|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
PORUČÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL ocelová pěst
Autor: philip08 (Občasný) - publikováno 16.9.2009 (20:08:13)
|
|  |
PORUČÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL OCELOVÁ PĚST
Henrich Wulfstein se plazil se skupinkou střelců z kráteru, do nějž před chvílí skočil. Za jeho zády dýmal a hořel jeho zničený StuG. Na jeho předním, granátem rozšklebeném pancíři se válelo nějaké tělo, na němž doutnala černá tankistická uniforma. Kdo to byl, to nebylo jasné určit. Těžko říci, kdo se z posádky zachránil. Docela by se divil, kdyby vůbec někdo. Dostali celkem tři zásahy a všechno uvnitř shořelo...
Bitva se posunula o několik stovek metrů dál. Německé obrněné oddíly a dvě roty pancéřových granátníků sevřely Michajlovku do kleští a pomalu ji dusily těsněji a těsněji. Rusové však stále podnikali jeden šílený úder za druhým a ani jedné straně se nepodařilo nijak hluboko postoupit. Blížila se třetí hodina odpolední... Dělopalba duněla už o něco méně. Přesto si však stále vybírala své děsivé oběti.
Poručík spolu se skupinou střelců, s nimiž sdílel okop se vyplazil ven. Plížili se suchou a uschlou trávou. Bitva kolem zuřila s neztenčenou měrou, ale jakoby se přesunula dále. Někam dál východním směrem. Uviděl před sebou mrtvolu zastřeleného spojaře. Kus od ní stál rozstřelený terénní VW. Dveře byly vyvrácené, prosekané střepinami a kulkami. Předek, kde bývala rezerva, byl úplně zničený od střepin.
Spojař svíral ve své levačce kožený popruh své pušky a kousek od napřažené pravé ruky leželo sluchátko od vysílačky, z něhož vycházely praskavé zvuky:
"...třetí skupina! Okamžitě se přesuňte na kótu s větrným mlýnem! Přeskupte se a vyčkávejte rozkazu!" Wulfstein sluchátko zvedl, ale v tu chvíli komunikace ustala. Asi byla přerušena. Možná dostala spojovací ústředna zásah. Stát se tady mohlo cokoli. Rozhlédl se po válkou ničené krajině. Kóta s větrným mlýnem... Opravdu! Asi dva kilometry jihovýchodním směrem se z okolní zvlněné krajiny zvedal nevyoský kopec, na jehož vrcholu stál větrný mlýn.
Hořel. Slaměná střecha stála celá v jednom plameni. Lehký vítr otáčel plápolajícími lopatkami a celé to vypadalo strašidelně. Až démonicky! Na několik okamžiků byl zahalen mohutným temným mrakem kouře, který vánek přihnal od místa, kde hořel zřícený bombardér.
Najednou mu to všechno došlo! Ten mlýn...ten mlýn je asi dva kilometry od Michajlovky. A Němci jej drží! Pokud teď dá jednotkám tuhle kótu jako orientační bod, bude moci útok zkoordinovat a sovětští obránci nebudou mít šanci. Takže žádný polní soud! Žádný ohoblovaný kůl s popravčí četou! On se odsud dostane! A živý...
Vrhl se ke sluchátku a dal si jej k uchu:
"Tady je poručík Heinrich Wulfstein, obrněná podpůrná jednotka. Orientační bod pro útok na Michajlovku je kopec s větrným mlýnem. Opakuji, orientační bod-větrný mlýn! Souřadnice pro dělostřelce, palba do čtverce ID-22. Potřebujeme silnou palbu. Všem jednotkám, až to spustí, půjdete sto metrů za dopadajícími granáty!" počkal ještě, až dělostřelci souřadnice zopakují. Kdesi dole v malém údolíčku vybuchl s tupým výbuchem granát a vymrštil k obloze mrak, či spíše stěnu hlíny. Jeden z těch zbloudilých, či špatně zacílených...
