Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 6.11.
Liběna
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
U Akademika
Autor: Honzíček (Občasný) - publikováno 3.10.2009 (16:28:45)
Procitl ze snu života a ponořil se do vnitřních, bytost pohlcujících pochodů snové imaginace kratičkého polobdění. Kráčel pustou krajinou, natolik příšerně ponurou, že sebou na moment trhl, aby si ve své vlastní fantazii mohl vykreslit něco mnohem, mnohem příhodnějšího. Zahrada. Vysoký plot lemovaný keři. Mohutná zeleň coby opak chudobné pláně. Barevné žárovičky, které říkaly: „Pojď, pojď dovnitř, chytráku.“
Napřímil se na špičkách a švihl tělem do vzduchu. Rázem byl na stěně plotu a šplhal a šplhal nahoru. Jenže nahoře byla zase jen ponurá, hnusná a prořídlá krajina, kde nic tu nic, a tak sebou znovu trhl a dalším škubnutím se přehoupl přes vrcholek zeleně se žárovičkami. Spadl po hlavě do hlíny a zůstal tak bezvládně ležet asi vteřinu. Nebo deset minut. Pak ho zvedla jakási podivná síla. Málokterý duch je natolik prozíravý, aby si byl plně vědom svého polobdění a ze samé zvědavosti urputně trval na jeho dokončení, na závěru, jenž z něj má vyplynout. Nebo je to jenom hříčka života?
„Ha! Se všemi si kdosi pohrává!“ zařval do tmy. „Loutkami jsme a ničím jiným! Ty jsi stejný tupec jako já,“ poznamenal blyštivému páru malinkatých očí, které se leskly v okolní černotě. Zřejmě zatoulaná kočka. „Zvíře. Zvíře a nic než zvíře. To je člověk. Ne. Je ještě míň…“
Tu se před ním rozzářil žlutý ostrůvek světla. Žárovičky. Pojď, pojď. Teď světlo. A dům! Černá barabizna vyrůstající přímo ze tmy. Nemá cenu váhat. Polobdění je příliš krátké, aby člověk čekal dlouho, přestože si to ta svině zaslouží.
Spěchal k domku. Najednou před ním veškerý prostor potemněl a on zakopl o kořen. Spadl rovnou na držku. Z hlíny se dostal až poté, co se před ním zase rozzářil žlutý ostrůvek. Tentokrát už zahlédl také dvojici oken. Pojď, pojď… A už stál na prahu dveří. Nezabít se o něj, toť jeho úkol. Básník piva byl v situaci bez veršů a zlatavého moku. „To si nechám na sen života, cha!“ zahlaholil.
Vzal za kliku. Zamčeno. Zkusil znova. Nic. Pak zaklepal. Čekal minutu, dvě…Zlostně kopl do dveří. Počkat! Co takhle vysklít okno? To nebude problém, už jich v životě vysklil –

Akademik sebou trhl a vypadl tak z doposud nádherného polobdění. Vyrušil jej prudký úder do dveří. Do hajzlu, neví snad někdo, kolik je hodin?! Podíval se na budík, který byl napravo od něho. Čas se zastavil na 23:59, nyní musí být podstatně více hodin, vždyť šel spát před půl dvanáctou. Zpropadený budík a podobné stroje! Tikot hodin a běh času tu není pro člověka, nýbrž člověk pro ně. Oblékl se do pohodlného župánku, otevřel dveře své útulné ložnice a mířil k hlavnímu vchodu svého domku. „Kdo zas otravuje?“ zeptal se, aniž by otevřel. Klidně by tam někdo mohl stát s nožem a zbavit se pana Akademika za pár vteřin. Pak ho něco napadlo: „Rozsvítím žárovičky s názvem mého domu!“
Přešel k vypínači, jednou jím pootočil a jenom se pitomě usmíval –

S. stál venku před domem a chystal se hodit kámen do okna, když v tom se přímo před jeho očima rozzářil oslnivý červený nápis U AKADEMIKA. Zarazil se, neboť „akademik“ byl výrazem, jejž krajně nenáviděl.
