kdysi dávno tu hostil král Ebelhart drakobijce ze Střední říše a slavili dlouho do noci. Vypili spoustu vína a pyšní rytíři vyprávěli o svých zásluhách. Ebelhart, vydatně posilněn, vyhlásil hloupý zákon jako žert, ale už ho nikdy nemohl zrušit, protože slovo krále je jednou vyřčeno a už se nedá vyvrátit. V zákonu se říká, že ten, kdo přinese šupinu draka a předá ji králi, smí si zvolit jednu věc či osobu, která se nachází s Korunovační síni, a ponechat si ji. Takový člověk totiž prokázal statečnost hodnou i toho nejchrabřejšího rytíře, ať už je urozený nebo sedlák."
     Marys potlačila smích a zahleděla se do plamenů, nad kterými bublala voda v kotlíku. "Myslíš, že bych mohla? Zrovna já?"
     Čarodějnice položila svou starou seschlou dlaň na ruku princezny. "Jistěže můžeš. Proč by ne!"
     "Ale vždyť už žádní draci nejsou," zvolala princezna a vyškubla se jí.
     "A kdopak ti to řekl? Ukaž mi ho a ten hlupák už nikdy nebude lhát, protože po mém lektvaru mu vypadají všechny zuby a zkoprní jazyk. Samozřejmě že ještě nějací žijí!" Chraplavý hlas Čarodějnice byl rozhodný, když se otočila a do kotlíku vhodila několik suchých bylinek z váčku. Rukou přitom smetla ze stolu šedivou čichající myš. "Jen nějakého musíš najít a šupinu od něho získat."
     "Říkáš to, jako bych si vyjela na projížďku a jeden z nich mi přilétl do cesty."
     "Ach, kdepak, to ne, oni zrovna nevyhledávají lidskou společnost a nedají se lehce najít, hledat draka, to je jako když hledáš perlu na mořském dně. Musíš se ptát mezi lidmi, protože ti toho leckdy vědí víc než samotný král. Desítky jich kdysi žily na západě." Čarodějnice nalila tekutinu z kotlíku do misky a položila ji před Marys a té došlo, že nevařila lektvar, ale obyčejnou polévku. Přijala nabízenou lžíci, aby ji neurazila, ale pak se znovu zarazila. "I kdybych ho našla, jak si myslíš, že přinutím draka, aby mi dal svou šupinu?"
     Stařena se unaveně nahrbila. "Většina lidí by to nesvedla, jenže ty to můžeš dokázat, princezno. Myslím, že v sobě máš cosi..." Kouzelnice se pousmála,  jakási vzpomínka ji zřejmě pobavila.  "Když jsi byla ještě maličká, mohly ti být tak dva roky, zrovna přicházelo jaro, se kolem tebe slétly tisícovky bílých motýlů, jaké tu ještě nikdy nikdo neviděl. Jejich křídla se na slunci třpytila a hrály v nich všechny barvy. Bílá, to je barva naděje a bohatství, barva Dobra a moudrosti, kterou se mohou pyšnit jen vyvolení. Seděla jsi zrovna tam dole na nádvoří a ti motýli pokryli skoro celý Hrad jako sníh. Povídalo se o tom ještě několik měsíců a od té doby naše říše znovu prospívá. Člověk, který tohle dokáže, má dar, má paní."
      "To zní dramaticky. Jsem si jista, že vojsko motýlů mi pomůže," ušklíbla se Marys.

     Ještě tu samou noc vyjela Marys na černém koni z bran Hradu. Muži na stráži ji nechtěli pustit, když jim však hodila několik zlaťáků, posadili se opět na svá místa a přivřeli oči.
     Když se ohlédla zpět, na okamžik zaváhala při pohledu na mohutný kamenný Hrad, postavený před mnoha věky, s šesti silnými věžemi, na každé s tmavozelenou královskou zástavou. Pak k ní dolehl něčí vzdálený smích, ona obrátila koně směrem na západ a pobídla ho ke klusu.
      Kdo někdy zkoušel najít draka, ví jistě, jak těžké to je. Princezna jezdila od vesnice k vesnici, křižovala krajinu, ale všude jí odpovídali jen úsměvem a zavrtěním hlavy, jindy upřímným výsměchem, jelikož ji díky ošoupanému oblečení nepoznali. Lidem připadala jako přízrak, samotná dívka na černočerném koni, bez doprovodu a s podivnou otázkou na rtech. Brzy se dostala do neznámých krajů, snad až za hranicemi Těšírádska. Už pětkrát vyšlo slunce od té doby, co opustila Hrad a princezna už ztrácela docela naději, když se jí do cesty postavila maličká vesnička, stěží několik chasnických chalup. Vešla do hostince, v němž plápolal vysoký oheň, nedbala nedůvěřivých i zvídavých pohledů a opakovala větu, kterou již vyslovila v posledních dnech mnohokrát a její tón zněl tak znuděně, že se hostinský musel usmát. "Hledám draka, víte o nějakém, který žije nedaleko?" Ani nečekala potěšující odpověď, když se ze zapadlého kouta ozval stařecký hlas.
      "Samozřejmě, kus za městem, proto se tam tomu říká Dračí vrch, spí pod ním jeden obzvlášť starý a vypasený." Marys si nevšímala nastalého zaraženého ticha, přistoupila ke starci s bělostným plnovousem, klekla před něj a ruce položila na jeho dlaně. "Ukažte mi to místo, prosím."
     "Tak to ne, děvenko. Tam nikdo z nás nechodí. Drak spí, toho se nebojíme, ale vede tam Cesta pytláků, rychlejší a nebezpečnější než ta hlavní, hemží se to tam všemožnou verbeží a služný člověk se tam bez silného doprovodu nevydá. Každou chvíli tam někoho přepadnou."
     "Prosím! Zaplatím vám." Na zašedlý stůl vysypala několik zlatých mincí. Stařec po nich hmátl roztřesenýma rukama, ale nevzal si je, pouze je posunul zpátky k ní. "Asi moc toužíš dostat se tam. Pokud se ti ale něco stane, nenesu za to vinu. Poslouchej tedy: když se dostaneš na náves, pustíš se na jih..."