Od německých linií se ozvalo táhlé a nepřerušované dunění. Poručík ten zvuk znal. Vypadalo to, jako když se otevírá samotné peklo. Jako když jízda Smrti bičuje svými kopyty zemi... Nad hlavami vojáků prosvištěla první várka granátů a dopadla přímo mezi ruské pozice. Poručík se vítězně zasmál a s pěchotním družstvem vyrazil vpřed.
"Ste nějakej veselej, pane poručík," ozvalo se za ním. Zpoza zničeného volkswagenu vylezl po čtyřech jeho řidič Joseph Schwarz. Na hlavě měl přilbu, v ruce samopal. Na sobě měl otrhanou černou uniformu, na dvou místech ohořelou od ohně. V obličeji byl začouzený od toho, jak si špinavou rukou otřel z tváře setřel jemný popílek.
"Schwarzi, vy jste to přežil?" vykřikl poručík udiveně a sebral ze země samopal. Natáhl závěr a pořádně jej chytil do obou rukou.
"No jo, pane velitel. Mě se asi tak snadno nezbavíte, když to ani soudruh soused nedokázal," přehodil si mašinkvér z levé do pravé ruky a společně s velkou skupinou střelců se rozeběhli za pojíždějícími tanky. Linie palby se pohnula zas o něco blíže k Michajlovce.
Kolona nákladních Gazů projížděla nějakým zalesněným údolím. Kolem šuměly vysoké břízy. Jejich větve se skláněly nad cestou a raněným na korbách narvaných náklaďáků skýtaly laskavý stín. Tu a tam nějaký z náklaďáků projel výmol, jichž byla cesta plná. Ranění naříkali a skučeli.
Sergej Bondarov procitl z bezvědomí. Slabým pohledem pohlédl na vojáky, jenž leželi vedle něj. Byli na tom všelijak. Lehce, středně zranění až po ty nejbeznadějnější případy. Prudká bolest v noze jej málem opět mrštila do bezvědomí. Pohlédl na svoji pravou nohu. A příšerně se lekl. Na zádech a na čele mu vystoupil studený pot. Byla celá zavázaná v zakrváceném obvazu, převázaném ještě nějakou rozpáranou dekou. Položil hlavu zpět na hrubou podlahu a bylo mu do breku. Hořelo to a pálilo hůř, než pekelný oheň.
Proti koloně "sanitních" náklaďáků spěchaly na frontu nekonečné řady pěšáků, mezi nimi se proplétala nákladní auta, dělostřelecké tahače a tanky. Štěkali tu psi, muži v brigadýrkách s modrým dýnkem štěkali hrdelní rozkazy a mávali svými zbraněmi. Všechno tohle, všechny ty nekonečné kolony mužů, materialu, zdánlivě nevyčerpatelných posil proudily jediným směrem: na frontu. Zpátky se trousily lidské trosky, nepoužitelné stroje, zbytky toho, co kdysi byly lidmi ležely podél silnice. Mrtvé už nikdo nepohřbíval.
Záložní nemocnice 23 byla zřízena v nějaké bývalé hájovně. Tady ležely desítky a desítky prostěradel, jež sestry praly, nechávali na slunci uschnout, aby zase byli použity. Kolem běhali lékaři, nosiči nosítek a řvaly motory náklaďáků, které se zase vraceli na frontu pro další náklad lidských vraků. Přirozeně, žádné označení červeného kříže neměli. Často se stávali terčem německých letců...
Bondarova vyložili z náklaďáku ven, přišel nějaký muž v bílém plášti a se studenými stříbrnými brýlemi na nose. Na hlavě měl jakousi ušmudlanou brigadýrku. Pokývl hlavou a řekl:
"Ten počká. Vemte před ním ty komsomolce, soudruhu," z úst mu táhla vodka. Bondarov zavřel oči. Tak tohle je konec. Odsud se živý nedostanu. Z otevřených oken se nesl řev a nářek operovaných, pro něž morfium neexistovalo. Zdravotnický materiál tu byl nedostatkovým zbožím. Hlavně, že nad vchodem do hájenky vysely dvě rudé vlajky a Stalinův portrét nade dveřmi.
