|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
PORUŘÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL
sektor 23 Autor: philip08 (Občasný) - publikováno 4.9.2009 (22:36:52)
|
| |
PORUČÍK PRAPORU ÚTOČNÝCH DĚL
SEKTOR 23
Nevelký březový les na vrcholku podlouhlého kopce se pomalu probouzel k životu. Nadešel další jarní den roku 1943 ve frontovém sektoru 23. Fronta v kurském oblouku byla v pohybu. Celou noc proudily do zápolí celé plně naložené autokolony s municí, palivem a mužstvem. Dělostřelecké tahače vozily na určené pozice dělostřelecké baterie, které okamžitě jejich osádky zakopávaly až po nápravy do tvrdé země. To bylo ještě v noci...
Teď, nad ránem, se celá dlouhá frontová linie ponořila do podivného, zlého ticha. Na ruské straně se nic nedělo. Na německé straně bylo ticho. Pečlivě maskované tankové svazky čekaly na povel k útoku, granátníci a pěchota byla zatím daleko od hlavní frontové linie, na níž se teprve pomocí transportérů, náklaďáků i po vlastní ose přesunovala. Piloti střemhlavých stuk a stíhačů na polních letištích daleko za frontou čekali na rozkaz ke vzletu. Všechno očekávalo zlomovou Hodinu H.
Rozdělávat ohně v lesním táboře bylo přísně zakázáno. Za několik minut se větve stromů rozletí na třísky a zasadí překvapivý úder sovětským silám a nikdo přece nechce být prozrazen v rozhodující chvíli, že?
Za přírodním valem z hlíny, který ženisté zamaskovali křovím a naškubanými drny se krčil poručík Heinrich Wulfstein. U očí si držel dalekohled a pozoroval jím trojitou linii nedaleko malé vesničky, která nesla jméno Michajlovka. Sověti zde zbudovali více než pevné opevnění s kulomety, protitankovými kanóny a sítí bunkrů s hlavními i záložními velitelskými posty.
Bude zatraceně těžké ji prorazit. Poručík si oprášil všudypřítomný prach ze své černé uniformy tankových jednotek a posadil se na prázdný sud od paliva. Prohlížel si mlčky svoji rotu. Více než sedmdesát samohybných děl typu StuG IV, bylo pečlivě maskováno větvemi, travou, maskovacími sítěmi a celtami. Na jediný povel to všechno odletí a vozidla obtížená pěchotou vyrazí do útoku.
"Viděl jsem ty pistolky, co schovávaj za frontou, pane poručíku. Myslim, že až to spustěj, nezůstane u soudruha Ivana kámen na kameni," mávl rukou řidič jeho StuGu desátník Joseph Schwarz. Středně vysoký mladý muž s hnědými vlasy. Pocházel odněkud ze Saska, snad z Drážďan, nebo tam odněkud. U roty by těžko našel lepšího řidiče, než byl tenhle muž. Ten snad projede úplně všude a vším. Dobře ví, co si může s tímhle vozidlem dovolit.
"Rus tady má silnou linii. Na štábu chtějí, abychom se spolu s pěchotou a tanky zmocnili té výšiny nad vsí," odvětil poručík. Nad Michajlovkou se totiž vypínala dvousetmetrová hora, z níž byl dobrý rozhled po okolí. Nepřítel ji bránil z jiného směru, než teď stály Wulfsteinovy obrněnci. Jestli se jim podaří moment překvapení, bude výšina jejich a Rusy budou mít jako na talíři. Spustil dalekohled z očí a pomalu se ubíral ke svému vozidlu. Stálo ve skupince dvou košatých bříz. Zbytek jeho posádky, střelec Martin Gross a radista Jochen Klinge, seděl na tanku a kouřili cigarety. O něčem se bavili a každou chvíli někdo z nichy vybuchl smíchy. Poručík se naštval:
"Okamžitě típněte ty cigarety! To chcete aby nás tam na druhý straně rozmlátili hned, jak z toho pitomýho lesa vyjedem? Gross, zkontrolujte střelivo a palivo. Klinge, vy obejděte mašinu, ať nic nechybí. Zvlášť nářadí!" Wulfstein se vyškrábal na tank a spustil se do poklopu. Usadil se na svém velitelském sedadle uvnitř ztísněného vnitřku StuGu a otevřel průzor. Zas jej zavřel a vylezl poklopem ven. Kolem to začínalo žít. Ostatní muži z posádek vylézali ze svých "stanů", celtových přístřešků natažených mezi stromy, nebo jen opřených o pancéře samohybů. Pomalu se soukali do útrob svých ocelových ořů, do útrob novodobých válečných vozů, kdysi tažených koňmi a vnášejících do nepřátelských řad hrůzu.