     Černý hřebec se na Cestě pytláků cítil nejistý a tak ho musela několikrát kopnout, aby poslechl. Rychle se blížil soumrak, slunce před okamžikem vyslalo svého posledního jasného posla mezi kmeny stromů, přicházel ten zvláštní čas mezi dnem a nocí, kdy se probouzejí lesní skřítkové a škádlí procházející cizince, pokud jim od nich nehrozí nebezpečí. Marys raději koně vedla a on se cítil klidněji. Nelíbilo se tady ani jednomu z nich a oba se báli rychle padající temnoty kolem, stromy se zahalovaly do stínů, vítr se uklidnil, přesto bylo slyšet tiché šumění listů.
      Z dálky k nim dolehl hukot kopyt, poměrně velká družina podle hluku. Princezna se pokoušela vtáhnout koně do lesa, ten se však vzpínal a odmítal přeskočit mírný příkop. Marys se ho pokoušela dostat do lesa násilím i domluvou, její oblíbený kůň však stále odmítal poslušnost. Jezdci už byli docela blízko, už slyšela těžký dech jejich obrovských válečných hřebců. "Pojď, ty obludo!" zkusila to naposledy a pak už jezdci seskákali ze svých koní, někteří tasili meče.
     Marys pustila třměn koně a hrdě si je změřila. Nepoznala, jestli jsou to pytláci, měli obvyklé úbory na cestu, tmavé a teplé, nevypadali špinavě nebo krutě, ale stařec ji několikrát důrazně varoval před touto cestou. Nejhorší ze všeho byla ta ošklivá temnota, hustá jako mlha, jako by cosi zvláštního a nebezpečného číhalo na náhodné projíždějící. Ta tmavá teplá mlha se podivně chvěla a bylo těžké skrz ni jasně vidět.
     "Co tu děláš, malá?" Jeden z nich se k ní s vytaseným mečem přiblížil a ona o krok ustoupila. I přes temnotu tedy poznal její dlouhé zlaté vlasy vykukující z pod kápě. Kolem se ozývala spleť mužských hlasů a přestože je nedokázala spočítat, bylo jich podle hluku alespoň dvacet. Šepot umlkl, když jí jeden z nich položil otázku, pak se ozývalo jen oddechování zpěněných koní. Klid narušil až břinkot ocele, když vytasila svůj meč, kratší a lehčí než meče válečníků. Jezdce tím překvapila, protože všichni poznali, že ta neznámá dívka umí bojovat.
     "Nechte mě projet," řekla jim prudce, hlas jí však zakolísal, když její kůň zbaběle přeběhl k ostatním hřebcům.
     "Ty nejsi pytlák ani zloděj. Ti bývají trochu... vetší a děsivější," ozval se další hlas, mladší než předchozí, chraptivější, ale stejně pánovitý. Marys v šeru nepoznala, odkud přichází, protože všichni muži vypadali stejně vysocí a les jim hlasy vracel zkreslenou a roztřesenou ozvěnou. Přesto ji ten hlas uklidnil, patřil čestnému muži. Všimla si ho, až když se postavil kus před ní a dlaní se dotkl čepele jejího meče.
     "Ne, nejsem pytlák, pane, jen potřebuji projet," odpověděla mu a na znamení smíru sklopila meč, protože její bojové schopnosti těžko stačily proti takové přesile. Muže oslovila "pane", jelikož jezdci nevypadali a nemluvili jako lupiči.
      I ostatní muži sklopili zbraně, nechali si je však v rukou. Dva nejbližší se k ní přiblížili a Marys nahmatala cosi na svém opasku. "Pojeď s námi, na téhle cestě tě nemůže potkat mnoho dobrého," pobídl ji ten hlas. Když stáli už jen dva kroky od ní, i v šeru poznala, že oba mají ušlechtilé rysy mužů pasovaných na rytíře samotným králem.
      "Děkuji za nabídku, jenže já mám poslání a musím ho splnit," řekla tiše a usilovně zápasila s něčím pod svým pláštěm.
     "Nenecháme tu v noci samotnou dívku," řekl znovu ten muž a natáhl se po ní. V tu chvíli  Marys jeho směrem hodila kouzelný prach od Čarodějnice. Prášek se na vzduchu rozzářil a v okamžiku, kdy přistál jemu i rytíři za ním na tvářích, je začal bolestivě štípat v očích a jakmile se ho nadechli, rozkýchali se ošklivým kašlem.
     Druhá princezna využila příležitosti a zmatku, otočila se a začala šplhat vzhůru po stráni, která se strmě svažovala k Cestě pytláků. Za sebou zaslechla výkřiky, mezi nimi zřetelný hlas rozkazující: "Chyťte ji!". Snažila se ještě více zrychlit, ve tmě a neznámém prostředí však každou chvíli pažemi bolestivě narazila do kmene stromu. Po nekonečném čase se ocitla na vrcholu kopce, jenže jezdci se prodírali lesem malý kousek za ní. Náhle se jí do cesty postavila kamenná zídka dosahující sotva po pas - neváhala ani vteřinu a přeskočila ji. Na druhé straně však nenašla pod nohama pevnou půdu, propadla se kamsi hluboko pod zem, protože to nebyla zídka, ale stará studně. Přistála na čemsi měkkém a v okamžení ztratila vědomí. Princezna Marys měla vždy víc štěstí než rozumu a její Fortuna nad ní bděla i tuto soumračnou noc, ale to se vše ještě dozvíte.  
      Phralix, jeden z nejstarších draků, kteří ještě tenkrát žili v jakékoli říši, byl vlastně docela obyčejný a průměrně veliký drak, velice ješitný, chamtivý a hodně zbabělý. Od svých příbuzných se lišil jen svým nikdy neuspokojeným hladem, a proto byl tlustý a tudíž i líný. Před mnoha lety, mohlo jich mezitím uběhnout tak čtyři sta, vyplenil jedno království a břicho měl tak plné, že po několikahodinovém letu nemotorně přistál na poli a svou váhou shrnoval zeminu, až se kolem něho utvořil vysoký kopec a uvěznil ho. Phralix byl tak líný, že se jen několikrát kolem sebe ohnal, aby získal malinko volného místa, a pak usnul. Lidé se dlouho zastavovali u podivného vrchu, který se třásl drakovým dechem, ale jejich srdce strach ovládal příliš na to, aby na něj zaútočili. Až jednou kolem jela družina krále z daleké země, žíznivá a unavená, a několik rytířů podle chvění usoudilo, že pod vrchem je pramen. Jaké však bylo jejich překvapení, když po půldenním kopání narazili na spícího draka. Zbaběle utekli a Phralix měl na dalších sto let klid a zdály se mu dračí sny o bohatství a zlatých pokladech. V takových snech vlastnil opravdu výjimečně velký poklad, drahokamy, zlaté poháry, šperky urozených dam.
