I
Uplynulo již mnoho času od událostí, o kterých vám budu vyprávět. Zanechaly však ve mně tak pevný otisk, že ani po předlouhých letech na ně nedokáži zapomenout. Často se během dne přistihnu, že jsem tam opět v myšlenkách, v mé hlavě víří suchý písek a pod nohama praskají ostré kameny. Na těle mi naskočí husí kůže a začnou mnou procházet vlny spalujícího žáru a ledové zimy. Ještě dnes se ze snu budím svým křikem a celý vyděšený pak sedávám na okraji postele čekajíce, až se mé roztřesené tělo uklidní a ztékající studený pot vsákne do prostěradla. Když však zavřu oči, mé vědomí se zřítí do nekonečné bouře plné elektrických blesků a krvavě rudých světel, jež prosvítají černou temnotou. Pak z obrovských fialových chuchvalců mlhy vystoupí to prokleté a ničemné vševidoucí oko, aby jako na povel utichl všechen zvuk burácejícího hromu a jen slepá hra záblesků občas prozářila tmu. Je to ono oko, které mne všude pronásleduje a upřeně na mne hledí ze všech jiných očí. To samé oko, které vidím i ve svých očích, když do nich v zrcadle pohlédnu a jako očarovaný se poté nedokáži od něj odvrátit. Zdá se mi, že v tom oku je skryto všechno mé zlo, a tak se před ním třesu strachy, pomoci si ale nedokáži. Má nade mnou totiž neomezenou moc, kéž bych se mu jen dokázal postavit.
II
Vše začalo v létě roku 1900. Bylo mi tehdy právě jednadvacet let a mé srdce žhnulo touhou po dobrodružství. Byl jsem příliš mladý a nerozvážný, chtěl jsem poznávat daleké kraje a exotické kultury. Toho léta se mi k tomu naskytla osudová příležitost. Studoval jsem v té době pravěké dějiny a archeologii na Harvardské univerzitě v Bostonu a jako nejlepšímu studentovi z ročníku mi byla nabídnuta účast na tříměsíční vědecké expedici do Mongolska. Jelikož ji vedl sám slovutný profesor zoologie James Hicks, pln nadšení jsem tuto nabídku přijal.
Po dvou měsících vyplněných přípravami se výprava v San Franciscu nalodila na nákladní loď Robert Rogers a po týdnech plavby přistála v ruském přístavu Vladivostok. Po namáhavém přeložení veškerých našich zavazadel na vlak jsme po dalším týdnu cesty sibiřskými lesy a planinami dojeli až k západní hranici tehdejší čínské provincie Vnější Mongolsko. Po krátkém zdržení na hranicích jsme obdrželi všechna nutná povolení a mohli vyrazit. S najatými mezky, domorodými nosiči a průvodcem se naše karavana pomalu, ale jistě ubírala řídce osídlenou krajinou.
Zdá se dnes až směšné, v kontrastu s tím, co mělo později přijít, jak mnoho proklínali jsme předčasně tuto zemi, když jeden z našich mezků zřítil se spolu s nákladem mikroskopů botanika Burrowse do skalní strže. Nebyla to totiž první nepřízeň osudu, která nás na této zatím krátké cestě potkala. Již od té chvíle, kdy se naše boty na přístavním molu ve Vladivostoku dotkly půdy té nevypočitatelné Asie, zdálo se, že naším průvodcem se staly zmar a neštěstí. To se projevilo poprvé při vykládání beden se zavazadly z lodi, při kterém byl jeden z našich lidí uškrcen jistícím lanem, které ho nešťastně zachytilo právě ve chvíli, kdy jedna z beden se utrhla z jeřábu. Z té nejbližší vzdálenosti jsem poté mohl už jen vyděšeně sledovat jeho bezvládné tělo, kterému nebylo možno pomoci. Stejně tak rozechvěle jsem později hleděl i do útrob propasti, na jejímž dně se rýsovaly krvavé zbytky mezka, varovné to předzvěsti budoucího děje.
Naše cesta ale pokračovala dál, do oblasti podhůří Altaje. Ve městě Hovd, poslední větší lidské oáze na naší cestě, jsme se pokusili najmout nového, oblasti znalého, průvodce a další nosiče. Většina z původních nosičů totiž přes noc zmizela a těch několik stávajících pak požadovalo zdvojnásobení své odměny. Od jednoho z nich jsme se dozvěděli k čemu došlo. S výrazem posvátné úcty a napětím se chvějícím hlasem nám vysvětloval, že když se rozneslo, kam přesně naše výprava míří, většina z nosičů dostala strach a v noci se raději tiše vypařila.
„To pohoří je od nepaměti prokleté. Mnoho z těch, kteří se tam opovážili vstoupit, již prý nikdo nikdy nespatřil,“ říkal nám vzrušeně.
„A co přesně je na něm prokletého, milý příteli?“ tázal jsem se dále.
„Kopce, skaliska, hlína i prach. Lidé v těch místech nejdříve ztrácejí svoji duši a poté navždy mizí v písečných přesypech,“ odvětil mně k nemalé radosti mých druhů, kteří se poté v skrytu mezi sebou vysmívali zdejší pověrčivosti.