Polní cestou se sem blížilo terénní vozidlo. Mělo zhasnutá světla a řidič si počínal velice opatrně, když koly projížděl od obrněnců rozmlácenou cestu. Zastavil kus od jednoho nákladního Opelu, v němž praskala radiostanice.
"Šedý Zajíc2, volám Šedého Zajíce1, jsme připraveni, příjem," krákal radista. Wulfstein si postav, které vylezly z auta, moc nevšímal. Mezi stromy viděl zlověstný obrys kopce, pod nímž ležela vesnice a před ní trojitá linie, která se za několik okamžiků stane hrobem pro tolik dobrých a zkušených mužů od pěchoty a obrněnců. Stále ale ještě máme šanci frontu stabilizovat! Jenže co je vítězství, proti smrti tolika mých kamarádů, kteří tu dnes zůstanou, pomyslel si smutně poručík.
Wulfstein pomalu začínal propadat malomyslnosti, která jej pronásledovala už dva týdny. Nejdřív si myslel, že je jen unavený. Pak ale poznal, že jej obludná mašinérie války tady na Východě začíná pomalu pohlcovat, že do ní zabředává hloubš a hloubš. Nedokázal se nad ní tak nějak povznést, jako ti tři z jeho posádky. Jak ti to dělají, to netušil. Ale ani to vědět nechtěl. Napadlo ho, že je možná sám proti sebě, ve svém výsledku. Třeba by mu mohli pomoci, ale ne. Raději si zachová zdravý rozum. Zdravý rozum...existuje ještě vůbec?
Z šedých úvah jej vytrhlo zabouchání na pancéřový plát na levém boku vozidla. Poručík sebou trhl a otočil se. Netrpělivé bouchání se opakovalo. Otevřel těžký ocelový příklop nad svou hlavou, zapřel se rukama ze jeho obruč a přitáhl se. Rozhlédl se po ztemnělém lese. Kolem stálo plno mužů v šedých pěchotních uniformách, v maskáčích a s nejrůznějšími zbraněmi.
Postávali v hloučcích, seděli kolem v malých skupinkách, či jen tak procházeli kolem. Tlumeně se bavili a tu a tam někdo občas zvýšil hlas. Vzrušená a zároveň těžká atmosféra před útokem byla cítit všude. Podobalo se to tu mraveništi, jež právě někdo botou rozhrábl...
"Pane poručíku, druhá a pátá úderná rota právě dorazila. Máte nás krýt při útoku na vesnici!" salutoval nějaký šikovatel dole pod obrněncem.
"Čest vaší památce!" uchechtl se řidič Schwarz a lezl po předním pancíři ke své sedačce. Vklouzl do StuGu a třískl s poklopem. Poručík se po něm ani neohlédl. Znal ho už dost dlouho. Za to šikovatelův výraz ztvrdl. Wulfstein jen zavrtěl hlavou a mávl rukou na znamení "kašli na to, starochu,"
Rozhlédl se kolem, zkřivil rty a pak znova přikývl. Sehnul se k šikovateli:
"Ať se muži připraví. Po družstvech k pancéřům, za chvíli to začne!" šikovatel toporně zasalutoval a začal halekat rozkazy. Velitelé čet a družstev začali organizovat svoje vojáky k jednotlivým pancéřákům. Ti na ně začali vylézat a usedat po jejich bocích a na čelní pancéře.