      Když na něj jedné tmavé noci cosi spadlo, nepovažoval to vyrušení za důležité a vrátil se ke svému snu o jakémsi mocném králi prosícím ho o milost. To, co ho na okamžíček vyrušilo ze spánku, nebyl samozřejmě nikdo jiný než těšírádská princezna Marys, která ani netušila, že ji rytíři zahnali přímo na Dračí vrch. Otevřela oči a zjistila, že dírou nad její hlavou do jeskyně dopadá matné večerní světlo. Uplynul tedy další vzácný den a princezna nespokojeně sevřela pěst a udeřila s ní do podlahy. Jenže to nebyla podlaha, ale cosi teplého. Teprve nyní si všimla, že kolem je nepřirozené horko, cosi v jeskyni sálalo a slabě ji osvětlovalo.
     Postavila se na nerovné ploše a rozhlédla se; jeskyně se nezdála příliš veliká a díra, kterou sem propadla zela jen kousek nad ní. Kdyby se chytila támhleté šupinaté věci... Princezna přidušeně vykřikla a přikrčila se a nyní si konečně uvědomila ten podivný zvuk, jenž ji ukolébal ke spánku. Pomalý dunivý dech spícího draka rozechvívající celý kopec.
      "Já ho našla! Našla jsem ho!" šeptla potěšeně. Poklekla a všimla si, že se na záda toho tvora vysypala trocha prachu od Čarodějnice, který se nyní zbarvil do růžova a zářil.Dlaněmi pohladil Phralixovy šupiny, smetla z nich prach a za jednu vzala a pokusila se ji vytrhnou. Drak sebou nespokojeně zavrtěl a shodil ji na zem, vlhkou od jeho sraženého dechu, kde chudinka přistála blízko jeho hlavy a ocitla se v proudu horkého vzduchu z jeho nozder. Tento drak nebyl nijak výjimečně obrovský, jak již bylo řečeno, přesto by zabral skoro celou Korunovační síň Hradu. Marys nikdy ve svém krátkém životě draka neviděla, a tak jí připadal jako největší z největších tvorů, co kdy žili. Podivila se, jak se mohl vejít do tak malé jeskyně, avšak necítila smrtelný strach, který by zachvátil její sestru Palecii, ta by jistě v prvním okamžiku, kdy by ho spatřila, omdlela.. Phralix se zdál v tuto chvíli neškodný a kdyby ji stále neovíval jeho dech, odpřísáhla by, že je mrtvý. Okamžik ho pečlivě pozorovala a ani nedýchala, jelikož i její dech se jí zdál příliš hlasitý, ale když si byla jistá, že opět tvrdě usnul, pokusila se znovu vyšplhat na jeho záda. Draci však mají hladkou a kluzkou kůži a za jejich šupiny se dá jen těžce chytnout. Po chvíli marného úsilí se tedy posadila na zem s hlavou v dlaních a nerozhodně se rozhlížela. Podle pověstí by měl přeci každý drak vlastnit poklad, ale nic podobného nespatřila, ani jeden zlaťák. Přeci! Phralix měl na krku tenký zlatý řetěz s maličkým přívěskem. Marys se k němu potichoučku připlazila, tak tiše a pomaloučku, že šedivá myška proti ní nadělala příšerný hluk, a zvedla přívěsek do dlaní, ztuhla, když řetěz zacinkal, ale drak zrovna požíral křičícího krále a nenechal se vyrušit. Přívěsek se jí vešel do dlaně, ale neviděla na něm pranic zvláštního, byl plochý, kulatý, jen na něm bylo něco napsáno v jazyce, kterému nerozuměla. Pokud si myslíte, že byl sám o sobě kouzelný, jste vedle, to by i sám Phralix musel umět kouzlit. Byl to jen obyčejný dračí přívěsek, jaký dostává každý z nich už jako malé dráčátko. Marys přesto vytáhla svůj meč a roztáhla jedno z uvolněných oček na starém řetězu a strčila přívěsek do kapsy, protože se jí zdál zvláštním způsobem krásný a chtěla si ho nechat. Přinejhorším může ten kus zlata prodat.
     Sloup světla, který sem dopadal dírou nahoře, začal slábnout a jeho nachová barva se měnila na oranžovou. Princezna pochopila, že je čas odejít, a náhle ji napadlo jednoduché řešení, jak se dostat ven. Našla drakův ocas a na jeho záda se vyšplhala po malých ostnech, které se táhly po celých Phralixových zádech. Kdyby byl Phralix o pár desítek let mladší a ne tak líný, určitě by ho probudila, ale starý drak je starý drak a žádá si svůj odpočinek a nenechá se vyrušovat. Marys se pak jednoduše pověsila na jeho křídlo a vyšplhala se přes nízkou zídku ven. Úplně přitom zapomněla, proč sem vlastně přišla, a i kdyby nezapomněla, nevšímala by si toho a utíkala by odtud pryč.
      Kousek odtud zahlédla mezi stromy záři ohně a vzpomněla si na rytíře a svého koně. Když se však prodírala lesem blíž k ozývajícím se lidským hlasům, všimla si, že mužů i koní kolem ohně je méně než předtím a jejich hlasy byly hlasitější a drsnější. Tiše se otočila, rozhodnuta jít dál třeba pěšky, navíc si konečně vzpomněla na drakovu šupinu, ale na rameno jí dopadla těžká ruka a na zádech ucítila ostrou čepel.
     "Ha! Další zlodějíček! Tady si na moc nepřijdeš, narazil si ty nejlepší pytláky v kraji." Hlas ani pach toho pytláka nebyl nijak příjemný, stisk na rameni však princezně nedovolil myslet na útěk. Navíc, když sáhla pod svůj plášť, nenašla pod ním meč, protože ho nechala dole u draka. Muž jí dosmýkal k ohni, kde si cosi opékali další čtyři nepříliš čistí pytláci, Marys jen doufala, že se nechystají večeřet jejího ztraceného koně. Chudinka dostala silnou ránu do zad, která ji srazila na zem blízko plamenů, jež jí ožehly tvář. Jeden z mužů jí strhnul kápi z hlavy a ve světle ohně zazářily zlaté vlasy. Všichni se jako na povel pustili do ošklivého chraptivého smíchu.