„Ještě by tam mohlo být: VÍTEJTE U VŠEVĚDA,“ říkal si. Pak ho však napadlo, že by si tuze rád poklábosil s panem akademikem, poněvadž jen v polobdění si s ním může pohovořit tak, jak chce, nechat své představy unášet v oblacích té nejniternější fantazie. To, čemu říkáme „bdění“, takovou možnost nenabízí. Pořád se musíme přetvařovat a pořád musíme říkat, že…
V tu ránu se prudce otevřely dveře domku a v nich stál nevysoký muž střední postavy s přehazovačkou na hlavě a brýlemi. V ruce držel miniaturní pistolku.
„Ha! Rumcajs a jeho bambitka!“ vykřikl S. a šklebil se jako idiot.
Akademik byl osvětlen malou žlutou žárovičkou, nejprve se trochu polekal, ale poté vzdoroval hrdým napřímením svého těla a řekl: „Kdo jste a co tu děláte? To nenecháte slušného člověka aspoň chvilku spát?“
S. se zasmál: „Chacha, vy že jste slušný člověk?“
„Hele mladej, moc dobře vidíš, že mám luxusní pistolku ráže 45mm, takže jestli nevodprejskneš, bude to s tebou hodně špatný.“
„Velevážený pan akademik a násilí?“ zarazil se S. „To se mi nezdá. Příklad všech studentů a chtěl by střílet.“
„Akademik jsem ve škole, ty troubo, tady jsem nekompromisní jako každej normální člověk, kterej to má v hlavě trošku srovnaný, páč v tomhle světě se musíš bát i o vlastní prdel, aby ti ji neukradli.“
„Pane akademiku, ó ctěný Otče našich Otců, schovejte, prosím, tu pistolku a věnujte chviličku ubohému studentovi!“
„A ty si myslíš, blázne, že já mám teďka na tebe čas? Víš, kolik studentů mne navštěvuje – a když ne tady, tak na fakultě v kabinetu – a žadoní o zápočet nebo zkoušku? Domníváš se, že je to jen tak, že se tu zrovna teď najednou zastavíš a já ti jako hned vyhovím? Přijď v konzultačních hodinách, které mám každou středu mezi třetí a čtvrtou odpolední.“
„Ale tam na sebe budeme mluvit jako studentíček a učitelíček. Já požaduji diskusi člověk – člověk…“
„Nebuď naivní,“ zakroutil hlavou akademik. „My spolu na pivo nechodíme, takže zůstaň tam, kde jsi byl před chvílí, buď hodným, dobrosrdečným, úctyhodným chlapcem a neotravuj mě. Člověk mnohdy udělá líp, když zaleze a dá pokoj, zapadne do davu… Znáš to. Tohle jsme přece měli vždycky rádi. Je mi pokaždý špatně, když vidím, jak se někdo snaží vyšvihnout. S takovými si na univerzitě vždycky hravě poradíme, to si pamatuj, mladej.“
„Souhlasím s vámi, ctihodný Pane Akademiku! Však považte, že takový stav zatrpklosti, skrčené poníženosti a zoufalé nicotnosti nám umožňuje pouze to prachsprosté bdění. Jen ono je totiž strojené. Co ostatní stavy? Co třeba takové polobdění?“
„Není nic horšího, než mladej šťoural. Tak pojď dovnitř, těch pět minut ti věnuju, když už jsi mě vzbudil.“
„A omluvám se, ó Pane Akademiku, že jsem vás zprvu ráčil Rumcajsem označiti.“
„To je v pořádku. Z toho vyrosteš.“
Prošli malinkou přijímací místností, aby se usadili v obrovském gauči nacházejícím se v rohu skromného obýváku 8x12 m.
„Přeje si studentíček něco?“ tázal se akademik.