"Copak jsme kruci nějakej blbej autobus?" hlasitě zaprotestoval střelec Gross. Otevřel svůj průzor a zjistil, že mu ve výhled brání pažba kulometu. Otevřel poklop a zahučel na kulometčíka:
"Mohl by jsis laskavě strčit ten krám někam do háje, překážíš," kulometčík v maskáčem potažené přílbě otočil hlavu a koutkem úst protáhl:
"No jóó furt. To je taky keců. Zalez do tý krabice," Gross zrudl a vysoukal se z poklopu.
"Taky bys mohl jít pěkně pěšky, troubo. Tě nakopu do prdele takym způsobem, že budeš rád, když se rozmázneš vo tu trafiku, co stojí u Kremlu a co si u ní bátěnka Josif kupuje tabák, pitomče! Třeba se tě Ivan lekne a vzdá se!" a třískl poklopem. Ve vnitřku pasáku se opřel o ocelovou stěnu a zapálil si cigaretu. Vyfoukl kouř a zahrozil pěstí pěšákovi. Přes strop to ale asi nemělo valný účinek.
Ještě chvíli tenhle stav relativního klidu měl trvat. Ve sluchátkách tankistů to zapraskalo. Posádkám se rozbušilo srdce. Krev se rozproudila a hladina adrenalinu vzrostla. Wulfsteinovi se na gumové obruči velitelské kupole chvěly ruce. Po čele a skráních mu stékal studený pot a zorničky se rozšířily... Teď to přijde! Za několik minut se obzor rozpálí! Teď to přijde!
"Prapore, pozor! Hovoří štáb! Všechna vozidla připravit k akci, nahodit motory a odstranit maskování!"
V okamžiku vyšlehly z desítek výfuků ostré oranžově rudé plameny doprovázené zařváním Maybachových motorů. Motory ječely, pásy chřestily a poslední pěšáci urychleně nasedali na pancéře samohybů.
Kdesi za frontou se ozvalo dlouhé dunění. Jako kdyby právě začala bouřka s pořádným hromobitím. Zadunění se opakovalo. Jednou. Dvakrát. Po třetí!
A pak se obzor rozsvítil. Rozsvítil a začalo peklo. Krajina byla náhle zalita téměř denním světlem, které doprovázelo ohlušující dunění, rachot explozí a počínající destrukce. K nebi se vznesla plamenná stěna, tuny vyrvané půdy, kameny, bezpočet drnů a trosek. Granáty explodovaly téměř všude. Dělostřelci na německé straně fronty pálili jeden za druhým.
Když ruské předpolí a pozice mizely v té rozpálené apokalypse, nebe se znovu otevřelo. Tentokrát z něj letěly řvoucí rakety s dlouhými rudými ohony a zakusovaly se do země, aby s děsivou razancí vyrvaly novou várku mrzačené a týrané půdy. Co se dělo v ruských zákopech muselo být něco příšerného. Ohnivá bouře se přehnala mezi chalupami Michajlovky a většinu jich podpálila. Během pěti minut stály všechny dřevěné domy v jednom ohni.
Dělostřelecká přípravná palba se přesunula o několik stovek metrů dál. Na její místo nastoupila bubnová a uzavírací palba porpůrných baterií. Co za ní zůstalo, to se podobalo měsíční krajině; kouřící a dýmající krátery, spálená tráva, zlikvidované a rozbombardované pozice. Hodina H nastala.