      "Ty si ale chytil pěknýho ptáčka. Taková maličká a roztomilá kytička..." Sáhl po ní špinavou obrovskou dlaní, když v tu chvíli se tichým večerem rozhlehl ohlušující dračí řev a zem se zachvěla. Ozvala se rána, jak se Phralix snažil osvobodit zpod nánosu půdy.
    
     Pytláci jako na povel vyskočili na nohy a vytáhli snad všechny zbraně, co měli při sobě. Další prudký záchvěv je však všechny srazil k zemi a vyrazil jim meče i nože z rukou.
      "To je ten drak! Dyť víš, jak se to tu menuje!" zakvílel jeden z nich na svého velitele.
      "Zmlkni, ty zbabělej..." Nadávka nebyla dopovězena, protože Phralix se osvobodil a zařval ještě hlasitěji než předtím a v posledních paprscích slunce ho spatřili - velikého bíločerveného draka s roztáhlými obrovskými křídly, jak se vznesl pár stop nad zem, přitom porážel staleté stromy, a přistál jen kousíček od nich. Posadil se tam ve změti zporážený vzrostlých stromů, podivné stvoření, jež zarývalo drápy do měkké půdy a silným ocasem vztekle mávalo sem a tam. Ten tvor se nepodobal ničemu jinému, co někdo z nich kdy viděl, měl dlouhý krk i čumák a špičaté uši skloněné dozadu. Pomalu otáčel hlavu kolem, pozoroval je a máchal přitom křídly i ocasem. Byla z toho opravdu velká spoušť, a když lidé druhý den našli v zemi díru, jako by kolem prošel obr, a blízko spálenou mýtinu, zakleli a zapověděli toto místo na dlouhé roky.
    
     Marys se krčila u kmene a prsty zarývala do hrubé špinavé kůry. ´Kdo uteče, ten vyhraje,, tak znělo jedno staré přísloví, ale pro tentokrát se jím nedokázala řídit. Jednak jí zdřevěněly strachem nohy, a jednak  ji zvědavost nutila zůstat. Ani stateční zloději, nejlepší v kraji, se nezmohli na víc než sedět na zemi a civět na stvoření z pohádek pro děti, jež žhnulo vnitřním ohněm i vztekem. Phralix funěl jako rozdivočené stádo a cosi syčel dračím jazykem, lidí si všímal jen napůl. "Necháme mu tady tu holku, chce jí. Ztratíme se," šeptal drsně jeden z lupičů a začal se stahovat pryč od princezny. Ostatní ho sborově a pomalu následovali, až zůstala k podivnému tvorovi nejblíže. Phralix je nebo spíše jejich stíny upřeně sledoval, ale neudělal proti pytlákům jediný výpad. Nikdo z nich však nepochyboval, že za tou jeho pozorností se skrývá vychytralost a dravčí hlad, že  jediný výkřik či prudký pohyb ho vyprovokuje k bleskurychlému útoku. Bylo jen dobře, že nevěděli o předlouhých letech drakova spánku, jinak by podcenili jeho pozornost. Phralix byl totiž naprosto vzhůru a viděl a slyšel ty muže velmi, velmi zřetelně. Jeho smysly možná nebyly nejmladší, ale stále mnohokrát převyšovaly lidské schopnosti; vnímal jejich podivné otrhané oblečení a odlišnosti na šatstvu mu napovídaly, že dřímal opravdu dlouho.
    
      Když pak nasál vzduch, volba příští kořisti byla dokonána. Prudce otočil hlavu k Marys, která se rychle pokusila dostat na druhou stranu kmene, do alespoň zdánlivého bezpečí. Přitiskla se ke kůře a oddechovala, v dalším okamžiku ji ovál vítr. Na svou velikost se Phralix přesunul překvapivě rychle, jakoby vzlétl snad ještě dřív, než se Marys o cokoli pokusila. Nyní měla toho obřího tvora jen nějakých deset stop před sebou a zoufale se tiskla ke stromu, jako by ho žádala o pomoc. Drakovi oči byly rudé a hluboké, plál v nich právě znovu probuzený věčný oheň, který ho stvořil, a když do něj princezna pohlédla, ten oheň se navždy otiskl i do jejího pohledu. Až do konce svého života pak nosila ve svých světlých očích živé plaménky, jež neunikly nikomu.
    
     "Ty jzi byla u mje, prinssesno!" Drak promluvil její řečí, ale tak syčivým a hlubokým hlasem a s prapodivnou výslovností, překvapivě tiše, že mu sotva porozuměla. Při řeči natáčel hlavu a mezi slovy se opět o kousek posunul, ale tentokrát jí začínalo být jeho horko nepříjemné. Phralix se otočil po zlodějíčcích, ale protentokrát je neviděl. Nasával vzduch a vzkázal jim do tmy: "Jdjete, ale opovašte se přivézt pozily." Není snad třeba zdůrazňovat, že jeho přání splnili rychle a dokonale.
    
      Princezna se pokusila pohnout, ale drak k ní okamžitě znovu obrátil svoji pozornost. Čumákem jí zatarasil cestu a jejich vzdálenost se teď rovnala sotva délce dvou paží Neudělala již stejnou chybu a nehleděla mu do očí, ale na zvláštní ostré zuby, které si olizoval velikánským rozviklaným jazykem. Nyní se jí zmocnil ten opravdový strach o život, protože drak, neuvěřitelné stvoření, byl vzhůru, velice blízko a ne zrovna v dobrém rozpoložení.
     "Prošž jzi přižla ke mě? Mluv, dlouho jzem nejedl a mám hlad, vypadáž mčkce a křehsse."
     "Já bych potřebovala šupinu... jen jednu dračí šupinu, pane draku..." Její roztřesený hlásek přerušil Phralixův smích, v ničím nepřipomínající lidský, neuvěřila by, že zvíře, či co to bylo, se dokáže takovým způsobem smát.
     "Bláhová, snám ten váž sákon, hloupoušžký a přitom tak chytrý. Drašží ššupinu nedokáše sízkat nikdo - nikdo, protoše to není jedna župina vedle druhé, ale brnjení, nejlepží sbroj. Sízkáž ššupinu draka a sízkášš všše, to ti jako malé neříkali?" Drak na ní upíral pohled a princezna skoro podlehla pokušení podívat se do toho horkého plamene. "Musím ji získat, musím, prosím," šeptala se zavřenýma očima, aby se jí přestaly třást ruce.
