|
|
 |
Z ranního autobusu Autor: ouvej (Občasný) - publikováno 20.9.2002 (13:11:35), v časopise 14.11.2002
|
|  |
Z autobusu
Jela jsem
kdo dnes už ví
kam?
Tak ráno
obloha černá
bouřková
podle pánaboha
by všechno mělo ještě spát
v tom čase před svítáním
Utéct a utíkat
plno stran
kterými možno se dát.
Ale kam?
Tlustý pán
vedle mě
hlasitě vydechuje
do toho svítání
své upocené
poslední sny
hlava ospale spočívá
na mém rameni
a já se kaju
za svou nenávist.
A on si zatím letí
náhle lehounký
a nad kostelem vykroužil
půvabnou piruetu
své budoucí ženě
co letí vedle něj
a nabízí mu
kafáč plný kávy
vřelé jak láva
a sladké jako nebe.
Pomalu svítá.
Okna kostelů svítí.
Po staletí
to atavistické
zděděné
modlení náhle v sobě hledám
marně, zbytečně.
A tak se modlím
k obloze
záhadně fialové
a mé.
Dostala jsem ji jednou darem
v jedné její podobě.
A znamená teď víc
než Bůh
nebo láska
nebo nenávist.
Obloha jen
obloha a já.
A vzpomínka na útěk.
Do všech stran.
|
|
|