Z úkrytů okamžitě vyrazily tanky, samohybná děla a houfy pěchoty. Maskovací sítě a nasekané zelené větve letěly do stran, když se řvoucí mastodonti pohnuly vpřed. Maskovanými nátěry opatřené pásové obludy se hnaly vpřed, drtily všechno, co jim přišlo do cesty a všechno zadupávaly do půdy svými pásy. Země se třásla, pásy chřestily jako řetězy děsivého čerta. Dělostřelectvo a první práskání tankových kanónů zahrálo svoji píseň smrti.
Když bojiště zalily první sluneční paprsky, ozářily přízračnou scénu. Mezi širokou linií jedoucích tanků a postupující pěchoty explodovaly granáty, práskaly kanóny tanků a duněly dopadající miny. Ruské podzemní pozice ten příšerný dělový hurikán nějak přestály a vojáci se z nich hrnuly zpátky do svých pozic.
"Ty vole! Ty vole to je něco!" řičel Schwarz, plyový pedál sešlápnutý až na zem. Projížděl krátery, které před ním z pod pás vysoké trávy vyskakovaly jako houby po dešti. Pěšáci na pancířích strojů se připravovali na opuštění mašin.
"Dvě stě pět, dvě stě pět! Máte přímo před sebou sousedův kanón! Střílej proboha! Rozmázne..." řval radista Klinge do mikrofonu vysílačky. Opodál se ženoucí StuG IV s taktickým číslem 205 dostal přímo před hlaveň ruského protitankového děla. ZiS 5 sebou trhl nazad. Z dlouhé hlavně vyletěl bílý oblak a střela na plamenném polštáři letěla vpřed. S rachotem se zanořila do čelního pancíře německého obrněnce.
Z poklopů vyrazil oheň, motor se zadrhl a palivová nádrž explodovala. Mrtvá těla pěšáků byla rozhozena daleko do okolí.
"Schwarzi! Přidejte plyn a rozjeďte toho zmetka na placku! Střelec, pal!" 75 milimetrový kanón StuGu vypálil. Granát prosvištěl těsně před předkem kanónu a vybuchl kus od něj. Dělostřelce pokropila jen malá sprška hlíny.
Sověti v hrůze prchali od své zbraně, když je v okamžiku pokropil dávkami ze samopalu nějaký pěšák, schovávající se v trosce zákopu. Plně rozjetý samohybný kanón mezitím rozdrtil sovětský kanón jako modýlek. Hlaveň se zkroutila jako by to byl jen drátek.
"Sesedat! Dolů a všichni!" řval velitel granátnického družstva, jehož muži seskakovali z pancíře samohybu. Wulfstein se rozhlédl kolem. Všude se bojovalo. Pěšáci s pěšáky, tanky a samohybné kanóny se rvaly s opevněním a palbou protitankovců a kolem hořely zničené vraky a zasažené bunkry s pevnůstkami.
Dovnitř do samohybu vnikla směsice spáleného střelného pachu, masa, pálící se gumy a hořících vraků. Odporný smrad!
"Rota vpřed! Naším úkolem je podporovat pěšáky při útoku na vesnici, seskupit a jedem!" velel Wulfstein.
"Jedu co to dá, pane poručík! Ale tenhle krám si nedá říct," prohlásil řidič Schwarz. Na nějakou odezvu nečekal. Celá obrněná jednotka se dostala do nejtěžšího bodu. Malého údolíčka mezi německou výchozí pozicí a sovětskou zničenou vesnicí. Teď by klidně mohly udeřit ruské obrněnci! A poručík by vzal jed na to, že tu někde čekají. Jestli je zaství tady, tak je celý útok ztracený. Oni, němci, hlavně tolik zvedat nemohou, a ruští tankisté je klidně můžou jednoho po druhém odpalovat z úbočí kopce.
Kde se vzaly, tu se vzaly, z oblohy letěla šestice ruských stíhaček.