     "Zkoro bych ti vyhovjel, prinssezno, ale to není v mých zilách. Uvěřila jzi hloupé pohádsse." Phralix si ji prohlížel a mlsně si olízl přední zuby. Princeznu už neměl k jídlu dlouho, tak dlouho. Jistě, mohl se nakrmit i jinak a královské dcery se v ničem nelišily od ostatních dívek, ale sežrat někoho mocného a urozeného, to je úplně něco jiného, než si pochutnat na sedlákovi. Možná se ptáte, jak poznal, že zrovna tahle malá postavička pochází z královské krve. Vycítil totiž její čistý pach, princezny se totiž málokdy zašpiní narozdíl od vesnických dívek, na kterých drak vždy vycítí jakoukoli špínu, tu nesmyjí nikdy.
      Marys uslyšela hlasité zamlaskání a uhodla jeho myšlenky. Zběsile přemýšlela, jak se zachránit, když ji stejně jako v jeskyni napadlo něco zcela nečekaného. Z kapsy vytáhla stejný zlatý přívěšek, který předtím drakovi ukradla. Phralix zanaříkal v sykavé řeči a překvapeně se napřímil, zamával křídly a porazil několik dalších stromů. Proto se tedy probudil! Ve svých starých zádech náhle pocítil nepříjemnou bolest, z tlamy mu vyšla pára a pod jeho nohama se začalo kouřit z opadaného jehličí.
      "Vrať mi to! Hned!" zařval drak silně, ale jeho hlas byl podivně roztřesený.
     Princezna se postavila, náhle plná sebevědomí, přívěsek stále držela v rukou a pochopila, že na to zrádné stvoření vyzrála. Vzala mu něco, čeho si cenil víc než všech ostatních pokladů na světě, jinak by si to nenechával tak dlouhou dobu. "Tak bláhová nejsem, pane draku, abych se dobrovolně vystavila vašemu vzteku."
     "Sso chssešš?" Phralix se opět položil na zem a hlasitě funěl.
     Schovala tu vzácnou malou věc, která jí poskytovala určitou moc nad drakem. "Jak rychle dovedete létat?"  
      Na Hradu se chystala slavnost, jakou zde už nezažili skoro půl století. Svatba princezny Palecie byla dlouho očekávanou událostí; i ten nejspodnější sluha si přál zúčastnit se jí. Král Střední říše dorazil v ten slavný den za úsvitu se svou nepočetnou družinou - vetší nebylo třeba, protože král si svou nevěstu chystal co nejdříve odvést.
      Vzrušení vrcholilo, svatební obřad započal jednu hodinu po poledni. Palecie byla opravdu nádherná nevěsta, srdce plesalo při pohledu na ní. Prošla úplně sama ztichlou Korunovační síní, pyšná a vzpřímená, za sebou táhla dlouhou stříbřitou vlečku. V okamžiku, kdy vložila svou bělostnou ručku do dlaně čekajícího krále Garetha ze Střední říše, se zavřely dveře a nikdo nepromluvil ani slovo, dokud nepředstoupil král Nemmehu, obecně nazývaného Těšírádsko, a nezačal proslov, který většinou trval velmi, velmi dlouho, dokud mluvčí nevyčerpal všechny své myšlenky. Palecie k otci vzhlížela, ženich se však nezdál ve své kůži a poslouchal se skloněnou hlavou.
    
     Proslov netrval ještě ani minutu, když vysoké dveře Síně rozrazily čísi ruce a dovnitř vstoupila drobná postava oděná v tmavozelené. Zrak všech se obrátil na nově příchozího, protože dveře se ozvaly v nastalém tichu vtíravým zaskřípěním. Příchozí zůstal stát na místě a hosté se opět soustředili na proslov krále, který právě vyprávěl o slavné minulosti obou říší. Ta drobná postava ho chvíli tiše poslouchala a zkušený pozorovatel by si mohl všimnout, že nad čímsi váhá. Pak zvedla ruce a shodila si kápi z hlavy. První si jí všiml strážný stojící u dveří. Přidušeně cosi vykřikl a ohlédlo se po něm několik hlav, jejich pozornost však neupoutal on, ale ona nově příchozí dívka. Jemná tvář a zlaté vlasy jim byly více než povědomé.
    
     Síní se jako blesk rozběhl šum, jenž se rychle dostal až na její druhý konec, ke králi. Ztracená princezna Marys se vrátila. Postava nejistě vykročila kupředu a občas přitom nešetrně šlapala na nevěstin závoj. Čím blíže se Marys ocitala svému otci, tím více v ní rostla ta nepříjemná nejistota. Pohled jí zaletěl k Palecii i na krále Garetha, kterého si se sluhou ani obyčejným rytířem nyní nemohla splést. Služky nelhaly - opravdu nebyl starý, i když nevypadal zdaleka jako mladíček, a opravdu na něm nebylo pranic ošklivého. Vypadal jako rytíř ze starých bájí. Zvláštním způsobem připomínal jejího bratra a Marys se smutně usmála, když si vzpomněla, jak toužebně očekávají každou zprávu o tom, kdy se budoucí vládce Nemmehu vrátí z bojů tam daleko. Před ní tu ovšem stál někdo ještě úctyhodnější a Gareth by vlastně vypadal docela přívětivě, kdyby na ni neupíral rozzuřený pohled. Nejdříve si myslela, že je to proto, že ruší jeho svatbu.
     "Ty? Co tu pohledáváš?" promluvil překvapeně i rozzlobeně a princezna ten pánovitý uklidňující hlas poznala a pochopila, proč se jí zdál tak povědomý. Král Střední říše byl ten samý rytíř, kterému hodila do tváře kouzelný štípavý prach u Dračího vrchu. A když se rozhlédla, všimla si okolo asi dvacítky vysokých rytířů ušlechtilých tváří, kteří na ni také hleděli s překvapením.
     "Marys!" Král přísně vykřikl její jméno a když sestupoval o kousek níže, aby se tyčil nad ní, téměř zakopl a jeho důstojnost byla málem pošramocena. Vzápětí však našel rovnováhu a hlubokým mocným hlasem pokračoval. "Jak se opovažuješ rušit slavnost? Poté co jsi zmizela a nedala o sobě vědět tolik dní? Čekám na tvou odpověď."