„Snad pivo bodlo by mému žaludku.“
„Ha!“ zvolal profesůrek. „Pivko by si chtěl dát! Tu ohavnou břečku, jež dennodenně kazí úchvatné hlavičky mých žáčků! Ale jak chceš – ty stejně neoplýváš akademickými ambicemi, že?“
S. zakroutil hlavou.
Akademik šel ke svému pracovnímu stolu 2x3 m, umístil bambitku do zásuvky a uzamkl ji. Klíček strčil do pravé kapsy modrého župánku a zmizel v kuchyni. S. se rozhlédl po místnosti. Na zdech visely diplomy a tituly akademikových předků i jeho samotného. Obraz akademikova dědečka, svírajícího v rukou granát, jenž měl směřovat na pivovar té nejmizernější úrovně, jej zaujal nejvíce. Pod ním byla úžasná báseň:

Tak nádherně jsme si tu žili,
než zrůdných studentíčků proti nám použili
pánové z pivovaru.
S nimi jsme si tedy užili,
ovšem nakonec vše přežili,
neb vyřešili jsme to po staru.
Teď máme se tu vpravdě krásně,
což vyplývá i z této básně.

Takových skvostů spatřil S. mnohem více. Jak se tak kochal těmi nádhernými dekoracemi, vyrušil jej z jeho opojení pan akademik: „Tak tady to máte, pane…“
„Říkejte mi S.,“ poradil mu student.
„S., S…“ zasyčel profesor. „To má být S. jako svině?“
„Můžete to tak brát.“
„Dobře. Já zovu se Akademikem!“
Pan profesor podal studentovi plechovku a oba se napili. Akademik popíjel nějaký orindž.
„Máte v tom aspoň vodku?“
„Nikoliv. Jsem snad bolševik? Mimochodem, jak se vám líbí výzdoba mých zdí?“
„Je tuze zajímavé, Pane Akademiku, že takové nicce, jako jsem já, najednou vykáte.“
„Tak si toho važ a odpovídej Panu Akademikovi na otázky.“
„Vidíte, a v tu ránu mi zase tykáte.“
„Mám snad dojít pro bambitku?“ pohrozil profesor a vytáhl klíček z kapsy.
„To prosím nemusíte. Ehm, na co jste se mne to vlastně ptal?“
„Pivko ti evidentně neprospívá, chlapečku. Ptal jsem se, jestli se ti líbí výzdoba mých zdí.“
„Aha, už si vzpomínám! Já hlava vypitá a v porovnání s Vaší Akademickou Milostí toliko nicotná! Líbí se mi tuze. Hlavně divukrásné foto vašeho dědečka působí jako oslnivě blankytné nebe.“
Akademik zrudl: „Ty hovádko, to jsem já ve svých pětačtyřiceti letech!“
„To se omlouvám!“ vykřikl student. „Jak mohu to odčiniti?“
„Nikterak, pacholku, já se ti ani nedivím. Od svých pětadvaceti jsem seděl každý den dvanáct hodin u knih, proto jsem takhle zestárl. Víš co to je, dvanáct hodin?!“
„To si neumím představit.“
„Také jsem toho názoru. Ovšem lidé se domnívají, že je to nějaká ctnost moudrých, sedět dvanáct hodin denně nad knihami. Je to, járku, přesně obráceně. Povím ti, co mi řekl jeden kolega, rovněž velectěný Velekněz --- ehm, tedy Veleakademik.“
„Co zajímavého Vám pravil, Pane?“ otázal se student a pořádně se napil z plechovky piva.
„Říkal, že na naši fakultu pitomce nebereme. A víš proč?“
„Nikolivěk.“
„Poněvadž ti už tam DÁVNO jsou! Chachacha…“
„To je vpravdě báječný fór!“ poznamenal S.
Marně si vzpomíná, kdy naposledy si takto poklábosil s nějakým profesorem ve stavu bdělém.
„Existuje snad něco, co vám na fakultě vadí, pane kolego?“ začal Pan Akademik zase vykat.