Leč síla peněz působila na mnohé silněji než jejich strach, a tak jsme s dostatkem nosičů a místním průvodcem vyrazili brzy opět vpřed. Po mnoha dnech cesty jsme pak konečně stanuli na úpatí masivních kopců zvaných Hiarga Mupun, tedy Ztracené hory. Když jsme se po neskutečné námaze vyšplhali nahoru a přehlédli před námi se rozprostírající rozlehlou náhorní plošinu, stali jsme se prvními lidmi ze Západu, kteří tam vstoupili. Protože zatím neměla jméno, pokřtili jsme ji v naší nebetyčné povýšenosti na Boston Garden, neboli plošina Bosgar.
Připadali jsme si jako dobyvatelé za časů Kryštofa Kolumba. Nechtěli jsem si však zemi přivlastnit, ani ji vydrancovat, ale jen objevovat a poznávat. Když jsme odebírali různorodé vzorky hornin či biotopů, pod lupou vše bedlivě zkoumali, třídili a zaznamenávali, neměli jsme ani ponětí o tom, že všechny naše objevy a poznatky jsou odsouzeny k zániku.
Již od prvního dne na plošině se naši nosiči necítili dobře, byli značně neklidní a reagovali podrážděně. V dalších dnech, jak jsme putovali po plošině a procházeli skalními rozsedlinami, ohlíželi se nosiči neustále za záda, jako by je někdo nebo něco neustále sledovalo. I já a mí druhové jsme po čase začali trpět tímto stihomamem. Čím delší dobu jsme pak na plošině pobývali, tím více se tento náš pocit prohluboval.
Jedinou výjimkou se zdál snad být náš průvodce, který sedával vždy dále od všech ostatních, neustále klidný, nemluvný a vážný. Byl to již stařík, na mongolské podmínky, reálně mu však mohlo být tak okolo čtyřiceti. Vypadal vcelku obyčejně, nebýt naším průvodcem, nerozeznal bych ho od ostatních nosičů. Upoutala mne na něm jen jeho velice starobyle vyhlížející hůl, mnohokrát jsem ho pozoroval, jak si ji neustále přesouvá z ruky do ruky. Měla tvar hada kobry, jehož hlava zároveň tvořila rukojeť, a co mě zaujalo nejvíce, na této hlavě nebyly dvě oči, nýbrž jen jediné uprostřed ležící velké oko, tvořil ho velký broušený zelený kámen. Čas od času, když jsem o průvodce s holí zavadil pohledem, vytanula mi na mysli palčivá otázka. Podiven jsem se tázal sám sebe, jak je možné, že se stařík tak znamenitě vyzná na této opuštěné plošině, které se jinak všichni místní úzkostlivě vyhýbají. Než jsem se ho na to však stačil zeptat, otázka se pokaždé záhadně rozplynula v ztracenu a já před ním stál jako solný sloup, neschopen ze sebe cokoliv vypravit.
Zhruba po dvou týdnech na plošině se psychická situace všech členů výpravy i domorodců začala výrazně zhoršovat. Den ode dne jsme byli my i nosiči stále více unavení a malátní. Za den jsme již neušli ani polovinu toho, co na začátku cesty. Nejpodivnější však bylo, že si již nikdo nestěžoval. Stejně tak jako ostatním se i mně myšlenky líně převalovaly sem a tam a nebyl jsem sto se na cokoliv výrazněji soustředit. Přičítali jsme to zprvu drsným podmínkám, ve kterých jsme po týdny žili. Dílem špatné stravě, namáhavému terénu a též velkým teplotním výkyvům mezi dnem a nocí.
V tu dobu začaly se mi také zdát podivné sny. Létal jsem v nich nad překrásnou fantaskní krajinou. Rostly v ní stromy heroických rozměrů a po zemi se proháněla roztodivná zvířata, jež jsem nikdy předtím neviděl. Nebe střídalo barvy od růžové, zelené a modré, až po stříbřitou a zlatavou. Někdy jsem viděl i měsíc, byl neobyčejně velký, podle světel na jeho povrchu se zdálo, že obydlený. Každou noc, vždy na konci snu, stanul jsem před tůní s kapalinou tak černou a hustou, že připomínala mi tmavý olej. Pohlédl jsem do ní a pozoroval svůj obraz na matně se lesknoucí hladině, již ani ta nejmenší vlnka nečeřila. Pak popadla mě vždy tak nesnesitelná žízeň, že snad jen napít se z ní mohlo být mojí záchranou. Nabral jsem si tedy pokaždé trochu do dlaně a chystal se ji polknout, když změnila se tekutina v krev a já ji s hnusem odhodil pryč. V zápětí jsem se vždy probudil celý vyčerpaný a žíznivý.
