Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tvůj sen
Autor: eveline (Občasný) - publikováno 21.9.2002 (15:49:29)
 

                                Tvůj sen

 

I.

 

Zběsilý vítr proháněl po rozpálené silnici vír prachu a písku. Podél silnice kráčela mladá žena v krátkých zelených šatech. Dlouhé černé vlasy jí kvůli neustálému větru zakrývaly obličej. Co chvíli si je musela urovnávat za uši. Nebylo to ale nic platné, protože vítr jí vál do zad, ze strany, odkud svítilo slunce. Aby alespoň  na chvíli viděla, otáčela hlavu prudce na stranu a vítr jí vždy smetl vlasy z obličeje. Při jednom takovém pohybu zahlédla pár desítek metrů za sebou vysokého muže v černém obleku s bílou košilí. Jakmile zjistila, že ji muž pozoruje, otočila se zpátky. Artur Dupont ji skutečně už hezkou chvíli pozoroval. Horký vítr ho šlehal do tváře, ale on si ani nesundal sako, jen si trochu povolil kravatu. Bylo mu příjemné, jak se sluneční žár odráží od černé látky. Na chvíli zrychlil krok, jako by se snažil dívku dohonit. Ale copak ji znal nebo ji chtěl něco říct? Jeho dlouhý stín se už blížil k jejím nohám a právě teď předběhl stín hlavy její kroky. Zrovna se ocitli na rozcestí a dívka prudce zabočila doleva na cestu mezi poli. Dupont se rázem zastavil, na okamžik váhal, ale pak se vydal doprava, k nové výstavbě domů, kde si před nedávnem pronajal byt.

Vítr byl horký a vzduch dusný. Slunce stále nesnesitelně pálilo, ale náhle se objevil mrak, táhnoucí se přes celý horizont a postupně pohlcoval vše, co mu přišlo do cesty. Ten den už pak slunce nevyšlo. Vítr zesílil, na horizontu se zablýsklo a zdálky se ozvalo dunící hřmění. Když Dupont čekal na výtah, vešla do domu mladá žena s malým chlapcem. „Brý den,“ pozdravil slušně  hošík a významně se na Duponta zahleděl. Jeho matka se na Duponta usmála a ten jí úsměv opětoval. Nastoupili do výtahu. Hošík stále hleděl na Duponta svýma obrovskýma hnědýma očima, které chtěly být při všem a neuhly by před ničím. V jeho pohledu bylo víc otázek než soudu, ale Dupontovi se přesto zdálo, jako by  v těch očích postřehl odpovědi ne veškeré otázky světa. Usmál se na chlapce a spiklenecky na něj mrkl.

Když Dupont vešel do svého bytu, otevřel všechna okna, aby tak dosáhl osvěžujícího průvanu. Vzduch byl cítit deštěm a poněkud se ochladilo. Dupont sedl k počítači a pustil internet. Prohlédl si svou e-mailovou poštu, ale nic nového mu nepřišlo. Podíval se na hodinky, v půl sedmé měl být v divadle. Věděl však, že klidně může přijít o něco později, slečna Valentová chodí pozdě často, totiž vždycky, ráda na sebe nechává čekat a Duponta už to unavovalo.Lehl si na gauč a šumění listí ho ukolébalo tak, že na půl hodinky usnul. Poté si uvařil kávu, vykouřil dvě cigarety a pozoroval z balkóna dění na ulici. Ve vzduchu byl cítit ozón a nízká hustá mračna stále věštila bouřku, ale zdálo se, že šla jiným směrem. Poté si vzal čistou košili, do kufříku složil deštník a vyšel ven.

Když procházel kolem trafiky na metru, téměř automaticky prolétl pohledem vystavené časopisy. Na jedné titulní straně postřehl tvář oné černovlasé dívky. Ani příliš neváhal, přistoupil k okénku trafiky a časopis koupil.

V metru takhle k večeru jezdívá obvykle jen málo lidí. Nejinak tomu bylo i toho večera. Dupont seděl na konci vagónu a pročítal v časopise rozhovor s černovlasou dívkou.. Náhle ho vyrušil křik právě nastupující ženy: „Ty spratku jeden! Chceš dostat na zadek? Kolikrát se budu ještě pro tebe vracet?“ V ten moment popadla malého chlapce za ruku a vtáhla ho do vagónu těsně předtím než se dveře zavřely. Dupont pozoroval, jak dítě kráčelo před matkou se sklopenou hlavou, ale ani známky po nějakém pláči. „Dělej. Sedni se támhle!“ Postrčila ho směrem k sedadlům, naproti kterým seděl Dupont. Dítě si nejdříve kleklo na sedadlo čelem oknu, ale jen, co ho dostihla matka, vrazila mu pohlavek a rozkřičela se: „Takhle se sedí?! Sedni si jako slušný člověk a dej už pokoj nebo chceš dostat ještě?“ a zahrozila mu napřáhnutou rukou. Dítě se bez protestu překulilo, opřelo záda o opěradlo, složilo ruce do klína a pozorovalo své krátké natažené nožky. Poté zdvihlo zrak směrem k Dupontovi. Ten se na něj usmál, ale dítě nereagovalo, mělo stále vážný výraz. Poté se Dupont vyčítavě podíval na matku, ale ta to nezpozorovala, neboť se horlivě věnovala svému mobilu.

