Tanečnice
Vídám ji v klubu po večerech. Je
skvostná. Je výjimečná. Kroutí se na place v rytmu muziky, a je-li
publikum a interiér vybarveno v černobílé, ona je rudá a tyrkysová a
dle libosti kterákoliv z duhy. Hýbe se a je melodická. Je civilní a
elegantní a spolu s hudbou z pódia tvoří harmonii. A ano, ona je
dokonalá, a ne-li tak leda nedokonalé je mé vnímání.
A ano, já miluji ji a ona o tom neví,
nikdo to neví, já miluji ji zpovzdálí.
Děkujem vám, vážení. Dobrý večer.
To my vám dnes zahrajem.
A
já? Snad též jsem částí harmonie, ale tak jinak, jsem médiem. Ó ano,
jsem mediální a sedím na pomezí těch dvou sfér. Na kraji pódia tam
vlevo v rohu, víte? Jsem médiem, já netvořím, jen předávám. A částí
toho celého jsem asi tolik jak akustika sálu a žíly v paži bubeníka.
A nač to tajit, jsem reprobedna. Proč čekat s pointou na závěr
vyznání?
Křičím
cizí: Děkujem. Díky. Jste vážně skvělé publikum. A říkám to především jí.
A cítíte tu
energii? To ona je zdroj. A od ní, od epicentra, v soustředných
kruzích ve vlnách se energie po sále rozbíhá. Ty vlny nelze vidět a
pokud ano, jsou modré. A ona tančí a jede na vlnách, dnes mysl
vypnuta a senzory těla nastaveny na nejcitlivější podněty – tak
každým pohybem ruky a záškubem boku křiví a vytváří vlny své. Nikdo
však to nevidí, co ona vše působí, jen já. Jen já to vše pozoruji
jasně a zřetelně a sotva při tom lapám dechu. Mám totiž dobrý výhled.
Sleduji ji,
dokonalou, a co zbývá mi než vibrovat své vlny též. A mísit je s
jejími modrými. Tak vířím vzduch - zejména basy, ty mě vždy uvnitř
rozezní – a cítím se být šílený a cítím se být polapen.
Přátelé,
díky. Děkujeme. Dnes to bylo skvělé.
Dál už nic
nepředávám a dále nevibruji. Publikum, spokojeno, v davové psychóze a
unisono plácá dlouho dlaněmi. Ona v sertvačnosti ještě se chvíli
pohybuje, zpomaluje, vysílá dozvuky své modré energie a tleská.
Tleská mým směrem, ale ne mně a za mými zády zřejmě se kdosi klaní.
Pak odešli.
Odešla. V prázdném sále se postupně vypnula světla. Nádech a výdech,
snad ještě ze setrvačnosti zkouší sál udržet atmosféru, je ovšem
liduprázdný. Potom vše utichá, chladne. Bez lidí není pohybu a chvíli
tápu, zda - nevnímáni - alespoň existujeme. Jen čas od času a
nepravidelně se v hustém tichu ozve osamocený zvuk – to když si židlička u baru poposedne či parkety se zavrtí a uvelebí
do správné polohy ke spánku. Já sedím na pódiu a zírám do prázdna.
Cvaknutí zámku hlavních dveří naposled využilo akustiku sálu.
Mít srdce –
tak ještě divoce mi tluče.
Mít plíce –
tak nyní dlouze si vydechnu.
Přátelé, děkuji
vám. Nashledanou a dobrou noc.
|