      Král se opravdu zlobil, přímo zuřil, a Marys před ním pokorně poklekla a zdála se v tu chvíli mnohem menší než kdy dřív. "Omlouvám se otče, já... já..." začala tiše, když ji přerušil Gareth..
      "To je vaše dcera? Vaše druhá dcera?" Pustil ruku nevěsty a postavil se blízko Marysina otce, takže na ni teď rozladěně, ovšem s mírným pobavením, shlíželi dva králové, což se smrtelníkovi jen tak nestane.
    
     "Ano, naše Marys. Před pár dny se kamsi ztratila," zněla odpověď.
    
     Princezna v tu chvíli znejistěla nad svým počínáním. Opravdu chce za manžela mocného a rozhodného krále, který se očividně bavil její nepříjemnou situací, nebo by raději strávila zbytek života péčí o svého otce a nemocnou matku? V tu chvíli hněvivě zvedla oči a změřila si oba muže a ti spatřili v jejím pohledu dračí oheň. Těšírádský král o krok ustoupil a vládce Střední říše se zamyšleně mračil.
      "Měla jsem práci, otče, důležitý úkol. Vzpomínáš na ten zákon o dračí šupině?" Postavila se a rozhlédla po okolních tvářích, které hltaly každé slovo. Objevily se na nich úsměvy. I král se začal smát, ačkoli snad jen on sám si na ten zákon rozpomněl. Pouze Gareth zůstal vážný, ten šlehl pohledem po svých mužích.
     "Ty jsi uvěřila takové hlouposti, dcero? Naše princezna, vážení, uvěřila pohádce o tom, že pokud přinese dračí šupinu, může si přát cokoli a kohokoli. Holčičko, vždyť už žádní draci nežijí."
     "Jeden určitě ano, pokud vím," řekl král Gareth. Právě jeho slovo zaplašilo všeobecné pobavení. "A vaše dcera ho našla." Teď se zase usmál pouze on a Marys se mu v předstírané úctě uklonila.
     "Tak kde ho máš?" vykřikla Palecie, které se přestalo líbit, že jí sestra  kazí svatbu. Založila ruce v bok a ušklíbla se na ni. "Kde je ten tvůj ... dra-ak!" Palecie vyvřískla a zavrávorala předtím, než útlou ručkou ukázala k oknům. Hlavy všech se okamžitě otočily tím směrem. Spatřili tam přilétat obrovské zvíře, které opravdu vypadalo jako dávný drak. To zakroužilo nad Hradem, zvířilo vzduch a se zaduněním přistálo na nádvoří, takže hlavu teď mělo v úrovni oken. Sedělo tam, s funěním se rozhlíželo po vyděšených dvořanech, kteří se jali poschovávat v útrobách Hradu, a pomalu skládalo obrovská křídla, přičemž nadělalo hodně škody. Ozval se poplašený křik a nastal zmatek.
      Část obecenstva vyběhla ze Síně, aby se schovali v bezpečných komnatách, ti odvážnější se vrhli k oknům a vyhlíželi ven, ovšem stále v bezpečné vzdálenosti. K těm se samozřejmě připojil i král. U trůnu zůstala jen omdlelá Palecie, sluha, jenž ji ovíval, princezna Marys a král Gareth se svými muži.
     "To je přeci Phralix! Jak se ti povedlo ho zkrotit?"
     "Ty ho znáš, pane?" zeptala se překvapeně.
     "Samozřejmě. Nevšimla sis, že moje říše má ve znaku draka? To je on, ten, který před staletími málem vyhubil naše království, i když to ví jen málokdo. Proto naše družina jela kolem Dračího vrchu. Cesta tudy je kratší a králové Střední říše se tam musí jet vždy pomodlit, než jedou do bitvy - nebo než se žení. To vyjde nastejno." Mluvil pyšně a vypadal hrdě jako vládce, jeden z  nejúctyhodnějších pod sluncem, takový se jí v tu chvíli zdál.
     "Králi, mám na tebe právo. Mám právo vybrat si kohokoli v Korunovační síni," vyhrkla zbrkle. Oslovený rytíř se na ni pouze usmál, pobavení se však neodráželo v nečitelných šedivých očích. Tak o tomhle byl tedy Zákon o šupině, tohle tu dívku pohánělo.
     "Já si beru Palecii, rozumíš, maličká? Co bych dělal s dítětem, jako jsi ty? Získáš vůbec nějaké věno?"
     "Stejné jako moje sestra!" pronesla rozhořčeně. Garethovi rytíři poslouchali jejich rozhovor a většina z nich se očividně bavila, protože jejich pán byl nesvůj.
     "Myslíš, že chci vzteklou ženu, co po mě bude házet kouzelnickým práškem? Není příliš nedůstojné, když vládci tečou slzy?" Marys na něj omluvně pohlédla, ale když se Gareth sklonil k ležící Palecii, klekla si před ním a chytla ho za ruku.
     "Budu ti dobrou manželkou, můj pane!" Trhal paží, aby se jí zbavil, ale ona se ho nehodlala pustit a nechala se vláčet. "Umím toho hodně. Umím psát i číst... oh, to asi nechceš slyšet. Lidé mě mají rádi. Opravdu! A jsem výborná vypravěčka, znám spoustu příběhů. Mohl bys tím přestat? Bolí mě nohy." Gareth se zastavil, tvář odvrácenou, aby neviděla jeho úsměv. Byl to opravdu zvláštní pohled na tu drobnou dívku, jak visí na rytíři. Proti téhle princezně vypadala jeho nevěsta  neživá, poddajná a kluzká jako ryba. Pustila ho a postavila se, protože jí začalo být hloupé doprošovat se.
      "Pro všechno na světě, proč chceš zrovna Palecii? Ta si najde ženicha. Vždyť mě ten tvůj Phralix chtěl sníst k večeři!" Když jí neodpovídal, ztišila hlas do šepotu. "A ty jako správný rytíř jsi měl zachránil princeznu před drakem, něco mi dlužíš."
      Vládce Střední říše na okamžik zaváhal a rozmýšlel se. Nakonec prohodil jen: "Spěchali jsme a neodvažovali se draka vzbudit." Jeho nevěsta se právě probírala z mdlob a on se k ní otočil, aby jí pomohl.
      Marys měla co dělat, aby zadržela pláč.  "Prosím..."