Když vyšel Dupont z metra, nebylo po bouřce ani stopy a bylo stále dusno. V tak velkém městě zkrátka občas někde zaprší, ale málokdy přijde velká bouřka, která by všechno spláchla. V dálce se zelenal horizont a ačkoliv bylo ještě dost světla, pouliční lampy již svítily. Před divadlem postávaly hloučky lidí.

„Arture“, oslovila Duponta žena ve středních letech, slečna Valentová. „Omlouvám se, že jdu pozdě, snad tu nečekáte dlouho.“

„Ale vůbec ne, právě jsem přišel.“ 

Vešli do sálu.. Dupont se ještě vrátil, aby si koupil program. Jakmile do něj nahlédl, zjistil, že hlavní postavu zrovna dnes alternuje herec, kterého neměl příliš v oblibě. Slečna Valentová byla naopak příjemně překvapená, když zjistila, že měl zrovna hrát její oblíbený herec. Dupont si všiml jejího nadšení, a to mu na náladě vůbec nepřidalo. Světla v sále pomalu zhasínala a rozezněla se podmanivá hudba. Dupont viděl tu samou hru před 10 lety s jiným obsazením a tehdy ho skutečně oslovila. Toho večera si však nedělal iluze v momentě, když spatřil hlavního hrdinu celé hry. Okamžitě si všiml jeho poněkud nevyspalého výrazu včetně červených očí. Protože hru dobře znal, věděl, že tohle nemělo být v plánu. Sledovat špatného herce v dobré roli je úděsné, ale sledovat ho, když je navíc opilý, to už je prostě k nevydržení. „Jako bych to tušil“, řekl si Dupont sám pro sebe a pohrdlivě se zadíval na titulního hrdinu, kterému ani nános líčidel nepomohl zakrýt jeho zoufalý stav. Kvalita celého představení byla tím pádem zpečetěna. Dupont se jen tak tak držel, aby neodešel, ale pak si řekl, že by tím ničeho nedosáhl a slečna Valentová by to nejspíš nepřežila. Snažil se alespoň všímat si víc textu, hry jako takové, ale vždy jeho pozornost nakonec spočinula na směšném herci. Nedovedl se ubránit představě, že herec jen mechanicky odříkával naučený text, kterému zjevně vůbec nerozuměl. Pohlédl na Valentovou, aby zjistil, jak se jí hra líbí, ale ona si jeho zájem zjevně vyložila jinak, neboť se na něho vřele  usmála a chytla ho za ruku. Dupont si připadal jako v kleci, nebylo úniku. Najednou nechápal, co ho vlastně nutilo sedět tu napasovaný v malých sedadlech seřazených vedle sebe jak slepice na hřadě a zírat na přihlouplého  herce, který ze sebe dělá bůhvíco a jak mu to celý sál baští. Nejradši by si stoupl a seřval ho. Takhle to byl jen další zabitý večer, nic víc. Duponta ale nejvíc štvalo, že k tomu také sám přispěl.

Když v noci uléhal do postele, pomyslil na to, jaké by to bylo, kdyby se mu všechno vymazalo z hlavy. Všechno, co za nic nestálo, nebo co ho trápilo. Věděl však, že nic takového prostě nebylo možné a s tímto vědomím usnul (smířen s tím, co za nic nestálo, ale rozhodně ne s tím, co za něco mohlo stát, kdyby se o to aspoň pokusil).

 

 

II.

 

Když šel na druhý den ráno  do práce, ovíval ho svěží vítr. Obloha byla nádherně modrá a pluly po ní nadýchané bílé mraky. Slunce už takhle po ránu pěkně pálilo, ale vždy, když se schovalo za mrak, ovál Dupontovu horkou tvář příjemně chladný vzduch. Kráčel podél bloku domů, do jejichž oken se opíralo slunce. Vždy když je někdo otevřel, záblesky slunce odrážející se na nich šlehly Dupontovi přímo do očí.

Vešel do prosklené budovy, kde pracoval. Vyjel výtahem do pátého patra a došel až na konec chodby k bílým dveřím, kde stálo na zlaté tabulce: Mudr. Artur Dupont, klinický psychiatr. Otevřel dveře a pozdravil starší ženu, svou asistentku:

„Dobrý den, Marie, máme na dnešek nějaké nové případy?“ 

„Ne, pane doktore. Tedy vlastně ano, jeden případ. Nějaký Marek Kalista, přijde odpoledne. Na dopoledne je tu akorát slečna Valentová a pan Vychytal.“

„Nejspíš všichni někam odjeli na dovolenou, že je tak málo pacientů,“ poznamenal Dupont.