Po několika týdnech mdlého putování a k dovršení všech nešťastných událostí, snesla se na nás velká pohroma. Byli jsme právě na pochodu a hledali místo k utáboření, když z čistého nebe přihnala se neuvěřitelná bouře a vichřice. Během několika minut se obloha zatáhla tak, že nebylo vidět na více jak pět kroků před sebe a následující větrné poryvy rozvířily písek, který snížil viditelnost prakticky na nulu. Co se rozpoutalo potom, se dá bez nadsázky nazvat peklem. Gigantická bouře s deštěm, hromem a blesky doslova rozmetala celou karavanu a já si jen pamatuji, jak jsem byl vichřicí stovky metrů unášen, pak smýkán ze strany na stranu po hrubých kamenech, abych byl nakonec vržen do nehluboké rokle. Tam se mi podařilo, spíše díky intuici, doplazit pod skalní převis, kde jsem okamžitě omdlel. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležel, snad celou noc, následující den a další noc. Když jsem se probral z bezvědomí, mé tělo bylo celé potlučené a roztrhané oblečení potřísněné usychající krví. Hledaje ostatní jsem poté hodiny bloudil po okolí, abych na závěr musel shledat, že karavana beze zbytku zmizela. Následující dny jsem se pak potácel po širých holých pláních s jen matným tušením, kam jdu, později jsem ztratil orientaci nadobro. Sužovala mě neustávající bolest celého těla a hlavy. Pil jsem vodu ze špinavých kaluží, které zbyly po bouři, a jedl kořínky nebo stonky vzácně se vyskytujících keřů. Po pár dnech bloudění, udělalo se mi ještě větší zle, hlava se mi začala točit a žaludek svírala nesnesitelná bolest. Naprosto vysílený jsem padl na zem. Myslel jsem si, že nadešla má poslední hodina. Krátce nato jsem zcela pozbyl vědomí.
III
Ještě to však neměl být konec. Když jsem opět otevřel oči, hleděla na mne nejdříve rozmazaná, ale poté již ostře rozeznatelná kulatá tvář s asijskými rysy. Podle okrové sutany dotyčného jsem usoudil, že se jedná o buddhistického mnicha.
„Kde to jsem?“ vyhrkl jsem s námahou.
„V bezpečí,“ dostalo se mi od mnicha obstojnou angličtinou odpovědi.
„Co se stalo? Kde jsem?“ nedal jsem se odbýt.
„Našli jsme vás nedaleko našeho chrámu. Otrávil jste se jedovatou bylinou, zbývalo málo a byl byste mrtvý. Naštěstí jsme to zjistili včas, takže jsme vás mohli ještě zachránit. V našem chrámu jste již přes týden,“ odvětil mi, a než jsem stačil položit další otázku, zmizel.
Ocitl jsem se tudíž ve skalním chrámu neznámého bratrstva. Po další dny jsem ležel v potemnělé kamenné komoře a uzdravoval se. Společnost mi dělalo jen mihotavé světlo svíčky a pruh světla vycházející z malého zamřížovaného otvoru. Když jsem s námahou vstal a vyhlédl z otvoru ven, uviděl jsem zase jen vyprahlou pustinu, která se rozkládala na všechny strany. Dvakrát za den mě navštěvovali mniši, přinesli vždy jídlo a vodu, prohlédli mé hojící se rány a pak beze slova odešli. Vypadalo to ostatně tak, že mi kromě onoho prvního mnicha nikdo z dalších nerozumí.
V noci se mi opět začaly zdát ty mně už známé zvláštní sny. Byly nicméně mnohem silnější a intenzivnější a věci, které jsem v nich viděl, přesahovaly veškerou moji představivost. Létal jsem nad krajinami, jejichž tvar se nedá popsat, a když jsem se procházel po zemi, viděl jsem zvláštní bytosti, jež byly stvořené z ohně a vody. Také tam bylo město, jehož krása je lidskými slovy nevylíčitelná. Uprostřed něho pak stála katedrála, která byla vrcholem všeho, co jsem dosud viděl. Jejích tisíc věží se klenulo až do nebes a vypadalo to, že je snad stvořena ze svázaných slunečních paprsků a křišťálu vykládaného zlatem a drahokamy. Na konci jsem pak opět vždy stanul před černou tůní, aby se žízeň stávala čím dál tím větší a větší, přičemž jakási neznámá podmanivá síla mě stále více a mocněji nutila k tomu, abych se z ní napil. Něco tajemného ve mně tomu tak ale nechtělo a já se z ní nikdy nenapil.
Jak ubíhal čas, mé tělo sílilo a mysl se stávala bystřejší. Když jsem na ruce jednoho mnicha zahlédl prsten ve tvaru hada kobry s jedním okem, začalo uvnitř mne klíčit silné, ale zatím nejasné podezření. Všímal jsem si tedy mnichů více a mé podezření a obavy bohužel jen sílily, neboť jejich vzezření a chování vypadaly vskutku neobvykle. Jejich oči se zdály být podivně zamlžené a jejich výraz, pohyby těla a chůze působily někdy až excentricky neživým dojmem. Připadali mi jako voskové figuríny, které jsou pomocí neviditelných nití ovládány jakousi v pozadí mně skrytou rukou. Nechtěl jsem tedy váhat, nežli bude pozdě, a hnán svým vnitřním pudem sebezáchovy, rozhodl jsem se utéci co nejdříve to půjde. Když další den ráno přišel zase mnich na pravidelnou kontrolu, omráčil jsem ho a opatrně, tak aby si mne nikdo nevšiml, plazil jsem se podél stěn a snažil se najít východ. Uvízl jsem však v naprosto nepřehledné spleti chodeb a katakomb, které mě místo ven vedly kamsi do útrob hory. Aniž bych někoho potkal nebo jen zaslechl jakýkoliv hlas nebo zvuk, dostal jsem se do jakési pochodněmi osvětlené jeskyně, na jejímž vzdáleném konci zahlédl jsem pramen silného světla. Domnívaje se, že jeskyně končí venku, vydal jsem se za ním. Jaké bylo však mé překvapení, když místo na čistý vzduch ústila jeskyně do zatuchlé atmosféry jakési velké podzemní svatyně. Jako k zemi přikován jsem ji nejdříve pozoroval z bezpečného přítmí, a protože se zdálo, že v ní nikdo není, přemohl jsem svůj přirozený strach a nesměle vstoupil dovnitř. Byla skutečně mimořádně velká, stropy mohly dosahovat až třiceti metrů. Její prostory dokonale rovnoměrně a ostře osvětloval zdroj světla, který se mi však nepodařilo najít. Stěny pokrývaly nezvyklé zdobné rytiny a reliéfy s epickými, ale ponurými výjevy, jež mě udeřily do očí svojí monumentalitou. Byla tam v kameni zvěčněná dějství dávných bitev, které se ale podle své povahy nemohly odehrát na Zemi, ale spíše kdesi v dalekém vesmíru. V hluboce vytesaných skulpturách vystupovaly kotouče neznámých planet, souhvězdí, vybuchující hvězdy a krajiny, kteréžto mi najednou připadaly tak povědomé. Uprostřed svatyně pak stál mohutný stupňovitý oltář, jenž na obou koncích vytvářel polokruhové výběžky, které se vepředu spojily, aby utvořily klenutou vstupní bránu. Když jsem do ní vstoupil a pohlédl na vyvýšený piedestal z bělostného mramoru, údivem se mi podlomily kolena. Na podstavci spočívala těžká kovová rakev pokrytá soustavou neznámých znaků a uvnitř, na ten pohled nikdy nezapomenu, ležela bytost, která mi svým vzhledem téměř vyrazila dech. Ačkoliv měla sice jako lidé dvě nohy a dvě ruce, byla ale přinejmenším o polovinu vyšší než průměrný člověk, přičemž hlava byla nepoměrně větší než zbytek těla. Ruce měla dlouhé a tenké, zakončené několika drápy. Oblečena byla do jakéhosi ozdobného, snad kovového skafandru, který mi připomínal brnění středověkých rytířů. Na její šedomodré hlavě se rýsovala tenká linka, možná semknutá ústa, a po stranách byly otvory podobné rybím žábrám. Uprostřed hlavy pak trůnilo velké, děs nahánějí oko, stejně zakalené a prázdné, jako oči mnichů. Ani nevím, jak dlouhou dobu jsem na něj s úzkostí hleděl a nebyl se strachy schopen ani pohnout, když najednou v oku, jako by se roztrhla šedá opona a objevila se temná svítící zornice. Ta se stočila a pohleděla přímo na mne. S leknutím jsem ustoupil, až jsem zakopl a upadl, načež jsem utíkal co nejrychleji pryč. Běžel jsem zpátky jeskyní, pak temnými chodbami, když jsem za sebou uslyšel zvuk podpatků klapajících o podlahu. V domnění, že mne pronásledují, ještě více jsem zrychlil. Za nejbližším rohem jsem se však tvrdě srazil s naproti mně mířícím mnichem. Spadli jsme oba na zem, byl jsem však rychleji na nohou a chystal se ho v záchvatu prudkého napětí udeřit, když v přítmí chodby rozeznal jsem v jeho tváři rysy profesora Hickse. „Jak jste se sem dostal, profesore, musíme rychle pryč, jsou mi v…,“ nedořekl jsem, neboť profesor ke mně chvatně přiskočil, chytl mě za obě ruce a přirazil ke stěně. Než jsem se stačil vzpamatovat, obstoupilo nás zhruba dalších deset mnichů, popadli mě a táhli pryč. Vzpouzel jsem se, ale bez úspěchu, nechal jsem se tedy jimi vést. Po chvíli jsme došli do prostorné osvětlené místnosti, teprve tam jsem si všiml, že mezi mými uchvatiteli byli i další členové naší výpravy. Jejich oči byly také mrtvé a bez kapky života. Snažil jsem se na ně mluvit, ale vůbec mne nevnímali. Byli jen jako bezobsažné schránky naplněné vůlí někoho jiného. Koho, to mi teprve v tuto chvíli začalo s hrůzou docházet.
IV
Po několika trýznivých minutách čekání se odnikud objevil další mnich, sundal kápi a já uviděl našeho klidného a tajemného průvodce výpravy.
„I ty budeš mlčet?“ otázal jsem se ho s beznadějí v hlase.
„Perpetuum Silentium,“ zahřmělo z něj, tónem tak tvrdým a ostrým, že mnou projel jako nabroušený skalpel živým masem.
K smrti vyděšen jsem téměř upadl do mrákot a ze suchých rtů mě, pokud si dobře pamatuji, vyšlo jen: „Co po mě chcete?“
Průvodce se okázale podíval mým směrem, jeho pohled jsem nemohl snést a sklopil oči.
„Otázkou však jest, co ty chceš ode mne, Alexi?“
Sebral jsem veškerou svoji zbývající sílu, abych dokázal odpovědět: „Co já chci? V tuto chvíli jen, aby jste mne propustili a nechali odsud odejít.“
Spíše jen záchvěvem svého jemnocitu jsem vytušil, že průvodce se téměř neznatelně pousmál.
„Jak jsi skromný Alexi, sám však víš, že to nemohu udělat.“
„To opravdu nevím. Kde to vlastně vůbec jsem a proč mne tady držíte proti mé vůli?“
„Jsi hostem v mém skalním chrámu a nikdo tě tady nedrží.“
„Že nikdo nedrží? Tak proč jsou kolem mne všichni tito mniši?“
„Proč jsou tady?.....“
Průvodce se otočil a popošel kousek směrem k opodál stojícím mnichům. Zastavil se před jedním z nich a zadíval se do jeho očí, jako kdyby v nich hledal svoji odpověď.
„Protože ti chci splnit tvé největší a nejtajnější přání. Nemohu tě tedy jednoduše nechat jen tak odejít. Místní krajiny jsou drsné a nehostinné. Nevíš snad, že by jsi tam venku zemřel hlady a žízní?“
„Jsem ochoten to riziko podstoupit. Zaručuji ti, že vše, co jsem tady viděl, se nikdo nikdy nedozví. To ti slibuji na svoji čest.“
„Dobře tedy. Když říkáš, že přísaháš na vlastní čest, věřím ti. Nechám tě odejít, ovšem pod jedinou podmínkou. A to že předtím mě necháš splnit ti tvé největší přání.“
„Jak bys mohl splnit mé největší přání? Jsi snad Bůh, anebo ďábel?“
Na chvíli zavládlo hrobové ticho.
„Nejsem ani jedním z nich, a přesto jimi mohu být. Ty však víš, kdo jsem a stejně tak i já tě znám, jako ty sám sebe. Každou tvoji myšlenku a vzpomínku, štěstí i smutek, tvé největší obavy i touhy..... Necítil jsi snad již od dětství touhu odevzdat svoji vůli do područí něčeho většího, než jsi ty sám? Nechtěl jsi snad obětovat svůj život ve prospěch nějaké velké myšlenky? Nespalovala tě snad již od té doby, co jsi se při dospívání osvobodil od vlivu omezujících obručí lidské přízemnosti, touha po nekonečném poznání?..... To všechno ti mohu dát. Tak nech mě stát se tvým Bohem, velkou ideou a vševěděním. Budeme spolu chodit po cestách věčné jednoty, ty a já, navždy jeden. Drahý Alexi, napij se z mé tůně života a budeme na věky spojeni..... Není to přeci tvé největší a nejvnitřnější přání?“
Překvapením jsem zalapal po dechu. Jeho slova ve mne způsobila posvátnou bázeň. Uvědomil jsem si, že čte v mých myšlenkách a svá slova mi vkládá přímo do mé mysli. Hypnotizoval mne? Už jsem nedokázal rozeznávat, co pochází od něho a co ode mne.
„Jsi lhář, podívej se okolo na ty své loutky, i ty jsi naplnil dechem svého života?“
Průvodci se zablesklo v očích.
„Nesuď něco, čemu nerozumíš. Vidíš jen zrnka písku, avšak poušť ti zůstává skryta,“ pronesl monotónním, až neskutečným hlasem, který ovšem zněl jen v mé hlavě.
„Kdo vůbec jsi a co po mne skutečně žádáš?“
„Kdo jsem já je otázka, která nemá svoji odpověď. Mohu ti však říci, že pocházím z daleka. Je to již přes vašich pozemských 800 let, co jsem se svojí kosmickou lodí ztroskotal v této nehostinné pustině. Pohonný zdroj byl neopravitelně zničen a moje podpora věčného života se po stu letech vyčerpala. Potřeboval jsem najít nový zdroj energie, a tím jste se mi stali vy, obyvatelé této planety. Využil jsem přitom síly, která je mojí rase vrozená, neboť ji na univerzu vydobyli moji předci. I vy lidé ji máte, stejně jako všechny inteligentní bytosti ve vesmíru, nevíte však o tom, protože nejste na takovém stupni vývoje, aby jste ji dokázali ovládnout. Je to síla mysli, vysoce vyvinutá telepatie.“
Průvodce se na chvíli odmlčel a pak dodal: „A co po tobě chci? Jen jediné. Bezpodmínečnou lásku dítěte ke svému otci.“
Po těle mi začalo přecházet mrazivé brnění.