Bondarova odklidili do stodoly. Ta sloužila ze předoperační oddělení. Na udusané hlíně tady leželo několik desítek rudoarmějců ve špatných podmínkách. V koutě leželo několik těžce popálených tankistů, dva beznadějné přpadů pilotů, kteří vyskočili ze svého letadla, když dostalo zásah od flaku. Nejvíc tu bylo pěšáků a to s dost bolestivými zraněními. Všude se linul zápach hnisu, zvratků a bůhvíčeho dalšího. Bondarova uložili hned ke dveřím. Nechali ho tu na špinavé dece a odešli.
"Máš to dobrý. Jseš u dveří. Kdyby tě šoupli dál, měl bys to za sebou," prohlásil jeden voják. Půlku ruky měl pryč a uniforma byla neskutečně zašpiněná krví. Bondarov jej jen sotva vnímal. Byl přiliš paralizován bolestí, než aby byl cokoli schopen říkat, nebo vůbec nějak vnímat. Těžká vrata stodoly zase zapadla...
V doprovdou tanků zdolal silný oddíl pěchoty nevysoký terénní zlom. Z něj se vojákům naskytl impozantní a zároveň děsivý pohled. Z kóty Větrný mlýn se ke zdemolované Michajlovce blížila široká rojnice několika Pantherů.
Jejich motory řvaly, z výfuků letěl šedomodrý dým a smrděla spálená nafta. Za tanky postupoval oddíl úderné pěchoty. Mezi tanky vybuchlo několik granátů. Vypálily je protitankové kanóny, seřazené v těžko prostupné hradbě před vesnicí. Rusové je zakopali po osy pojezdových kol do země.
Z druhé strany, v ústrety tankům, pojížděla šestice samohybných houfnic Wespe. Za nimi se travinami prodírala početná pěchotní jednotka. Obránci ve vsi se dostávali do ocelového sevření. A tenhle svěrák je začínal pomalu drtit a dusit. Konec se blížil...
V jediném okamžiku se dole u vsi rozpoutalo peklo! Granáty řvaly jako nějaké pekelné stvůry. Výbuchy burácely a rvaly s sebou celé metráky půdy. Několik strojů v ohnivých oblacích vybuchlo a za ještě ohromnějšího výbuchu se změnilo ve žhoucí vraky a rozletělo do okolí. Vypadalo to, jakoby nastala biblická Apokalypsa...
"Na co ještě čekáte, sakra!? Vpřeed!" velel poručík a mávl automatem bojovně vpřed. Celá ta řada ocele, liských strojů na zabíjení se pohnula jako obrovská stěna vpřed. Netrvalo dlouho a z úbočí kopce se hnala vraždící tsunami. Pásy tanků řinčely a skřípěly, řvoucí motory se rozléhaly po okolí a do toho všeho vnikalo práskání jejich kanónů. Smrtící granáty padaly do ruských pozic a silou hurikánu je metaly do všech směrů.
Wulfsteinova skupina brzy dospěla do předních pozic. Sověti je uvítali smrští prudké palby. Před nimi se tyčily vysoké drátěné zátarasy a do země šikmo zapíchané železné tyče. Poručík spolu s družstvem garnátníku zapadli do jednoho ze zničených zákopů a pálili jeden výstřel za druhým do všeho, co bylo ruské.
"Je jich jak psů!" vykvikl řidič Schwarz, jemuž automat skákal v ruce, jak plival další a další olovo. Kdosi mrskl do jednoho z bunkrů granát. Dopadl na podlahu, kdosi něco vykřikl, avšak všechno zaniklo v tupé detonaci, jenž se vyřinula z hlubin země. Střecha bunkru se vydula, prach, hlína a trosky vylétly úzkými průzory a celá ta stavbička bouchla jako sopka. Trsoyk pokropil kdosi kulometem. Vpřed! Nezastavovat se! Vpřed, vesnice musí být dobyta!
