Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám |
|
Vztah umění a duševní nemoci podle osobní zkušenosti Hany Fouskové[1] JT: „Hano, vnímáš hranici, kdy duševní nemoc ještě inspiruje a kdy už ničí a brání v tvorbě?“ [2] HF: „Na začátku šílenství opravdu inspiruje, protože obrací člověka naruby a z podvědomí mu vytahuje věci, ke kterým normálně nemá přístup. Ale když člověka vybere do dna a už mu nemůže dát nic nového, pak ho už ničí. Byly doby, kdy jsem svá šílenství milovala, protože jsem se v nich dostávala do krásných, vybájených světů, a schválně jsem přestávala brát prášky. Ale je to jako se vším: když přestáváš tvořit, začneš ničit. Navíc už si nedokážu vymýšlet další příběhy, stále se opakuji a je to nuda. Já ovšem v šílenství nemaluji ani nepíšu básně. Samotné šílenství je mnohem zajímavější než jakékoli umění. Někdy.“[3] K jejímu šílenství dále ještě pasáž z nevydané prózy Schizofrenička (kapitola Aleko - pojmenovaná po jejím milenci): „Šílenství dává životu čtvrtý rozměr. Tuhle větu si poznamenávám na začátek, jenom proto, abych ji nezapomněla. Není tak docela přesná, ten čtvrtý rozměr dává teprve pochopení šílenství, oddělení zrna od plev. Šílenství přichází tehdy, když si člověk chce zatajit nějakou pravdu, kterou si nechce přiznat, ale podává ji přehnaně, dovedenou do absurdity. A v poslední době je pro mne šílenství i únik ze svěrací kazajky života, to jest z vězení a samoty invalidního důchodu z psychiatrie. Protože nemám ani na cestu do jižních Čech, toulám se po cizích planetách, a protože se se mnou nebaví ani sousedka, bavím se s bohy a démony.“ (…) „V mládí jsem navenek důchod ignorovala, i když celé mé vnější chování se mu přizpůsobovalo. Nikdy jsem se s nikým nesrovnávala, a to už v dětství ne. Teprve teď se začínám dívat kolem sebe. Nikdy jsem nepočítala, jaký dopad to bude mít ve stáří, celý život prožitý v důchodu na hlavu. Ostatně nikdy jsem se stářím nepočítala. Vypadáváte ze všech mezilidských vztahů, nikdy si neškrtnete o život. Díváte se na život jen z dálky. Jako jsem se po pětačtyřicítce dívala s Ronym na lidi zpod keřů na okraji chodníku.“ Z reakcí na poezii a obrazy Hany Fouskové „Fouskovou jsem přečetl v tichém úžasu. Strčí do kapsy většinu mladých básníků. Ona je schopná se vciťovat do druhých, do zvířat i do Měsíce, a to je schopnost, kterou u většiny mladých básníků postrádám. Její poezie působí jako voda na poušti. Ti lepší ze zavedených básníků naší generace dovedou vyvolávat fatamorgánu, ale ona přichází se skutečnou vodou.“[1] „Jak krutý, podivně po svém žitý život. Jak uhrančivá poezie. A próza jako vyrytá do kamene."[2] „Škatulkovat Hanu Fouskovou není jednoduché, jsou to básně samorostlé a téměř nepoučené na vzorech či naopak v nich lze najít ode všeho, fosforeskují chvějivým vnitřním spiritismem. Jejich atmosféra je noční, hvězdná, letící, magická, beztížná, přetěžká."[3] „Tváří v tvář těmto obrazům pocítíme terapeutickou moc malby i básnických obrazů, které v mentálním jádru osobnosti uvolňují strusky emocí a otevírají člověku možnost rozhovoru. Jeho protějškem se stává sám obzor dění. Řeč této otevřené příležitosti je zřetelná a projasňuje prostor vnitřní osamělosti i bolesti. Mluví o tom, že pokud má člověk, který bloudí v chaosu současného světa, něco vlastního, co ho těší – vlastní sny, obrazy nebo básně –, najde i odvahu k vlastnímu životu.