Čára

Tak tenhle příběh mě opravdu pobavil, to vám musím říct. Lidská pošetilost je nádherná věc. Mnoho zábavy by na světě jinak nebylo. Začněme však s příběhem. Na začátek by se hodil krátký popis místa. Představte si ulici, nějakou úzkou postraní ulici, nezapomeňte přeplněné popelnice, přidejte drobátko městského zápachu a celé to umístěte do času tak ve tři hodiny v noci. Vzduch byl docela chladný, okolo nuly, dejme tomu, že byl únor.

Tak touto naší ulicí, na jejímž jméně pranic záleží si to šine individuum, na jeho jméně záleží tím míň, ale říkejme mu třeba, třeba Milan.

 Náš Milan byl ve stavu, který by střízlivostí nenazvali ani největší optimisté, do jeho cesty, která se jemu samotnému zdála přímočará, často vstupovaly objekty,  jako například lampa, popelnice, stromek. Zvláštní mu přišlo jen to, že každý z nich byl na jiné straně ulice, jak pak do nich mohl narazit, šel-li rovně? Zahloubán do svého geografického problému s neujasněnými výchylkami pozic věcí, které celý svůj život považoval za nehybné, nevšiml si, ani, že je už v polovině ulice.

 Chodil tudy poměrně často a navíc se zrakem nemohl orientovat, takže si ani nevšiml, že osvětlení, které tušil před sebou nesvítí. Přesto nebyla tma, protože, to je ve městě nemožné. Na chvíli se musel opřít o zídku, která mu náhle skočila do cesty. Nehloubal ani nad tím, proč, když šel rovně a ulice ve dne nezatáčela, vzal to prostě jako fakt a využil toho. Chtěl se chytit a posbírat  něco sil na pokračování své cesty, která měla končit doma.

 Rozhodnutí padlo, Milan se odlepil od zídky a vykročil, neušel ani pár kroků, když se za ním ozvalo:

 „Quo Vadis?“

 Milanovi nějak nepřišlo divné, že tam je i někdo jiný, ale spíš, že mu ta věta nedávala smysl, chvíli přemýšlel a pak se zeptal:

 „Cože? Jaký vadíš? Mě nic nevadíš.“

 „No ano, to jsem si mohl myslet, primární neznalost, to bylo pro tvoji informaci latinsky a znamená to ‚kam jdeš‘. Odpověz prosím.“ Odpověděl hlas za ním. Milan jako by svým způsobem vystřízlivěl, svět se přestal houpat a on začal uvažovat, kdo to na něj mluví.

 „Já jdu domů, kdo vlastně seš a proč to chceš vědět?“

 „Není až tak podstatné kdo ve skutečnosti jsem, jako spíše za koho mne lidi považují. A nechci vědět kam jdeš, to já vím, chtěl bych jen zjistit, jestli to víš ty.“

 Tato slova zapůsobila na Milana zvláštně. Měl pocit, že je náhle úplně střízlivý. Zžírala ho touha dozvědět se, kdo že je ten tajemný noční kolemjdoucí. Náhle ho napadla skvělá myšlenka, co kdyby otevřel oči a podíval se, zjistil totiž, že je měl zatím zavřené. Bez okolků se otočil a otevřel oči. Lampa pod kterou, jak se ukázalo, stál se náhle rozsvítila a postava která stála za ní nebyla proti světlu moc dobře vidět. Dokázal vlastně rozlišit jen její obrys. Překvapilo ho spíš s jakou jednoduchostí dokázal zaostřovat na věci, nic neviděl dvojitě, jako tehdy když opouštěl teplo hospody. Z dumání ho vyrušil opět hlas:

 „Tak dočkám se té odpovědi, nebo ne?“ V té větě bylo cítit naléhání, ale ne nepřátelství, ani netrpělivost. Milan tedy opatrně odpověděl:

 „Kam bych jako šel, domů jdu, co bych měl podle vás jiného dělat?“

 „No ale to jsi mě špatně pochopil, drahý Milane, já nemyslel, kam jdeš právě teď, to vím, že víš, ale spíš kam směřuješ, jako tvůj život, jsi si vědom něčeho takového?“ 

Milana poněkud vyvedlo z rovnováhy, že ten muž zná jeho jméno. Do té doby ho považoval pouze za náhodného kolemjdoucího, ale teď si uvědomil, že to musí být někdo, kdo ho dobře zná.

 „Momentík, my se známe? To jsi ty Láďo? Přestaň si ze mě laskavě dělat srandu!“

 „No, říkají mi pravda různě, ale ty jsi první, kdo mi řekl ‚Láďo‘. Já tě znám a ty mě myslím také, i když jsme se zatím nikdy nesetkali. To poslední, co bych chtěl je dělat si z někoho, jak říkáš, srandu.“

V tu chvíli se Milanovi na chvilku zdál v hlase toho člověka jako by náznak sarkasmu. Jeho hlas se však ihned vrátil k normálu a pokračoval:

 „Ty mě asi budeš znát pod označením Bůh, neříkám jménem, protože to žádné jméno není. Já nemám jméno, jméno není pro mě určující a je vlastně úplně zbytečné. Ale vraťme se k otázce, kam si myslíš, že jdeš, a kam si myslíš, že se tvůj život stočí?“

Milan toho měl však právě tak dost:

 „Tak a konec, ať jste kdo jste, Bůh, Láďa nebo třeba Svatej Pivus, mě je to jedno, ale přestaňte si ze mě dělat prču. To se nestydíte takle vopruzovat chudáka vožralýho člověka, kterej je rád, že dojde domů? Běžte si svou cestou a nechte mě laskavě bejt!“

 Chvíli bylo ticho, zdálo se, že postava přemýšlí. To bylo to jediné, co Milan nečekal. Očekával buď odhalení totožnosti vtipálka nebo ústup dotyčného. Po chvíli ticha se ale opět ozval ten hlas.

 „Važ svých slov, než je proneseš, nikdy nevíš, co mohou způsobit, ať tobě či jiným. Je mi docela jedno, kdo si myslíš,  že jsem, a o své pravdě tě přesvědčovat nebudu, místo toho si dovolím zodpovědět svoji vlastní otázku. Ty nevíš kam jdeš, protože ty NIKAM nejdeš. Nevytváříš hodnoty, celé dny sedíš u té, jak tomu říkáte, televize, jednou týdně zajdeš do hospody a jaký je cíl toho všeho, kde vidíš smysl své existence?“

 Tohle Milana na chvíli zarazilo, a místo přemýšlení, kdo že si to z něho vystřelil, začal uvažovat na tím, co slyšel. Po chvíli pomalu odpověděl:

 „No myslel jsem, že si jako časem najdu nějakou ženu, zplodím potomky a tím splním smysl svý existence.“

 „Klasicky lidský postoj, množit se a množit se, a jiný smysl nevidíš? Co když to hlavní není měnit svět tím, že na něj umístíš své potomky, ale změnit sám sebe uvnitř a proniknout někam jinam. Cožpak jsem vám lidem nedal dost touhy po poznání, zvědavosti? Je sice krásné tvořit, což ty vlastně zatím ani neděláš, ale krásnější je poznat. To je to jediné, čím vy lidé převyšujete mě. Musím bohužel přiznat, že vím všechno a tudíž nemohu nic poznávat. Jedinou zábavou pro mě a zároveň poučením jste byli vy, tak vynalézaví, obzvláště v tom, čím toho druhého zabít, to je nádhera. Je to tak smutné, jak všechno nové zneužijete, a přece tak zajímavé. Na tvém životě ale nevidím nic zajímavého. V minulosti ani v budoucnosti!“

 Milan mlčel, byl zaražen, ať už to na něj mluvil kdokoliv přišlo mu to tak zvláštní, že by klidně uvěřil, že mluví s Bohem. Zeptal se proto poněkud zlomeným hlasem:

 „A co bych moh změnit?“

 „Změna hmmm změna, změna je život, tak to alespoň vy lidé říkáte, tak udělejme trošku změnu, co když bys nemohl už nic nového poznat, jak by ti potom bylo, chceš se na chvíli cítit jako ten, kdo nemá co prozkoumat, jako Bůh?“

Zvláštně mluvil noční tulák, Milan, už úplně střízlivý se rozhodl, že to zkusí, co může ztratit?

 „Dobře, zkusím to..“

 „Budiž, podívej se pod nohy, je tam kruh nekreslený bílou křídou.“

 Milan stál opravdu v kruhu, který byl vyznačen bílou křídovou čarou na chodníku. Byl tak metr v průměru.

 „No a k čemu to je?“

 „Teď si představ, že jsi ve svém vesmíru, kde za chvíli poznáš každý centimetr, ve vesmíru, který tě svazuje, který je jen o něco málo větší než ty, je totiž vymezen přesnou hranicí, to je ta čára. Dál nesmíš vkročit, jinak zemřeš. Radím ti, šetři každým centimetrem, tvůj čas nemusí mít dlouhého trvání, je to i otázka tvé víry v mou osobu. Ještě jednou: Zůstaneš v kruhu a přežiješ, uděláš krok a zemřeš.“

 S těmi slovy se osoba ztratila, ale kruh zůstal. Milan byl zmaten, ale z té bílé čáry měl pocit hrůzy, překročit ji opravdu nechtěl, ale představa noci strávené na chodníku se mu valně nelíbila. Vůbec mu při jeho přízemnosti nedošlo, že to byl vlastně druh trestu a že se z toho kruhu neměl hnout už nikdy.

 Po dlouhém přemýšlení, co dělat teď, Milan usoudil, že nejlepší to bude zaspat. Složil se doprostřed kruhu, tak aby žádná jeho část nesahala za čáru a snažil se usnout. Nebylo to moc pohodlné a navíc ho trápilo, co zažil, na konec se mu ale usnout povedlo.

***

 Ráno bylo v ulici poněkud rušno, na chodníku totiž našli mrtvého.

 „To je ten kluk od vedle!“

 „Takové to bylo krásné dítě a takhle dopadl!“

 „To je ta dnešní mládež!“

 Tak rozumovaly nad mrtvolou mladého muže místní důchodkyně, při čemž byly vlastně rády, že se něco děje, i když kvůli tomu nestihnou dnešní díl telenovely. Žádná z nich nechtěla ale místo opustit, aby si některá z kolegyň nemyslela, že snad na to nemá žaludek.

 Policejní lékař tělo prohlédl a konstatoval smrt podchlazením, žádné cizí zavinění nepřišlo nikomu ani na mysl. Nepozastavovali se ani nad tím, proč leží tělo v křídovém kruhu a žádná jeho část nepřesahuje přes okraj. Tento kruh byl totiž částí panáka, takové té postavičky, kterou si na zem kreslí děti. Policie považovala za příčinu smrti stav podroušení a chlad, vy možná považujete za příčinu smrti tentýž stav, kombinovaný však s hloupou náhodou.

 Jen já ale vím, jak to skutečně bylo. Jen já vím, proč se to stalo právě tak, jak jsem vám zde vypověděl. Já totiž vím všechno…