Když jsem kdysi před lety v jedné z Meyrinkových knih narazil na pojem „arrheton“, byl jsem okamžitě jat kouzlem jeho cizosti a niterné vznešenosti. Aniž bych věděl, co znamená, anebo možná také právě proto, zapsal jsem si ho do svého poznámkového bloku a silně podtrhl. Jelikož jsem však jeho význam nemohl najít ani v učeném slovníku cizích slov, přesunul jsem pak „arrheton“ do míst pod čarou jako nevysvětlitelný a uvrhl ho tak do nedobrovolného exilu na okraji mého vědění. Teprve až po delší době, když jsem se zaobíral pověstmi a bájemi antického pantheonu, podařilo se mi spíše dílem náhody zcela objasnit jeho smysl, tedy přesněji jeho dva vnitřně provázané smysly. První význam lze totiž uchopit jen jako ryze historický a faktografický, druhý význam je ale možno pojmout šířeji, v obecné rovině svého duchovního přesahu.
Z historického hlediska představuje „arrheton“ spolu s „aporrhetonem“ součást velkých mystérií a tajemství, jenž starořecký kult bohyně plodnosti země a rolnictví Démétér a její dcery Persefony předával v posvátném okrsku města Eleusis. Počátek těchto tajemství sahá pravděpodobně až do mykénského období, snad až do časů 1600 let před Kristem. Do mystérií tehdy zasvěcovali kněží kultu při iniciačních ceremoniálech a obřadech prováděných při zvláštních náboženských slavnostech. Rozlišovali přitom na tajemství „malá“ a „velká“. Do „malých“ bylo zasvěcováno jednou za rok a do „velkých“ jednou za pět let. Slovem „arrheton“ označovali kněží taková tajemství, která byla slovy nepopsatelná a nebylo tudíž možné je odhalit, ani žádným způsobem prosvětlit, jejich vyslovením. Nemělo se o nich mluvit, neboť by to stejně postrádalo významu. Co bylo obsahem takových tajemství je dodnes záhadou. Spekulace ovšem hovoří o tom, že při jejich předávání během tajných obřadů mohlo být využíváno i psychadelických účinků některých hub. Obsah předávaného mystéria tak mohl částečně sestávat z vizí, zvuků, chutí a pachů. Další části eleusinských tajností pak byly ale s jistotou přenášeny mluveným slovem. Takovéto tajnosti se nazývaly již výše uvedeným výrazem „aporrheton“. Z jejich podstaty už vyplývalo, že je bylo možné prozradit pouhým vyslovením. Proto je také bylo nutné chránit závojem mlčení. Je všeobecně předpokládáno, že obě části mystérií se týkaly zejména obou bohyní a jejich mýtu, zajištění blaženého posmrtného života, vegetačního cyklu obilí, a také ohně a plození.
Tajností typu „aporrheton“ zná každý obyčejný smrtelník jistě mnoho. Jinak je tomu však s mysteriózními záhadami „arrhetonu“. Pomineme-li totiž jeho již nastíněný, učebnicově prázdný popis hodný lexikonu platónské filozofie, školometsky zredukovatelný do mrtvolného zátiší konečných definic, lze v intencích svého původního antického významu slovo „arrheton“ použít v rozšířeném pojetí též jako symbolické označení a vyjádření nabytého duchovního a filozofického poznání, které je nemožno slovy, ani jiným způsobem předat tak, aby mohlo mít pro druhé plně smysluplný význam. Hovoříme zde o vrcholném poznání mystiků, mudrců a jogínů, kteří svým duchovním úsilím odervali univerzu kus jeho zastřeného poselství. Nemožnost jednoduchého předání tohoto vnitřního pochopení pravého stavu věcí člověkem pravdou osvíceným je pak logických atributem povahy tohoto poznání, které je vždy dosažené cestou do značné míry individuální. Arrhetonem lze tedy nazvat duchovně-filozofické poznání, které je výsadou zpravidla několika málo jedinců hledajících dokonalost, a jenž je slovem nepopsatelné a nepředatelné ze své podstaty.
Co říci na závěr? Snad jen to, že slovo „arrheton“ jsem přesunul z polohy pod čarou na čestné místo mezi cizokrajné pojmy, jejichž význam se mi již osvětlil. Nyní už doufám jen v jediné, že se jednoho dne probudím a budu moci říci: „Já znám arrheton!“ |