Přes jeden ze zákopů se přehnal jeden z protiletadlových tanků. Zastavil se a mocným sesuvem půdy za živa pohřbil asi desítku Rusů, kteří již nestihli uniknout. Otočil svoji velkou násypkovtou věž a rozstřílel na mraky křižovatku tří zákopů. Kdo tam stál, neměl naději na přežití.
"Máme to, už jsme skoro na druhé straně," vydechl poručík s úlevou. Sedl na kus klády vedle Schwarze, který stále ostřeloval ruské střelce v díře po letecké bombě. Ti tam si prostě nedali pokoj. Nepřestávali s palbou, dokud jim nedošel poslední náboj. Potom nasadili bajonety a s divokým pokřikem se rozeběhli proti německé přesile.
"Kriste na nebi! Pane poručík, problém na cestě!" vykřikl Schwarz a ukazoval s otevřenou pusou na patnáctku střelců, ženoucích se s nasazenými bajonety a tasenými lopatkami přímo na německé vojáky. Poručík lapl po dechu, ruka mu cukla k opaskovému pouzdru. Bleskově vytáhl pistoli a zamířil.
"Pobijte je! Střílejte, pro Boha živýho!" vykřikl. Slova mu od úst utrhla mocná salva automatických zbraní a práskání pušek. Na koncích hlavní zatančily plameny a život patnácti statečných ruských vojákl zhasl v momentě, kdy těla mrak kulek poházel po blízkém okolí. Další jejich příkladu zanedlouho následovali. Rusové byli odhodlaní nedat vesnici za žádnou cenu.
"Třetí družstvo se mnou! Připojíme se k těm tankům a musíme zaútočit na cestu. Obsadíme vstup do vesnice!" řval poručík na skupinu vojáků, kteří právě přicházeli od jednoho hořícího bunkru. Spolu se Schwarzem a třemi dalšími muži se k nim připojili a jak nejrychleji to šlo, snažili se dostat k pojíždějícím tankům, které momentálně drtily už opuštěné protitankové pozice.
"Řek bych, že tady soudruh Ivan docela dostal na prdel," utrousil Schwarz, když uviděl roztřískané kanóny a jejich okopy.
"Hej, potřebujeme tady posádku. Dva chlapi posádky!" řval nějaký chlap z věže P-IV, který zastavil právě na okraji škarpy u cesty. Poručík se otočil a uviděl střelce a ještě jednoho člena osádky, jak vynášejí ven mrtvého velitele a radistu. Wulfstein se zaradovl! Konečně zase bude velet tanku! Zvedl ruku a mávl na muže v poklopu:
"Jo, tady jsme. Už jdeme. Pojďte Schwarzi," vyzval svého řidiče. Muž pokývl a přiskočil k přednímu pancíři. Vyhoupl s ena něj, vyšplhal na věž a vklouzl do bojového prostoru. Tady seděl ze dělem umouněný střelec. Nějaký Heinz Schramm odkudsi z Hannoveru. Poručík Wulfstein se co nejpohodlněji usadil na svém velitelském sedadle jak to jen šlo. S třesknutím zavřel poklop a sklonil hlavu pod průzor:
"Řidič, vpřed!" motor tanku zaburácel a vozidlo se trhaně rozjelo.
Polní nemocnice č. 23 byla na nohou. Do stodoly vstoupilo několik mužů s nosítky. Naložilo na ně zraněné a odnášelo je do "operačního" sálu. Původně to byla kuchyně. To už ale nebyl Bondarovův problém. Toho uložili do jiné, menší stodoly. Tady, ještě ve zbtycích sena, leželi ti, kdo měli obrovskou kliku a nezemřeli na operčním stole toho hrdlořeza, který si říkal doktor.
