Začalo to úplně nevinně a obyčejně. Ukradli mi kolo. Jednou za rok jsem si v náhlém vzplanutí touhy po zdravém životním stylu vyjela do kina na kole a bylo to. Výlet skončil nevěřícným pohledem na stojánek před budovou, dlouhou, nadávkami protkanou cestou domů a proklínáním „toho hajzla“. Kéž se na tom kostitřasu zabije!
Za pár týdnů jsem šla docela náhodou kolem cyklistické prodejny. Z výlohy na mě svítila reklama s rozesmátou slečnou na horském kole, zdolávající jen tak mimochodem kopec, který bych já v reálu těžko vylezla po svých. A to její kolo! Mělo na sobě kromě běžných součástek i rám zdobený kytičkami… Zasněná jsem vešla dovnitř. Záhy jsem byla ulovena pohledným prodavačem a nakonec jsem se probrala až u pokladny, ruinujíc svou jedinou ubohou kreditku skoro do mínusu. Začnu sportovat, začnu žít zdravě! Bodejť by ne, když vím, kolik mě to stálo peněz…
Když jsem se, obtěžkaná kolem, speciálním botami na nášlapné pedály a odbornými radami otočila k odchodu, vložil mi mladík do ruky prospekt na cyklistický závod. „Přijeďte, maratóny jsou zábava, uvidíte. Projedete se krásnou krajinou, zasportujete si, poznáte nové lidi,“ mrkal na mě vesele. „Tam můžou i normální lidi?“ ptala jsem se nechápavě. „Jasně, to není závod, je to příjemně strávený víkend,“ přesvědčoval mě. Ze slušnosti jsem pozvánku strčila do kapsy a zahájila přesun k domovu.
Další den odpoledne jsem konečně vyjela. Kolo zářilo novotou, já nadšením a odhodláním. V dobré náladě jsem polykala kilometry po silničce mezi vesnicemi a usmívala se na ostatní cyklisty. Na hrázi rybníka mě napadlo zastavit a pokochat se pohledem na malá šedivá rozčepýřená labuťata. Ehm, zapomněla jsem na záludnost nášlapných pedálů. Na rady odborníka jsem si vzpomněla až na zemi. Možná bych si měla pořídit ještě nějaké chrániče na kolena…
Asi za to může krásné počasí, nebo naopak můj neutěšený partnerský život, že jsem se onu sobotu nacházela na prostranství fotbalového hřiště, spolu s několika stovkami dalších šílenců. Svého „prince“ z obchodu jsem samozřejmě ani nezahlédla, ale už mi bylo blbý obrátit se zbaběle na zpět. Organizace závodu byla na tabuli opřené o zábradlí rozepsána tak polopaticky, že jsem se odhodlala a přihlásila se. Co se může stát? Zaplatila jsem, obdržela číslo, hrst barevných propagačních materiálů, musli tyčinku a přání hezkého zážitku. Všichni kolem se usmívali. Moc milí a přátelští lidé, tihle cyklisté. Bylo zábavné pozorovat okolní ruch. Závodníci studovali svá kola, jako by je viděli poprvé. Asi neměli takový skvělý a nový stroj jako já. Když jsem stála poblíž nějakého hloučku, zdálo se mi, že ti lidé mluví cizím jazykem. Ale co, říkala jsem si, časem do toho taky přijdu. Více mě vyděsilo, když jsem zaslechla rozhovor tří kamarádů, co vše se jim na kole v minulých závodech rozbilo a jak si závady složitě opravovali někde v lese. Doufala jsem, že přítomnost brašničky s tajemným nářadím pod sedačkou mě ochrání jako amulet před nepřízní osudu. Naprostá většina účastníků byli muži. Připadala jsem si jako růže mezi trním, kdyby se mi něco závažného stalo, jistě mi nějaký gentleman pomůže. Dresy nabité barevnými reklamami na hrudích ostatních stíraly rozdíly mezi pohlavími, přesto jsem nakonec spočítala asi tři desítky žen různého věku. S blížícím se startem jsem byla stále nervóznější a opouštěla mě odvaha. Co tady sakra dělám? A pak už šlo vše ráz na ráz. Obejmula mě lavina mimozemšťanů, barevná těla, stříbrné helmy a tmavé brýle, ze které nebylo úniku.
START! Vytřeštěnýma očima jsem hypnotizovala zem přede mnou a modlila se, abych z nešikovnosti neupadla, neboť bych s sebou vzala aspoň deset dalších cyklistů. Úvahy nad přátelským charakterem závodníků vzaly rychle za své, nevybíravá slova i lokty se hrnuly ze všech stran. Pomoc! Po dvaceti kilometrech lehčím terénem to přišlo, jeden kopec, větší kopec, ještě delší kopec. Bilance čítala dva pády, roztrženou rukavici a pocit neuvěřitelného blaha, co všechno jsem už dokázala. Kontakty navázané s jednotlivými spoluzávodníky byly teď mnohem vřelejší. Občas jsem si dokonce dopřála luxus pohledu do krajiny. Mé kolo už nezářilo, do palce mě tlačil ohnutý roh a díky nepřítomnosti blatníku vznikaly na mém zánovním tričku nečekané abstraktní vzory. Čím dál častěji jsem si dávala přestávky, napít, najíst, „do křoví“. Tvářila jsem se, že žasnu nad krásami přírody, ale byl to jen pud sebezáchovy z nedostatečné kapacity plic. Spousty věcí jsem se cestou naučila. Například, při strmé sjezdu je vhodné přesunout těžiště (myšleno zadek) co nejvíce dozadu, klidně i za sedlo. Mohu jen doporučit, jen se vám nesmí při tom manévru zachytit vložka kalhot o zobáček sedla … nicméně, když nepočítám to malinové trní, tak ten mech byl docela příjemný polštář. Další známou zásadou je při sjezdu co nejméně brzdit. To se snadno řekne, ale ovládá-li ruce strach… Po prvním ladném saltu při nechtěném zablokování předního kola jsem měla dojem, že nic horšího už mě potkat nemůže. Pak se dostavila ONA. Krize. Na trati jsem se ocitla osamocena, kotník, rozedřený novou botou úpěl. Zápěstí unavená z neustálých otřesů naopak nebolela, neboť jsem je necítila vůbec. Znecitlivělými prsty mi nešlo řadit a k mé hrůze ani pořádně brzdit. Nekonečný kopec jsem vyšlapala vedle kola a nahoře jsem ten pekelný stroj hodila do trávy a sedla si tamtéž. Já chci domů! Ztracená uprostřed lesa jsem se úspěšně asi čtvrt hodiny litovala. Pak mi došlo, že žádná záchranná mise mě odtud nedostane, zařadila jsem se za nějaké projíždějící závodníky a směle vyrazila vstříc vzdálenému cíli. Počasí se snažilo všem závod co nejvíce zpestřit. Úmorným sluncem, bubnujícím deštěm, kalužemi, které čekaly potměšile schované ve stínu lesa. Když jsem si vzpomněla, jakou péči jsem to ráno věnovala úpravě svého zevnějšku. A teď? Po skoro padesáti kilometrech? Mi to bylo srdečně jedno! S ubíhajícími hodinami se ze mě stával šlapací stroj. Levá, pravá, přeřadit, přibrzdit. Intelekt se mi smrsknul na pár základních funkcí. Táhlá stoupání jsem přežila jen díky tomu, že jsem si v duchu zpívala pořád dokola jednu písničku. Znáte ji? Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína … Ta mi pomohla. Taky jsem dost vzpomínala na Richarda III., já bych za koně dala ... cokoli! Mále bych zapomněla na občerstvovací stanice, stanice první pomoci. Usměvavé ženy nabízely pití, ovoce a koláčky a k tomu vlídná slova. Ze slušnosti jsem si s nimi popovídala. To jsou nezdvořáci, ti co již projeli, prý se někteří ani nestavili na kus řeči. V dálce mezi stromy zahlédla jsem vyčuhovat stopy civilizace. Hurá! Vrátím se domů! Přežila jsem! Jak oku milý byl ten pohled na známé komíny chrlící tmavý kouř, jak radostně jsem hleděla na vysokou, do kraje rozkročenou budovu Finančního úřadu, jak jsem se nemohla dočkat, až dohlédnu k nádraží, jehož vlaky mě pravidelně rušily každou noc.
CÍL! To slovo z nejkrásnějších svítilo na transparentu zdaleka. Mám šedesát kilometrů v nohách, blažený připitomělý úsměv na tváři a sebeúctu, jež hvězd se dotýká. Meju kolo, ledabyle procházím mezi ostatními závodníky, jako že sem patřím, jako že to byla brnkačka. Jsem strašlivě utahaná, špinavá, ale šťastná. Příště pojedu zas! |