 „Nejspíš to bude tím,“ přitakala Marie svým navyklým nezúčastněným tónem. „Mám vám uvařit kávu?“

„Děkuju, kafe si dám rád.“

Vešel do své ordinace. Uvelebil se v pohodlném křesle a složil ruce za hlavu. Po chvíli vstoupila  Marie. Na kraj stolu postavila bílý šálek, jehož horní okraj se leskl a sluncem prosvětlený kouř horké kávy stoupal vzhůru. Ta vůně byla uklidňující.

„Budete ještě něco potřebovat?“

„Ne děkuji. Na kdy máme prvního pacienta?“

„Na půl jedenáctou, přijde slečna Valentová,“ řekla Marie a podívala se směrem k oknům, do nichž se opíralo prudké sluneční světlo.

„Zatáhnu vám trochu žaluzie, máte tady hrozné horko.“

Místnost se rázem ponořila do pruhů světel a stínů. Vypadalo to jako příjemné odpoledne u šálku kávy, ale den přitom teprve začínal. Když Marie odešla, vytáhl Dupont ze svého kufříku časopis, který si včera koupil. Bylo teprve deset hodin, takže měl dobrou půl hodinku na čtení. Prohlížel si dívku z titulní strany. I její obličej teď šrafovaly pruhy světla a stínu od žaluzií. V ten moment si všiml, že někdo sahá na kliku. Schoval časopis do zásuvky.

„Promiňte pane doktore,“ řekla Marie, „je tady ten pan Marek Kalista, říká, že odpoledne nemůže přijít a byl by moc rád, kdybyste ho mohl přijmout hned, je to prý naléhavé.“

 „Jen ho sem pošlete, mám určitě dobrou půlhodinu čas.“

Do místnosti vešel mladý muž v kostkované košili a džínách. Měl poněkud neklidný pohled. Počkal až za ním Marie zavřela dveře a poté pozdravil:

„Ahoj doktore,“ přičemž se pokusil o úsměv.

 Dupont se na něj s údivem pohlédl. „Marku, je to možné? Jsi to vůbec ty? Tak dlouho jsem se neviděli. Ty ani nezavoláš, neozveš se a najednou mi vlítneš do ordinace. A proč ses představil Marii jako Kalista? Vždyť tvé pravé příjmení je přece Pavelka.“ 

„Máš pravdu, ale chtěl jsem tě trochu překvapit.“

„To se ti teda povedlo“.

Marek popošel k oknu, rozhrnul prsty žaluzie a díval se dolů do ulice.

„A jak se má Monika a děti?“ vyptával se Dupont.

„Mají se dobře, všechno nám vychází až na to, že…“ Marek se odmlčel, zjevně hledal vhodné slova. „Až na co? Děje se snad něco?“

„Asi o nic vážného nejde, ale nejsem si jist. Pro to jsem přišel za tebou, potřebuju, abys mi jako odborník něco vysvětlil.“

„Jistěže ti rád pomůžu. Posaď se a řekni mi oč jde,“ vybídl ho Dupont.

„Už dlouho si s tím totiž nevím rady. Potřebuju zjistit, co se to se mnou děje. Už nesnesu tu nejistotu. Možná, že mnoho lidí by podobnou věc nejspíš podcenilo, ale já nechci riskovat, víš jak na tom byl můj otec. Léčil se tady a Marie si ho jistě pamatuje. Také kvůli tomu jsem změnil příjmení. Hned by se to rozneslo a já nechci, aby se o tom někdo dozvěděl. Lidé nepochopí, že lze zajít za psychiatrem jen kvůli radě. Nejsem duševně nemocný a nechci, aby se tak na mě lidé dívali.“

„Jistě, to docela chápu. Ale teď už mi pověz o tom, co tě za mnou přivádí.“

„Jde o mé sny. Jako by ten, koho v nich vidím jako sebe, byl někdo úplně jiný než já. Dělá věci, které bych já nikdy neudělal, odporuje to mé povaze.“

„Co například?“

„No těch divných snů už jsem měl hodně, mám v nich zmatek, nevím, kdy se mi který zdál, pamatuji si jen různé útržky a někdy mi splývají dohromady. Například se mi zdálo, že jsem dal jedné ženě v metru facku, vedle ní sedělo dítě. Očividně to byla jeho matka a já jí před očima toho dítěte dávám facku. Vůbec jsem tu ženskou neznal. Netuším, proč jsem to udělal, prostě jsem viděl, jak to proběhlo, jako bych byl někým jiným. Nepoznával jsem se, jako bych tomu jen přihlížel. “