Sergej Bondarov měl pravou nohu v jednom ohni. Sešili ho, to je pravda. Ale jak, to raději nechtěl vědět. Byl jen rád, že o ní nepřišel. Hlavní věc je, že může chodit. Tedy sice s bolestivými obtížemi, ale může. Jiní takové štěstí neměli... Vedle něj ležel na hromádc eslámy pilot, který přišel o půlku obličeje a obě nohy. Jiní se tu belhali o holích, o klaccích a na všem, co je mohlo podržet.
Převalil se na nosítkách a rozhlédl se kolem.
"Měls fakt štěstí, co?" řekl jeden vojín vedle něj. Břicho a hrudník měl pod tlustou vrstvou obvazů.
"Ty jseš odkud?" zeptal se ho Bondarov přímo.
"Z Novorossijska, když tě to zajímá," odvětil střelec prostě.
"To jo. Ale kdes to koupil?" mávl Bondarov rukou. Střelec se zasmál. Uplivl si a ještě jednou se zasmál. Přejel si rukou přes knír a otřel oči, do kterých mu padl prach z trámu, který podpíral patro stodoly, na němž leželi ti lehčeji zranění, mohli sejít po schodech dolů...
"Na podobnym místě co ty... Najel tam nějakej samohybnej krám a poslal do kytek celý družstvo. Já jsem Pjotr Malenkov,"
"Bondarov. Sergej," napřáhl vojín ruku, ale Malenkov se zas jen usmál. Zvedl pravačku, kterou měl až k rameni ovázanou špinavým fáčem. Bondarov obrátil oči ke stropu a pak výše ke střeše. Ranění proudili dovnitř a zase ven. Některé naložili zase na jiné náklaďáky a odvezli je na provizorní vlakové nádraží.
Kdesi nedaleko zaburácela exploze. A za ní další. Na nebi bručely temné letecké motory a vzápětí se ozval pískot a jekot dopadajících bomb. Dopadaly však daleko od nemocnice. Luftwaffe asi bombradovala okolí lesy.
"Svině fašistický, zas ničí naši Rus," zavrčel vedle Malenkov a tou méně obvázanou rukou zahrozil skrz krov nepřátelským letadlům.
"Však mi je zašlápneme jako šváby!" téměř vykřikl jeden dělostřelec s poraněným břichem a hned se rozkašlal. Bondarov si pomyslel, ještě nás čeká dlouhá cesta. Ale fašistovi už dochází dech... Další bomby dopadly už blíže a dokonce se ozvalo i protiletecká pozice kousek od nemocnice. Těžký pětaosmdesátimilimetrový protiletadlový kanón pálil k nebi smrtící granáty. Fronta se přiblížila...
Ocelový mastodont projížděl po zničené cestě mezi doutnajícími traskami rozbombardované Michajlovky. Bomby a granáty srovnaly vesnici prakticky se zemí. Z hromad dřeva, kamení a suti stoupal dým a lačné plameny stravovaly dřevěné trámy a vše, co mohlo hořet.
Pěšáci se jako nějaký malinkatý hmyz prodírali skrz křoví, zkácené stromy, přes rozstřílené ruiny dřevěných domů a chalup. Mezi troskami zuřily četné a tuhé šarvátky. Bojovalo se doslova o každy metr půdy. Všude štěkaly výstřely, burácely exploze a rachotily automatické zbraně a klokotaly kulomety. Nadevším se vznášel příkrov dýmu, šířil se kyselý zápach spáleniny a praskal oheň.
Do bočního pancíře tanku praštila s odporným zapraštěním série kulek. Zvláštní zvuk, když kulka udeří do věže, nebo trupu tanku. Zvuk nárazu pronikne do hloubky vozidla. Rozrezonuje celý tank a zaryje se až do morku kostí mužů v osádce.
Motor tanku zhasl. Zabublal a zůstal stát.
"Co to tam sedí za hovado?" zakrákal mometnální střelec Schwarz a praštil rukou do elevačního kola hlavně. Zespod od místa řidiče se ozvalo klení a nadávky řidiče. Kus od zádě tanku vylétl k obloze šedočerný mrak dýmu z výbuchu granátu.