      Gareth sebou trhl. "Už nikdy nepros, princezno, jen málo je těch, které to obměkčí, a tvou urozenost to pokořuje." Palecie se začala mátožně zvedat a když spatřila draka za okny, znovu vyjekla a přikryla si ústa dlaní.
      "Marys! To je tvoje zásluha?" Otec se s částí obecenstva vrátil ke svému trůnu. "Čeho tím chceš dosáhnout, dcero?" Ustoupila před otcovým hněvem a dostala se ke Garethovým rytířům. Ten, koho chtěla, netouží po ní. Co má tedy dělat? Co má povědět? Najednou zaslechla šepot jednoho z rytířů, snad toho druhého z lesa. "Bojuj za něho, paní, náš král chce tu krasotinku jenom proto, aby utužil vztahy mezi oběma zeměmi, netouží si znepřátelit tvého otce náhlou změnou nevěsty."
     Marys ukázala na vládce Střední říše. "Chci jeho. Mám právo si vybrat kohokoli."
     "To nemůžeš... Měla jsi přivést šupinu, nikoli celého draka." Král se však nerozhodně rozhlédl kolem, jako by hledal někoho, kdo ho podpoří.
     "Tím je moje právo větší."
     Ke slovu se konečně dostala i Palecie: "Ne a ne, to je můj ženich!"
     "Palecie!" Marys téměř křičela.
     "Ne," zavřískala oslovená.
     "Já nejsem zboží na prodej, abyste se o mě vy dvě hádaly," ozval se král Gareth a Palecie opět začala ječet o svých právech. "Jestli nepřestanete, obejdu se bez nevěsty," dodal, i když svůj odchod těžko mohl myslet vážně.
     Tento spor přilákal pozornost přihlížejících u oken a ti na chvíli zapomněli na draka, ale to neměli dělat. Kdosi totiž dal hloupý rozkaz a na Phralixe začali lít vodu. V mžiku se kolem zvedl oblak páry a drak se rozmáchl křídly a rozbil několik oken. Současně s tím, jak zavřískla princezna Palecie, ozval se i Phralixův řev. Marys se vyklonila z okna a rozkázala, aby okamžitě přestali, ale kvůli hluku ji nikdo neslyšel. Jedno drakovo křídlo se mihlo jen kousek před jejím obličejem. Rychle ucukla a vyběhla ze Síně.
     Phralix řval jako by do něj bodalo tisíc mečů, protože se vody příšerně bál. Bál, to je slabé slovo, Phralix měl z vody hrůzu. Nemohla mu sice nijak ublížit, ale na jeho rozpáleném dračím krunýři nepříjemně štípala.
     Právě se rozhodl, že nechá svůj přívěsek přívěskem, když dole u svých nohou zpozoroval v oblaku páry tu malou zlodějku, která mu přivodila všechno to trápení. Cosi křičela, jenže hláskem tak slabým, že ji ze své výšky neslyšel. Nicméně příval vody na jeho kouřící se kůži za okamžik přestal.
     "Vrať mi to, sso jzi mi vsala!" zasyčel na ní a princezna k němu vzhlédla. Když se nedočkal odpovědi, dupnul nohou těsně před ní, až se jeden z jeho drápů ulomil. Země se otřásla a lidé na nádvoří se poschovávali za sudy a povozy.
     Marys mu opět neodpověděla, pouze zavolala do oken nad sebou: "Otče, králi Garethe, sejděte dolů. Udělám vám nabídku. Pospěšte, drak je netrpělivý."
     "Sso to kuješš za pikle, ty podvodnisse?" Phralix se nad ní sklonil, z nozder mu vycházel horký kouř. Teprve nyní si obyvatelé Hradu všimli, že drak je pod nánosem letité špíny bílý, stejně bílý jako kdysi ti motýli, co pokryli všechny hradní věže i nádvoří a kteří přinesli Těšírádsku štěstí, a pár jich uvěřilo, že je to dobré znamení. Někteří bázlivě vykukovali a s hrůzou sledovali, jak jejich princezna čelí drakově pohledu.
     Marys ukázala Phralixovi přívěsek a do druhé ruky vzala malou dýku. "Stále jsem nemohla zjistit, proč tuhle věc tolik chcete, Phralixi. Včera v noci jsem si všimla, že jde otevřít. Uprostřed je spára, která se uvolnila." Drak ostře vydechl, plamínky v očích zřetelnější a jaksi nebezpečnější než předtím.
     Oba králové se konečně objevili po Marysině boku, mladší z nich pohlédl nejdřív na draka a pak na princeznu.
     "Ty jsi mu tohle vzala?" zeptal se Gareth a rychle natáhl po přívěsku ruku.
     "Půjčila jsem si to," odpověděla a ucukla.
     "To je Dračí medailon, kdysi ho naši drakobijci čas od času přiváželi z bitev. Je nesmírně vzácný, protože živý drak ho nevydá. Je to tak, Phralixi?"
      Jmenovaný pouze otevřel tlamu a zlostně zařičel. "Dej mi ho, dej mi ho!" řval a máchal křídly, až jedním z nich narazil do dalšího velkého okna Síně a sklo se s břinkáním rozlétlo a ozval se nový křik, po kterém se opět rozhostilo ticho.
     "Marys, vrať mu tu věc!" ozval se těšírádský král, protože se začínal bát o svůj Hrad.
     "Ne, otče. V tom medailonu je skrytá nějaká moc, která ho ovládá."
     Gareth netrpělivě odpověděl: "Nic v nich není. Několik jsme jich otevřeli a byl v nich jen popel..."
     "Jenže všichni ti draci byli mrtví. Tenhle dračí medailon ve tmě slabě září oranžovým světlem. Myslím, že bez něj by Phralix vychladl."
     "Ty slodjejko! Ty proradná prolhaná podvodnisse, vrať mi ho! Od kdy djeti královzké krve kradou?!" Drak se nadechl a už se chystal Marys spálit plamenem, když princezna zabodla dýku do medailonu, který se pootevřel a na zem se vysypala troška rudě žhnoucího popela. Phralix v ten okamžik zařval a padl na kamenné nádvoří, tlamu kousek od stojící trojice. Gareth vytáhl těžký válečný meč a přiložil ho k dračímu čenichu.