„A předtím se ti takové sny nezdály? Já měl spoustu snů, ve kterých jsem nejen mlátil lidi, ale také pár zabil nebo byl pověřen je zabýt. Rozhodně jsem  se ale tím neznepokojoval. Přece to nepoukazuje na to, že bych byl vrah.“

„To je jasné, ale jde o něco jiného. Já nemám obavy, že bych někdy v budoucnu uhodil nějakou ženu v metru, v životě bych to neudělal. Jde však o ten zvláštní moment, který se od jisté doby v mých snech objevuje. Není tam totiž žádný příběh, nic, do čeho by šlo zasadit konkrétní situaci. Najednou prostě někde jsem, udělám něco, čemu vůbec nerozumím a to je celé. Cítím se jako cizinec ve svých snech, jako bych tam nepatřil, jako by to celé vůbec nebylo o mně.“

„do jisté míry jsme všichni diváky svých snů, vždyť se jich koneckonců ve skutečnosti neúčastníme. Navíc pro sny ale neplatí žádná pravidla, nemusí být ani logické, ani nemusí mít příběh.“

„To je možné, ale jak mi tedy vysvětlíš, že mé dřívější sny mě takovým způsobem nikdy neznepokojovaly?“

Dupont jen pokrčil rameny.

„Nebo se mi zdálo, že jsem byl s nějakou ženou v divadle a během představení jsem vstal a začal křičet na jednoho herce, že je to jen exhibicionista bez talentu a že si z nás všech dělá legraci, pokud takhle předvádí tragickou postavu a ať se jde radši vyspat z té kocoviny.“

Dupontovi to hned něco připomnělo, vzpomněl si na včerejší představení a musel se pousmát. Následně se  mu však také  vybavila scéna z metra, když byl včera na cestě do divadla. Zarazil se, úsměv se mu rychle vytratil z tváře.

„Zvláštní…,“ pronesl Dupont v zamyšlení.

„Tak vidíš. Nedovedu si to vysvětlit.“

„A poznal si toho herce? Jednalo se o někoho skutečného?“

„Já se přece v hercích vůbec nevyznám a v divadle jsem byl naposledy na střední. Tehdy jsem celé představení prospal.“

Dupont se odmlčel.

„Promiňte, že vás ruším.“ Dupont zdvihl oči ke dveřím a spatřil Marii. Vůbec si nevšiml, že otevřela dveře. Možná, že už tu hezkou chvíli stála a poslouchala.

„Je tady slečna Valentová,“ oznámila Marie. „Řekla jsem jí, že tu teď někoho máte, ale ona trvá na tom, abyste ji přijal.

„Dobrá, ať  ještě chvíli vydrží.“ Marie pokývla a odešla.

Dupont se obrátil k Pavelkovi: „Marku, jestli chceš, můžeme si o tom promluvit ještě dnes večer nebo zítra, ale teď opravdu nemám čas, jak vidíš.“

„To nevadí, přijdu tedy zítra a děkuju ti za tvůj čas.“

„Nemáš vůbec zač, teď se však musím věnovat slečně Valentové.“ Dupont to řekl s takovým ironickým tónem a obrátil přitom oči v sloup. Vytáhl se zásuvky krabičku cigaret a vložil si jednu do úst.

„Valentová, Valentová,“ mumlal si Marek Pavelka snažící se na něco si vzpomenout. „Už to mám! Vždyť takhle jsem oslovil tu ženskou v divadle. Ano, jmenovala se tak, Valentová.“

Dupont okamžitě přestal se zapalováním své cigarety a upřeně zíral na Pavelku. Po chvíli se ale opět vrátil ke své cigaretě, nechtěl dát na sobě cokoliv znát. Rozloučil se s Pavelkou s tím, že se děje ledacos a náhody jsou na denním pořádku. Nedal mu vůbec najevo, jak zoufale by sám potřeboval něco objasnit, ale nemůže se na nikoho obrátit, protože by se ně něj dívali jako na blázna.

Poté, co Pavelka odešel, všiml si své nevypité kávy. Potřeboval se uklidnit. Rychle ji vypil, byla už studená. Po celý zbytek dne jevil Dupont  známky nervozity a roztěkanosti. Vykouřil téměř dvojnásobek cigaret, co obvykle a pak byl nucen si od Marie vyslechnout, co všechno hrozného ho čeká, když s tím nepřestane. Dupont ji ale pořádně nevnímal, stejně tak i pacienty poslouchal na půl ucha. Hlavou mu probíhala znepokojující, zato však lákavá myšlenka (možnost dozvědět se to, co by se stalo, kdyby v jistých chvílích udělal skutečně to, co mu jako první prolétlo hlavou, zkrátka to, co toužil provést).

