|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
PORUČÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL poslední úder Autor: philip08 (Občasný) - publikováno 22.9.2009 (18:25:22)
|
| |
PORUČÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL POSLEDNÍ ÚDER
Nadporučík Vladimir Kalugin stál na vrcholu kopce. Pod jeho úpatím hořela Michajlovka, v níž se rozléhalo práskání a rachot výstřelů. Dalekohledem sledovak trojici bojujících T-34 a haldu pěšáků, jak umírají v palbě německých zbraní. Věděl, že německé jednotky brzy kopec obejdou a po týlové povlovné straně vystouapjí nahoru. Pokud jim v tom někdo nezabrání..
"Ať se velitel ženistů hlásí okamžitě na velitelství," křikl do sluchátka polního telefonu. Za několik okamžiků před ním stál v jeho zemním velitelském stanovišti uprostřed trojité kruhové linie zákopů velitel ženijní jednotky, praporčík Seržant Pavlov.
"Soudruhu praporčíku, svěřím vám důležitý úkol. Fašisitcké tanky se mohou dát za několik chvil do finálního útoku. Proto vy a vaši ženisté zaminujete celou týlovou stranu kopce. A uděláte tot ak, aby tanky nemohly projet. Potom vezměte svoje zbraně, obsadíte zákopy a budete plnit úkol střelecké jednotky. A praporčíku, je úplně jedno, kolik lidí zahyne. Třeba všichni! Hlavně rokli ubraňte! My neustoupíme ani o krok!" téměř vykřikl Kalugin na konec. Byl to tvrdý a neústupný velitel. Nosil dvě válečná vyznamenání, Řád Rudého praporu a Řád rudé hvězdy. Ve VKS(b) byl od roku 1939 a naprosto nekriticky obdivoval Stalina a naprosto se stotožňoval s jeho politikou.
Pavlovovi se podlomila kolena. Bylo mu jasné, že tohle je pro muže a pro něho samotného rozsudek smrti. A on má doma malou dcerku! Srdce mu usedalo. Teď nemyslel na to, že nemají už skoro žádnou munici, málo prottankových min a granátů. Chtěl te´d být chvíli sám...
"Rozuměl jste?!" rozkřik se Kalugin.
"Ano, soudruhu nadporučíku!" zasalutoval Pavlov a těžkým krokem vystoupil po schůdcích ven na povrch. Kalugin si jej už nevšímal. Hrozivě lomcoval s kličkou polního telefonu a hulákal do sluchátka. Pomalu mu docházelo, že ubránit kopec s dělostřeleckou baterií bude více než těžké. Téměř nemožné!
"Soudruhu seržante, vy vaši dělostřelci jste svůj úkol u děl skončili. Chopte se zbraní a nastupte jako střelecké jednotka v týlu u ženistů, jak jste rozuměl?" seržantu Josipu Krivoněnkovi na druhém konci linky poklesla čelist. Vždyť granátů mají více než dost! Mohli by zastavit celý obrněný prapor, jen kdyby dostal rozkaz! Jeho muži by začali ládovat jeden granát za druhým! Děla čekají na rozkaz k palbě.
"Jak jste rozuměl!" křikl Kalugin znova svůj dotaz. Pakáž dělostřelcká, vši líný, drtil poručík kletby mezi zuby.
"Ano, rozuměl jsem přesně!" řekl Krivoněnko. Otočil se od spojovatelského stanoviště a křikl rozkazy.
Na Kaluginovo stanoviště přiběhl vousatý vojín Ozerov z přední předsunuté pozice. Oči měl na vrch hlavy, přilba se mu kynklala na hlavě a z koutku úst vysela nedokouřená a uslintaná machorka. Zakopl a málem by se byl přerazil o kořen nějaké travinaté kytky, která rostla u vchodu do zemního bunkru.
"Němci...fašisti se přeskupují, soudruhu nadporučíku! Chystají se zaútočit!" vypískl vyplašeně. Kalugin cítil, jak se mu vaří krev v žilách. Téměř se na muže rozkřikl:
"A co má být? My svoje pozice uhájíme! Vraťte se zpátky," Ozerov vykulil oči, ale byl natolik chytrý, aby jen zasalutoval a na podpatku se otočil.
