I

Jak velice jen toužil starý alchymista po konečném spočinutí. Uvržen krutým osudem ve velkolepou vyděděnost vlastní osamělostí, pobýval v temné a sychravé komoře své nouze. Jeho prázdné a slabé oči po celé měsíce hleděly do kamenné promáčené zdi zašlého pokoje, kdy jako vyhaslé sopky shlížející na krajinu pod sebou, pohnuté vzpomínkami na svoji zašlou slávu čekaly, že snad jednou opět vybuchnou ve své velikosti. V bídě a strachu skrytý před světem, namáčel  tak neustále pero do kalamáře a psal, aby zhrzen svojí chudobou ducha pak vše spálil v krbu stísněné a zahnívající odevzdanosti. Již jen ubohý odlesk víry ukrytý v samém nitru jeho zmučené duše zabraňoval jako poslední, ale již značně nestálá podpěra tomu, aby jeho duše se zhroutila v záchvěvu vnitřního šílenství.  Stále však hledal a doufal, že jednoho dne snad objeví ten podivuhodný živoucí karbunkul,  kámen to mudrců.

     „Již scestoval jsem celý svět, pod čínskou zdí, i v krajích starých véd, jsem hledal ten zázračný květ. Já zaprodal tomu svůj šlechtický erb a veškerý majetek i panství vyměnil za nejistý sen. Dnes zůstaly mi už jen knihy a touha ve vybájený svět. Co nyní, kam dál ještě spět?“ zapisoval si do svého deníku plného běd.

II

Od těžkých, kovovými hřeby pobitých dveří a prohnilého okna vanul podél zdí a podlahy jeho malé světnice nepříjemný a štiplavě mrazivý průvan. Byl starcovým jediným společníkem, požehnáním, ale i pohromou. Při dlouhých chvílích, obzvláště, když venku zuřila vichřice, vedl s ním alchymista sic dlouhá, ale nepříliš plodná povídání. V pomatení své mysli pokoušel se mu objasňovat tajemství přírody a člověka, on však nikdy neporozuměl a oponoval mu ve své zatvrzelé nadutosti. Ba zdálo se staříkovi, že někdy dokonce hlasitě a nevybíravě se mu smál a tropil mu všelijaké zlomyslnosti a úskoky. Proto zas stařík úskoky mu se škodolibostí vracel a pak se na celou světnici smál, jak průvan se zlobí, vyvádí a skučí.

     Když nastala zima a pohled z okna se zahalil do bílé, ukrývající tak pod svým milosrdným a sametovým závojem odpuzující špínu městských ulic, den co den, snažil se stařec přimět průvan, aby odešel. Domlouval mu a vyhrožoval, on však nadále zůstával jako věrný, ale tak trochu nechtěný přítel, a do starcovo uší tak neustále šeptal své balady. Byly to nicméně balady studené, které se brzy mohly stát epitafem na jeho náhrobku. To když se choulil do své ubohé mastné peřiny a průvan se zažíral do všech pórů jeho zimnicí strnulého těla. Zdávalo se mu tehdy ve snech, blouznivých snech smrtelně nemocného, jak se průvan jako velký a strašlivý had noří do všech jeho tělesných otvorů, prolézá všemi jeho vnitřnostmi a klade do nich svá vejce plná zmijí, která se klubala s dech beroucí rychlostí a nemající co k snědku jeho věčně hladového žaludku, začala ho požírat zevnitř. Křičel pak ze spaní, vzlykal a naříkal, ale nikdo ho nepřišel utišit a laskat svými chlácholivými slovy.

III

S hlavou planoucí v horečce a plícemi vyvrhujícími hnus a krev, vstal onoho zimního dne ze špinavé postele, vsunul několik hubených polínek do svého malého krbu, s námahou otevřel rozvrzanou okenici a třesoucí se rukou nabral do železného kotlíku trochu sněhu z římsy pod oknem. Z roztátého sněhu, kůrek chleba, brouků a listí uvařil si nad ohněm své každodenní živobytí. Když k odpoledni došlo dříví, obalil své tělo potrhanými hadry a vyrazil do blízkého lesa za městem. Nejdříve brodil se bahnem a sněhem po křivolakých a úzkých uličkách starobylého města, poté se pomalu soukal po lesní pěšině, tu a tam zakopl a upadl na zem. S námahou ale pokaždé opět vstal a jal se nejbližšího dřevěného polena.

     Tu pojednou zmocnila se jej však silná beznaděj a dolehla na něj bezvýchodnost jeho situace. Pln zármutku a ztracených nadějí rozhodl se uskutečnit to, co se mu již delší dobu honilo hlavou. Odhodiv nasbírané dříví, s bezodkladnou naléhavostí vydal se k nedalekému skalnímu převisu, odkud chtěl skočit a tím ukončit svůj strastiplný život. 