 

 

III.

 

Celou noc bylo neuvěřitelné dusno. Dupont spal při dokořán otevřeném okně. Ráno ho probudilo nepříjemné bzučení vosy, která zabloudila do jeho ložnice a už hezkou chvíli nemohla najít cestu ven. Když po 10 minutách konečně vyletěla, ozvala se zvenku sekačka na trávu. Kdyby zavřel okno, tak by se udusil a při tom rachotu se prostě spát nedalo. Nezbývalo než vstát, ačkoliv bylo teprve půl sedmé. Posnídal koblihy a džus. Poté si vzal knihu, kterou měl rozečtenou už dva měsíce, chvíli v ní listoval a pustil se do čtení. Jenže kniha ho nebavila, a tak ji zavřel a odsunul na kraj stolu, tam kde byla. Sedl si ven na balkón, kam dopoledne nepražilo slunce. Popíjel kávu a pozoroval probouzející se život ve městě. Čas ubíhal  pomalu a přece se nezadržitelně řítil červencovým dopolednem.

Když šel Dupont do práce, obloha se zatáhla. Ve vzduchu byl cítit déšť a v dálce se ozývalo hřmění. Od rána neměl Dupont moc dobrou náladu a když vešel do přeplněného metra, moc mu to na náladě nepřidalo. Dav propocených lidí se na sebe tísnil  a každou chvíli do Duponta někdo strčil. Když vystupoval, nahrnul se do metra dav turistů, málem by ani nevystoupil. Na nástupišti to však nebylo o  nic lepší. Všude se prolínali pletence lidí, každý šel jiným směrem razící si svou cestu, bylo to jako uprostřed jednoho velkého mraveniště. Dupont už toho měl plné zuby. Bůhví proč si vzpomněl na to, že má doma revolver. Ta myšlenka ho svým způsobem dost pobavila, zvlášť když si představil, co by se asi dělo, kdyby ho měl právě teď v kapse. Musel se při tom pomyšlení  pousmát. Hned se cítil klidnější.

Když přišel do práce, byl již celkem v dobré náladě. Marie mu oznámila, že pan Kalista přijde v deset třicet. Dupont se posadil ke svému stolu a vyndal ze zásuvky časopis a začal hledat příslušnou stránku. Občas mu pohled zabrousil k oknům. Od západu se valila hustá černá mračna. Po chvíli vešla Marie se šálkem kávy.

„Teda vy  tu máte ale tmu,“ poznamenala a vzápětí rozhrnula žaluzie.

„Díky Marie. Vy myslíte na všecko. Až přijde pan Pav.., totiž pan Kalista, pošlete ho  rovnou dovnitř.“

„Zajisté,“pokývla Marie zjevně polichocena a odešla.

Bylo již třičtvrtě na jedenáct a  Marek Pavelka stále nepřicházel. Dupont měl už dávno článek přečtený a kávu vypitou. Nedočkavě se díval střídavě na dveře a na hodiny. Po desíti minutách Pavelka konečně přišel. Byl celý udýchaný, zřejmě hodně pospíchal.

„Omlouvám se, ale uvízl jsem v zácpě. Mám dnes hrozný den.“ Rezignovaně se usadil do křesla naproti Dupontovi.

„Hlavně klid, Marku,“ snažil se ho uklidnit Dupont. „Nemá smysl se tím nervovat.  Vraťme se k tomu, o čem jsme mluvili včera. Řekni mi, zdálo se ti dnes něco?“ zeptal se ho    až  s přehnaným zájmem.

„Zdálo se mi…, no nevím kde začít, bylo toho dost, splétá se mi to všechno dohromady. Zkrátka, zdálo se mi, že jsme jel v metru a když jsem vystupoval, valil se proti mně dav lidí. Vyndal jsem z kapsy revolver a začal do nich střílet. A pak už jen ten hrozný vřískot a všude spousta krve. Byl to příšerný sen, snad nejhorší, jaký se mi kdy zdál.Připadal jsem si jako robot, něco fungovalo jako spouštěcí mechanismus, ale já prostě nevím co. Je to k nesnesení, budu se bát  v noci usnout.“

Dupont ho zaujatě sledoval a mlčel. Pak se ale vzpamatoval, vytušil, že Pavelka očekává nějakou odpověď.

„Možná máš v sobě nějaký přetlak a napětí, které v sobě dusíš. Tvé sny ho pak následně ventilují na povrch.“

„Jenže já nesnáším násilí, nemůžu vidět krev, pistoli jsem v životě nedržel v ruce a nikdy by mě nenapadlo střílet do davu nevinných lidí. Koho by to mohlo vůbec napadnout?“

Dupont si tu otázku vzal až moc osobně a sebejistým tónem se zeptal: „Jak moc jseš si jist tím, že jsou nevinní?“

„To nevím,“ začal Pavelka poněkud rozpačitě, „ale když se jim podívám do očí, cítím, jak mi jejich pohled říká, že nejsou schopni zla.“

„A tomu říkáš nevinnost? Stačí jim dát do ruky zbraň a hned budeš vnímat jejich pohled jinak. Ale dost už o nevinnosti. Povídej mi ještě o tvých snech. Potřebuju slyšet vše, na co si vzpomeneš, abych ti dokázal pomoci,“ pobízel ho netrpělivě Dupont.