Uplynula půlhodina. Na vzdáleném letišti za německou linií utíkali piloti střemhlavých Štuk ke svým letadlům. Mechanici pomalu nahazovali motory a letouny pomalu rolovaly po dráze ke vzletu. Letadla s lomenými a hranatými křídly s černo-bílými označeními a hákovými kříži na směrovkých pomalu stoupaly. Směřovaly vstříc k obloze a čtveřice střemhlavých bombardérů nabrala kurs k sovětské linii.
Zhruba hodinu jim zabral let k frontové linii. Před čumákem vedoucího stroje se objevil "Kaluginův" kopec. Pilot rádiem signalizoval ostatním, že jsou nad cílem. Junkery se seřadily do útočné formace a pomalu nadcházela jejich chvíle útoku.
Překlopily se přes křídlo a se zapnutými řvoucími "sirénami z Jericha" se řítili k zemi. Rychlost prudce narůstala, piloti odjistili zbraně a bomby. Přes zaměřovače zahlédli ještě prchající Rusy do úkrytů, než odhodili první várku pumové smrti.
Za několik sekund první bomby dopadly. K nebi za neskutečného lomozu vystřelily gejzíry hlíny, kamení a trosek. Země úpěla, řvala a umírala pod dopadající zkázou. Zákopy burácely ohně, letěly stovky kilogramů vyvržené půdy, dřeva a zmrzačených těl. Sotva se celá ta bouře uklidnila, obrátily se letci k novému útoku a tentokrát bušily do v prach obrácených opevnění svými kanóny.
Joseph Schwarz seděl na pancíři svého tanku, nohu měl opřenou o rezervu pojezdového kola a halekal na několik nováčků, kteří se lopotili s muniční bednou plnou tankové munice.
"No, hněte sebou, kuliové! Co jste? Gumy jste! Hněte se, nemáme na to celej den!" Když se nad dobytou vesnicí objevila bručící letka bombardérů, vyskočil a strhl z hlavy svlj tankistický baret a mával letcům na pozdrav. Nezdálo se ale, že by si jej snad nějak všimli.
Vesnice byla dobyta. Strategickou cestu k vrcholu mělo v péči ženijní družstvo, které z ní odstraňovalo miny a nastražené pasti-dárky od ruských sapérů. Na návsi mezitím zastavila zásobovací kolona několika Opelů a Mercedesů. Tankisté, pěšáci a jiní vojáci se hned dali do vykládání ložných ploch. Vykládali všechny možné zásoby, aby mohla válečná mašinérie v klidu pokračovat.
"Schwarz, přestaňte tady hulákat a pojďte nám pomoct!" vykřikl poručík a položil na uježděnou zem, hned vedle louže dvě malé bedničky s náboji pro protiletadlový kanón. Tankista mávl rukou a seskočil z pancíře tanku.
Jak jeho těžké boty dosáhly země, vyloupla se zpoza vypálené chalupy motorka. Motocyklista zastavil kus od jednoho haklu a vypnul motor. Vytáhl z kožené brašny nějaké papíry a vydal s k poručíkovi. Wulfstein jej zahlédl a položil bedny ke kolům jednoho z náklaďáků.
Co to má být? Jestli teď přijde rozkaz k útoku...je to hotová sebevražda! Jeho tanky přeci ještě nemají doplněné palivo, ani munici a chybí posily! To ne...teď nemůže přihít rozkaz k útoku. Jistě, ne štábu jsou praštění, ale snad ne takhle! Poručíkovi se začali potit ruce. Už jednou takovýto útok podnikl. Bez paliva, munice a s téměř vyhlazenou tankovou četou. A rozhodně si to nechtěl zopakovat.
"Poručík Wulfstein?" zeptal se motocyklista netrpělivě. Tankista přikývl.
"Heinrich Wulfstein?" zeptal se posel znovu a natáhl ruku se dvojicí papírů. Wulfstein je netrpělivě přebral. Přelétl pohledem hlavičku. Povytáhl obočí. Lehce se usmál. Obrátil se k motocyklistovi zády a poodešel pár kroků.
"Kam čumíš, ty troubo malovanej! To je munice pro tanky, ne pro pěšáky, ty trubko. Matko sedmibolestná, kohos to sem poslala!" vřískl Schwarz a kopl podrážkou boty do podlouhlé bedny, kterou jedna dvojice nesla na stanoviště pěchoty. Wulfstein mu nevěnoval pozornost.
Právě se dočetl, za "za příkladné vedení bojové akci v prostoru Michajlovka a dílčí úspěchy během operace je povýšen do hodnosti nadporučíka". A to ho ještě před pár hodinami chtěli postavit k ohoblovanému kůlu a odstřelit jej jako psa! No...teď to jen tak nevyjde.
"Co to maj, pane poručík?" zeptal se Schwarz s cigaretou v koutě. Vyndal ji a vyfoukl kouř. Obrátil se k tanku a seřval dvojici mechaniků, kteří se hrabali v motoru tanku.
"Povýšení, desátníku. Za příkladné vedení akce v tomhle bordelu," mávl nadporučík rukou a ukázal svému řidiči papíry. Dříve ale, než je Schwarz stačil převzít, ozval se ostrý pískot vysílačky v nadporučíkově tanku. Nějaký hlas vyvolával kódová jména jednotlivých jednotek a rozkazy k útoku. Kolem vsi začínaly vřít motory. Pásy tanků zase řinčely v okolí, dusot pěšácké boty se rozezněl po okolních rozježděných polích. Černý havran smrti, opět rozestřel svá křídla nad smutnou krajinou...
O hodinu později se rota útočných děl nadporučíka Heinricha Wulfsteina vrhla na ruskou tankovou skupinu a opevnění pod týlovou stranou kopce. Byl to nějaký kolchoz, předělaný na hotovou pevnost. Kolem práskaly tankové kanóny, bouchala protitanková děla. Z oken a úzkých průzorů blýskaly ohně výstřelů a ošlehávaly cihlovou omítku.
"Pane nadporučíku, dva tanky vlevo!" vykřikl střelec Blohm. Wulfstein otočil periskopem a spatřil dvojici T-34, jak se vysokou rychlostí žene proti osamocenému StuGu IV ze je jednotky. Nechal otočit věž svého P-IV a střelce zaměřit. Ještě si všiml, že T-34 má na věži napsáno velkým písmem BURLAK.
"Zaměřte. Střelec, PAL!" zařval. Ostrý záblesk, ohlušující detonace a na konci hlavně tanku vyšlehl plamen. Střela s jekotem letěla vstříc svému cíly.
Poručík sledoval cílový tank přes okénko periskopu. Granát se však zaryl do země příliš daleko od něj a vyvrhl na jeho přední pancíř jen stěnu hlíny, která jen popadala a zmizela pod rolujícími pásy. Nadporučík nechal znova střelce vypálit a tentokrát dostal tank zásah do prostoru mezi věží a místem řidiče.
Bitva zuřila. Kolem šlehaly ohnivé jazyky, burácely stovky explozí a celé tankové svazky se na sebe vrhaly jako hladoví a rozzuření psi. Zprvu nebylo hned jasné, kdo vyhrává a kdo má momentálně na bojišti převahu. Kolchoz byl hlavní branou pro dobytí kopce. Za ním už stála smotná cesta na vrchol.
"Pošlete dolů celou třetí rotu. Ten kolchoz musí zůstat náš," rozkázal rozzuřený Kalugin. Kolem bylo po tom ničivém náletu vše v troskách. Zákopy byly přerušené, palposty a telefonné linky zničené. Celé to vypadalo, jako kdyby se tudy přehnalo stádo rozzuřených slonů. Kalugin pomalu tušil, že začíná ztrácet půdu pod nohama; z velitelství přišel rozkaz "bránit kopec". Co dál má ale dělat, to už neslyšel. V polovině věty se spojení přerušilo. Jak dlouho mu munice vystačí? Kolik mužů bude moci obětovat, než se první Němec dostane na vrchol? Ani jedno absolutně netušil. Jediné spojení udržoval vysílačkou s velitelem obrany kolchozu. A zprávy opravdu příjemné nebyly. Německá obrněná jednotka odřízla sovětské posilové uskupení kus od statku a téměř do jednoho všechny tanky zničila a pěšáky rozehnala. Ano, ztráty sice mají, ale to je v dalším postupu k vrcholu nezastaví!
"Samopalníky! Ať se družstvo samopalníků okamžitě přesune do ruin kolchozu!" zařičel Kalugin. Velitel obranného štábu podporučík Krivokrasov prudce zamával rukama.
"To nepůjde, soudruhu nadporučíku. Německé tanky už mají pod palbou celou týlovou stranu!" Kaluginova tvář se zbarvila do temně nachové barvy, což byl příznak nebezpečného výbuchu hněvu. Na čele mu vyvstal ledový pot, kombinvaný s hrůzou z nezplnění úkolu a vidinou porážky zároveň.
"Nepůjde!? Co nepůjde? Tak tam naběhnete s nimi! Vztyk a hlaste se u velitele samopalníků!" nadporučík byl jediným skokem u svého podřízeného a jedném hmátnutím mu serval jeho výložky. Vtiskl mu do ruky pušku, kterou upustil jeden z vojáků, jehož zabila svištící střepina z bomby, která tu vybuchla o kus dál před dobrou hodinou. Tím zpečetil podporučíkův osud.
Německé minomety, které vojáci rozložili v ruinách dobytého kolchozu začali svými střelami bombardovat kopec. Z nebe svištěly další a další granáty a přerývaly úbočí a měnily jej v rumiště poseté krátery a troskami. Kalugin se krčil ve svém krytu a zuřil. Zuřil a mezi zuby drtil kletby. Pokaždé, když se chtěl narovnat, vypálili minometčíci dole další salvu granátů. S jekotem se zanořily do zákopů a pak s rachotem explodovaly.
"Zůstaňte na svých místech!" zařval na trojici střelců, kteří se s výrazem poraženého dobytka. Vytrhl z pouzdra svůj těžký revolver a bleskově stiskl kohoutek. Jeden z mužů se s výkřikem chytl za břicho a padl čelem k zemi. Ostatní dva zbývající se raději otočili a prchali vstříc jisté smrti uprostřed vybuchujících granátů. Brzy byli zabiti.
Kalugin už věděl, že vrchol kopce bude téměř nemožné udržet. I přes to ale odmítl svým vojákům dát rozkaz, aby jej opustili jedinou možnou cestou, a to po dosud neostřelovanou cestou, která vedla k sovětskými liniím. Když viděl, že první německé pěší družstvo útočí na přední pozice obrany, poslal tam dolů ještě jedno střelecké družstvo. Tanky dole jej však okamžitě zaměřily a poslaly do věčných lovišť...
"Kdy už konečně ty prasata začnou něco dělat!" rozkřikl se Kalugin. Popadl svůj revolver a vyskočil na okraj jednoho zákopu. Dole pod kopcem uviděl šikující se německé ocelové obludy, kterak se snaží napadnout menší zemědělskou usedlost. Ta se mezitím změnila v moře plamenů. Pak se Kalugin obrátil zpět ke svojí mapě. Zuřivě na ni přimaloval několik červených šipek.
"Pane nadporučíku, Rusové se asi museli zbláznit. Kouknětě!" hulákal radista Fiedler, aby přehlušil řev tankového motoru, ječícího na plné obrátky. Řidič se totiž pokoušel zdolat menší kopeček. Wulfstein pohlédl průzorem ven a uviděl velkou rojnici mužů, jak utíká z posledních metrů kopce a s bojovým pokřikem a za výstřelu svých zbraní se vrhá na prapor pěchoty, který za podpory transportérů útočí na první opevnění v kopci. Byla to jasná sebevražda, vrhnout se na plně bojeschopný prapor poslaný sem z čerstvých záloh. Navíc na plně vyzbrojený prapor a ještě k tomu podporovaný transportéry s kulomety.
"Kašlete na ně. My máme práci támhle," odvětil nadporučík pouze a nazančil střelci Remkemu, že by měl asi otočit věž. Plnou rychlostí sem směřovalo několik T-34. Z oblaku prachu, který zvedaly, se zprvu nedalo poznat, kolik jich je. Potom ale trochu zvolnily a ukázalos e, že jich je jen pět. Tučné sousto, pomyslel si Wulfstein.
"Haló, chlapci. Máme soudruha Ivana na pravém křídle. Chce asi pomoci svým soudruhům, které právě likvidují naši pěšáci. Dáme se do toho," spojil se rádiem s ostatními tanky a útočnými děly. Navedl je na směr, odkud se právě hnaly T-34. Z jejich hlavní práskly prvé výstřely. Střely jen o vlásek minuly tank šikovatele Witze, avška zasáhly útočné dělo, jemuž velel štábní četař Meinhoff. Dvojice zásahů StuG úplně zničila. Z poklopů v korbě vyrazil oheň, dým a vylétlo nějaké tělo. Z vysílačky vycházel jen praskot.
"Otočte věž a pošlete je ke všem čertům!" vykřikl nadporučík na střelce Remkeho. Voják přikývl, otočil věží P-IV o několik čárek doleva a zaměřil na pravděpodobně vedoucí tank. Radista Fiedler založil náboj a Remke praštil do spouště. Třeskl výstřel. Granát prolétl kolem orvaného stromku bez listí a trefil T-34 do boku. Tank se zastavil, motor však běžel dál. Jedno z útočných děl učinilo pokus o jeho zničení, ale střela šla vedle.
T-34 se probudil k životu bleskově otočil věž, zacouval a ze zastávky vypálil. Před Wulfsteinovým tankem vyrostla ze země stěna hlíny a kamení. Jaké zase jednou měli štěstí! Kdyby je tank trefil, upadli by všichni nejméně do bezvědomí. A to by znamenalo smrt pro všechny z posádky. Velice brzkou smrt. "Protože stojící, nebo na bojišti poškozený tank je odsouzen k záhubě. Tank se musí valit! Tank musí drtit nepřítele!" slyšet vzdáleně, velice vzdáleně v mysli dávno zasuté vzpomínky z tankového učiliště kdesi v nějakém hnízdě v Německu bylo pro nadporučíka Wulfsteina přinejmenším nostalgické. Chtěl by i vzpomínat. Ale na to tady sakra není čas! Před sebou máš Rusy, za sebou máš Rusy! Tak něco začni dělat, rozsvítilo se mu v hlavě něco jako varovný nápis.
Jenomže to už ten "obživlý" T-34 mizel v chuchvalcích kouře.
"Paráda, Josephe. To je vidět, že moje jméno nemůže nosit jen tak ňáká střelecká nula!" nadšeně zavískl Scwarz a praštil do poklopu nad hlavou. Jejich rota dostala rozkaz krýt postup pěšího praporu na vrchol kopce před dotírajícími ruskými jednotkami, chtivými uzavřít linii za německými skupinami. To se jim zatím nedařilo!
"Stíhačky!" zavřískl kdosi do vysílačky. Z nebe se sneslo několik řvoucích La-7. Sovětšstí piloti byli mistry v nízkém letu nad krajinou. Přehnaly se tak nízko nad Wulfsteinovým tankem, že vojáci uvnitř mohli slyšet řvoucí motor. O několik minut dál vylétla zásobovací kolona na jedné cestě úplně celá do vzduchu. Bum! A byla pryč. Hořící kostry nákla´dáků, vraky zásobovacích aut spadly do příkopu a zůstaly tu v plamenech ležet.
Útok na kopec pokračoval dál. Uplynula asi hodina od toho střetu s tím zákeřným T-34. Nyní nadporučíkova četa posílena o dadlší obrněnou a granátnickou četu o malý brod přes širokou bahnitou říčku. Museli jej udržet, aby Sověti nemohli přes řeku dostat tanky a dělostřelectvo. Břeh tu byla zalesněny velkým březovým hájem a mírně zvlněný, takže nepřítel zde mohl skrýt svoje ostřelovače. To se ale zatím nestalo. Všechny pokusy o zdolání břehu skončily z ruské strany nezdarem. Přesto se jim to asi na popáté podařilo.
Bitva o kopec se ale chýlila ke konci. Německé pěší jednotky spolu s obrněnou podporou stanuly na vrcholu...
"Hovoří štáb. Sovětské jednotky v sektoru 23 byly zničeny. Linie se posouvá dále. Buďte ve střehu a čekejte další rozkazy. Zatím si oražte," ozvalo se v nadporučíkových sluchátkách. Stejně tak ve sluchátkách desítek ostatních tankistů v tomhle bohem zapomenutém a ďáblem ovládaném kousku země.
Nadporučík se opřel o pancéřovou stěnu věže. A je to za nimi...
|
|
|