"Kafemlejnky! Nahoře na obloze!" vykřikl kdosi z vedlejšího vozidla do vysílačky. Aha, takže už to začíná. Rusův tah. První ze stíhačů prolétl nízko nad zemí a palbou pokropil vpřed se ženoucí obrněnou četu rotného Witze. Witzův P-IV se vzňal po zásahu protipancéřovou municí a vybuchl v kytici plamenů. Ruský letoun odlétal. Dostal se do přesné střelby dvacetimilimetrového protiletadlového děla, které jej proměnilo v ohnivou kouli a mrštilo jím k zemi.
Ale to už tanky byly opět v jízdě. Wulfstein viděl jak se v sousedním sektoru vrhl do útoku prapor Tigerů a zbrusu nových Pantherů. Napadly z boku ruskou obrněnou brigádu tanků T-34, spěchající na nějaké místo, kde prý došlo k průlomu, a pustily se s nimi do brutálního boje. Vzduchem létaly kusy tanků hořící trosky. Za frontou mezitím burácel další dělostřelecký souboj.
V sektoru 23 se bojovalo dál. Na pravém křídle útočila pěchota, jíž podporovaly Wulfsteinovy samohyby. Na levém pak o most přes říčku podivného jména bojovala tanková rota s pěším praporem, jemuž krytí poskytovala 88 milimetrů víceúčelová děla. Kurská ofenzíva byla v plném proudu.
"Tanky! Ruský tanky!" vykřikl Schwarz a ukázal před sebe. Z kopce se sem valila asi desítka středních T34, následovaných samohybnými SU-85, protějšky německých StuGů. Za nimi pak z kopce sbíhal houfec pěchoty.
"Nezastavovat! Rota, vpřed a palte bez velení! Držte se velitelů čet!" velel poručík. Martin Gross zacílil, nechal řidiče zastavit, otočit vozidlo o pár kousků doprava a praštil do spouště. V závorníku to třesklo, v bojovém prostoru obrněnce se zablýsklo a závěr vyplivl kouřící nábojnici. Gross přilepil oči k průzoru a už jen pozoroval, jak se jeden z tanků zastavil. Z motoru se kouřilo a poklop ne věži se otevřel. Ale nikdo nevyskakoval. Gross se vítězně zašklebil.
"Nandej mu ještě jednu!" vykřikl vzrušeně radista Klinge. Naložil do závěru kanónu další náboj a zarazil jej dovnitř. Gross opět praštil do spouště a ruský tank se poroučel na věčnost. Mezitím se ruská obrněná skupina rozdělila na dvě menší. Chtěla německé obrněnce obejít a napdnout z boku. Pěšáci mezitím pokračovali v útoku na hořící vesnici, ale jak se k ní přibližovali, tím byl žár a oheň silnější. Za chvíli už nebudou moci postupovat vůbec a útok se zastaví!
Sověti pokračovali v obrněném útoku a jedna skupinka tří T34 už dosáhla mokřiny, o níž Němci věděli. Zdálo se, že ale ruští tankisté o ní nemají tušení. Nejspíš určitě ne! První tank však byl jako nic zastaven přímým zásahem z vražedného kanónu ráže osm osm milimetrů, hlavní zbraně tanku Tiger, který se sem právě hnal. Na věži měl červenobílé číslo 465. Otočil kanónem po směru ženoucích se T-34 a v tu chvíli byl zasažen dvojicí střel z SU-100. Přišly téměř z bezprostřední blízkosti. Pancíř Tigera, ačkoli dosti dobře stavěný, nemohl takový nápor vydržet. Tiger se zastavil a vzplanul. Následovala exploze.
Wulfstein přikázal dalším dvěma StuGům, aby zlikvidovaly ty ruské tanky. Tankový boj je jedním z nejkrutějších vůbec; posádky se vaří v přetopených a splodinami zapomořených vnitřcích tanků. Koupou se ve vlastním potu a vdechují benzinové výpary, které unikají z motoru. Na podlaze chřestí prázdné nábojnice, které není kam uložit! A vylézt byť jen na minutku ven se nikdo neodváží. Životnost tanku na frontě jsou 4 minuty...