“[4] „Upozorňuji touto cestou na nevšední texty této autorky (nar. 1947), hlavním povoláním malířky (s jejím výtvarným dílem moc nesouzním). Píše básně, deníkové a quasideníkové odstavce, které vydal v knize "Jizvy" (Liberec 1998) a později "Troud" Jaromír F. Typlt (budiž tímto skutkem před Bohem omilostněn za své vlastní ukřičenou, směšnou a zhola zbytečnou poezii). Fousková píše jen pro sebe a kvůli sobě, pro vydávání vlastních textů neudělala vůbec nic, publikum jí nezajímá; snad trochu publikum jejích obrazů, ale jejích textů - ani náhodou. Výsledkem jsou dvě útlé knížky, které působí autentičtěji než možná všechno, co v posledních dvaceti letech vyšlo...“[5] „Co je na Haně Fouskové jedinečné? Myslím, že hlavně intenzita výrazu, jak v malbě, tak v próze a poezii... Její obrazy žhnou, podobně jako u Edvarda Muncha. Autorka dokázala přetavit trýznivé zážitky z duševní choroby do textů. Poezie je hledání nové krásy, obrazné vyjadřování skutečnosti, pocitů, reakce integrálního subjektu na vnější realitu. Autor obvykle ví, kde je a kdo je. Jenže v návalu choroby je skutečnost rozervána, nemocný neví, co je pravda a co jeho představa.Všichni v sobě máme zasuté traumatické zážitky, křivdy, které se staly nám, nebo jsme někomu blízkému ublížili. Snažíme se to vytěstnit, zapomenout, eliminovat, nepřipouštět si to, ale Fousková tohle za nás vytahuje na světlo. Něco přímo říká slovy, ale její básně ještě mají těžko definovatelný vnitřní náboj. Když jste naladěni na její vlnu, hluboce vás osloví. Dotknou se toho zasutého ve vašem nitru. Někdy. Jednou to „magické zaklínání“ slyšíte, příště ho skeptický mozek může odmítnout. Verše Hany Fouskové nemusejí být jenom verše.“[6] „Srovnáme-li předchozí sbírku Jizvy (popř. její rozšířenou verzi Troud, Host 2003), zjistíme, že čteme autorku monotematickou (výjimkou jsou snad abstraktnější texty z 60. let). To samozřejmě není nic špatného: říká se, že velcí básníci píšou celý život jednu jedinou báseň. Díky prolnutí života s dílem a již zmíněné autenticitě pak pochopitelně čteme texty velmi palčivé. Fousková (nevědomě) navazuje na Máchu, a to především ve své naprosté vertikalitě. Stejně jako u největšího českého romantika se téměř veškeré dění odehrává „mezi nebem a zemí“ (srov. horizontalitu Erbenovu). S Máchou má společnou i neutěšenou životní pouť a pocit izolace a nepochopení. To jsou však styčné plochy životů a děl mnoha velkých (nejen) básníků.“[7] [1]HAUSER, M. (literární kritik a filozof, 2001) http://www.typlt.cz/index.php?content=hana-fouskova [2] FISCHEROVÁ, V. (básnířka a spolueditorka básnické sbírky Troud, 1999) Ano. Neon , 1999, č.1, s. 75. [Odpověď na anketní otázku Ano, ne a proč – co vás zaujalo nebo otrávilo v kultuře poslední doby] [3]Staněk, J. Jizvy Hany Fouskové. Tvar 1999, č. 15, 27. 5., str. 21 — 22 [4] JIROUSOVÁ, V. (básnířka a výtvarná teoretička, 2000). Promalovat se ke světlu. [5] MALIBUM (anonymní ohlas z internetu, 2006, forum.lide.cz) [6] HEJNIC, O. (liberecký spisovatel a novinář, 2007) [7] Hanus, O. (recenze Psice. A tempo revue. 22.11.2008) http://www.atemporevue.cz/?go=recenze&det=081122-fouskova_psice&show=1 [1] Dále jen HF [2] Pro účel přepisu rozhovoru - Jaromír Typlt dále jen jako JT. [3] TYPLT, J. Portrét Hany Fouskové: Když přestává tvořit, začíná ničit.. Revolver Revue, 2009, roč. 23, č. 75. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Napsat autorovi (Občasný) | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele. Addictive Zone Orbital Defender Game |