„Některé sny byly až podezřele klidné. Například jdu podél silnice a před sebou spatřím nějakou ženu. Zrychlím krok a když jdu zároveň s ní, podívám se na ní a začnu s ní mluvit. Poté ji chytnu za ruku a jdeme dál, nic zvláštního se tam vlastně nestane. Až na to že tu ženu vůbec neznám a vzít cizí ženu za ruku mi připadá zvláštní.“

Dupont okamžitě zbystří a přeruší ho: „Jak vypadala?“

„No, štíhlá, vysoká, dlouhé černé vlasy …,“ Pavelka se odmlčel, když si všiml, že Dupont něco hledá v zásuvce stolu. Vytáhl časopis: „Mohla třeba vypadat  takhle?“ ukazoval prstem na dívku z titulní strany.

„Jo, to by klidně mohla,“přiznal Pavelka překvapen tím, že Dupont přiznává té ženské takovou důležitost.

„Je potřeba znát i detaily, všechno může svým způsobem posloužit jako vodítko,“ řekl Dupont, když viděl udivený výraz Pavelky. „Je možné, žes ji zahlédnul třeba v televizi a zpětně se ti to promítlo do snu.“

„Jenže já tu ženu nikdy neviděl, nechápu, proč by se i o ní mělo zdát.“

Do místnosti vešla Marie: „Pane doktore, přišla slečna Valentová.“

„Řekněte jí  prosím vás, že na ní dnes nebudu mít čas, ať se objedná na zítra. Děkuji.“

Marie byla trochu překvapená, ale bez řečí odešla.

Dupont se opět věnoval Pavelkovi, tedy vlastně jeho snům. „Pamatuješ si na něco víc z toho snu? Co si té ženě říkal nebo co bylo dál?“

„Nevím už, co bylo dál. Pamatuju si jen, že se na mě usmála. Pokud jsem to teda měl být já, stále si totiž v těch snech připadám jako cizinec.“

„Na to zapomeň, pokud nechceš mít vážné potíže. To víš, žes to byl ty. Není možné, aby tě tvé sny takhle obehrály a vyšachovaly tě. Pořád jsou to přece tvé sny, ne? Ať už se ti zdá cokoliv.“

„Jsem už unavený, Arture, čeká mě dlouhý den. Ráno odjíždím na služební cestu. Potřebuju nějakou radu, jak se těch snů zbavit. Abych se pokaždé ráno nemusel ptát sám sebe, kým to vlastně jsem. Jako bych si něco jen vypůjčoval z jiných životů. Potřebuju se ale zaměřit na svůj vlastní, mám příliš práce a nemohu si dovolit být nesoustředěný.“

„To chápu, Marku,. Myslím, že jsi ve velkém napětí, potlačuješ v sobě něco, co se musí dostat ven, nebo jednou vybuchneš. Ty sny se ti jen snaží předvést určité momenty symbolickou řečí, možná jsou to  tvá potlačená přání nebo představy. Člověk by jim měl věnovat pozornost a ne je neustále potlačovat a zadupávat. Možná bys neměl tolik přemýšlet a více jednat, tím, si pročistíš hlavu a uvolníš napětí. U lidí, kteří moc přemýšlí, je problém v tom, že málo jednají a vše se jim kupí v hlavě. Lidi, kteří zase jenom jednají příliš nepřemýšlejí. Je třeba najít zlatý střed, oba extrémy vedou ke špatným koncům.“

„Možná máš pravdu.“

Dupont si všiml, že jeho slova na Pavelku působí, neváhal proto pokračovat. „Myslím, že příliš kontroluješ své jednání, proto si připadáš ve snech jako cizinec, už ani nepoznáváš svá potlačená přání, nepoznáváš sám sebe. Ale tvé sny se ti je přesto snaží připomínat. Jsi to pořád ty, jakkoliv  symbolicky proměněný a jakkoliv jsou tvé sny zmatené a nečitelné, jsou pořád tvé a něco zcela určitě poukazují.“

„Dobrá, pokusím se tím řídit. Ještě jednou ti děkuju za tvou pomoc. Vrátím se za šest dní a ozvu se. Bože, to je ale dusno. Už mě zase rozbolela hlava.“

Dupont se podíval z okna. Hustá černá mračna teď pokrývala celou oblohu, ale stále ještě nezačalo pršet.

„Uvidíš, že se to spraví. Přijde déšť a všechno smyje. Vše bude snesitelnější. Tak brzy naschle, Marku.“

Když Pavelka odešel, opřel se Dupont ve svém pohodlném křesle. Přemýšlel nad tím, co všechno by mohlo být jinak, kdyby v jistou chvíli, udělal to, co mu jako první prolétlo hlavou. Otočil směrem k oknu. Sledoval, jak se nízká mračna valí vzduchem. Dole v ulicích mezi šedivými domy začali lidé roztahovat pestrobarevné deštníky. Ale zanedlouho je opět stáhli. Spadlo jen pár těžkých kapek, nadále panovalo neuvěřitelné dusno.

 

 

 

IV.

 

Na druhý den ráno se Dupont probudil s obrovskou nechutí cokoliv dělat, natož pak někam jít. Rozvaloval se na posteli, nemohl se přinutit vstát. Měl přesně ten pocit, kdy všechno nestojí za nic.  Nakonec se ale přemohl a šel do práce.

Cestou si koupil jako obvykle noviny a teprve v metru v nich začal listovat. Hned na druhé stránce ho zaujal tučný nápis: Napadl cestující v metru deštníkem. Četl dál: Policie včera zadržela třiatřicetiletého Marka Pavelku, který podle svědků krátce po páté hodině odpolední napadl několik cestujících ve stanici metrai Muzeum.  Deštníkem s ostrým bodcem způsobil četná zranění lidem, kteří se právě chystali nastoupit do soupravy. Jedna starší  žena musela být převezena do nemocnice s těžkým zraněním břicha. Pavelka odmítl jakkoliv vysvětlit své jednání. Hrozí mu  obvinění z ublížení na zdraví a obecného ohrožení.

Dupont nemohl věřit svým očím, přečetl si článek ještě dvakrát a stejně se pořád bránil připustit, že se to opravdu stalo. Tohle ale přece nechtěl, to se vůbec nemělo stát! Zoufale třeštil oči na novinové titulky a poté těkal očima po stěnách vagónu. Všude se ale jeho pohled setkal jen s lhostejnými tvářemi, každý se staral sám o sebe. Pro ně se nic zvláštního nestalo, nic se nezměnilo. Ale Dupont věděl, že něco musí udělat.

Na nejbližší stanici vystoupil, sedl si na lavičku a zavolal Marii do práce. Oznámil jí, že je mu dnes špatně a že nemůže přijít, aby tedy všechny pacienty přeobědnala. Marie mu slíbila, že vše zařídí. Poté obvolal pár lidí a dozvěděl se, že Pavelka byl umístěn do vazební věznice na Pankráci. Jen co domluvil, rozdrnčel se mu mobil, volajícím byla slečna Valentová.

„Co je to s Vámi?“ začala vyčítavě, „proč jste mě včera nepřijal? Nějaký pan Kalista je vám zdá se milejší. Já přece…“

Dupont jí skočil do řeči: „Tak moment, slečno Valentová, nebo vlastně paní. Vím, že vám dělá dobře oslovení slečno, ale vždyť vy jste vdaná. Nemůžete přece řešit vaše problémy s manželem tím, že se budete scházet se mnou. Pokud máte skutečné problémy, objednejte se u někoho jiného, mám pocit, že se na mě poslední dobou dost upínáte a takhle to prostě dál nejde, navíc mám teď svých starostí dost.“ Poslední slova řekl dost  hlasitě a kolemjdoucí se po něm zvědavě ohlíželi. Dupont si toho všiml a ztišil hlas: „takhle vás nemohu léčit. Mimochodem má dojem, že vám nic neschází, akorát vám prostě nestačí jeden muž, a abyste si ospravedlnila to, že jich máte víc, vymlouváte se na problémy s manželem. Nejste první ani poslední, je to známá historka, ale už obehraná. Sbohem! Už mi prosím nevolejte,“ ukončil Dupont svůj monolog, neboť Valentovou vůbec nepustil ke slovu. Ani netušil, jak moc se mu uleví, když jí tohle všechno řekne a ukončí s ní jakýkoliv kontakt.

Konečně se rozjel za Pavelkou do  věznice. Připadal si, jako by byl vinen on sám, nikoliv Pavelka a musel mu to říct a ujistit, že ho v tom nenechá. Cestou si v duchu připravoval, co a jak mu řekne, aby ho uklidnil, Marek bude jistě nervózní a rozrušený, jen aby ještě něco neprovedl. „Musím mu říct, co za tím vším bylo, musím mu říct pravdu,“ říkal si Dupont v duchu.

Ve věznici ho však  Marek překvapil až nezvykle klidným chováním na to, v jaké byl situaci.

„Marku, musím ti něco říct,“ naklonil se k němu Dupont a ztlumeným hlasem pokračoval, „jsi v tom nevinně. Chápeš to? Udělal jsi jen to, co jsem ti jako tvůj lékař doporučil, i když zrovna ne to, cos udělal, ale nevyjádřil jsem se přece nijak konkrétně, takže jsi to mohl pochopit podle svého.“

„O čem to mluvíš?“ přerušil ho Marek , „já jsem to ale chtěl udělat, doopravdy. Bylo to mé rozhodnutí. Copak si myslíš, že bych si něco nechal vsugerovat? Jsem snad takový slaboch? Ne, ty lidi se prostě neuměli chovat a já měl děsný vztek a takovou bolest hlavy, že bych udělal ještě nevím co, kdyby mě nezatkli.“

„ Ty to Marku nechápeš, to přece nejsi ty. Ještě jsi mi vyprávěl, že bys nikdy ženu neuhodil a že nechápeš, proč se zdají tak násilnické sny. Tohle jsi udělal, protože jsem tě navedl k tomu, abys udělal to první, co ti prolétne hlavou, abys zkrátka nepřemýšlel, že se ti tím uleví. Jenže to bylo špatně, chybu jsem udělal já. Ty jsi  nevinný. Klidně to odpřísáhnu. Dosvědčím, žes tak jednal na mou radu“.

„Ty snad ze mě chceš udělat někoho, kdo není schopen se sám rozhodovat o svém jednání. Arture, já to doopravdy chtěl udělat, už nevím, jak bych tě o tom přesvědčil. Proč mi stále podsouváš své myšlenky. Mimochodem ani netušíš, jak se mi od včerejška ulevilo. V noci se mi nic nezdálo, alespoň nic, co bych si pamatoval. Spal jsem jako mimino a ráno jsem se po dlouhé době nemusel rozpomínat na to, kým jsem.“

„Nechtěj Marku, abych věřil tomu, že jsi to chtěl udělat. Nemáš to v povaze. Proč mi nedovolíš, abych ti pomohl? Sám jsem za to zodpovědný!“

Radši budu mít nálepku násilníka než blázna či kohokoliv kdo jedná v pominutí smyslů. Navíc můj právník  si myslí, že mám šanci vyváznout jen s podmínkou, mám čistý rejstřík, rodinu, stále zaměstnání. Už musím jít, čas uplynul. Díky že si za mnou přišel, Arture, ale tvou pomoc nepotřebuji.“

Dupont chvíli zůstal sedět jako zkoprnělý. Uvědomil si, že mu neřekl to nejdůležitější, že chtěl Marka záměrně navést k tomu, aby se pokusil realizovat své sny, protože ty sny zobrazovaly to, co chtěl sám v jistých situacích udělat, ale co nakonec neučinil. Markovy sny skrývaly odpověď, kterou si Dupont tolik přál znát, ale aby pro něj byla čitelná, musely se sny uskutečnit, jen tak bylo možné sledovat, co by se skutečně stalo. Sledovat vše z pozice diváka, zcela bez rizika. Byla by to lákavá podívaná a Markovy sny v tom případě představovaly zvednutí opony.… Alespoň tak si Markovy sny pro sebe interpretoval Dupont. Není pochyb, že v nich do jisté míry viděl to, co v nich chtěl vidět. No jak by jinak mohlo být něco takového možné, ačkoliv… 

Teď ale Dupont viděl, že neměl právo něco takového chtít. Uvědomoval si, že jeho rozhodnutí navést Marka k tomu, aby začal své sny uskutečňovat bylo špatné a možná kvůli němu někdo zaplatí životem, jiný pověstí či svobodou. Ale co když to Marek skutečně chtěl učinit? Koneckonců to neustále opakoval. Dupont toho měl plnou hlavu a pomalu se vydal na cestu domů.

Když vystupoval z vagónu, dav lidí ho málem nenechal vyjít, jak se hrnul dovnitř. „Nejdřív se snad vystupuje,“ upozornil je slušně Dupont. Podívali se na něj jako na cvoka a něco za mumlali, aby je neslyšel. Dupontovi to ale bylo jedno. Nevšímal si jich a šel si svou cestou. Když kráčel podél silnice, pocítil horkost. Slunce se mu opíralo do zad, ačkoliv bylo ještě vysoko. Sundal si sako a mimoděk mu pohled spočinul na  stínu, který měl při chůzi neustále před sebou. Jak se tak na něj díval, napadalo ho – kráčíš sice přede mnou, ale já stojím nad tebou. Ještě chvíli svůj stín pozoroval, jako by s pocitem úlevy a poté upřel pohled opět před sebe. Asi v padesátimetrové vzdálenosti spatřil vysokou ženu s dlouhými černými vlasy. Byla to ona. Poznal ji podle způsobu chůze. Neváhal ani minutu a zrychlil krok.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter