27.9.02

Tak jsem se po dlouhé době odhodlal napsat něco do svého, poslední dobou hodně opomíjeného deníku. Jedna věc je že jsem si řekl, že si do něj budu psát všechny povšimnutí hodné věci, to abych nic nezapomněl, ale druhá věc je abych nezapomněl na ten deník. Nakonec jsem si na něj vzpomněl když jsem ho našel, položený v mikrovlnce. Dali jsme ho tam se Serafimem, abysme vyzkoušeli jestli se zahřeje nebo ne. Serafim totiž tvrdil, že mikrovlny zahřívají jen molekuly vody, čemuž jsem já nevěřil. Ovšem když mi vyrval z ruky můj deník a strčil ho tam, musel jsem mu uvěřit. Serafim ho vytáhl po pěti minutach, ale deník byl stále chladný. Ale to je jen taková odbočka. Dnes ráno, jsem se do práce těšil, protože zítra je sobota ( i když tuhletu věc nikdo z mých přátel nedokáže pochopit, já se prostě v pátek do práce těším protože, vím že zítra už do ní jít nemusím). Když jsem odpoledne šel se Serafimem k němu domů (pracuje hned naproti, v advokátní kanceláři), povšimli jsme si, že městem chodí divní lidi. Nakonec jsme zdroj těchto divných lidí našli. Byli to jehovisti, kteří se sem sjeli z celého Irska na pohřeb nějakého bezvýznamného člena jejich sekty. Když jsme byli už skoro u Serafimova domu, viděli jsme jak na rohu stojí dva zanícení svědci Jehovovi, jak bez pohybu stojí, v rukách propagační letáčky a ve tváři hrdý výraz. Já i Serafim jsme na ně nejdřív chvíli, nechápavě čuměli. Jistě už mnohokrát, jsme toto viděli na ulicích Dublinu. Je to strašně směšné a všechny nás to štve. Tihle však vypadali obzvlášť divně. Zdálo se však, že oni si našeho udivení nevšímají, i když bylo zcela jisté že nás zahlédli. Poté jsem dostal nápad.

„Seržo (tak jsme Serafimovi zkráceně říkali), nemáš náhodou kus prázdného papíru?“

„Jo mám, na co chceš?“

„Hned uvidíš,“ řekl jsem a vyžádal jsem si jej od Serafima. Ten mi podal dvojlist velikosti A4 a já jsem vytáhl svou tužku. Velkými písmeny jsem na kus papíru něco napsal a pak, jsem se postavil přímo proti těm jehovistům, ve stejném postavení jako oni. Serafim  se při pohledu na ten papír musel rozesmát. Bylo tam mým infatilním písmem napsáno "NEOBTĚŽUJTE NÁS UBOHÉ LIDI, A JDĚTE DO PRDELE!". A zatímco se Serafim válel smíchy po chodníku, zachovávali svědci Jehovovi důstojný postoj. Tak jsem si s nimi zahrál. Kdo dřív. Ale zjistil jsem, že proti nim nemám vůbec šanci. Po pěti minutách stáli úplně stejně jako předtím, vlastně se zdálo, že mne vůbec nevnímali. Tak jsem to vzdal a spolu se Serafimem, šel k němu domů.  Dvacet minut na to co jsme vešli do bytu, ovšem někdo zazvonil. Serafim netušil kdo by to mohl být. Zašli jsme tedy dolů do přízemí, aby jsme otevřeli. A co to? No přece svědci Jehovovi! Byla to sice jiná dvojice než ta co jsme potkali po cestě k Seržovi, ale podivíni to byli ještě větší. Byli jak vystřiženi s grotesek s Laurelem a Hardym. Jeden malý jeden velký. Jeden hubeňour druhý vykrmený tlusťoch. A tady tito podivíni se nám snažili vnutit jejich propagační letáky.

„Dobrý den, mi jsme svědci Jehovovi a hlásáme pravou víru, přečtěte si tyto letáky a budete osvíceni,“ řekl ten hubený.

„No jistě, dej to sem,“ zavrčel Serafim a jehovista mu leták s radostí ve tváři podal. Serafim se na něj podíval a pak ho před zraky těch dvou roztrhal a hodil do koše.

„Zajímavé,“ řekl.

„A jestli pan ráči, tak tady máme ještě jeden,“ řekl tentokrát ten tlustý. Serafim se na leták opět podezřívavě podíval a opět ho nacpal do koše. To už mu hubený jehovista beze slova a s šíleným výrazem ve tváři podával jiný, třetí leták. Když to co udělal předtím, udělal Serafim potřetí uprkli zděšení jehovisti neznámo kam. Tolik tedy můj den se svědky Jehovovými. Jsou to velice zajímaví, ale také bohužel šílení lidé. Ostatně jako jsou všichni příslušníci těchto sekt.