„Snad by se i něco našlo.“
„Nuže, povídejte.“
„To máte takhle. Jde o záležitost ryze pedagogickou. Včera nebo kdy jsem byl zkoušen u jednoho kantora, když tu najednou k němu přicupital kantor číslo dva a povídá: ,Pane profesore! To jste nezažil, pane profesore! Ti ubožáci z učitelských oborů pro první stupeň základní školy neumějí vyložit naprosto jednoduchý text, interpretovat básničku od básníka F. H.!!!´
,No to je vrchol,´ reaguje ten druhý, ,vždyť právě toto budoucí kantoři potřebují nejvíce! Kam jsme se to dostali, MY, LITERÁRNÍ VĚDCI! Musíme neustále a neustále čelit té všeobecné studentské idiocii. Ach, co s tím…´
A tak dále žvanili, ó Pane Akademiku, až se mně z toho zatočila hlava. Řekněte mi, vy jste také literárním vědcem?“
„Mým oborem jest fyzika a matematika a exaktní vědy přírodní. Stojí-li nějaká literatura za zkoumání, jedná se pouze o literaturu faktografickou. Ostatní, zvláště pak knihy beletristické, mají po vědecké stránce hodnotu as takovou, jako jest hodnota lejna na chodníku.“
„Proč smýšlíte právě takto?“
„Neb rádoby umělecká literatura slouží chorým mozkům k jejich – ha, počkejte, jak oni tomu říkají – ano, duševní hygiena! Pro mne takové stránky nejsouce ničím jiným, než dokumentem daného patologického jevu.“
„Počkejte, tohle si například u pana F. N. mysleli také!“
„A byl snad pan F. N. něčím jiným? Holenku, na chviličku blouzníš a už jsi drzý jako ti mí studentíčci. O kantorech si taktéž myslím své. Poněvadž ohroženo alkoholem jest toto povolání až běda. Avšak my už půjdeme spát…“
„Vždyť já skoro spím! Toť lepší než bdění! Copak jste nečetl pana L. K.?“
„Pan L. K. tuze velké prase jest. A ty, jestli ho obdivuješ, fešáčku, tak…“
S. viděl, jak se na něho Pan Akademik vrhá. Stačil ucuknout a srazit páně profesora k zemi. Svíjejícímu se profesůrkovi sebral klíč, v poklidu došel k zásuvce a vzal si bambitku. Teď bude Rumcajsem on. Fyzik! Matematik! Nic pro mě! Nadává na L. K. i na F. N., takže dostane, co si zaslouží. Zmáčkl kohoutek - - -

Tělo S. se vymrštilo skoro až ke stropu. Bylo splavené jako nikdy v životě. S. zjistil, že polobdění skončilo a nastává cudná realita života. Posadil se na posteli a zkusil si představit, jaké to bude, až se znovu opije a nechá si něco hezkého zdát. Nebyla však jeho iluze pravdivá? I v ní se mu potvrdilo, že ani ten nejsvobodomyslnější člověk, za něhož se neustále vydával, nemůže být nikdy dostatečně svobodomyslný, neboť neuznává a záměrně smýšlí proti těm, co svobodomyslní nejsou. Pokaždé jde o pózu, simulaci jednoho z lidských charakterů a konkrétní z lidských tváří. I to nejbarbarštější zvíře je na rozdíl od něho stále upřímné.
Za týden vedl pan S. na jednom semináři tři čtvrtě hodinu plnou svérázného blekotání. Od té doby pozvolna nastával jeho duševní přerod či, požadujete-li, utvrzení v teoriích pánů F. N. a L. K…


Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 3.10.2009 >
Doporučil 
<reagovat 
fúrie (Občasný) - 4.10.2009 > za práci :-)
Body: 5
<reagovat 
step (Občasný) - 4.10.2009 > chvalim, myslim vsak, ze by to chcelo este raz prebrusit pointu
Doporučil 
<reagovat 
g morr (Občasný) - 15.10.2009 > Podřadné.
Body: 1
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter