Běžel. Ne. Klopýtal. Nedokázal stát na nohách, ani se nedokázal zastavit. Třásl se slabostí. Ale musel vpřed. Prudce oddychoval. Ne fyzickou námahou, ale úzkostí. Úzkostí o toho, na kterého léta neměl čas a ani se vlastně po smrti Aleny o něj ani moc nestaral. Nezáleželo mu na něm. Aby zaplašil někdy své výčitky, nebo spíše pro ni, aby se v duchu před ní omluvil, kupoval mu drahé dárky, jen čas si na něho málokdy udělal. Měl všechno co chtěl, jen ne jeho A - lásku? Vůbec ne. Tu rozdával náhodným známostem, které ho ani neuspokojovaly. Byl u jedné z nich i dneska, když se to dozvěděl.... A teď.... teď.... možná ho ztratí navždy a nebude už vůbec nic a nikdo ... jen on. Sám. Sám se sebou.

Daniel. Drobný, nenápadný, tichý, blonďatý chlapec s modrýma očima. Po smrti Aleny, své matky, se stal spíše zádumčivý a ty vzácné chvíle, kdy přišel za ním ... On Daniela odstrkoval, jako by mu dával za vinu, že ona zemřela. Jí miloval bezmezně, jeho spíše toleroval. Protože byl její a nějak zapomínal, že i jeho syn. Jeho štěbetání ho spíše obtěžovalo a rušilo v práci a vlastně i v zábavě. Vyhýbal se i pohledu na něj, moc mu připomínal ji, i jeho, jeho vlastní dětství, temné a jakoby zcela zbytečné, odsouzené k zapomnění.

A teď Daniel umírá. V devíti letech. A s ním.... vše ztrácí smysl, už není nic a nikdo. Dal by všechno co měl, i sám sebe, aby ty poslední čtyři roky, kdy si Daniela skoro vůbec nevšiml a ani nevnímal, že vedle něj žije malý chlapec, který ho potřebuje a ani jeho slzy ho neobměkčily, aby se k němu sklonil a jen ho třeba pohladil, mohl prožít znovu. S ním. Danieli! Danieli, Dany!.... nese se jen toto jediné slovo celou jeho myslí. Na nic jiného už nedokáže myslet, jen na něj.

"Danieli, prosím, počkej na mě, nenechávej mě tu samotného, prosím," se mu míhá v mozku jak blýskání světlušek tmou, ne, jako gejzíry ohňostrojů oslepující a bodající ho neuvěřitelnou bolestí a ženoucího ho v před. Beze smyslu. Ne, za tím jediným slovem:

"Danieli!! Prosím...."

Zadýchaně rozráží dveře a nechtě skoro porazí procházející dvojici. Nevnímá ji. Ani se neotočí, aby se třeba jen omluvil, jen spěchá tam k místnosti intenzivní péče. Zakopne o schod, ale nezastavuje se, chvilku po čtyřech a pak klopýtaje se žene dál. Vrávorá už únavou, napětím a oči se mu zalévají slzami, slzami bezmoci.... Daniel. On byl to jediné co měl a na co zapomínal.

Posledních pár metrů a jako v nejprudší horečce na pomezí představ, skutečností a snů se objevuje postava v bílém plášti.

Primář.

"Pane primáři, já jsem ...." překotně vyráží ze sebe a jakoby zapomněl na únavu, na bolest, na vše a celá jeho duše, celý svět, který žil, se soustředil na ten úzký srpek jeho rtů. A slova, která z nich vychází jsou jako rozsudek smrti. Zní tiše a omluvně a přesto řežou jak tisíce dýk zařezávající se do jeho těla, zařezávající se do jeho duše a zní ozvěnou tisíce zvonů, dunící v jeho hlavě a přivádějící ho k šílenství.

"Udělali jsme, co jsme mohli. Teď už mu pomůže jen zázrak."

Soustrastné pohledy, které se stávají nejkrutějšími škleby výsměchu.

Nemocniční pokoj a neskutečné ticho, rušené jen tikáním přístrojů držících Daniela při životě. Dovrávoral k němu, sesunul se a ani si neuvědomil, že sestřička mu stihla přistrčit židli, aby se nesvalil na zem.... Ne..... Bylo by mu to stejně jedno. Už neviděl vůbec pro slzy a jeho hlasité vzlyky, kterým se vůbec nebránil, rušily píseň lékařských přístrojů.

Daniel. Vypadal jako by spal, ale vůbec se nepohnul a jeho tvář neprozrazovala už vůbec nic, ani bolest, ani radost, nic. Jeho tváře byly bledší než jindy, téměř neznatelný dech a jen přístroje simulovaly činnost jeho dětských plic. A do nosu jako výtka vedoucí lékařská trubička.

Daniel. Jeho syn. Umíral a on žije. Sedí vedle něj a jeho tělo jako by se zhroutilo do sebe a on umíral s ním. Ne, byl proklet a byl odsouzen k životu, aby pykal za zločin, kterého se na něm dopustil. Zločin, vlastní nevšímavosti a povýšenosti. A teď ten malý chlapec má zaplatit za něj, jeho pýchu, jeho poživačnost...

Pomalu, neskutečně pomalu, jako čas plynoucí ke skonání věků se jeho ruka sunula k té jeho drobné ručce, která bez vlády ležela tam, jak výtka minulosti rozprostřená na bílém prostěradle. Tak nějak zvláště zešedlá a až neskutečně hrůzně bez pohybu, jako by zapomenutá. A v mysli se mu rozlila vzpomínka na peskování Daniela.

"Jaká ručička, co to plácáš, copak jsi malý parchant? To je ruka!"

A uplakaný Danielův obličejíček marně prosící za odpuštění.

Dneska se za to nenáviděl a jeho rty jako zaklínání stále tiše opakují:

"Danieli, prosím, podívej se na mě, prosím..." a jeho tělem dál otřásá křečovitý pláč. Hrobové noční ticho, rušené jen jeho bezmocnými vzlyky, nářek dospělého člověka, který ztrácí všechno. Lásku, touhu a důvod pro co žít. Vše, co ho poutá k životu, leží tam. Tam na posteli. Daniel. Ne, už jen jeho přízrak, odcházející mimo bytí. Nějak tak rychle vyprchává život z toho drobného tělíčka a každý zpomalující se výdech zabíjí i jeho. Umírá ... a on s ním.

"Danieli ..." šeptá jeho jméno.

"Danieli, prosím, nenechávej mě tu," mezi vzlyky jak zaklínadlo šeptají jeho rty.

Nevnímá čas, nevnímá nic, jen jeho. A v mysli se mu vybaví dávný okamžik jeho dětství. Farář v kostele, který si při kázání vzpomněl, že jedno z dětí je bezvěrec a nechodí do kostela. A tím dítětem byl on. A kázání. které odsuzuje a je jako rozsudek.

A houf dětí opitých touto výzvou a lačný jejich hon na živoucí kořist, malého chlapce, kterým byl ON, tehdy malý devítiletý kluk. Neměl žádnou šanci. On i oni to věděli. Krev stékající po jeho tváři po hodu kamenem a vítězný řev malých svatých bojovníků.

A jeho odhodlání. Postavil se jim a oni bázní couvající před jeho výzvou. Výzvou Bohu. Urazil ho a tehdy se Boha definitivně zřekl. Nevěřil, ale v koutku duše byly pochybnosti a on se mu postavil. A vinil ho. Obvinil je i Boha. Ze zrady i zbabělosti.

A tento okamžik z něho vyplaval a on sám začal se z ničeho nic ptát:

"Proč??!! Co ti udělal??!! Proč mi ho chceš vzít??!! Za co???!! Mám to být já, rozumíš? Já!!!!"

A sám neví kde se to v něm vzalo a šeptem se začala z něj linout slova:

Otče náš, jež jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá.........

........ a odpusť nám naše viny,

jakož i my odpouštíme našim viníkům

.

Sám neví, odkud zná ta slova, slova modlitby, která se nikdy neučil a nikdy nevyslovil. Teď jsou nadějí, nadějí v život a Daniel je jménem Boha.

A on skutečně odpustil? Životu? Dětem, které nadšeně přijaly výzvu faráře? A které vlastně byly stejně jako on jeho oběťmi? Oběťmi arogance moci. A odpustil Danielovi, že on tady zůstal, zatím co Alena... Ne, kdyby zemřel Daniel tehdy, zničilo by jí to a ona by stejně odešla s ním. Jako on teď.

A padají další a další motlitby, které v marné naději tiše šeptá, i ty dětské, dávno zasuté a zapomenuté:

Andělíčku, můj strážničku,

opatruj jeho dušičku....

Jsou slovy naděje, která už jediná mu zbývá, jinak nic.

Blíží se ráno a jeho oči už jsou suché, všechny slzy beze zbytku vyplakal. Celou noc seděl u jeho postele a v dlaních svíral a zahříval jeho stydnoucí drobnou, bezvládnou ručku. Celou noc čekal na zázrak. Vyhrožoval - i prosil - Boha. Proklínal Boha i sebe. Celou noc nabízel svůj život za jeho. Neměl komu. Nikdo ho nechtěl, byl zbytečný. A mezi tím.... on umíral.

Probleskující paprsky vycházejícího slunce a najednou se spustí tichý déšť. A jeho zmučenou tvář ovane chladivý závan. A vtom....

Daniel prudce a křečovitě otvírá oči. Jsou vytřeštěné a nic už nevnímají. Ztuhl, neodvážil se pohnout, nadechnout a jeho tvář pomalu brunátní nedostatkem vzduchu.

"Danieli, Danieli, prosím, neumírej!!" nese se celou jeho bytostí a zoufale se snaží zachytit každý pohyb jeho víček.

Danielovo jedno, druhé mrknutí a už nic nevidí. Jeho oči se zalijí proudy slz, neví, kde se v něm ještě vzaly a rty, které šeptají jako zběsilé jeho jméno:

"Danečku, Danieli, Danečku.... lásko moje, Danieli..."

Slzy stékají po jeho tvářích, ale on si jich vůbec nevšímá. Jen své oči nedokáže odtrhnout od Danielových. A najednou se Dankova hlava pomalu, neskutečně pomalu, svezla v posledním zákmitu života před smrtí na stranu, směrem k němu a jeho rty se nepatrně pohnou k úsměvu a pokusí něco zašeptat.

Dychtivě, nesmírně opatrně, se k němu skloní a spíše vytuší, co je v nich ukryto.

"Mám tě rád ..."

Chce se mu křičet, chce se mu řvát štěstím, ale jen velmi jemně, tiše se mu vydere z okoralých rtů a úzkostí sevřeného hrdla:

"Danielku, jsi pro mě vším. Dám ti všechno co budeš chtít, jen prosím se mnou zůstaň. Moc a moc tě potřebuji, jsi můj život a vše co mám. Prosím."

Nesmírně pomalu, jakoby ji tížilo závaží staletí, se zvedla Danielova ručka a dotkla se jeho tváře. A pak bezvládně klesla a znovu se zavřela jeho očka. Navždy. A v něm jako by se srdce zastavilo a vše bylo spáleno na prach. Zbylo jen zoufalství.

"Doktora, sestřičko, doktora!!!"

Jako nepříčetný vyráží hlasité výkřiky do ztichlého prostoru nemocnice a všude zní pohoršené kroky a přibíhání houfu lékařů a sester.

Neví jak a stojí sám a pobíhání lékařů a sester, stojí zapomenut v koutě sám se sebou, zatnuté pěsti a skousnuté rty a pomalu prosakující krev z ran rozedřených nehty a rozkousaných rtů. Nevnímá je. Jen stále tiše opakuje:

"Teď mi ho přece nemůžeš vzít.... Danielku, prosím, prosím, podívej se na mě..."

Už nemá sílu nikoho prosit, ani lékaře ani boha.

Náhle Daniel otevírá oči. A těžce mrká jednou, dvakrát. A k němu přistupuje unavený, ale usměvavý a tak nějak spokojený primář.

"Nevím jak, ale bude žít - a to včera umíral," doznívá v jeho& mysli. "Teď však potřebuje klid, potřebuje spát."

A najednou se ještě jednou jeho oči střetnout s Danielovými, které se dívají jen a jen na něho. Pomalu k němu se sklání a políbí ho na tvář. Daniel spokojeně zavírá oči a usíná. A do jeho usínání ho
provází tátova slova:

"Danielku, lásko moje, budu tady zítra, pozítří a po všechny dny, kdy ty budeš chtít, jen prosím tě žij. Pro mne. Pro sebe. Pro nás..."

A spíše vytuší, než uslyší jeho odpověď. Ne, vyznání, které je jak nejsvětější přísaha:

"Budu."

Na víc už nemá sílu, ale jeho tváří mu projede překrásný klukovský úsměv. Úsměv odpuštění.

Vyšel ven, vyčerpaný a zničený, ale přesto - nesmírně šťastný. Hustý, drobný déšť vůbec nevnímá a během chvilky je zcela promočený. Ale je mu to jedno. Až teď mu dochází, co se stalo. Rozběhl se po trávníku, padá na kolena a se zavřenýma očima nastavuje své tváře chladivému dešti. A je mu jedno, že je to uprostřed louže, do bláta a náhle křičí, křičí co mu síly stačí, ze všech sil

"Danečkůůůůů ..."

a nesmírně tiše dodává jen pro sebe, ne pro ně dva:

"Já tě miluji, Danielku .... děkuji a prosím, odpusť," podívá se rozhodně k nebi a dodává:

"Bože, jestli jsi, děkuji a za jeho život si vezmi můj, dlužím ti ho."

Ale nic se nehýbá a neděje, jen drobný hustý déšť dál bubnuje probouzejícím ser dnem. Kap, kap, kap...

Z okna se na něho dívá zamyšleně starý primář a najednou se otáčí k sestře:

"Já nevím, jak to dokázal. Jestli je Bůh a udělal zázrak, ale když jsem viděl oči toho chlapce, jak se na moment setkaly s jeho a když jsem viděl, jak ihned spokojeně usnul po jeho polibku na tváře, myslím že ten zázrak byla láska. Láska chlapce a láska muže. Láska syna a otce. Láska dítěte, které pro něho chce žít.

Jen a jen pro něho.