„Není to přeci jenom sen? Skutečně mluvím s cizincem z jiného světa?“ přemýšlel jsem a tu zmocnil se mne křečovitý úzkostný smích.
„Lásku?“ vyhrkl jsem.
„Ano, lásku, Alexi. Považ, co velkého ti nabízím. Lidé jsou jen třtiny ve větru se klátící. Já jsem však jako skála v zemi, s níž ani ta největší bouře nepohne. Já nikdy nezklamu a nikdy tě neopustím. Nech mne tedy, ať jsem holí, o kterou se budeš moci opřít, a lůnem, do kterého se budeš moci uchýlit. Stačí jen jediné, nech mne splnit ti tvé největší přání, pak budeš skutečně svobodný a budeš moci v míru odejít. Kamkoliv budeš chtít. Musíš se ale již rozhodnout, teď, anebo nikdy.“
„Znáš mé nejvnitřnější a největší přání. Ale co mi to jen nabízíš?
„Nabízím ti splynutí, Alexi, splynutí v dokonalé harmonii.“
„A co když odmítnu?“
„Pak nebudu mít na vybranou a budu ti muset tvé přání splnit i proti tvé vůli. Uvaž však, že dokonalé spojení vzniká jen tehdy, když po něm touží obě strany.“
„Dělej tedy, co musíš, dobrovolně se ti však nepodvolím. Řekni mi ale ještě, proč se mě snažíš ke spolupráci přesvědčit, zatímco mé druhy jsi evidentně zotročil proti jejich vůli.“
„Alexi, já jsem je nezotročil, ale splnil jejich největší a nejtajnější přání. Oni se svobodně rozhodli a dobrovolně se napili z mé tůně plné života. Z té samé tůně ze snu, ze které jsi se ty nikdy nenapil. A víš proč? Protože ty jsi jiný než ostatní, jsi jeden z milionů, který je tak silný, že ho nedokáži bez zbytečných slov přesvědčit o tom, co je v jeho největším zájmu. Tvá mysl má mimořádnou a unikátní schopnost obrany před cizorodými psychickými vlivy. Je to schopnost čistě duševní, pravděpodobně by jsi se o ní za běžných okolností nikdy nedozvěděl. Vyděluje tě od ostatních lidí a přibližuje spíše ke mně, avšak naneštěstí kvůli tomu budeš muset trpět více než ostatní. Svoji cestu jsi si ale zvolil sám a sám také ochutnáš plody svého rozhodnutí.“
Pomalu se otočil a chystal se odejít.
„Počkej jen. Tak plníš lidská přání?.... Ve skutečnosti jsi jen zrůda, která plní jen svá vlastní zvrácená přání.“
Cizinec se pootočil a řekl: „Copak ty víš? Jak může mravenec pochopit člověka? Jak můžeš ty pochopit mne?“
„Ani tě nechci chápat.... Řekni mi tedy už jen jediné. Co se mnou chceš udělat?“
„Skutečně to chceš vědět?“
Pokývl jsem hlavou.
„Dobře tedy. Věz, že nejdříve ovládnu tvoji mysl, umrtvím tvoji osobnost a poté využiji tvoji životní energii. Budu pak žít v tobě, budeš mými nohami a pažemi a tvoje životodárná síla bude sytit mé vlastní tělo, které leží v umělém spánku. Budeš pokračovat ve výstavbě chrámu, který z pustiny vysekaly generace tvých předchůdců, a ovládat přístroj, který vysílá nepřetržitý signál do dalekého vesmíru. A pokud ho jednou zachytí někdo z mé civilizace a vysvobodí mne odsud, pak jedině tenkrát zprostím tě tvé služby. Pokud však ne, pak jen jednou jedinkrát uvědomíš si sám sebe, a to těsně před smrtí svého těla, když já tě již opustím a tvoje schrána bude očekávat konec.“
Cizinec se obrátil a odkráčel.
V
Mniši mě však popadli a táhli pryč. V hlavě mi zběsile proudily chmurné představy. Pomyšlení na to, že snad již za několik okamžiků ze mne udělají nemyslícího a bezduchého otroka, mě vyděsilo ještě více než předchozí strach o holý život. Situace se zdála být bezvýchodná. Po delší procházce mrazivým nitrem hory mě vyvrhli pod horkem sálající pouštní slunce. Značně oslepen jeho žárem jsem jen matně rozeznal obrysy jakéhosi obřího objektu, ke kterému jsme se blížili. Vyčníval z písku, zavátý tisícerými pouštními bouřemi, vchod do něj připomínal rozevřenou krokodýlí tlamu, která chtěla působit hrozivě. Uvnitř se rozprostírala jen černočerná tma, jíž mě s jistotou mniši provedli až na osvětlené místo, jež jako by viselo v temném prostoru a jehož strop, stěny i podlaha mizely utajeny v šedavém přítmí. Uvnitř světla stálo velké křeslo gotických tvarů, do kterého mě mniši usadili, aby kolem něho následně utvořili kruh, stojíce na rozhraní světla a tmy. Po chvíli jejich tváře splynuly s černým pozadím a já zůstal sám. Chtěl jsem se pohnout, ale neznámá síla mi to nedovolila, a tak jsem jen seděl a čekal, co se bude dít. Psychické vypětí posledních hodin si však vybralo svoji daň a já klesl do hlubokého spánku. Zdál se mi velice sugestivní sen, bloudil jsem ve velkém starém domě a něco hledal. Otevřel jsem vždy dveře do nějaké místnosti, nakoukl do ní, a jelikož tam zřejmě nebylo to, co jsem hledal, pokračoval jsem stejným způsobem s dalšími a dalšími dveřmi. Za posledními dveřmi jsem našel sám sebe, jak sedím na tom samém křesle, kde jsem usnul, dveře se za mnou znenadání zabouchly. Silné bouchnutí však mě svoji prudkostí v okamžiku probudilo. Jak jsem sebou přitom trhl, uvědomil jsem si, že se mohu volně hýbat. Pocítil jsem v sobě novou energii a tak jsem rychle vyskočil a vrhl se do tmy hledat východ. Doslova jsem tápal, tma byla naprosto neproniknutelná, po chvíli jsem narazil na nějaký objekt, snad jakési zábradlí, a tak jsem sledoval jeho obrysy, když v tom jsem s úlekem do někoho vrazil. V zápětí mne čísi ruka chytla za pusu a šeptem se ozvalo: „Pssst. Tady Burrows. Pojď rychle za mnou. Jsou blízko.“ Bez zaváhání jsem se ho chytl a následoval ho. Nic jiného mi také nezbývalo. Po několika minutách mě vyvedl na denní světlo a pak jsme se schovali do stínu nedalekých skalisek, protože jsme byli tak oslepeni prudkým přechodem z absolutní tmy na prudké sluneční paprsky, že jsme nemohli pokračovat dál.
Teprve tady jsem měl možnost si Burrowse pořádně prohlédnout. Byl ve značně zbídačeném stavu. Na jeho vyhublém těle vysely cáry špinavých hadrů. Vlasy měl rozcuchané a slepené, v dlouhých vousech se mu držel prach. Dozvěděl jsem se od něj, že poté, co byla naše karavana rozmetána bouří, se stejně jako já potuloval pustinou a hledal pomoc. Měl však větší štěstí na potravu a podařilo se mu najít pramen pitné vody, u kterého zůstal zhruba týden. Když se vzpamatoval z nejhoršího, vzal zásobu vody do zachráněného koženého vaku a vydal se na cestu z plošiny. Náhodně však narazil na bizarně působící skupinku mnichů na lovu a tak se je rozhodl tajně sledovat, což ho dovedlo až ke skalnímu chrámu. U něj pak v písku uviděl neznámý velký objekt, který ho svým neobyčejným charakterem přesvědčil o tom, že se nejedná o běžné mnichy z kláštera. Po následující dva dny přespával v nedaleké jeskyni a přes den z povzdálí pozoroval podivuhodný objekt doufaje v to, že se snad v jeho útrobách nachází telegraf. Již se odhodlán chystal na jeho průzkum, když zahlédl mnichy, jak do něj táhnou povědomou osobu – mě. Když zanedlouho uviděl, že mniši opustili objekt sami, vplížil se dovnitř a vyvedl mne ven.
Můj a Burrowsův příběh ale pokračoval dále. Když jsme se po krátké době oba uschopnili k plynulé chůzi, vydali jsme se na dlouhou a strastiplnou cestu z plošiny. Po dvaceti dnech plahočení se moři kamene a písku jsme se vlivem štěstěny setkali s cestujícími čínskými obchodníky, kteří nás blahosklonně dovedli až do města Jinquan. Odtud se nám za pomoci členů francouzské antropologické expedice podařilo dostat až k řece Huang He, po které jsme se doplavili až do přístavu na čínském pobřeží. Po čtyřech měsících od vyplutí naší výpravy ze San Francisca jsme opět stáli na půdě naší domoviny. Nastalo hektické období vyšetřování a výslechů. Náš příběh nám však nikdo nevěřil. Byli jsme vláčeni novinami a veřejným míněním, načež jsme byli autoritami veřejně prohlášeni za duševně nemocné a blázny. Spílali nám do lhářů a podvodníků, příbuzní členů výpravy nás nazývali darebáky a ničemy. Když jsme chtěli uspořádat záchrannou výpravu, všichni se nám vysmáli. Postupně též členové mé rodiny začali se mi stranit a já byl proti své vůli donucen opustit školu. Tehdy jsem se stáhl do ústraní, po nějakém čase si změnil jméno a přestěhoval se na západní pobřeží do Kalifornie. Zde po roce zastihla mne zpráva o sebevraždě Burrowsově, jenž zřejmě v záchvatu zoufalství nevydržel psychický nátlak okolí. Poté jsem se od minulých událostí odpoutal úplně a započal zcela nový život. Mnoho jsem pracoval, oženil se a měl děti. Jen jednou po osmi letech od událostí pozastavil jsem se nad pozdní zprávou o výbuchu nad ruskou Tunguzskou. Ta se z pohledu letce nachází relativně blízko Ztracených hor.
„Byl to on? Pokusil se přeci jen s kosmickou lodí odstartovat ze svého nedobrovolného vězení?“ kladl jsem si pro sebe otázky.
Vše jsem však brzy vypustil z hlavy a věnoval se povinnostem hlavy rodiny. Tak prožil jsem v poklidu dvě desetiletí, než započaly mne pronásledovat ony hrůzostrašné sny a vidiny oka, které se ke mně neustále přibližovalo. Jako by mne vábilo k sobě, ukazující, kdo jsem a kam patřím.
VI
Jednoho jarního dne v podvečer jsem odešel zahradničit do svého zimního skleníku, již od rána jsem cítil neobyčejný vnitřní klid a mír, a tak jsem ho chtěl dovršit uklidňující prací uprostřed záhonů mých milovaných růží a tulipánů. Na odchodu jsem míjel svoji manželku, dostal jsem nutkavé tušení, že ji již nikdy neuvidím, a proto jsem ji po dlouhé době opět vroucně objal a řekl jí, jak moc ji miluji. Pes od sousedů byl neobvykle tichý.
Právě jsem si pod lupou prohlížel květ vzácné rosa willmottiae, když se mi pod nohama začala chvět země. Květníky s rostlinami jeden po druhém popadaly na zem, sklo z tabulí skleníku se mi vysypalo na hlavu. Zkrvavený jsem vyběhl ven, abych byl svědkem toho, jak šedavé mraky za ohlušujícího hromobití pohlcují celé okolí mého domu. Vběhl jsem do otřásajícího se baráku, abych našel ženu, ale nemohl jsem ji najít, stejně tak i veškerý nábytek a vybavení bylo pryč, zoufale jsem pak pobíhal po prázdném domě a křičel hrůzou. Když jsem vyběhl před dům, plaňkový plot okolo záhonů právě padal do temné hloubky, která se otvírala všude okolo. Zdálo se, že dům se jako rozpadající se meteorit řítí neskutečnou rychlostí vesmírem. Se zatajeným dechem jsem poté sledoval, jak z temnoty přede mnou vyhřezlo - to věčné oko, ať je proklet den, kdy jsem ho poprvé uviděl. Obrovské a majestátní, hledělo na mne svým strnulým mrazivým pohledem. Jeho svítící černá zornice plavala jako olejová skvrna uprostřed zvrásněného moře bělma. Připomínala mi onu tůni ze snu. V zápětí se uprostřed černě zornice počal tvořit vír, nasávaje do svého chřtánu vše, co z mého domu a zahrady zbývalo. Kolem hlavy mi poletovaly trámy, tašky a kusy zdiva, chytl jsem se zavlažovací roury, jež vystupovala z trávníku, a snažil se odolávat jeho podmanivé síle. Když zmizel už celý dům a zemina kolem mne se začala propadat do hlubiny, pustil jsem se a byl pohlcen vírem. V šíleném crescendu jsem se točil a zmítal v jeho zákrutách. V hlavě mi jako splašení koně poletovaly myšlenky, koutkem okem jsem kdesi v dáli zahlédl zářící světlo a v něm jakousi ležící postavu, světlo se pak neustále přibližovalo.
Načež jsem otevřel své zakalené oči a uvědomil si sám sebe, slabého a starého, ležícího v kamenném sarkofágu, všemohoucí Bože, stůj při mně – ocitl jsem se v podzemní svatyni ve Ztracených horách, obklopen tvářemi mnichů v okrových sutanách. S námahou jsem pootočil hlavou a pohlédl na své ruce, byly scvrklé, hrubé a vrásčité, jako u člověka, který jimi celý život tvrdě pracoval. Na prsteníku jsem měl navlečen prsten s kobří hlavou, v mysli mi vzdáleně vytanula slova: „...nejdříve ovládnu tvoji mysl, umrtvím tvoji osobnost... jen jednou jedinkrát uvědomíš si sám sebe, a to těsně před smrtí svého těla, když já tě již opustím a tvoje schrána bude očekávat konec.“ V té chvíli mi začala docházet krutá skutečnost.
Mniši se na mne naposledy podívali, pak jsem uslyšel drhnout kámen o kámen, kobka se ponořila do tmy, víko zaklaplo. Chtěl jsem řvát a naříkat, ale byl jsem příliš unavený. Ucítil jsem, jak je sarkofág nesen, potom jsem škvírkou uviděl záchvěv světla, slyšel zeminu dopadat na víko a jen mrtvolné ticho. Rychle ubývající vzduch mne donutil přiznat si hroznou pravdu. Vše, co se stalo od té doby, kdy jsem unikl z onoho křesla ve vesmírné lodi, byla jen iluze odehrávající se v mé mysli. Ve skutečnosti jsem však tehdy pozbyl vládu nad svým vlastním tělem a stal se jen bezduchým nástrojem vykonávajícím vůli mimozemského netvora. Hlavou mi pak nakonec probleskla jediná utěšující myšlenka: Vždyť záleží na tom, zda-li se můj život odehrál ve skutečnosti nebo jen v mé mysli? Neboť není i skutečný život jen mihnoucím se snem? |