"Dyk nás rozstřílej na hadry! Startuj, hergot!" řičel jako o život radista Braun. A o život skutečně šlo! Kolem pravého boku proběhla skupina pěšáků. Pálili za běhu po nějakém dovedně skrytém palpostu, jenž obsadila početná skupina Rudé armády a teď nedovolovala projít německému pěšímu oddílu na náves.
"U kostela vpravo. Otočte kanón a pošlete tam jeden trhavý!" zavelel poručík. Následně se celá věž stočila o několik stupňů vpravo a kanón promluvil. Celé to hnízdo střelců se rozletělo v záplavě třísek.
Motor konečně naskočil. Protestoval, kvílel, ale naskočil.
"Řidč, vpřed!" houkl Wulfstein a chytl se madla pod velitelským poklopem, aby nespadl ze sedadla, jak tank vyrazil před. S řevem prolétl troskami nějaké chalupy, jež se za ním zřítily jako domeček z karet. Vpadl přímo do boku obsluze protitankového kanónu a rozehnal je jako slepice. Samotný kanón zmizel pod pásy P-IV. Věž se divoce otáčela do stran a plivala do všech směrů oheň, zkázu a smrt.
Sověti však nezůstali pozadu. Zahájili mohutný protiútok krytý letadly a podporovaný silnou minometnou palbou z vrchu kopce. První z jednotek však zachytila ta skupina pantherů a pustila se s nimi do otevřeného a tuhého boje.
"Vypadá to tam na pěknej bordel," utrousil řidič, nespouštěje oči z průzoru. Vzduch uvnitř tanku byl horký, prosycený výfukovými parami. Bylo tu neskutečné vedro. Větrání nestačilo odsávat a vhánět dovnitř čerstvý vzduch. Pot stékal mužům pod černými tankistickými uniformami. Košile se jim lepily na zpocená těla. Čela měli od neustálého stírání hrubými rukávy celá odřená.
"Tank dvacet metrů vpravo!" vykřikl zařval poručík. Probudil tak Josepha Schwarze z podivné otupělé letargie. Ihned koukl do optiky a otevřel pusu. Přes zbytky nějakého dvora se sem valil T-34. Kolem něj běželo jako hejno kobylek pěchotní družstvo a zajišťovalo strategicky výhodné pozice.
"Pane na nebi. To je ale kus!" hvízdl Schwarz a už otáčel kanónem. Naložil do závěru náboj a otočil věží. Mířil, velice pečlivě mířil, dokud se červený trojúhelníček zaměřovače neustálil na boku věže. Prásk! Kanón sebou trhl dozadu, závěr vyplivl kouřící nábojnici a ta zazvonila na podlaze. V bojovém prostoru se zadýmilo.
T-34 dostal zásah. Věž však zůstala celá, ale ten obr se zastavil a zůstal stát. Chvíli to vypadalo, že má dost. Pak ovšem řidič protočil motor a zacouval. Věž však zůstávala stále otočená do jednoho místa. Střelec a velitel asi omdleli, nebo byli mrtví.
Několika skoky u tanku přiběhlo družstvo granátníků. Vzduchem se mihly dva tři molotovovy koktejly a rozplácly se na boku vozidla. Okamžitě rozlitá tekutina vzplála. Zaburácely tři výbuchy a z motoru se vyvalil oheň a dým. Posádka hned otevírala příklopy a utíkala z tanku ven.
Vznítilo se střelivo. Obrovská exploze rozervala tank zevnitř a rozházela jeho kusy po celé vsi. Heinrich Wulfstein vítězně hvízdl a rozkázal řidiči, aby zařadil zpátečku a vydal se podporovat ostatní vojáky.
Bitva o Michajlovku se chýlila ko konci. Z obklíčené vesnice pomalu unikaly poslední zbytky sovětských jednotek, které ještě byly schopny pohybu.
|
|
|