"Musíme vyjet z toho pitomýho údolí a vykopat sousedy z toho kopce! Tady nás mají v pasti. Dokud oni budou nahoře, maj nás jak na talíři," řekl spíše pro sebe velitel obrněné roty. Mezitím byly tři jeho obrněné samohyby zničeny. Z jednoho vyrazil ohnivý hřib a rozplynul se spolu s dýmem ve vzduchu. Posádka se už ven nedostala. Ale ti ze zbývajících dvou měli štěstí větší. Jsou sice zraněni, ale jen lehce. Ti, kdo mohou, se bleskově připojují k pěchotě a vedou útok na vesnici. Jenomže obrněná podpora zkomírá oslabena bojem s tanky nepřítele.
"Koller a Frick! Podpořte ty pěšáky! Držte jim Ivany dál od těla!" poručík si rukávem setřel pot z čela. Slaná tekutina se mu vpila do hrubého černého rukávu. Čelo už měl celé odřené. Pálilo ho a svědělo. Alespoň mu pot neoslepoval oči. Otřel ještě gumové obložení malého okénka, které mu sloužilo jako jediný kontakt s ničeným světem kolem. Za zádí StuGu projela dvojice obrněných kolegů, která spěchala k podpoře zesílených pěších družstev
"Do hajzlu, pane poručíku. To je něco!" zavýskl Gross, který poslal do nebe další SU-100. Z obrněnce zbyl jen kouřící vrak. Posádka se ještě dostala ven, než ten mamut vybuchl a vrhl kolem sebe doruda rozžhavené kusy ocele. Někde burácí kulomet a rachotí samopaly. není čas se ptát kde. Vpřed! Tank se musí valit. Nepřítel musí být rozdrcen. Není čas zastavovat. Vpřed! Tank nesmí v útoku stát!
Wulfsteinovi zní v uších píseň tankových osádek. Konkrétně si vzpomíná na verše, ve kterých se praví, že "až před námi se objeví tank nepřítel, tak s plným plynem vzhůru na něj!" ten co to psal asi nikdá nebyl na frontě!
Prásk! Tohle bylo blízko. Obrněnec se stočil a zůstal stát. Schwarz cítí, jak na přední pancíř, na poklop a vůbec na celé vozidlo padá lavina hlíny a kamení.
"Do hajzlu! Zpátečku a hned!" prská řidič. Vzápětí se kdesi v převodovce ozve odporné ržání převodových kol a skřípění samozné skříně. Vozidlo sebou trhá dozadu. Teprve teď muži vidí, co to bylo! Granát těžkého dělostřelectva. Mohutný příkrov kouře je odvát větrem pryč. Kráter to je pořádný.
"Teda...ještě kousek a byl z nás mastnej flek, pane poručík. Soudruh Ivan by si udělal další zářez. Ani hovno," zahrozil Klinge přes ocelovou stěnu pěstí pomyslným dělostřelcům "soudruha Ivana".
Obrněná rota vede boj na dvou frontách: likviduje stále útočící a obrovsky odvážné ruské pěšáky a zároveň ostřeluje pojíždějící sovětskou obrněnou jednotku, která jakoby neví, co dělat. Jestli útočit, nebo bránit právě dobytou pozici. Mezitím jsou její další tanky zničeny a zůstávají na bojišti jako hořící vraky.
Bojiště halý hustý příkrov kouře. Ranní slunce zalévá planinu posetou mrtvými, kouřícími a hořícími vraky. Vesnice je do základů zničena a mezi jejími troskami vybuchují střely pěchotních minometů. Tanky, letectvo, pěšáci, samohybné i statické dělostřelectvo se rvou v příšerné bitvě, která jakoby nemá konce. Na obou stranách rostou ztráty každou hodinou. A výsledek? Zatík někde v nedohlednu...
|
|
|