     "Savři ho," zaprosil sípající a kašlající Phralix. Kolem se rozlétla sprška vařících se slin a všichni o kus ustoupili. Princezna sevřela zlato v rukou, i když bylo nyní rozpáleno do té míry, že způsobovalo bolest. V okamžiku, kdy přívěšek zaklapla, se dračí dech zklidnil a Phralix zavřel oči, odpočíval.
     Král Gareth se otočil na Marys, která v dlaních pevně svírala Dračí medailon. Natáhl k ní ruku v silné kožené rukavici. "Podej mi ten medailonek," nařídil jí, jako by byla jedna z jeho poddaných. Princezna na něj upírala pohled opět plný dračí zloby.
      "Co to má všechno znamenat? Čeho jsi chtěla dosáhnout?" promluvil k Marys její otec rozčileně.
      "Čeho? Vždyť to stále opakuji! Vdát se! Chci být královnou Střední říše!" zakřičela princezna a v očích se jí objevily slzy, protože jí přívěsek spaloval kůži.
     "Podej mi tu věc!" opakoval Gareth, ale ona ho opět neposlechla.
     "Nechám ti Dračí medailon, když se stanu tvojí královnou," prohlásila tichým neústupným hlasem. "Phralix ti bude sloužit. Který král se může pyšnit drakem ve své armádě?"
     Gareth pohlédl nahoru do oken, kde stála Palecie, jeho krásná nevěsta, a pak na její sestru, mladší, ale nekonečně moudřejší. "Dobře," souhlasil pomalu.
     "Slib mi to," dýchala ztěžka princezna a v tom okamžiku už nevydržela žár přívěsku a pustila ho do natažené královy dlaně. Ten sevřel pěst a s hlasem nepostrádajícím obdiv jí řekl: "Máš můj slib, ale nebudeš to mít lehké. Vybrala jsi si ten těžší z obou životů." Pohybem ruky přivolal jednoho ze sluhů, předal mu medailon a rozkázal dát ho zkout. Jenže toho si Phralix nevšiml, probudil se až další den a ke své nelibosti zjistil, že má nového pána.
     Kolem se sevřel kroužek dvořanů prohlížejících si draka, ale Marys za jejich hlavami zahlédla Čarodějnici, jak ji k sobě přivolává. Prodrala se mezi nimi, ale stařenu už nestihla, jen cíp jejích šatů mizících ve dveřích. Našla ji až v chladné chodbě, jak vyhlíží oknem ven. Její staré vrásčité rty byly roztažené v úsměvu. "Už jsi spokojená?"
     Princezna se postavila vedle ní a zatvářila se rozpačitě. "Král Gareth..."
     "Není příliš šťastný, budeš si ho muset získat. Ale máš přece to, co jsi chtěla. A já chci něco na oplátku."
     "Za co?"
     Čarodějnice si založila ruce za zády a protáhla se. Tichou chodbou se rozlehlo křupnutí. "Dračí medailony nemají samy o sobě kouzelnou moc. Drakům na nich jen velmi záleží, protože je nosí od začátku svých dnů. Ale netouží po nich, mohou bez nich žít."
     Marys překvapeně ustoupila. "To přece... Vždyť Phralix... To jsi udělala ty! Ty jsi ho očarovala! Tím kouzelným práškem, který jsi mi dala. Vysypal se něho, když jsem na něj spadla. Ty podvodnice!" Když oknem zahlédla spícího draka, začala se smát. "No ano, jak prášek vdechl, vyprášil mu z hlavy, že na krku měl jen kus zlata."
     Kouzelnice si všimla, že Marys po těch slovech ztuhla a uhodla i proč. "Pokud vím, Garetha to kouzlo také zasáhlo, ale na něj nepůsobí zdaleka tak silně. Byl to jen jeden z důvodů, proč si vybral tebe.I ty jsi se prachu nadýchala, proto jsi drakovi ten přívěsek vzala a nenechala ho být. Možná teď budete trochu chamtiví, ale časem kouzlo zmizí." Princezna se znovu vážně otočila na stařenu. "Co se stane, až to zjistí?"
      "Tvůj nový král nebo drak?" Marys už dlouho neviděla čarodějku v tak veselé náladě.
      "Oba."
      "Ta příšera si to neuvědomí nikdy nebo alespoň hodně dlouho. A král Gareth to také nemusí nikdy zjistit, pokud mu to sama nepovíš. A to bych nedělala, být tebou. Je to spravedlivý muž a nemá rád podvody. Pojďme k věci. Potřebuji některý z Dračích medailonů. Nemusí to být ten Phralixův, stačí, když mi ze Střední říše pošleš nějaký další, neporušený. Jsou hlídané, patří ke královskému pokladu, ale jako královna k nim budeš mít přístup."
      "Na co ho potřebuješ?"
      Čarodějnice se zamračila. "To už není tvoje starost. Řekněme, že ten popel v nich není tak úplně bez moci. Přísaháš, že mi ho pošleš?" Počkala na přikývnutí. "Tak teď utíkej, čeká tě hodně povinností." Marys ji hned neposlechla, protože v očích Čarodějnice uviděla podivný oheň, stejný, jaký měla v pohledu i ona sama, i když o tom ještě nevěděla. Najednou jí připadalo, že stařena si všechno předem dobře rozmyslela. "Jdi! Už tě hledají," přikázala čarodějka a bez dalších slov se vrátila do východní věže. Bylo to naposled, co ji Marys spatřila, protože poté, co jí poslala jeden z Dračích medailonů, opustila Čarodějnice těšírádský Hrad, jako by konečně dostala to, po čem už dlouho prahla.
     Ale toto by byl špatný konec, jako každá pohádka musí přece i tato končit svatbou. Marys v obřadu zastoupila Palecii, jen šaty musela mít jiné, protože starší sestra je odmítala předat. Přesto i tak mělo Těšírádsko dlouho o čem mluvit, legendy kolující o královské svatbě a více jak tisíci jejích hostech shromážděných v síni vydržely vlastně až do časů, kdy se vrátil jeho budoucí vládce z bojů. Gareth ze Střední říše přivezl do své země kromě nové královny ještě draka, mumlajícího a rozzlobeného. Tak, a to by bylo vše, co se jen trochu pojí k vyprávění o statečné dívce šlechtické krve, která si podrobila starého hladového draka. Chtěli byste slyšet, že všichni žili šťastně až do smrti? Ale kdepak. Stalo se jim toho ještě moc a moc. Třeba hned na cestě na králův dvůr... Ale to už je, jak se říká, jiný příběh.