     Tam, na vysoké skále, pod níž se třpytily ledy mohutných a majestátních vod řeky, hleděl pak snivě do dáli, hledaje sílu uskutečnit svůj zamýšlený čin. Tak jako již mnohokrát předtím, přemítal též o podivuhodné nezvratitelnosti osudu, lidském poslání a smyslu existence člověka. Zejména však o dlouhé životní cestě, která ho dovedla až tam na onu skálu, a také o mohutném staletém dubu, jenž se vypínal ze skály vedle něj, neohroženě se tak nakláněje nad zamrzlou řeku.

     „Ach ano…… To je ono,“ projela najednou starému kmetovi neostrá myšlenka hlavou, když hleděl na ten prastarý strom, který z pusté skály rostl do své velikosti a majestátu. „Odkud jen bere svoji životní sílu, když ne z životodárné půdy? Kde jest jeho studna života, která ho sytí a posiluje? Snad jen v tajemných místech skrytých lidskému zraku, kde neviditelné kořeny stromu čerpají živiny z puklin v hlubinách zdánlivě nehostinné skály. Nejsou ale pak naše lidská těla také jen zdánlivě nehostinné skály? V hlubinách svého nitra však spojena s všemohoucím zdrojem, prazákladem a pramenem živé vody, jenž je skryt tak hluboko, že jen nejhlubší časti kořenů naší duše se ho ve zdánlivé skalní pustině našeho smrtelného lidského těla dotýkají a čerpají z něj? Ach ano, teprve nyní konečně vidím, že celý život byl jsem jen jako lampa ve větru, která vichřicí světa zmítána ze strany na stranu, rozptyluje své světlo všude jinde, ale jen ne tam, kam má zasvítit. Ó, v jak chybné víře jsem to žil, když kámen mudrců všude po celém světě jsem hledal a neuviděl jej sám v sobě.“

     Natož úleva a dojetí prostoupily celou jeho duší, nohy se mu podlomily a on klesl na kolena. Pocítil, jak mu z prsou snímají kříž, byl těžký a velice starý, pokropen vodopádem slz jeho pochopení. Tu poznal také, že mu bylo odpuštěno, ačkoliv ještě netušil zač, a požehnáno, ačkoliv zatím nevěděl k čemu. Poté, jako zázrakem, vstoupila do něj neznámá síla a veškerá jeho tělesná i duševní bolest byla jí uvržená v prach.

IV

Naplněn štěstím a novou vírou, chtěl alchymista vstát a odejít domů, když jeho noha však podklouzla na zledovatělém kameni, on zavrávoral, padl na okraj skály a ten se s ním utrhl. Jak padal dolů a jeho šaty vlály ve větru, připomínal tím zraněnou sivou holubici, jenž v agónii klesá do zasněžené krajiny. Když dopadl na hluboce zamrzlou řeku, poprvé a naposledy ve svém životě ucítil v sobě stařec přítomnost něčeho mimořádného. V uších mu znělo již jen jediné velké provolání: „Okovy světa byly přeťaty.“ Ozvěna tohoto zvolání se hluboce zaryla do masa jeho srdce, s posvátnou silou se vlila do morku všech jeho kostí, protekla všemi řečišti krve jeho těla a propálila se do hlubiny všech jeho nervů. Teprve poté zavřel své unavené oči a jeho tělo se odebralo k věčnému spánku.

     Milosrdní lidé, jenž po chvíli našli starcovo mrtvé tělo, se velice podivili, neboť jeho krev se jako poslušna vyššího příkazu vsákla do sněhu okolo takovým způsobem, že vytvořila kolem něj rudou aureolu. Jeho ruce byly přitom roztaženy tak, jak je měl Ježíš Kristus přibité na kříži. I stařec byl totiž ukřižován, jeho křížem byl celý svět. Jeho krev pak ta měna, kterou svět potřebuje, aby mohl rozdávat lekce.

V

Našel se dobrodinec, dárce, který zaplatil pohřeb a náhrobní kámen. Požadoval jen jediné, spisy a rukopisy, bohužel částečně spálené, avšak jediný majetek, který byl nalezen v opuštěné světnici. Na náhrobek nechal vytesat:

Wilhelm Joseph Ritter von Calw

1598 – 1676

philosoph

„ztratil všechno, ale našel sám sebe“

Pozn. autor: Pro nezasvěcené do tématiky upozorňuji, že k plnému pochopení povídky je nutná alespoň částečná znalost mystiky a alchymie. V případě zájmu mohu vše objasnit v diskuzi pod článkem nebo rád odpovím na Vaši zprávu.